Krkonošský národní park

Biosférická rezervace Krkonoše/Karkonosze (ČR/Polsko)
Unikátní přírodní hodnoty Krkonoš, horské oblasti podél česko-polské hranice a nejvyššího pohoří České republiky, jsou známy již po staletí. Dlouholeté úsilí o jejich komplexní ochranu však vyvrcholilo až v roce 1959 vyhlášením Karkonoskiego Parku Narodowego na polské straně a v roce 1963 i Krkonošského národního parku v české části pohoří. V roce 1990 zahájily správy obou národních parků diskuse o zařazení celého krkonošského pohoří do mezinárodní sítě biosférických rezervací v rámci programu UNESCO "Člověk a biosféra" (MAB, Man and the Biosphere). Jednání byla úspěšně zakončena v roce 1992 vyhlášením jediné bilaterální česko-polské Biosférické rezervace Krkonoše/Karkonosze, reprezentující středoevropská pohoří.

Proč právě Krkonoše ?
Mimořádná přírodovědná hodnota Krkonoš souvisí především s výjimečnou polohou tohoto pohoří uprostřed Evropy, nadmořskou výškou a s jeho charakteristickou geomorfologií. Krkonoše jsou nejvyšším pohořím Sudet. Z hlediska geologického leží na severním okraji Českého masívu, který se vkliňuje mezi Fenno-sarmatsko-skandinávskou platformu a Alpsko-karpatský systém. Sudety jako celek a zejména jejich nejvyšší část, Jizerské hory a Krkonoše, dosahují na hřebenech výšky pouhých 1500 metrů nad mořem. V současné etapě postglaciálního vývoje však nejvyšší partie Krkonoš jasně přečnívají nad přírodní alpínskou (horní) hranici lesa a mají tedy některé rysy vysokohorské přírody.
Horská a vysokohorská příroda Krkonoš představuje izolovaně vysunutou výspu alpínských a subalpínských ekosystémů, jež nemají v současnosti zřetelnou návaznost na podobné typy prostředí. Skandinávská a britská pohoří, překračující alpínskou hranici lesa, jsou vzdálena přes tisíc kilometrů a za současných klimatických podmínek jsou málo pravděpodobným zdrojem semen, spór a zárodků organismů pro krkonošské ekosystémy. Tím pozoruhodnější je biogeografická podobnost krkonošské flóry a fauny a příslušných společenstev Skandinávie a Britských ostrovů; ve všech skupinách rostlin a živočichů je zde poměrně vyšší zastoupení arkticky nebo severně laděných typů, nežli je tomu například v západních Karpatech.
Geografická poloha činí Krkonoše nesmírně důležitým územím pro vysvětlení pozdně glaciálních a postglaciálních změn ve střední Evropě. Z klasických i moderních studií přesvědčivě vyplývá, že Krkonoše fungovaly jako spojující most mezi severskou tundrou, opakovaně zatlačovanou kontinentálním ledovcem směrem k jihu do polské a německé nížiny, a alpínskými či subalpínskými ekosystémy, šířenými vlivem chladného klimatu z hřebenů Alp severním směrem do nížin, pahorkatin a středoevropských pohoří.
Krkonoše lze považovat za frekventovanou křižovatku látkových, energetických a informačních toků uprostřed Evropy. V poledníkovém (severo-jižním) směru byly pro Krkonoše velmi důležité přenosy genetické informace (transport plodů, semen, zárodků i stěhování celých populací) a toky kulturních informací (stěhování národů, obchod, přenos vědeckých poznatků a praktických zkušeností).
V rovnoběžkovém (západo-východním) směru dominuje v oblasti Krkonoš látkový a energetický přenos zprostředkovaný převažujícím západním prouděním vzduchu od Atlantského oceánu. Krkonošské pohoří je vlivem své zřetelně exponované polohy a relativně značné výšky vystaveno vlhkému oceánickému vzduchu a má v poměru k okolním pohořím nejvyšší srážky, nejvýrazněji převládající západní větry, nejstálejší zimní sněhovou pokrývku a častý výskyt sněhových lavin. Tyto klimatické faktory a návazné abiotické a biotické procesy a zvláštnosti se v Krkonoších dále prostorově člení podle exponovanosti a chráněnosti hřebenů, náhorních planin a údolí.
Topografické a klimatické faktory se v Krkonoších kombinují do spojitého systému, složeného z nálevkovitého návětrného údolí, silně větrné a na srážky bohaté hřebenové partie a závětrné lavinové prohlubně (ledovcové kary). Tyto tzv. anemo-orografické systémy se v dlouhém postglaciálním vývoji uplatňovaly jako významný regulátor širokého spektra ekologických faktorů v alpínských a subalpínských ekosystémech a byly jednou z nejvýznamnějších podmínek pohybu a tvorby rostlinných a živočišných druhů a společenstev. V poslední době však stejné anemo-orografické systémy sehrávají negativní úlohu při prostorovém rozložení imisí.
Veškeré ve stručnosti uvedené důvody vedly přední evropské přírodovědce již od začátku tohoto století ke snaze o legislativní ochranu krkonošské přírody, která vyvrcholila vyhlášením dvou národních parků a zařazením Krkonoš do světové sítě biosférických rezervací.
Důležitým jednotícím rysem biosférických rezervací, a Krkonoše nejsou výjimkou, je jejich prostorové členění - zonace. Základem je "jádrové území", které zahrnuje ekologicky nejcennější, přirozené nebo minimálně narušené, a proto přísně chráněné ekosystémy. Jedinou aktivitou v nich by měl být výzkum a dlouhodobý monitoring, zachycující změny v populacích jednotlivých druhů, v rostlinných i živočišných společenstvech či v celých ekosystémech. Jeho výsledky prohlubují naše znalosti o přírodních procesech, upozorňují na případný nepříznivý vývoj některé z přírodních složek, mohou přispět k poznání příčin takového negativního jevu a umožňují pružně reagovat a včas připravit nápravná opatření.
Jádrové území v Krkonoších pokrývá především nejcennější ekosystémy při horní hranicí lesa a nad ní: alpínské a květnaté horské louky, subarktická rašeliniště, ledovcové kary či zbytky původních smrkových a smíšených lesních porostů.
Několik různě velkých jádrových území je v Krkonoších obklopeno "nárazníkovou zónou". Do této oblasti jsou směrovány další výzkumné aktivity (často zaměřené na činnost člověka), zde by mělo být těžiště působení ekologické výchovy a předpokládá se i regulované turistické využití. Jádrové a nárazníkové území je obklopeno "přechodovou zónou", jakýmsi ochranným pásmem mezi chráněným územím a "zbytkem světa".
Právě do obou posledně jmenovaných zón se soustřeďuje většina aktivit směřujících k tzv. trvale udržitelnému rozvoji území, optimálně slaďujícímu nároky místního obyvatelstva s potřebami ochrany přírodního prostředí. Ve své ideální podobě by existence biosférické rezervace měla zlepšit sociální a ekonomickou situaci regionu a současně zachovat cenné části přírody i umožnit obnovení částí narušených.
Celková rozloha krkonošské bilaterální biosférické rezervace pokrývá plných 60.350 ha, z toho 91% plochy leží na české a pouhých 9% na polské straně pohoří.

Biosferická rezervace v číslech
Geografické vymezení: 50o35°-50o50°N, 15o23°-15o53°E
Biogeografický region: Palearktis 2.32.12 (středoevropská pohoří)
Celková rozloha: 60.351 ha (CZ 91%, PL 9%)
- jádrové území 10.149 ha (CZ 83%, PL 17%), tj. 17% plochy celé BR
- nárazníkové území 31.772 ha (CZ 88%, PL 12%), tj. 52% BR
- přechodové území 18.430 ha (CZ 100%), tj. 31% BR

Česká část:
Rozloha:
- celkem 54.787 ha, z toho 36.793 ha (67%) lesní půdy
- jádrové území (totožné s I.a II. zónou NP) 8432 ha
- nárazníkové území (III. zóna NP) 27.925 ha
- přechodové území (ochranné pásmo NP) 18.430 ha

Počet obyvatel:
- celkem 26.700 obyv. (48,7 ob./km2)
- jádrové území 300 obyv. (3,6 ob./km2)
- nárazníkové území 4900 obyv. (17,5 ob./km2)
- přechodové území 21.500 obyv. (116,7 ob./km2)

Polská část:
Rozloha:
- celkem 5564 ha
- jádrové území 1717 ha
- nárazníkové území 3847 ha
- přechodové území není vymezeno

Počet obyvatel:
- celkem 90 obyv. (1,6 ob./km2)
- jádrové území 50 obyv. (2,9 ob./km2)
- nárazníkové území 40 obyv. (1,0 ob./km2)

Biosférická rezervace a národní park - dva úhly pohledu
Že jsou Krkonoše národním parkem a zároveň biosférickou rezervací ví už dnes hodně lidí. Ale čím se tyto dvě kategorie chráněných území liší, to dokáže vysvětlit jen málokdo. Ujasnit použití těchto termínů se pokusíme právě na této stránce. Ale předem je třeba zdůraznit, že hovořit o odlišnostech je poněkud zavádějící. Vysvětlení tedy budiž podáno popisem obou forem územní ochrany přírody.

NÁRODNÍ PARK
Národní parky jsou vyhlašovány vládními orgány nebo parlamenty jednotlivých států. V České republice je v současné době statut národního parku stanoven zákonem České národní rady č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Území přírodovědecky či esteticky velmi významná nebo jedinečná lze podle tohoto zákona vyhlásit za zvláště chráněná (ZCHÚ), národní park je u nás jednou ze 6 kategorií ZCHÚ a požívá vrcholné ochrany. Tento zákon také stanovuje základní ochranné podmínky všech kategorií CHÚ. Jednotlivé národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky se vyhlašují zvláštními zákony. "Za národní park lze vyhlásit rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením."
V naší republice máme 3 národní parky (kromě KRNAP ještě Šumavu a Podyjí). Území NP je členěno do 3 zón, z nichž první je nejpřísněji chráněná. Ochranné pásmo není součástí území NP. Činnost člověka v NP je dále řízena plánem péče o NP a návštěvním řádem NP.
Termínu národní park (National Park) se v mnoha místech světa užívá v podobném významu jako u nás, ale vzhledem k původu termínu v národní legislativě té které země existují odlišnosti prakticky mezi všemi zeměmi.

BIOSFÉRICKÁ REZERVACE
Biosférické rezervace jsou vyhlašovány Organizací spojených národů pro vzdělání a vědu (UNESCO) v rámci programu Člověk a biosféra (MAB - Man and the Biosphere). Základní směrnice týkající se biosférických rezervací byly stanoveny v roce 1974. V BR se provádí ochrana genofondu, vědecký výzkum sledující využívání a zneužívání přírodních zdrojů, výměna informací v mezinárodním měřítku a výchova odborníků i veřejnosti pro cíle ochrany přírody. Světová síť BR je rozprostřena tak, aby zahrnovala všechny základní biomy Země a postihovala různorodost jejich civilizačního zatížení. Každá BR obvykle obsahuje ukázky hlavního biomu oblasti, výjimečné nebo ojedinělé části přírody, krajinu citlivě využívanou člověkem i přírodu degradovanou lidskou činností. Jako biosférické rezervace mohou být vyhlášena pouze území chráněná národní legislativou (zákonem). BR musí být dostatečně velká pro zajištění všech úkolů. V ČR to tedy může být buď národní park nebo chráněná krajinná oblast.
V naší republice je v současné době 6 biosférických rezervací (Krkonoše, Šumava, Křivoklátsko, Třeboňsko, Pálava a Bílé Karpaty). Území každé BR se dělí do 3 zón - jádrové (čistě přírodní území - u nás zóny NP I a II), nárazníkové (zóna NP III) a přechodové (ochranné pásmo NP). Ochrana území formou BR neomezuje činnost člověka žádnými dalšími předpisy, opírá se jen o národní legislativu.