Kralupy nad Vltavou

Dnešní Kralupy nad Vltavou vznikly nejen v důsledku hospodářského rozmachu posledních cca 150 let, ale také spojením několika sousedních obcí právě v této době. Jádrem postupně vznikajícího dopravního uzlu a průmyslové aglomerace se přitom stala někdejší ves Kralupy, situovaná původně při zdejším říčním brodu.

Válečné události 18. a 19. století se Kralup dotkly poměrně málo, s výjimkou let 1741 a 1742, kdy tu Sasové a Francouzi způsobili mimořádně velké škody. Kromě občasných neúrod a epidemií trpěla zdejší vesnice nejvíce povodněmi. Přicházely téměř každým rokem, ale vždy po několika letech nabývaly hrozivého charakteru. Katastrofálními se staly záplavy z let 1784, 1845 a 1890.
Tato posledně zmiňovaná povodeň zastihla ovšem už staré Kralupy značně zvětšené a pozměněné. Před polovinou 19. Stol., kdy se obec rozkládala pouze v oblouku os dnešních pekáren přes sokoliště k Palackého náměstí, došlo k odstranění posledních zbytků zdejší tvrze. Roku 1851 byla uvedena do provozu státní dráha z Prahy k Drážďanům a v roce 1856 Buštěhradská dráha s vltavským překladištěm pro dopravu kladenského uhlí. Tím byl dán základ pro vznik kralupské železniční křižovatky, která byla v roce 1865 rozšířena stavbou Turnovsko-kralupské dráhy a nového společného nádraží, roku 1882 spojkou do Velvar a v roce 1884 uhelnou drahou Vinařickou, umožňující také spojení se Slaným. Rozvoj říční plavby vedl k regulaci Vltavy v roce 1894.

Železnice a říční doprava
Železniční a říční doprava umožnila samozřejmě zakládání řady výrobních podniků. Mnozí podnikatelé využívají výhodných míst ke stavbám svých závodů, ceny pozemků stoupají. Roku 1854 tak vznikly loděnice na výrobu dřevěných a železných plavidel a v roce 1857 první skutečná továrna – chemický závod zvaný Jordánka, který v dobách své největší slávy zaměstnával až 600 lidí. Roku 1867 zahájil provoz parní mlýn rodiny Karpelesovy, z níž později vzešel vynikající malíř Jiří Kars. V letech 1868-69 dva cukrovary a v roce 1872 pivovar. V této době též byly otevřeny první pískovny a cihelny rodiny Masnerovy.
Na přelomu 19. a 20. století se počet obyvatel začal rychle zvyšovat. Hned roku 1901 zahájila výrobu rafinerie minerálních olejů, poté Kratinova továrna na chladiče, roku 1912 Dobiášova továrna na zpracování korku a r. 1913 lihovar. Rozvoj průmyslu si vyžádal i zakládání peněžních ústavů: r. 1905 Městská spořitelna, r. 1906 Občanská záložna a později Záložna pro obchod a živnosti.
Vyvrcholením celého tohoto procesu bylo “institucionální” potvrzení významu města, roku 1912 byl zřízen okresní soud a roku 1913 okresní hejtmanství. Kralupy nad Vltavou se staly za 60 let z bezvýznamné vesnice městem s mnoha závody a úřady a bezmála šestitisícovým centrem okresu se 46 sídly.
Roku 1920 bylo započato s elektrifikací města, v roce 1924 byly regulovány potoky a v návaznosti na to v roce 1928 došlo k otevření železobetonového silničního mostu přes Vltavu. Byly přestavěny viadukty ve městě v souvislosti s položením druhé koleje ve směru na Děčín (r. 1928). Zájem města o mladou generaci dokládá založení reálného gymnázia (r. 1923), které o sedm let později dostalo i novou budovu. Zásluhou skupiny nadšenců bylo v oce 1937 v Lobečku zprovozněno sportovní letiště.

Bezprostředně po válce se projevila i územní expanze nového města, když roku 1919 bylo povoleno připojení Lobečku a roku 1923 došlo k připojení Míkovic.
Válečná doba i v Kralupech vyvolala vlnu odporu. Vznikly dvě na sobě nezávislé odbojové skupiny. Skupina sokolského odboje napojená na skupinu Obrana národa (Mašín, Morávek, Balabán), později nazvaná podle svého vedoucího skupina kpt. Čermáka. Druhou byla skupina odboje komunistického. Po atentátu na Heydricha byly sice obě skupiny velmi zdecimovány, mnoho jejich členů položilo životy, přesto však vytrvaly v činnosti až do konce války. V době květnového povstání úspěšně vystoupily proti německé moci, reprezentované zdejší vojenskou posádkou a projíždějícími pancéřovými vlaky.
V květnu 1942 zrušila německá správa kralupský okres a připojila jeho území k sousednímu, roudnickému. Ihned po skončení války byl však okres obnoven.
NÁLET
Nejtvrdší ránu však městu zasadil nepříliš vydařený spojenecký nálet na místní rafinerii minerálních olejů ze dne 22. 3. 1945, který způsobil ohromné lidské a materiální škody, místy viditelné dodnes (150 lidí zahynulo, 116 budov bylo zničeno a přes 900 poškozeno).
Z revolučního národního výboru, který vznikl 5.5. 1945, se vyvinul první zdejší národní výbor, jak se tento stupeň správy od té doby jmenoval. Oba národní výbory, místní i okresní, čekalo v příštím období nejedno těžké rozhodnutí a nepředvídatelná komplikace.
Konec války byl skutečně bouřlivě a radostně oslaven, všichni vítali vítěze, aniž tušili, jaké následky osvobození vlastně přinese. Velké popularitě se tak těšila KSČ, jejíž zástupci už od prvního revolučního výboru měli v městské samosprávě převahu. Potvrdily to i volby v roce 1946, kdy se druhou nejsilnější stranou ve městě stala strana Národně socialistická. Ani její členové, ani nikdo jiný nemohl však zabránit dalším převratným událostem. Soupeřící strany byly po komunistickém převratu v roce 1948 buď zakázány (Národně socialistická) nebo sloučeny s KSČ (Sociálnědemokratická), čímž se před komunistickou stranou otevřela zcela nová cesta …

V tomto období se v Kralupech dařilo zejména po stránce výstavby.Město totiž kromě náletu (22.3. 1945) bylo silně poškozeno záplavou při protržení hráze rybníka pod Okoří (v noci ze 14. Na 15. Března 1947). Následky náletu a povodně se odstraňovaly po celá 50. léta a vlastně jsou místy patrny dodnes. V letech 1945-1954 se budovaly převážně inženýrské sítě: vodovody, kanalizace, plynovody, osvětlení, upravovaly se chodníky a vozovky. Např. roku 1953 byla zahájena stavba čističky odpadních vod. Rekonstruovaly se četné znárodněné podniky. A v roce 1958 přijeli první brigádníci na stavbu mládeže – podniku Kaučuk a přilehlého sídliště.