Rozeschlé dveře slabounce zavzlykaly a oznámily tak náš příchod do obchodu. V šeru místnosti se zvedla postava – malý stařík s kipou na hlavě a patriarchálním vousem odložil rozečtenou knihu a vyšel nám vstříc o pár kroků.
„Ráda bych si u vás koupila knihu“, řekla jsem rychle na vysvětlenou, neboť mě trochu zaskočil jeho klid. Po zkušenostech s arabskými obchodníky, kteří vás za ruce táhnou do svých krámků, to byla nečekaná změna. „Přála bych si hebrejsko-anglickou Bibli…“, pokračovala jsem a bezradně se rozhlížela po regálech až ke stropu naplněných knihami. „Mám jednu takovou“, řekl zpěvným hlasem a vytáhl z police objemný svazek. „Je to Bible židovské rodiny – masoretský text s ilustracemi, vydaná v Londýně 1881.“ Bible byla opravdu krásná, navíc masoretský text opatřený pomocnými znaménky, označujícími samohlásky, plně vyhovoval mým znalostem hebrejštiny, a tak nebylo proč váhat. „Udělejte jí dobrou cenu, rabbi“, přimlouval se kamarád. „Z kolegiality, víte? Já jsem také knihkupec. Až přijedete do Prahy, dám vám slevu!“ Prodavač s úsměvem přikývl: „Sedmdesát šekelů!“ Po zaplacení jsme vyšli do ulic Mea Šearim. Bylo těžké odhadnout, zda prodavači Praha něco říká nebo ne.
O obyvatelích této ortodoxní židovské čtvrti je totiž známo, že se nedívají na televizi, ani se nestarají o politiku. Prakticky neuznávají ani samotný stát Izrael, neboť podle Písma má obnovit království pouze Mesiáš, nikoliv politikové nebo armáda. Podle nich je tedy existence židovského státu v rozporu s Tórou a sionismus je rouhání proti B-hu. Nejen tyto názory, které mimochodem ostře kontrastují s míněním a nasazením Izraele jako celku, ale i zašlá patina čtvrti mohou na návštěvníka působit jako anachronismus. Jako byste vstoupili do děje jedné z povídek Izáka Baševiče Singera a ocitli se o století zpátky v ospalém městečku kdesi v Haliči.
Čtvrť Mea Šearim (Sto bran) byla postavena v roce 1870 podle projektu německého architekta Schicka a její vzhled se dodnes nezměnil. Úzké ulice, průchody, nižší domy často s původní omítkou, synagogy, modlitebny, ješivy (židovské školy), obchůdky s judaistickými předměty knihami – to vše je veliký skanzen mimo zdi nejčastěji navštěvovaného Starého města. Jeho obyvatelé – Haredim (B-habojní) mluví jidiš a modlí se hebrejsky. Muži nosí dlouhé černé kabáty, klobouky a neodmyslitelné vousy a pejzy. Některé zbožné ženy si po svatbě holí hlavu a nosí šteitel (paruku) nebo šátek, dále černé vlněné punčochy a dlouhé šaty po celý rok. Děti už odmalička chodí do školy Talmudu a učí se Tóru zpaměti. Časté studium a dlouhé hodiny strávené nad knihami jsou patrné i na jejich vzhledu – děti jsou v obličeji bledé a téměř všechny nosí brýle.
V Mea Šearim nevidíte žádný biograf ani jiné zábavné zařízení. O Šabatu je celá čtvrť ztichlá a potemnělá, protože obyvatelé v tento den nepoužívají elektrický proud. Nejezdí se autem (elektrická jiskra, způsobující zážeh motoru, je vlastně oheň, a ten se v sobotu nesmí zapalovat) a na ulicích někdy stojí zábrany proti vjezdu „bezbožníků“. O skutečnosti, že se tady příliš nestojí o cizince, svědčí cedule „taktně upozorňující“ návštěvníky, aby nerušili klid Šabatu nevhodným chováním, nekouřili, nefotografovali a aby respektovali určitá pravidla oblékání. Nevhodné jsou především šortky, krátké sukně a odhalená ramena. Kromě občasných střetů, vyvolanými příležitostnými narušiteli zavedených zvyklostí, jsou Haredim mírumilovní lidé, a to do té míry, že odmítají vojenskou službu. Jak již bylo řečeno, nerespektují stát a jeho zákony, tudíž mu neplatí ani žádné daně.
Zdálo by se, že Mea Šearim, čtvrť tolik odlišná od ostatních částí Jeruzaléma, je pouze do sebe uzavřenou enklávou, kde nelze počítat s pokrokem ani větším společenským přínosem. A přece tito pobledlí dobrovolní zajatci Tóry, bydlící o svátcích stánků (Sukot) v chýších z palmových ratolestí, nepřímo ovlivňují náboženský aspekt izraelské politiky. Loajálnost státu vůči nim se projevuje i v tom, že většině Haredim je vyplácena sociální podpora. Když je vidíte spěchat svým typickým krokem do Starého města, když se modlí a kvílí u Zdi nářků, pochopíte, že tito extrémně úzkostliví strážci Zákona představují nositele tradic po svém způsobu. Především jsou však Židy, a to v Izraeli rozhodně není málo.
15. listopad 2007
3 555×
654 slov
