Hedvábná cesta

Co je hedvábná cesta?

Most mezi Východem a Západem

Leží tam sníh v zimě i v létě, zuří tam vítr, déšť, věje písek a padají kameny. Cesta je nerovná a nebezpečná, přerývaná příkrými skalními útesy a propastmi. Hora zde znamená kamennou stěnu strmící do výšky tří tisíc metrů ... bez jakékoli pevné opory pro nohu poutníkovu. To je úryvek z textu čínského poutníka Fa-siena z 5. století. Vylíčil v něm podmínky, s nimiž se setkal na své pouti z Indie do Číny v určitých úsecích hedvábné cesty.
Tato starověká cesta spojovala Čínu na východě a Evropu na západě. Procházel středem asijské pevniny a její na sebe navazující úseky překonávaly vzdálenost více než 8000 kilometrů! V okolí hedvábné cesty žilo mnoho národů Číňané a Evropané, ale i Hunové, Mongolové, Íránci, Arabové a Turci. Během 1600 let své existence sloužila hedvábná cesta jako důležitý komunikační spoj mezi těmito odlišnými kulturami.
Proč ale tato zvláštní cesta vznikla? Nejjednodušší vysvětlení její existence je obchod. Nejprve směňovali lidé zboží se svými sousedy, ale některé cennější zboží vyměňovaly kmeny žijící i velmi daleko od sebe. Tak začali vznikat obchodní cesty, které postupně spojovali stále větší vzdálenosti.
Na začátku 1. století př. n. l. se spojilo mnoho jednotlivých článků v dlouhý řetěz a vznikla hedvábná cesta. Od té doby si mohli Evropané koupit velmi vzácné zboží z východu např. hedvábí. Cesta zboží z východu na západ byla velmi nebezpečná, protože obchodníci museli překonávat velmi nebezpečný terén a často čelili útokům loupeživých kmenů a banditů. Hedvábná cesta byla bezpečná v bodě, kdy ji chránili mocní císaři.
Před vznikem této cesty nevěděli Číňané nic o existenci Evropanů a naopak. Po hedvábná cestě neproudilo jenom zboží, ale také informace a poznatky o jiných zemích a národech, o jejich kultuře a náboženství. Tyto poznatky měli veliký vliv na dějiny lidstva.

Na střechu světa

Výchozím bodem hedvábné cesty na východě bylo někdejší hlavní město čínského císařství Čchang-an (dnešní Si-an). Odtud se vydávali k západu karavany obchodníků, podél výběžku úrodné země nazývané Kan-su, na osmisetkilometrovou pouť do Tun-chuangu. Toto město stávalo na západním konci Velké čínské zdi. Podle starověkých Číňanů končila v Tun-chuangu civilizace.
V dalším úseku překračovala hedvábná cesta jeden z nejnehostinnějších kousků zeměkoule, Tarimskou pánev. Tato rozlehlá pánev je dnes součástí severovýchodní čínské provincie Sin-ťiang. Je dlouhá více než 1500 kilometrů a široká 750 kilometrů. Na třech stranách ji obklopují horské hřbety přesahující 6000 metrů nadmořské výšky. Východním koncem se otvírá do poště Gobi. Uprostřed Tarimské pánve se rozkládá poušť Taklamakan s vysokými, pohyblivými písečnými dunami, pod nimiž v průběhu staletí zmizela celá města. Tento smutný kraj obývají Mongolové, Turci, Íránci a Číňané.
Poutníci po hedvábné cestě mohli poušť Taklamakan obejít dlouhou, nebezpečnou trasou od oázy k oáze po jejím severním nebo jižním okraji. Byl to skutečně obtížný úsek. Teplota vystupovala z -20 oC až na více než 40 oC a karavany stále ohrožovaly písečné bouře.
Jestliže se karavana vydala k jihu, mohla překročit pohoří Karakorum dostat se Indie, jižní a severní větev se však opět setkávaly v polovině hedvábné cesty v městě Kašgaru. Leží na úpatí pohoří Pamír, nazývaného pro svou polohu „střecha světa“, a je dodnes živým centrem oblasti. Vrcholky Pamíru přesahují nadmořskou výšku 7500 metrů.

Hedvábná cesta překračovala pohoří Karakorum, které vybíhá na jihovýchod z pohoří Pamír. Tento štít dosahuje 7800 metrů nad mořem.

Karavany zde musely na své pouti k západu překonat jeden z nejvyšších průsmyků přes Pamír. Stezku zde často představovala je úzká skalní římsa a vystupovala podél příkrých skalních útesů do výšky 4500 metrů. Karavany si se svým drahocenným nákladem hedvábí někdy doslova probojovávaly cestu sněhovými bouřemi, ohrožovali je laviny sněhu i padající skály o obchodníky často držela na nohou pouze myšlenka na obrovský zisk, který je čeká na konci jejich pouti.

Mapa hlavních tras hedvábné cesty mezi Čchang-anem a Kašgarem.

Cesta do Evropy

Když karavany prošly zasněženými průsmyky Pamíru, sestupovaly řadou úzkých údolí do rovin Západního Turkestánu. Dnes leží tato oblast na území Afghánistánu, Uzbekistánu a Turkménie, jižně od Aralského jezera. Zde vstoupila hedvábná cesta do krásné krajiny se zelenými poli, zahradami a sady, zavlažovanými dvěma velkými řekami, řekou Oxus (Amudarja) a Iaxart (Syrdarja).
Na tomto místě se hedvábná cesta rozvětvovala. Mnoho karavan obchodovalo se zbožím v Indii, a proto pokračovaly jižní větve do Baktry (později Balch). Po dobu několika staletí zde končila Velká indická cesta z roviny Paňdžábu. Díky tomu, že se zde setkávaly dvě velké obchodní cesty, stalo se z Baktry významné obchodní středisko. Na jejích bazarech a tržištích se objevovalo zboží z Číny a Malajsie vedle zboží ze Středního východu a z Evropy. Po určitou dobu byla Baktra jedním z největším měst světa.
Hlavní severní větev hedvábné cesty procházela Samarkandem (dnes v Uzbekistánu) a pokračovala na Íránskou plošinu do města Rey (v blízkosti dnešního íránského hlavního města Teheránu). Zde se hedvábná cesta opět rozdělovala. Jedna větev vedla k severu do Trabzonu na pobřeží Černého moře, druhá sestupovala do úrodné roviny Mezopotámie, kterou zavodňují řeky Eufrat a Tigris. V době , kdy tudy procházela hedvábná cesta, vzniklo v této oblasti mnoho významných říší, které později zanikly.
Z Mezopotámie pokračovala hedvábná cesta k jihozápadu okolo Syrské pouště a opět se rozdělovala. Některé větve mířily k severu přes Anatólii (dnes v Turecku) do Konstantinopole (dnes Istanbul), jež byla od roku 330 n. l. hlavním městem říše východořímské. Ostatní větve končily v přístavech, například v Tyru nebo Antiochii, na východním pobřeží Středozemního moře. V těchto přístavech se cenné orientální zboží nakládalo na lodi, které je odvezly do Říma, Benátek nebo později do jiných velkých evropských měst.

Mapa hlavních větví hedvábné cesty mezi Pamírem a Středozemním mořem.

Počátky hedvábné cesty

Expedice Čang Čchiena

Ve 2. Století př. n. l. se na světě začaly objevovat dvě velké mocnosti. Na Západě nastala ve středomoří a v oblasti blízkého východu nadvláda Říma. Na Dálném východě se po období občanské války znovu sjednotila pod vládu řady mocných císařů z dynastie Chan. Čína opět objevila svoji dávnou moc, ale stále byla ohrožována nájezdy Mongolů a zvláště kmeny, které Číňané nazývali Siug-nu(později v Evropě známi jako Hunové). Číňané potřebovali na obranu nové koně, které podle vyprávění chová národ žijící v údolích Ferghány, severozápadně od Číny, za pohořím Tchien-šan.
Císař z dynastie Chan, Wu-ti, vyslal do Ferghány výpravu pod vedením Čang Čchiena. V roce 138 př. n. l. se Čang vydal z hlavního města říše Čchang-anu na západ. Spolu s výpravou 100 mužů došel na západní konec Velké čínské zdi, dále pokračoval k poušti Taklamakan, jejíž jméno prý v místním nářečím znamená: „Jdi na toto místo a živý neodejdeš“.
Čang našel cestu kolem této smrtící pasti, díky vzdáleným oázám lemující poušť. Potom musel překonat vysoko položené průsmyky Tchien-šanu. Jeho výpravo stále ohrožovaly nájezdy Hunů. Dvakrát byl zajat, jednou i dokonce na více než na deset let. Po třinácti letech se Čang vrátil do Čchang-anu. Z původní sto členné výpravy, se s ním vrátil jenom jediný.

Zlatý věk dynastie Chan

Císař Wu-ti chtěl původně nové koně pro svoji armádu koupit, ale lidé z Ferghány je prodat odmítali. Proto císař vyslal armádu 60 tisíc mužů na 2400 kilometrů dlouhou výpravu, aby tyto koně vybojovala. V průběhu tohoto úspěšného tažení zahnali Číňané Huny ze severozápadní Číny a čínská moc ovládla celou Tarimskou pánev.
Karavany teď mohly územím bezpečně procházet a obchodníci začali novou cestu brzy využívat. Dopravovaly po ní z Číny balíky hedvábí a zpátky z hor přiváželi drahocenný jadeit. To byl však jenom začátek. Obchodníci putující k Západu, brzy zjistili jakou má hedvábí na Západě cenu a začali své zboží vyvážet až za Pamír.
Vládci z dynastie Chan tento obchod podporovali a Číňané snad poprvé v historii začali pohlížet za hranice své země z jiných důvodů, než byla ochrana vlastního území. Karavany obchodníků se vracely po hedvábné cestě do Číny s nákladem podivuhodných věcí a se zprávami o neznámých říších na Západě. Čínští dějepisci se v té době poprvé zmiňují o říši „Li-Gan“ pravděpodobně říši římské. Čínské hedvábí se směňovalo za luxusní zboží, například kožešiny, drahé kameny a slonovinu. Obchodníci přivezli do Číny okurky, hroznové víno, fíky a mnoho jiných neznámých potravin.
Začal zlatý věk dynastie Chan. Kolem roku 100 př. n. l. vstoupila Čína do období velkého pokroku a stability, které trvalo déle než století.

Hedvábí a říše římská

Zatímco na Východě vzkvétala říše dynastie Chan, rozšiřovala se na Západě říše římská. Na počátku našeho letopočtu sahala římská říše od dnešní severní Francie až po severoafrická pobřeží a od Španělska na západě k východním břehům Středozemního moře. Zajišťovala tak ochranu obchodním karavanám v posledním, západním úseku hedvábné cesty.
V Římě byl velký zájem o zboží z daleka a i hedvábí zde bylo velmi oblíbené hlavně mezi aristokraty a jeho cena začala výrazně stoupat. Doslova se začalo vyvažovat zlatem. Díky touze po hedvábí a jiném zboží z Východu se začalo posílat velké množství římských peněz a zlata do obchodních středisek a v Asii. Na toto si na počátku 1.století stěžoval císař Tiberius: „Naše peníze se posílají do cizích zemí a dokonce našim nepřátelům výměnou za hlouposti“. Přesto se hedvábí dále kupovalo.
Římský historik Plinius se zmiňuje o jistém typu hedvábí, který vyráběli na řeckém ostrově Kos; umění výroby hedvábí nebylo však v té době na Západě obecně známé. Za vlády dynastie Chan si Číňané tajemství tohoto umění chránili, aby jim hedvábí, které posílali k západu po hedvábné cestě i po moři, přinášelo i nadále obrovské zisky.

Říše středního východu

Po většinu roků prvních dvou století našeho letopočtu chránila obchodníky putující na východním konci hedvábné cesty čínská říše. Na západním konci podobným způsobem zajišťovala obchodníkům bezpečný průchod říše římská. Zbýval však úsek, který ležel mezi těmito mocnými říšemi. V době dynastie Chan a existence říše římská ovládaly toto území z velké části dva národy, Parthové a Kušáni.

Mapa čtyř říší, jimiž procházela hedvábná cesta kolem roku 100 n. l.:území římské říše (vyznačeno červeně), parthské (vyznačeno modře), kušánské (vyznačeno oranžově) a čínské (vyznačeno zeleně).

Parthové byli íránský kmen z jihovýchodního pobřeží Kaspického moře. Jejich říše se na počátku 1. Století před. n. l. rozkládala od Pamíru až k Syrské poušti. Nově objevená hedvábná cesta procházela přes její území a Parthové brzy začali působit jako prostředníci. Vybírali poplatky za ochranu od karavan. Jejich obchodníci také kupovali zboží od přicházejících karavan a znovu je se ziskem prodávali jiným karavanám.
V 1. století n. l. začali Parthové ztrácet vládu nad východní částí své říše. To umožnilo Kušánům, pocházejícím ze severní Číny, aby si ve střední Asii vybudovali velkou říši. Také oni podporovali obchod, který jim přinášel řadu výhod. Ochraňovali obchodníky na jejich cestě přes Pamír a v obchodních centrech Samarkandu a Baktře.
Vztahy mezi Číňany a Kušány byly poměrně dobré, Římané a Parthové se však spolu příliš nepřátelili. Řím odmítal platit vysoké ceny za zboží, které procházelo územím Parthů, a snažil se tyto prostředníky obejít. Chtěl zboží z Východu dopravovat spíše po moři. Dokud byly tyto čtyři říše pevné a schopné chránit obchodní cesty, kvetl obchod i na pevnině.

Hedvábná cesta Mongolů

Příchod Čingischána

Na konci 12. století se v pustinách mongolských severně od Číny začaly odehrávat události, které měly výrazný vliv na tok dějin. Vůdcové nomádských kmenů, z nichž vzešli obávaní válečníci, například Hunové (Siug-nu), se spojili pod vedením velkého mongolského náčelníka. Byl jím Čingischán.
Čingischán byl v roce 1197 ve městě Karakorum (poblíž dnešního hlavního města Mongolska Ulánbátaru) prohlášen vůdcem Mongolů. Čína tehdy nebyla jednotná, tvořily ji dvě říše. V jižní části vládla dynastie Sung, severní byla již pod nadvládou džurdženské dynastie. Muslimové na západě území byli rozděleni na řadu místních státečků. Čína již nebyla velmocí,která by mohla vzoroval rostoucí mongolské expanzi. Mongolové brzy ovládli území od východní Číny po Západní Turkestán. Nikdo však netušil, co ještě mongolské kmeny pod Čingischánovým vedením připravují.
Čingischánova vojska vyrazila z východní stepi do všech světových stran a všude vítězila. Bylo to jedno z nejstrašnějších vojenských tažení, jaká kdy svět zažil. Peking, nové hlavní město severní Číny, byl vypleněn a jeho obyvatelé buďto utekli, nebo byli na místě povražděni. Mongolští vojáci nebrali nikoho do zajetí.
Mongolové se potom vydali k západu přes Pamír a přepadli město Merv na hedvábné cestě. Povraždili tehdy jeho sedm set tisíc obyvatel - zabili dokonce také všechny psy a kočky. Obvykle se však Mongolové snažili ušetřit zdravé muže a řemeslníky, odváželi je z jejich bydliště a používali jinde.
Mongolská říše se nyní rozkládala na celém území Číny, zabírala Afghánistán, velkou část Středního východu a zasahovala až do Evropy k hranicím dnešního Polska. Její vládcové potřebovali pevné a bezpečné cesty, aby mohli tak obrovskou říši spravovat. Posloužila jim také hedvábná cesta a obchod začal znovu pod mongolskou ochranou vzkvétat. Mongolové vybudovali státní karavanseráje (víceúčelové hostince podél cesty jako útulky pro karavany), poštovní stanice a mosty, a obnovili města, která předtím zbořili, například Samarkand.
Poprvé a naposledy v dějinách vedla teď hedvábná cesta po území spravovaném jednou velmocí. Dokud trval „mongolský mír“ (Pax Mongolica), bylo na ní poměrně bezpečno. Začalo poslední velké století hedvábné cesty.

Papežův východní emisar

Mongolské byly většinou zastaveny smrtí vůdce. Armáda se musela stáhnout do Mongolska k volbě nového vůdce. Takovou nucenou přestávkou byla smrt Čingischánova syna Ögedeje v roce 1241. Do mongolského hlavního města Karakorum se sjížděli vyslanci z celého světa, aby se zúčastnili volby nového vládce. Sešli se zde například zástupci Turecka a Koreje, Ruska a Říma.
Západní Evropa měla v této době ze sebou již „dobu temna“ a právě pro ni začínalo úspěšnější období středověku. Benátky a Janov již měly vybudované obchodní trasy napříč Středozemním mořem a snažili se svůj vliv rozšiřovat směrem na východ. Právě to měl možná na mysli nově zvolený papež Inocenc IV., když vyslal římského emisara do východních zemí. Chtěl dokonce s pohanskými Mongoly uzavřít spojenectví a obrátit je na křesťanskou víru, aby tak uchránil Evropu od dalších mongolských dobyvačných výbojů. Jako emisara do města Karakorum vyslal papež mnicha jménem Giovanni da Piano Carpini.
Giovanni da Piano Carpini se vydal do Mongolska po jedné větvi hedvábné cesty, která od Černého moře vedla na sever okolo Kaspického moře a obcházela Tarimskou pánev trasou severně od pohoří Tchien-šan. Tato trasa byla mnohem bezpečnější a kratší než hlavní trasa hedvábné cesty, dříve se zde velmi často objevovali loupeživé kmeny. V této době však již tyto kmeny podléhaly Mongolům a cesta tak byla pro karavany nejbezpečnější. Na evropském konci této trasy Mongolové založili střediska Zlaté hordy, kde sídlili řemeslníci a jiní lidé, přivezení sem z dobytých oblastí.
Bratr Giovanni da Piano Carpini však v mongolském hlavním městě neuspěl. Na rozdíl od jiných vyslanců nepřivezl novému chánovi štědré dary. To se Mongolům nelíbilo. Když byl nový vládce zvolen, padli před ním všichni vyslanci k zemi – až na Carpiniho, který řekl, že kleká pouze před Bohem. Na chána neučinila pevnost křesťanských názorů papežova vyslance žádný dojem. Papežovy naděje , že s Mongoly uzavře spojenectví a že je možná dokonce obrátí na křesťanskou víru, se nesplnily.
Bratr Giovanni da Piano Carpini se sice nepřizpůsobil chování mongolského dvora, byl však bystrým pozorovatelem. Po svém návratu do Říma papeže informoval o známkách rozkolu mezi Mongoly. Podle jeho názoru mohl tento rozkol odradit Mongoly od další expanze do západní Evropy. Giovanni da Piano Carpini měl pravdu. Od tohoto období bránily vnitřní boje další expanze do Evropy.

Objevitelská cesta Marka Pola

V době, kdy Mongolové ovládali většinu Asie a kdy evropský obchod prožíval dobu rozkvětu, se vydal k východu po staré hedvábné cestě nejslavnější z cestovatelů té doby, Marco Polo. V roce 1271 se vypravil v doprovodu svého otce a strýce z Benátek do Číny.
Oba starší členové rodiny Polo již do Číny přes eurasijské stepi při svých obchodních cestách putovali. Mongolský vládce Kublaj-chán je přátelsky přijal na svém dvoře, protože nikdy předtím neviděl žádné „Latince“. Obchodníci si uvědomili možnosti, které jim obchod s Východem nabízel, a slíbili Kublaj-chánovi, že se vrátí.

Mapa znázorňuje cestu Marka Pola do Číny a zpět. Červeně je vyznačen rozsah mongolské říše v tehdejších dobách.

Marco Polo podrobně popsal svou dobrodružnou cestu do Číny, dlouhou 9000 kilometrů. Vydal se po hedvábné cestě z Turecka přes Perský záliv do Hormuzu, pak opět k severu do města Balchu, přes pohoří Pamír do Kašgaru a potom jižní větví kolem Tarimské pánve do vlastní Číny. Hedvábná cesta nebyla nijak bezpečná ani pod ochranou mongolské říše. V odlehlých končinách Íránu Marco Polo zaznamenal, že pokud nejsou kupci dobře ozbrojeni, riskují že budou zavražděni nebo alespoň obráni o všechno“. Po třech letech od svého odjezdu dorazili Polové konečně ke Kublaj-chánovu dvoru v Šang-tu.
Marco Polo byl překvapen bohatstvím, které u mongolského dvora spatřil. Popisuje „velmi krásný mramorový palác, jehož všechny místnosti jsou pozlacené a vyzdobené postavami lidí a zvířet“. Polův popis později inspiroval anglického básníka Coleridge k napsání slavné básně o Kublaj-chánově „velkolepém letohrádku“ v Xandu (tak nazývá Marco Polo Šang-tu).
Kublaj-chán uvítal všechny tři Benátčany a jmenoval je ve své vládě do vysokých funkcí. Bohužel však brzy přišli na to, že je tento čin zbavil svobody vrátit se kdykoli domů. Po dobu šestnácti let pak sloužili Kublaj-chánovi jako jeho vyslanci v Číně. Nakonec Kublaj-chán Polům dovolil z Číny odjet. Vrátili se na Západ po moři cestou, kterou se vozilo koření. Jejich loď plula kolem Indie do Perského zálivu a odtud se v roce 1295 vrátili do Benátek.
Tři roky na to zajali Marka Pola nepřátelé Benátek, Janované. V zajetí pak diktoval poznatky z cest jednomu ze svých spoluvězňů. Jeho zpráva o cestách se stala jednou z nejoblíbenějších knih středověké Evropy. Nazval ji Il Milione (Milión) a jen málo lidí tehdy věřilo v pravdivost jeho vylíčení Východu. Později však dějepisci a cestovatelé potvrdili, že většina jeho popisů je věrná.

Konec hedvábné cesty

Pokles obchodu po pevnině

V průběhu 13. a na počátku 14. století si hedvábná cesta získávala mezi obchodníky stále větší oblibu. Marco Polo píše, že italští obchodníci nechali přenést lodi přes pevninu po trase hedvábné cesty ke Kaspickému moři a používali je pak při obchodování s oblastmi ležící při pobřeží tohoto obrovského jezera. V roce 1340 napsal jiný obchodník Francesco Pegolotti spis La Praticha della Mercatura (Obchod v praxi), v němž předával užitečné informace kupcům, kteří se vydávali k Východu. Doporučoval jim větev hedvábné cesty vedoucí přes eurasijské stepi. Pegolotti sám možná nikdy na Východě nebyl, průvodce možná sepsal podle líčení mnoha obchodníků.
V roce 1368 Číňané konečně vypudili Mongoly ze své země. Mongolská říše již byla rozštěpená a začal její úpadek. Na krátkou dobu se vzpamatovala za vlády Tímúra Kulhavce a jeho hlavní město Samarkand se naplnilo bohatstvím. Po Tímúrově smrti v roce 1404 však mongolská říše definitivně upadla. Obchod na hedvábné cestě se opět vrátil do rukou místních obchodníků.
Úpadek mezinárodního obchodu způsobilo také napětí mezi evropskými křesťany a muslimy ze Středního východu. K napětí přispívaly i křížové výpravy na osvobození Svaté země (dnes na území Izraele), které Evropané organizovali od 11. do 13. století. Křesťané začali zabírat oblasti na východním pobřeží Středozemního moře a muslimské obyvatelstvo se bránilo, až je nakonec odtud vypudilo.
V roce 1453 se muslimská turecká armáda zmocnila poslední bašty byzantské říše, Konstantinopole, a vláda Byzance tak skončila. Evropané pak již nemohli volně cestovat v západní části hedvábné cesty. Obchodovali tu jen muslimští kupci a mezi Východem a Západem pak po pevnině putovalo mnohem méně zboží.
V 15. století již na Evropany silně působil vliv klasické vzdělanosti, uchované dosud v knihovnách byzantské říše a v arabských knihovnách. Začalo období kulturního probuzení nazývané dnes renesance (znovuzrození). Byly učiněny nové objevy v oblasti vědy a umění a nastal velký věk evropských výzkumných cest. Evropané zjistili, že Země je kulatá, a snili o nové obchodní cestě na Východ. Chtěli tam doplout kolem světa, museli se tedy vydat směrem k západu. V roce 1492 vyplul Kryštof Kolumbus přes Atlantský oceán s úmyslem doplout do Indie západní cestou – objevil však „Nový svět“, Ameriku.
Portugalští objevitelé, například Bartolomeu Dias a Vasco da Gama, mezitím objevili námořní cestu kolem Afriky přes Indický oceán do Indie. Napojili se zde na trasu, po níž se již dlouhou dobu dopravovalo koření z Dálného východu. Evropané konečně nalezli přímé spojení s Čínou a jihovýchodní Asií a nemuseli již platit prostředníkům, Kteří vodili karavany po hedvábné cestě. Hedvábná cesta již přestala být důležitou spojnicí mezi Západem a Východem.