Králický Sněžník

Králický Sněžník (1424 m) je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří, které je po Krkonoších a Hrubém Jeseníku třetím nejvyšším horským masívem u nás. Kraluje jako nejvyšší vrchol celého pohoří přiléhající k Polské hranici na severu. Rozlohou je to nejmenší pohoří v ČR (76 km2), ale středním sklonem svahů a střední nadmořskou výškou je na 1. místě ze všech pohoří. Větší část pohoří se rozkládá v Polsku. V minulosti Sněžník několikrát měnil název. Jmenoval se Kladský, Špiklický nebo Velký Sněžník. Když na jaře roku 1884 navštívil spisovatel Alois Jirásek horu, nazýval ji důstojně „Králickou Sněžkou“. Ve svých poznámkách z cesty na vrcholku Sněžníku také popsal návštěvu chaty Švýcárna na úbočí hory z polské strany i kamenný tzv. trojmezník - sloup, stojící na místě, kde se stýkaly historické hranice království Českého, markrabství Moravského a hrabství Kladského. Na jižním svahu Králického Sněžníku leží uzlový bod rozvodnic tří moří - Baltského, Černého a Severního moře. Sněžník je někdy označován „střechou Evropy“. Na jižním svahu, v nadmořské výšce 1380 m n.m., pod vrcholem při žluté turistické trase, leží upravený pramen největší moravské řeky Morava. Dnes můžeme už jen v místě, kde stávala turistická chata na Sněžníku, nalézt plastiku slona a historický trojmezník. Krajina kolem Králického Sněžníku je dodnes ale ještě panenským kusem přírody. Na Sněžníku není žádná turistická chata, nevede sem ani žádná příjezdová silnice. Přesto, že větší část této členité hornatiny leží na území Polska (Masyw Snieznika), má Sněžník našemu návštěvníkovi co nabídnout. Centrální část horského masívu, celý hřbet Sušiny a částečně i pohraniční hřbet, tvoří od roku 1990 Národní přírodní rezervaci Králický Sněžník o celkové rozloze 1700 ha. Chráněny jsou v ní kromě krasových jevů především rozsáhlé komplexy přirozených lesů, přecházejících do horských holí, četná prameniště a rašeliniště. Vyskytuje se zde i řada chráněných druhů fauny a flóry. Na území celé rezervace jsou dodnes k vidění různé lovecké a lesnické chaty – Sněžná, U strašidel, Vilemína, Nad sjezdovkou, Podbělka, přístřešek Pod vodopády a také chata Horské služby. Za jasného počasí je z vrcholu Králického Sněžníku nádherný výhled na sever do Polské kotliny, východně na Praděd a na Beskydy, za obzvláště dobré viditelnosti jsou vidět dokonce západně Krkonoše a jižně dokonce i věže Olomouce.

Na vrcholu Králického Sněžníku, stejně jako například na Pradědu, stálo v minulosti hned několik staveb. Vrchol hory ve výšce 1424 m, s rozsáhlým vrcholovým platem, byl pro stavbu rozhledny přímo předurčen. Již nizozemská princezna Marianna Oranžská, když roku 1838 koupila kladskou část Sněžníku, přemýšlela o vybudování vysokého letohrádku a letního sídla, jež by mělo umožnit okružní výhled. V roce 1843 dala ale jen vybudovat na památku výstupu svého otce, nizozemského krále Wilhelma Friedricha na vrchol hory, kamennou pyramidu. Ta ale už ve druhé polovině 19. století vlivem podnebí a také lidského vandalismu zcela zanikla. Dala také postavit roku 1871 z polské strany, vedle starého salaše z roku 1809, novou chatu Švýcárna, která zde stojí dodnes, říká se jí Na Sniežniku. Její záměr vystavět hlídkovou věž se však dočkal realizace zhruba až o půl století později. Stavba rozhledny započala až vznikem Kladského turistického spolku (GGV) v roce 1895. Projekt vypracoval vratislavský architekt Felix Henry a náročné stavby v drsných podmínkách se ujali stavitelé pod vedením mistra Emila Giessera z Klodzka. Hotová věž na tehdejší dobu vypadala velkolepě, dosahovala výšky 33,5 metrů. Měla dvě vyhlídkové plošiny, horní ve výšce téměř 30 m a dolní ve výšce 17,4 m, umístěnou na nižší přiléhající věži. Do věže se vcházelo přes kruhovou pamětní síň. V průměru měla asi 8 metrů a vysoká byla 5 metrů. Tato síň, jenž měla pět vysokých sloupů, byl pojmenována na památku císaře Fridricha Wilhelma II. Tento název pak přešel i na celou stavbu. Sálu dominovala Fridrichova busta v nadživotní velikosti, dílo řezbáře Francizska Thamma. Zazděna zde byla kamenná deska s nápisem v němčině "Vybudováno Kladským turistickým spolkem 1895 - 1899. Projekt vypracoval Henry z Wroclavi. Postavil Geisser z Klodzka." Ze sálu vedly kovové schody spirálovitě až na nižší vyhlídkovou plošinu. Odtud vedlo 145 schodů vnitřkem vyšší věže až nahoru, kde se nacházela luneta a čtyři tabule s popisy panoramatu. Ukončené věže dosahovaly výšky 33,5 m a vyhlídkové plošiny 30 m. Stavba rozhledny trvala necelé čtyři roky a 9. července 1899 byla slavnostně otevřena za přítomnosti knížete Alberta, syna princezny Marianny. Došlo také k slavnostnímu posvěcení stavby knížetem Albertem, zároveň navrhl pojmenování věže po císaři Wilhelmovi. V dolní části rozhledny se nacházel stylový hostinec s občerstvením a v podkroví turistická noclehárna. V roce 1906 byla v souvislosti se vzrůstajícím turistickým ruchem přistavěna restaurační část. Dne 13. července 1924 k 25. výročí stavby tu byla uspořádána velká oslava, na Králickém Sněžníku se tehdy sešlo na 12 tisíc lidí. V roce 1940 byla rozhledna uzavřena. Po válce se již nenašel nikdo, kdo by o rozhlednu a chatu na Sněžníku pečoval. Nejdříve zpustla dřevěná horská chata, která byla s rozhlednou spojena, postupně chátrala i sama věž, postavená z místního kamene. Jen její vyhlídková plošina ve výšce 30 metrů, která byla z pískovce, vydržela nepoškozená. Po válce byla rozhledna v roce 1948 povrchově opravena polskými turisty. Po provedené expertize rozhledny byla tato dne 11. října 1973 polskými ženisty odstřelena. Odborem německého turistického spolku ve Starém Městě byl položen 4. 10. 1908 základní kámen a 12. 6. 1912 byla slavnostně otevřena srubová Liechtenštejnova chata. Ve dvacátých letech v ní vytvořil útulné a rodinné prostředí chatař dr. Oskar Gutwinský, známý organizátor lyžování v Jeseníkách. Po skončení 2. světové války dostala chata nový název "U pramene Moravy". Naposled byla chata spravována restauračním podnikem RAJ Vysoké Mýto, který ale nejevil o objekt dostatečný zájem. Chata chátrala, stejně jako rozhledna. Vyvstala otázka, zda chatu rekonstruovat, nebo zbourat z důvodu napadení dřeva dřevomorkou a nebezpečí zřícení. Dne 4. 8. 1968 bylo rozhodnuto provoz chaty zastavit a provést likvidaci celého objektu, k čemuž došlo v roce 1971. A tak jedinou turistickou základnou v oblasti Králického Sněžníku z moravské strany je z roku 1928 chata Návrší nad obcí Stříbrnice (dříve také – U salašních boud, Jungmannova nebo Poštovní chata), na polské straně pak je chata Na Sněžníku na západním úbočí hory ve výšce 1 200 m.

Kladský výběžek, včetně prostoru Králického Sněžníku, patřil před druhou světovou válkou mezi nejohroženější místa Československé republiky. Široké kladské údolí bylo pro vpád cizích vojsk v minulosti již několikrát použito - například pruskými vojsky za 2. slezské války roku 1745. Při vpádu nepřítele v jižním cípu hrozila nepříjemná možnost přetnutí území republiky na dvě části. Proto při opevňovacích pracích v letech 1935 až 1938 byl právě prostor mezi Králickým Sněžníkem a Orlickými horami opatřen daleko více a mohutnějšími opevněními, než například horské hřbety Jeseníků, které již samy o sobě byly pro nepřítele nezanedbatelnou překážkou. Zvláštní kapitolu historie obrany našich hranic také v této oblasti Králického Sněžníku tvořily jednotky Stráží obrany státu (SOS), složené z četníků, vojáků v záloze a také příslušníků finanční stráže. Tyto jednotky hlídkovaly v bezprostřední blízkosti hranice a sloužily jako jednotky včasné výstrahy. Svými ústupovými boji měly jednak varovat ostatní jednotky na hlavním obranném postavení a umožnit jim včasné obsazení pevností a okopů. A v září 1938 to byly právě tyto jednotky, které tu odrážely útoky Freikorpsu. Také v prostoru Králického Sněžníku probíhaly boje. Na Sněžníku, asi 150 metrů od hranice, se zakopalo družstvo SOS číslo 11. Obehnali své bojové stanoviště ostnatým drátem, opatřeným ještě nástrahami. Až do 25. září 1938 panoval v okolí jejich postavení klid. Boje nastaly až následujícího dne po půlnoci, kdy pozorovatelé zaslechli podezřelý hluk z německé strany. Brzo se na postavení obrany Sněžníku snesla skutečně palba. Při přestřelce, trvající 20 minut, byl útočník odražen, ale stále ještě Němci jednotlivě pálili na postavení SOS. Obránci Králického Sněžníku tehdy prostor ubránili a neměli ani jediného raněného.

Symbolem Králického Sněžníku se stala, a je dodnes, nevelká plastika slona, který stojí na pylonu z kamenných kvádrů. Uvádí se, že na Sněžníku se scházela ve 20. letech minulého století skupina mladých umělců a literátů a členové pokrokové skupina Praga Secession, kteří na kulturním poli usilovali o sblížení Čechů a Němců v zemi. Ti přijali za svůj společný název a symbol právě postavu slona. Roku 1932 vzpomenuli umělci 10. výročí této skupiny a v blízkosti chaty postavili plastiku slůněte, znak svého spolku. Sochu v žule realizoval krnovský kameník Forster. Slůně zde stojí dodnes, jako poslední osamělá stavba na vrcholu Králického Sněžníku a jako jeho kamenný symbol a strážce.

Pod vrcholem Králického Sněžníku se nacházejí jako skryté poklady také jeskyně. Na polské straně jsou v údolí Klesnice – vchod je otevřen ve výšce 793 m a v blízkosti Gory stromej dosahuje hloubky 250 m a délky asi 2 km. Z české strany to jsou Tvarožné díry. Najdeme je v hlubokém údolí řeky Moravy, mezi vrcholem a osadou Velká Morava, pod chatou Vilemínou, v nadmořské výšce kolem 840 m. Jeskyně jsou známy již ze 17. století. Prý si v nich schovávali své nářadí italští zlatokopové, kteří sem přišli v druhé polovině 17. století. Na stěně u západního vchodu do Tvarožných děr jsou vytesány nápisy „IHS“ a „ Maria“. Přestože jsou Tvarožné díry dlouhé jen 240 metrů, není vyloučeno, že délka chodeb dosahuje až 450 metrů. V jeskyni se střídají nízké chodby s většími prostorami. Větší částí protéká podzemní potok, který obohacuje horní tok Moravy. Jeskyni zdobí krápníky, brčka a stalaktity, které jsou ale zčásti ponořené pod vodou. Teplota se zde pohybuje kolem 5°C. Přestože jeskyně není přístupná, probíhají zde od roku 1968 speleologické výzkumy. Druhou jeskyní je Patzeltova jeskyně, nachází se v nadmořské výšce 875 m a je dlouhá jen 45 m. Ve 30. letech 20. století zde zkoumali jeskynní faunu geografové a zoologové z polské Wroclavi a nalezli na 46 druhů jeskynního hmyzu. K jeskyni vede neoznačená stezka nad Mléčným pramenem.