Japonsko

Úřední název: Nippon nebo Nihon (Japonské císařství - japonský název znamená země vycházejícího slunce)

Členství: APEC, OECD, OSN

Rozloha: 377 835 km2 - lesy 66,5%, zemědělská půda 14,1%, vodstvo 0,3%, ostatní 19,1%

Poloha: 122°-146° východní délky, 23°-45° severní šířky

Časová zóna: středoevropský čas + 8 hodin

Obyvatelstvo a sociální charakteristika

Hlavní město: Tokio (11 680 000 obyvatel)

Další velká města: Jokohama (3 121 000 obyvatel), Ósaka (2 544 000 obyvatel), Nagoja (2 100 000 obyvatel), Sapporo (1 582 000 obyvatel), Kóbe (1 427 000 obyvatel)

Z minulosti: Kejhinská metropolitní oblast (Tokio-Jokohama) měla v roce 1985 29 272 000 obyvatel

Počet obyvatel Roční přírůstek Hustota zalidnění

1993 124,7 miliónů 1980-1992 0,5% 1993 330,0 ob./km2

2000 126,9 miliónů 1992-2000 0,2% 2000 335,9 ob./km2

Střední délka života Věkové složení Dosažený stupeň vývoje

Muži Ženy 0-14 roků 16,9% Urbanizace 77%

Japonsko 76 let 82 let 15-59 roků 64,0% Gramotnost 100%

Svět 64 let 68 let nad 59 let 19,1% Obyvatel na 1 lékaře 610

Náboženství: Šintoisté 39,5%, Buddhisté 38,3%, Křesťané 3,9%, ostatní 18,3%

Etnické složení: Japonci 99,2%, Korejci 0,6%, ostatní 0,2%

Jazyk: japonština

Největší hospodářská krize od ropné krize v roce 1974 vyvolala v letech 1993-1994 zvýšení nezaměstnanosti. Mnoho nezaměstnaných nemohlo zaplatit vysoké nájemné zvláště ve městech a zůstalo bez přístřeší. Japonská vláda popírá problém zvyšujícího se počtu bezdomovců a uvádí je ve statistikách jako cestující. Oficiální údaje uvádějí 1200 lidí bez stálého bydliště. Japonská Armáda spásy předpokládala, že v roce 1994 pouze v Tokiu žilo 10 000 bezdomovců. V roce 1993 bylo v Tokiu zaznamenáno 232 sebevražd bezdomovců.

Historie

Podle japonské mytologie panoval první vládce, Jimmu, kolem roku 660 př. n. l. Ve skutečnosti vládl první známý císař na ostrově Nara v 8. století. Koncem 19. století, v období Meidži, byl svržen poslední šógun a moc byla navrácena trůnu. Císař Musuhita zavedl západní instituce a podporoval rozvoj západního způsobu výroby, takže na počátku 20 st. bylo Japonsko prudce industrializováni a bleskově se stalo světovou mocností. Na konci období Meidži (1912) vytvořilo Japonsko impérium. Porazilo Čínu (1894-1895) - zmocnilo se Port Arthuru a Tchaj-wanu - a děsilo Evropu vítězstvím nad Ruskem (1904-1905) na zemi i na moři. Korea byla anektována roku 1910. Jako spojenec Velké Británie od roku 1902 vstoupilo Japonsko roku 1914 do první světové války proti Německu částečně i proto, aby dosáhlo uznání jako světová velmoc. Získalo však jen málo - kromě několika německých ostrovních teritorií v Tichém oceánu - a také ztratilo iluze, že s ním velmoci jednají jako s rovnocenným partnerem. Vzrůs militarismu a zhroucení světového obchodu podnítily vzrůst totality a agresivní japonský expanzionismus. Japonsko se stalo spojencem nacistického Německa a v roce 1941 napadlo jeho letectvo Pearl Harbor na Havaji, čímž přimělo Spojené státy ke vstupu do války. Počáteční rychlé japonské úspěchy v jihových. Asii a v Tichomoří byly zastaveny a válka skončila pro Japonsko katastrofální porážkou s hrůznými následky po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Císař Hirohito kapituloval v roce 1945. Šintoismus - který byl spojován s agresivním nacionalismem - přestwal být státním náboženstvím. Spojenecká okupace do roku 1952 zdemokratizovala politiku a napomohla udivující hospodářské obnově, založené na agresivní exportní politice. Ekonomikou otřást velký vzestup cen ropy v roce 1973 a 1979, ale Japonsko si přesto udrželo postavení přední velmoci. Po roce 1988 předstihlo Spojené státy ve výši pomoci a půjček, poskytovaných v celosvětovém měřítku.

Při zemětřesení v aglomeraci Ósaka-Kóbe o síle 7,2 Richterovy stupnice trvajícím 20 sekund přišlo v lednu 1995 o život kolem 5200 lidí, asi 27 000 bylo zraněno a přibližně 56 000 budov bylo poškozeno nebo zničeno.

Vláda

Hlavou státu je císař, který však nemá výkonnou moc. Sněmovna poradců se svými 252 členy - horní komora parlamentu (Diet) - je volena na šest let podle všeobecného volebního práva. Polovina poslanců je vyměňována každé tři roky. Systémem poměrného zastoupení je voleno 50 poradců. 512 členů Sněmovny reprezentantů je voleny na čtyři roky podle všeobecného volebního práva. Parlament volí ministerského předsedu, který disponuje většinou v Dolní sněmovně. Ministerský předseda potom jmenuje vládu, odpovědnou parlamentu.

V prosinci 1994 vstoupil po pětileté diskusi v platnost nový volební zákon, který má zavedením financování politických stran státem zamezit korupci. Počet poslanců dolní sněmovny se má snížit z 511 na 500, 300 poslanců bude v příštích volbách roku 1997 zvoleno v jednomandátových volebních obvodech přímo prostřednictvím prvního hlasu. Dalších 200 poslanců dosáhle podle podílu své strany místo v dolní sněmovně druhými hlasy. Mandáty budou přiděleny podle regionálních stranických listin. Až doposud se dostali všichni poslanci ve 129 volebních obvodech do parlamentu na základě přímých voleb. Na nově zavedený příspěvek na volební kampaň od státu mají nárok ty strany, které obešlou parlament nejméně pěti poslanci nebo dosáhnou 2% hlasů. Dary politikům nebyly, jak se ostatně předpokládalo, zakázány, nýbrž omezeny na 500 000 jenů od jedné instituce. (Text se vztahoval k roku 1996!)

Politika

Při příležitosti 49. výročí kapitulace Japonska v srpnu 1994 se premiér Murajama omluvil asijským sousedům za agresi své země v době druhé světové války a oznámil nepřímo ochotu Tokia odškodnit válečné oběti. V září 1994 oznámila vláda, ža Japonsko zaplatí v příštích deseti letech reparace ve výši jedné miliardy amerických dolarů asijským zemím, proti kterým vedlo válku. Po Hosokawovi byl Murajama druhým předsedou vlády, který přiznal, že japonští vojáci spáchali válečné zločiny. Především čínské a korejské ženy byly japonskými vojáky nuceny k prostituci.

Japonsko od počátku roku 1995 usilovalo o stálé místo v Radě bezpečnosti. Japonsko však odmítalo účastnit se mírových misí OSN, neboť japonská ústava zakazuje udržovat ozbrojené síly a použít síly k řešení mezinárodních konfliktů. Vojáci současné armády jsou považováni za síly sebeobrany. V roce 1992 vyslalo Japonsko poprvé vojáky v rámci misí OSN do Kambodže a Mosambiku.

Jak Japonsko, tak i Rusko potvrdily v roce 1994 svůj nárok na Kurilské ostrovy Kunašir, Iturup, Šikotan a souostroví Habomai. Ostrovy patřily od roku 1875 Japonsku a na konci druhé světové války byly obsazeny Rudou armádou. Oba státy chtějí vést další rozhovory o územních otázkách, jež jsou považovány za základ pro mírovou smlouvu. Premiér Murajama učinil v listopadu 1994 rozšíření hospodářské spolupráce závislé na politických jednání. Koncem roku 1997 připadlo placení ruských dluhů ve výši 280 miliónů amerických dolarů Japonsku.