Dovolil bych si rozdělit referát na dvě části a pohovořit o území Beneluxu a severní Evropy zvlášť. Státní zřízení mají velice podobné, avšak co se týče evropské integrace, nejsou na tom s Beneluxem úplně stejně. Proto jsem zvolil diferencovanější pojetí referátu.
Státy Beneluxu mají mnohé společného. Nejenom to, že všechny vznikly v rozmezí poloviny 19.století, mají podobné přírodní podmínky, zvyky a počet obyvatel, ale i náhled na evropskou prosperitu jako celku. Ne nadarmo je současné postavení Beneluxu a strategická poloha základem evropského hospodářství.
Co se týče státního zřízení, jsou si státy velice podobny. Jak v Belgii, tak v Nizozemsku existuje tradice konstituční monarchie. Lucembursko je v tomto směru nepatrnou odchylkou, avšak i tady je patrná korelace se svými sousedy. Oficiálně je Lucembursko velkovévodstvím, avšak v některé literatuře se můžeme setkat i s jeho charakteristikou jakožto parlamentní monarchie. Jen tak mimochodem, za vlády Karla IV. Patřilo Lucembursko do zemí Koruny české. Nyní je v čele velkovévodská dynastie Bourbon-Parma, avšak navenek zastupuje Lucembursko předseda vlády Jean-Claude Juncker (od r.1995). Belgie je typickou monarchií, kde se de facto od roku 1831 nezměnila vládnoucí dynastie Sasko-kobursko-gothská. V současnosti je v čele král Albert III (od r.1993). Monarchie panuje i v Nizozemí, zde vládne dynastie Nassau-Dietz (Oranžsko-nasavská) se světoznámou královnou Beatrix I. (celým jménem Beatrix Willemina Armgard) od roku 1980. Předsedou vlády je od r.1994 Willem Kok.
Jak již bylo řečeno v úvodu, státní zřízení je velmi podobné. Spousta industriálních průmyslových zemí preferuje jako státní zřízení republiku, avšak v případě Beneluxu si myslím, že zachování královské tradice (resp.velkovévodské) nebylo vůbec na škodu a mezi světovými monarchiemi společně s anglickou a monackou dominantně kulminuje.
Ve smyslu integrace do evropského společenství musím podotknout, že země Beneluxu byly de facto průkopníky společného evropského žití. Zabývali-li bychom se touto problematikou od píky, tak už sám název BeNeLux značí zkratku, která vznikla spojením tří států. Hospodářská unie Benelux byl vůbec prvním významným integračním tahem v západní Evropě. Právě na tomto sdružení se postavily základní pilíře budoucí Evropské unie (tehdy ještě EHS – Evropského hospodářského společenství). Belgie, Nizozemí a Lucembursko si jako první v Evropě uvědomily, že pro konkurenceschopnou bojovnost je třeba spojit své síly. Když 9.května 1950 (později se tento den stal svátkem Evropy) Robert Schuman navrhoval společný Evropský trh uhlí a oceli, byl u toho také Benelux. 18.dubna 1951 už za podpisu šesti členských států (mezi nimi rovněž státy Beneluxu) vzniká tzv. ECSC (European Coal and Steel Community – Evropské společenství uhlí a oceli). Za šest let a sedm dní po podpisu této smlouvy bylo ustanoveno Evropské hospodářské společenství (EEC – European Economic Community) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Benelux byl jedním ze zakládajících členů. Když si všechno shrneme, tak státy Beneluxu byly u všech významných evropských integrací.
Kdybychom měli být více konkrétnější, tak Belgie byla kupříkladu rovněž zakladatelem NATO. V Bruselu sídlí také nejvýznamnější orgány EU a ústředí NATO. Říká se, že EU má tři hlavní města: Strassbourg (Evropský parlament), Brusel a Lucemburk. Dvě z toho leží právě na území Beneluxu. Brusel je, jak již bylo zmíněno, politickým centrem EU. Zde sídlí a pravidelně se schází k jednání Evropská rada a Ministerská rada Evropského společenství. Naopak Lucemburk je považován za hlavní město justice. Sídlí v něm Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr. Aby toho nebylo málo, tak bychom si ještě mohli připomenout, že v Haagu sídlí Mezinárodní soudní dvůr. O tom, že jsou státy Beneluxu důležitým článkem v rozvoji další evropské integrace, svědčí mimo jiné i to, že zde byly podepsány důležité dokumenty. Tak například 11.prosince 1991 se v nizozemském Maastrichtu sešla Evropská rada a navrhla přejmenovat EHS na EU (smlouva byla ratifikována a vstoupila v platnost 1.listopadu 1993). Rovněž za povšimnutí stojí podpis Amsterodamské dohody ze 17.června 1997, která vstoupila v platnost v květnu 1999. Smlouva rozšířila oblast společných aktivit EU o sociální politiku, životní prostředí apod.
Benelux je bezpochyby hospodářská a sociální základna Evropské unie. Nejenomže je průkopníkem evropské integrace, ale zároveň důkazem, že myšlenka sjednocování Evropy neznamená ztrátu národní identity, neboť je jedním ze základních práv občana. Benelux tvoří jádro integrované sjednocované Evropy. Je předpokladem zvyšování jejího významu ve světovém hospodářství a politice tak, aby společný vnitřní trh byl schopen konkurovat americkému a japonskému.
Severní Evropa je svou historií téměř předurčena k tendenci vlády monarchie. Avšak není tomu tak úplně. Island je republikou a v čele státu stojí od r.1996 prezident Ólafur Ragnar Grímsson. Republika zde existovala až do poloviny 13.stol. (nepočítáme-li městské republiky) a je zde rovněž nejstarší parlament na světě (společně s Tynwaldem na ostrově Man), působící od roku 930 s přestávkou v letech 1800-1843. V historii však Island také patřil do dánsko-norské unie a zažil nadvládu jak Norů, tak později Dánů. Rovněž Finsko má oficiální zřízení republiku. Ve Finsku až do r. 1919 byla monarchie, avšak od té doby již vystupuje Finsko jako svrchovaná republika, od r.1994 je prezidentem Martti Oiva Ahtisaari. V Dánsku už hovoříme o parlamentní monarchii s dlouholetou tradicí. V čele je od r. 1972 královna Markéta II. (Margrethe) z dynastie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glückburské a předsedou vlády je Poul Nyrup Rasmussen (od r. 1993). Královstvím je i Norsko, kde od r.1991 stojí v čele král Harald V. taktéž z dynastie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glückburské a ministerským předsedou je Kjel Magne Bondevik (od r.1997). Ve švédské monarchii panuje od r. 1973 Carl Gustav XVI., který je pro změnu z dynastie Bernadotte (Pontecorvo). Předsedou vlády se stal r.1996 a do současnosti je Göran Perssson. Norsko, Švédsko i Dánsko mají dlouholetou monarchiální zkušenost. Norové z historie také expanzivní a Dánové taktéž, zajímavostí je stejná rodová příslušnost králů k jedné dynastii u Norska i u Dánska.
Jak jsem již předeslal v úvodu, severské státy jsou možná svým státním zřízením podobny svým kolegům v Beneluxu, avšak co se týče začleňování do EU, sdílely dlouhou dobu jiný názor. Vůbec v tomto společenství se nachází pouze Švédsko, Finsko a Dánsko. Země severní Evropy se dlouho nezačleňovaly do Evropské unie. Byly však členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a se zeměmi EU velmi úzce spolupracovaly. Finsko a Švédsko se k připojení rozhodlo až v roce 1994 a společně s Rakouskem byly tyto dva severské státy přijaty 1.1.1995. To však neplatí o Dánsku. To začalo s námluvami s EU již dříve a členem se stalo zároveň s Velkou Británií a Irskem již 1.ledna 1973. Zdá se, že čím blíže západní Evropě a zemím Beneluxu, tím více sílí tendence sdružovat se. Ani severské země nezaostávají za subintegrací v rámci Evropy a jestliže existuje něco jako Benelux, pak také existuje tzv. Severská rada, což je sdružení všech států severní Evropy. Ale zpět k Norsku. Norové měli dvakrát možnost vstupu do evropské integrace. Nejprve v roce 1972 a pak v roce 1994. Avšak občané v obou případech v referendu odmítli začlenění svého státu mezi společnou Evropu. To se dá vysvětlovat několika verzemi. Norové se obávali o dělení zisků z těžby ropy a zemního plynu v Severním moři při pobřeží a ztráty vysoké životní úrovně. Jenže jiné zdroje uvádí, že jednání mezi Norskem a EU ztroskotalo na neshodách o norském rybářském průmyslu a norským pobřežních vodách. Zemědělci se rovněž obávají zrušení dotací.
Závěrem lze říci, že na rozdíl od iniciátorů společné evropské integrace se severní Evropa začleňovala do evropských společenství se zpožděním. Některé státy dokonce ani v EU nejsou (Island, Norsko), přičemž jejich současný hospodářský stav je adekvátní členským státům. Právě příklad Norska a sousedního Švédska je důkazem o neztracení národní identity ani po vstupu do EU. Navíc bych rád poukázal na korelaci mezi polohou jednotlivých států a jejich integračními tendencemi. Všimněme si, že nejjižněji položené Dánsko šlo po evropské integrační půdě téměř identicky s Beneluxem, kdežto Finsko a Švédsko se na pomyslný společný chodník přidaly až v roce 1995 a nejsevernější Island či protiunionistické Norsko jsou zatím mimo. Přestože jsou země EU hlavními hospodářskými partnery Norska i Islandu, otázkou zůstává, jak dlouho a jakou měrou bude moci Norsko, resp. Island konkurovat vyspělejšímu trhu USA či Japonska bez integrace do EU.
Seznam použité literatury:
-internet: http://www.roraima.host.sk; http://www.diderot.cz; http://www.natur.cuni.cz
-ucelená řada učebnic zeměpisu pro gymnázia, NČGS, Praha 2000
-ucelená řada učebnic hospodářského zeměpisu pro OA, Fortuna, Praha 2000
-propagační materiály ministerstva zahraničí ke vstupu do EU
-GIS programy: Amiglobe 2002, Spring 3.5.1
-mapy Beneluxu z vydavatelství Marco Polo, Kartografie Praha (obě 2001)
- Honzák-Pečenka, 1999: Státy a jejich představitelé, Praha, 1999
- Smolová-Vysoudil, 2000: Středoškolský zeměpis v přehledu, Olomouc, 2000
- Skokan-Bursa-Peštová, 2000: Geografické tabulky, Praha, 2000
Konzultace: Jakub Trojan, člen ČGS, ČAGI, AAG, a člen korespondent IGU-LUCC
28. prosinec 2012
5 197×
1442 slov
