Libanon

To jsou dějiny plné konfliktů. Jeden z nejstarších národů obývajících libanonské území byli staří Féničané. Na vrcholu moci byli ve 12.-9. stol. př. n. l. a zanechali po sobě města Súr a Sajdá. O bohatou zemi postupně bojovali i Asyřané, Babylóňané, Egypťané a Peršané. V roce 333 př. n. l. dobyl toto území Alexandr Veliký. Po jeho smrti se země nakonec zmocnili Římané a také oni v zemi zanechali mnohé antické památky. K nejvýznamnějším patří Byblos, Baalbek a Bérytos, dnešní Bejrút, který byl ve starověku jedním ze středisek antické kultury. V 7. století přinesli Arabové islám, později území dobyli seldžučtí Turci a v letech 1098 – 1291 bylo pod kontrolou křižáků.
Ve 13. až 15. století byla země pod nadvládou egyptské dynastie mamlúků a roku 1517 se celé území na dlouhých 400 let stalo součástí Osmanské říše, i když si místní obyvatelé zachovali značnou samostatnost. Zakladatelem novodobého státu se stal vojevůdce Fachruddín II., který se zasloužil o rozkvět měst Sajdá a Bejrút. Po sérii masakrů masakrů provedených islámskou šíitskou sektou drúzů v 60. letech 19. století požádali manoritští křesťané o pomoc. Británie a Francie donutily Turecko, aby v Libanonu ustavilo Křesťanskou vládu. Francie vyhlásila autonomii pro Bejrút a okolí, kde poté vládl křesťanský guvernér. V roce 1918 obsadila Libanon britská vojska, která však opustila zemi poté, co Francouzi vytvořili stát v jeho dnešních hranicích. Když se po první světové válce rozpadla Osmanská říše, dostal se Libanon pod nadvládu Francie. Za 2. světové války v roce 1941 přiznala Francie Libanonu nezávislost. V roce 1943 se však nový parlament dostal do rozporu s francouzskou správou a teprve v roce 1945 předali Francouzi Libanoncům moc a v roce 1946 stáhli svá vojska.
Podle nepsané dohody z roku 1943 byla vládní místa rozdělena mezi jednotlivé náboženské skupiny. Tak prezidentem byl vždycky křesťan, ministerským předsedou muslimský sunnita a předsedou parlamentu rovněž muslim, ale šíita. I rozdělení dalších míst ve vládě a parlamentu odráželo rozvrstvení libanonské společnosti. Ale v polovině 60. let požadovali většinoví muslimové pro sebe větší pravomoci vzhledem ke své početnosti. Maronité však změny odmítali. K těmto potížím se přidali palestinští uprchlíci a zejména OOP, která byla v roce 1970 vypovězena z Jordánska.
V arabsko-izraelských válkách se Libanon účastnil jen okrajově, ale stále bojující okolí dovedlo soukromé ozbrojené skupiny muslimů, drúzů, křesťanů a palestinců k občanské válce roce 1958 a znovu v roce 1975. V letech 1969 a 1973 se navíc přidali represe za útoky OOP proti Izraeli přes jeho hranice. Po roce 1975 začal Libanon sklouzávat do stavu chronické občanské války; na obranu křesťanů se do války přidalo 40 000 syrských vojáků a o rok později obsadil Izrael jižní Libanon, kde vytvořil nárazníkové pásmo mezi svým územím a pozicemi OOP.
Kolem roku 1980 bylo v zemi na 33 soukromých armád a ozbrojených skupin. Až do roku 1984 byla zákonná Libanonská vláda prakticky bezmocná a ovládala jen necelých 40% území, Bejrút se stal rozděleným městem – křesťané ovládali východní a muslimové západní část města, vládu tvořila nejistá koalice. V roce 1985 stáhla Izrael (potažmo Jásir Arafat) ze země svá vojska s výjimkou nárazníkového pásma na jihu.
Konečně roku 1990 byl v Libanonu zřízen spravedlivější politický systém, který přiznal muslimům větší pravomoci v politickém životě. V prosinci téhož roku se konaly po 20 letech parlamentní volby. Většina ozbrojených skupin byla rozpuštěna nebo velmi oslabena, vláda začala ovládat více jak polovinu území a zkonfiskovala velké množství zbraní.
Skvělý obchodníci a houževnatí Libanonci se nakonec zapojily do financování obnovy své kdysi úchvatně malebné země a doufají, že se jim podaří obnovit 5% předválečné zisky z cestovního ruchu.