Litomyšl (město)

Historie Města

První osídlení na území dnešní Litomyšle vznikalo podél veřejné obchodní cesty, zvané později Trstenická stezka, která nedaleko dnešních Svitav překračovala zemskou hranici a spojovala Čechy s Moravou. Písemně doložená historie města začíná koncem 11. století, kdy tady kníže Břetislav II. - na místě zřejmě staršího slavníkovského hradiště, zmiňovaného Kosmovou kronikou již k roku 981 - založil buď kostel, nebo benediktinský řádový dům. V polovině 12. století sem olomoucký biskup Zdík přivedl řád premonstrátů, jejichž klášter stál v místech dnešního zámku a dostal jméno Hora olivetská. Jeho součástí byl i kostel sv. Klimenta, dříve dlouho považovaný za nejstarší kostel v Čechách. Klášter se stal důležitým střediskem kraje a pod ním vyrůstalo podél veřejné cesty u řeky Loučné sídliště. V roce 1259 udělil král Přemysl Otakar II. tomuto sídlišti městská privilegia a Litomyšl se stala poddanským městem. V roce 1344 bylo - současně se vznikem pražského arcibiskupství - v Litomyšli zřízeno biskupství. Klášter přestal existovat a jeho statky byly rozděleny mezi biskupa a jeho kapitulu. Litomyšlským biskupem byl od roku 1353 kancléř Karla IV. Jan II. ze Středy, muž s velkým kulturním rozhledem. Do Litomyšle uvedl v r. 1356 augustiniány, z jejichž tehdy postaveného klášterního kostela se později stal dnešní proboštský chrám. Od roku 1388 byl biskupem Jan IV. Železný, známý mj. jako odpůrce Husův. Husitská vojska se v roce 1421 (přestože Jan IV. už tehdy působil v Olomouci) obrátila i proti Litomyšli. Město se vzdalo dobrovolně, ale o čtyři roky později jej zabralo radikálnější husitské křídlo a bojovalo se i o hradní návrší. Biskup Aleš z Březí uprchl a biskupství tak vypálením biskupských budov fakticky zaniklo. Od roku 1432 měl Litomyšl v držení rod Kostků z Postupic. Město za jejich vlády rozkvetlo a v poslední čtvrtině 15. století se také stalo důležitým centrem jednoty bratrské. Sídlil zde biskup jednoty, její archiv a fungovala zde významná tiskárna. Na konci patnáctého století se město rozšiřovalo směrem k hradnímu návrší, kde vzniklo tzv. Nové nebo Horní město s vlastní samosprávou. V roce 1547 byla Litomyšl Bohuši Kostkovi z Postupic zkonfiskována za účast v nezdařeném odboji proti Ferdinandovi I. O rok později byl obnoven zákaz jednoty bratrské (která se na odboji - zejména postavou biskupa Jana Augusty - také podílela) a její členové museli opustit zemi. V roce 1567 se pánem litomyšlského panství, tehdy jednoho z největších v zemi, stává Vratislav z Pernštejna, který zde o rok později nechal stavět renesanční zámek. Sídlo Kostků, vzniklé úpravou biskupských budov a zničené požárem (požáry ostatně sužovaly město po celou jeho historii), bylo zpustlé a zámek byl v podstatě novostavbou. Stal se jednou z nejkrásnějších renesančních staveb nejen na našem území, mimo jiné i díky překrásné sgrafitové výzdobě. Z Vratislavovy doby pochází i městský řád čistoty, zajímavý doklad o vzhledu města a péči o veřejnou hygienu. Vratislav z Pernštejna zasahoval tvrdě proti českým bratřím a v rekatolizaci po jeho smrti pokračovala i jeho žena Marie Manrique de Lara a dcera Polyxena. Poslední členka pernštejnského rodu Frebonie z Pernštejna povolala roku 1640 do Litomyšle, pustošené událostmi třicetileté války, řád piaristů. Piaristická kolej s kostelem a školy vyrostly v pozdějších letech na místě Horního města, zničeného dalším z požárů v roce 1635. Piaristé byli řádem vzdělávacím: ve školách, které stály původně na místě dnešního chrámu, začali učit už v roce 1644. Velký význam pro další kulturní rozvoj a pověst města měl filosofický ústav, otevřený u piaristického gymnázia ještě v průběhu 17. století. Těžké roboty a další povinnosti, doléhající na poddané po třicetileté válce, spolu s pokračující rekatolizací vyústily v roce 1680 ve velké selské povstání, jehož centrem se stalo právě okolí Litomyšle. Hlavní představitelé vzpoury byli popraveni. To už byli - od roku 1649 - majiteli panství Trautmannsdorfové, kteří se do tváře města vepsali zejména stavbou nového piaristického chrámu, který byl podle projektu G. B. Alliprandiho dostavěn F. M. Kaňkou v roce 1722. Kostel se stal symbolem vítězství protireformace a on i celé město byly v dalších letech svědky mnoha velkolepých církevních slavností. Po celé 18. století bojovalo město opět s požáry - po Čechách prý se začalo říkat "hoří to jak Litomyšl" -, povodněmi i válečnými ztrátami. Katastrofální požár postihl město v roce 1775, povodeň v roce 1781 a opět velký požár roku 1814. Následkem požárů byly také časté přestavby měšťanských domů, které získávaly v první polovině 19. století převážně empírový ráz. Požár z roku 1775 byl vrchnosti, kterou byli od roku 1758 Valdštejnové-Vartenberkové, také impulsem k velkým stavebním úpravám na zámku a v jeho okolí. Na zámku vzniklo dodnes dochované divadlo a ochotnická představení byla oblíbenou zábavou i ve městě. Na akademii filosofů vystoupil v roce 1830 jako zázračné dítě malý Bedřich Smetana, který se o šest let dříve narodil v zámeckém pivovaru. Centrem duchovního života Litomyšle byly v 1. polovině 19. století piaristické školy a filosofický ústav, obnovený po odmlce v roce 1802. Působilo zde - v řadách pedagogů i studentů - mnoho významných osobností vědeckého i kulturního života. Dramaticky prožívala Litomyšl revoluční události roku 1848. Už v březnu byla sestavena studentská legie a nedlouho nato měšťanská garda v čele s Josefem Buchtelem. Část studentů a městská garda bojovala v červnu v Praze a po porážce a především po říjnových střetech ve Vídni chystal Buchtele skutečné ozbrojené povstání. To bylo ovšem prozrazeno a Buchtele zatčen. Odboj se nadále šířil především ze škol, ale filosofický ústav byl v roce 1849 zrušen. Zadlužené litomyšlské panství koupila roku 1855 v dražbě rodina Thurn-Taxisů. Panství se po politických a správních změnách, vynucených revolučními událostmi, stalo základem a město Litomyšl správním centrem nového okresu. Život ve městě po pádu Bachova absolutismu se opíral o četné spolky. Mnoho jejich činovníků se rekrutovalo z řad pedagogů už ne filosofického ústavu, ale reformovaného gymnázia, kde od padesátých let začali učit i světští učitelé. Mnoho významných osobností, zejména spisovatelů, bylo do Litomyšle přitahováno nejen školami, ale i známou Augustovou tiskárnou. Jako profesor gymnázia sem přijel i Alois Jirásek. V roce 1891 vzniklo městské muzeum, otevřena byla knihovna a od roku 1905 slouží městu reprezentativní stavba Smetanova domu. V první třetině 20. století vyrůstala nová Masarykova čtvrť. Nové gymnázium bylo dostavěno v r. 1923, o rok dříve byl dostavěn Lidový dům. V roce 1929 byla dokončena stavba Průmyslové školy. V roce 1924 byl na dnešním Smetanově náměstí odhalen Štursův pomník Bedřicha Smetany. V roce 1926 byla otevřena městská obrazárna s díly J. Mařáka, A. Dvořáka i moderních umělců. Na její tradici navazuje dnešní znovuotevřená obrazárna v prostorách zámku. V první polovině 30. let byla Litomyšl dějištěm velkých výstav (o A. Jiráskovi, B. Němcové, B. Smetanovi), na kterých se výrazně podílel zdejší rodák Zdeněk Nejedlý. Během druhé světové války byla zlikvidována zdejší židovská obec. Poválečný odsun německého obyvatelstva změnil národnostní složení především přilehlých vesnic. Únorové události proběhly bez většího ohlasu; veřejné mínění rozbouřil až proces s rektorem piaristické koleje F. A. Stříteským a dalšími v roce 1950. Od roku 1960 je Litomyšl součástí svitavského okresu. V roce 1949 se v zámeckém areálu konal, za velkého přispění Zdeňka Nejedlého, první ročník operního festivalu Smetanova Litomyšl. Ten se koná s přestávkami až dodnes, když od původního plánu přinášet posluchačům především Smetanovu hudbu upustil a je dnes festivalem s širokým dramaturgickým záběrem a velkým renomé a zároveň jednou z nejdůležitějších kulturních událostí ve městě. Od roku 1974 probíhá i festival Mladá Smetanova Litomyšl, přehlídka hudebního mládí. Na zestátněném litomyšlském zámku, který je od roku 1962 národní kulturní památkou, byla od sedmdesátých let 20. století opravována sgrafitová výzdoba. Velká oprava sem v těchto letech přivedla skupinu umělců v čele s Olbramem Zoubkem. Expozice Muzea české hudby v zámeckých sálech neměla dlouhého trvání a v současné době je na zámku zpřístupněna expozice šlechtického bydlení. Výjimečnost celého zámeckého areálu byla v roce 1999 potvrzena zápisem do seznamu světového dědictví Unesco. Polistopadový vývoj znamenal velkou řadu změn v kulturním i politickém životě města, množství nových staveb i rekonstrukcí památek. Bylo otevřeno Portmoneum, založena restaurátorská škola. Hospodářský vývoj souvisí především s rozvojem závodu Vertex. Významnou událostí bylo setkání sedmi středoevropských prezidentů, kteří se zde v roce 1994 sešli na pozvání Václava Havla. O rok později sem zavítal i španělský král. Zatím poslední významnou změnou v podobě města byla rekonstrukce Klášterních zahrad a jejich zpřístupnění v září 2000. Dnešní Litomyšl je městem, které si je vědomo svých bohatých dějin a tradic a dokáže z nich čerpat náměty pro další rozvoj. Udržuje bohatý památkový fond, ovšem snaží se také o kvalitní moderní architekturu. Zachovává si v podstatě "maloměstský" charakter a nabízí možnost potkat se aspoň se střípky ducha obrozenecké Litomyšle, rozvíjí bohatý kulturní a spolkový život, ale také průmysl, podnikání a ekonomiku; obyvatelům i návštěvníkům poskytuje bohaté sportovní vyžití (budovaný sportovní areál).

Dům U Rytířů
Dům U Rytířů byl postaven v renesančním slohu ve čtyřicátých letech 16.století. Je jedním z nejkrásnějších domů v Litomyšli a jedním ze skvostů renesanční městské architektury v Čechách. Po požáru v roce 1540 si jej postavil a vyzdobil kameník Blažek, který zřejmě pracoval i na výzdobě pardubického zámku nebo stavěl hřbitovní kostel ve Vysokém Mýtě. Původní vzhled domu doplňoval vysoký renesanční štít, nahrazený dodnes zachovanou empírovou atikou až po požáru v roce 1814. Kamenná fasáda domu je zdobena reliéfní dekorativní a figurální výzdobou, jejíž náměty jsou čerpány z dobových grafických předloh. Podle postav dvou ozbrojenců po stranách prostředního okna dostal také dům své dnešní jméno, proslavené hlavně díky povídce A. Jiráska - "U rytířů". Kromě rytířů zdobí fasádu ještě další figury - student, kupec, dokonce mořská panna, lev nebo jednorožec. V interiéru se dochoval renesanční kazetový strop a reliéfně zdobené kamenné pilíře. Od dokončení rekonstrukce v roce 1977 slouží dům U Rytířů jako výstavní síň, původně pro stálou expozici obrazů litomyšlského malíře Josefa Matičky. Dnes zde Muzeum a galerie Litomyšl pořádá krátkodobé výstavy výtvarného umění. Dům prošel několika úpravami, velkou opravou a konzervací v šedesátých letech 20. století a jeho fasáda byla znovu restaurována v letech 1999-2000.

Zámecký areál - památka UNESCO
Litomyšlský zámek, národní kulturní památka a památka UNESCO, je jednou z hlavních dominant města a jednou z nejvýznamnějších památek renesance u nás. Historie osídlení zámeckého návrší a pozdějšího zámku je s historií města neodmyslitelně spjata po celou dobu jeho existence. Dnes je zámek jedním z turistických magnetů, které do Litomyšle každoročně přitahují tisíce turistů. Zámek spravuje Památkový ústav Pardubice. Otvírací doba, prohlídkové okruhy: Duben, říjen: soboty, neděle a svátky 9,00-16,00Květen-září: úterý-neděle 9,00-17,00Mimo otvírací dobu jen předem objednané skupiny Poslední prohlídka začíná vždy hodinu před koncem otvírací doby 2 prohlídkové okruhy (viz zámecká expozice), zámecké sklepy (expozice soch Olbrama Zoubka) Další subjekty v prostorách zámku: • Městská obrazárna ve správě Muzea a galerie ve druhém patře zámku • Kongresové centrum v přízemí a ve druhém patře zámku vhodné ke konání širokého spektra společenských a kulturních aktivit (spolu s prostorami zámeckého pivovaru) - provozuje Smetanova Litomyšl o. p. s. • Zámecká restaurace na třetím nádvoří Unesco: http://www.unesco.org/ Při předávání dekretu o zápisu zámeckého areálu do Unesca byla 16. června 2000 odhalena pamětní deska s tímto textem: "V roce 1999 byl zámecký areál v Litomyšli zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Tímto zápisem byl potvrzen jeho světově výjimečný význam. Podle Úmluvy o ochraně světového dědictví je chráněn národy světa v jejich společném zájmu. Zámek v Litomyšli je ve své výjimečně uchované celistvosti dokonalým příkladem zámku s arkádami, typu budovy, který pochází z Itálie a přizpůsobil se českým zemím tak, že vznikla velmi vyvinutá forma s vynikající architektonickou hodnotou. Je dokonalým příkladem středoevropské šlechtické residence v období renesance a jejího pozdějšího vývoje vlivem nových uměleckých proudů."

Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže s kolejí
Řád piaristů byl do Litomyšle uveden Frebonií z Pernštejna v roce 1640. Piaristé (do Litomyšle přišli z Mikulova) byli řádem vzdělávacím, jejich cílem bylo vychovávat ve svých školách především chudou mládež. Litomyšlské piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644. V té době už stála tři křídla piaristické koleje (poslední bylo dostavěno až roku 1681) a školy s malým kostelem na místě dnešního chrámu. Součástí koleje je refektář se štukovou a malířskou výzdobou a podobně zdobená kaple zvaná Očistec. Už při založení koleje vznikla rozsáhlá, později několikrát upravovaná zahrada se sadem, která dnes tvoří důležitou část komplexu tzv. Klášterních zahrad. V roce 1714 začal majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou nového velkého kostela a nových škol. Namísto původních plánů Mikuláše Rossiho byl přijat projekt významného barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho (v Litomyšli - v proboštském kostele - je i pohřben), po jeho smrti v roce 1720 dokončoval stavbu kostela František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Budova školy (dnešní Muzeum a galerie) byla dokončena roku 1719 (nad portálem byla osazena socha zakladatele řádu - sv. Josefa Kalasanského), stavba kostela o tři roky později. Na výzdobě kostela se podílela řada dalších významných umělců - sochy čtyř evangelistů v křížení a sv. Václava a sv. Prokopa na fasádě vytvořila dílna M. B. Brauna (Jiří Pacák), klenbu kupole vymaloval r. 1728 Václav Jindřich Nosek a obraz na hlavním oltáři dodal významný italský malíř F. Trevisani. Kostel se stal neodmyslitelnou součástí panoramatu města a je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb regionu. Vybavení kostela utrpělo nejprve několika požáry - zejména v letech 1735, 1775 a 1814. Při požáru r. 1775 bylo velice poničeno vnitřní vybavení, výmalba kupole, která už nebyla obnovena, a padl mu za oběť i oltářní obraz, který byl o tři roky později nahrazen kopií profesora vídeňské akademie V. Fischera. Zařízení bylo doplňováno ještě i v průběhu celého 19. století. Varhany na kůru, kdysi jeden z nejlepších nástrojů ve východních Čechách, dnes bohužel v dezolátním stavu, postavil ve 20. letech 19. století kutnohorský varhanář Horák. Kostel sloužil především bohoslužbám otců piaristů a studentů piaristických škol. Stal se také místem posledního odpočinku příslušníků řádu i hrabat z rodu Trautmannsdorfů a Valdštejnů-Vartenberků. Piaristé opustili Litomyšl v roce 1948. V letech 1948-1949 proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostela (opravy věží a krytiny). Už od roku 1958, kdy byl poprvé oficiálně konstatován havarijní stav celého kostela, se pak táhnou neúspěšné snahy o jeho rekonstrukci. V roce 1972 byl kostel převeden do vlastnictví státu (od té doby jej spravuje Památkový ústav v Pardubicích, dříve KSSPPOP). Teprve v roce 1978 byl zpracován projektový úkol na celkovou rekonstrukci, práce však ani poté nezačaly. V letech 1981-82 bylo demontováno vnitřní zařízení kostela a část vybavení byla předána k restaurování; k plánované demontáži soch evangelistů a varhan však už nedošlo a práce byly opět zastaveny. Na začátku devadesátých let proběhlo v kostele několik koncertů v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Už v roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby. V letech 1991-94 pak proběhla částečná rekonstrukce chrámu. Opravena byla střecha (zejména nebezpečně prověšené krovy), obě věže a fasáda. V letech 1997-2000 pak byla opravena i budova koleje. Piaristický kostel není dnes veřejnosti volně přístupný. Na rehabilitaci interiéru tato významná památka teprve čeká.

Kostel Povýšení sv. Kříže s proboštstvím
Dnešní proboštský kostel Povýšení sv. Kříže vznikl původně jako kostel augustiniánského kláštera. Ten byl v roce 1356 založen tehdejším litomyšlským biskupem, vzdělaným kancléřem Karla IV. Janem ze Středy; augustiniáni sem na jeho popud přišli z kláštera u sv. Tomáše v Brně. Stavba kostela a konventu jistě začala brzy poté; kostel byl dokončen roku 1378. Po obsazení Litomyšle husity a zániku kláštera byla ke kostelu v roce 1428 přenesena fara z kostela sv. Klimenta v hradním areálu. Na zničený konvent upomínají dnes jen odkryté oblouky křížové chodby na jižní straně kostela, kaple sv. Josefa se sakristií a nejspíš i část kaple sv. Markéty, dnes včleněné do budovy děkanství. Jižní předsíň byla postavena za Kostků z Postupic v roce 1525. Po požáru 1560 byla zrušena poničená klenba a do kostela vestavěn dřevěný strop. Novou, nižší klenbu získal kostel až v průběhu oprav, které následovaly tři roky po požáru v roce 1601 za Marie Manrique de Lara, vdovy po Vratislavovi z Pernštejna. Po zaklenutí lodi byla postavena západní, tzv. Manričina předsíň s renesančním portálem. U kostela byla založena škola (přenesena jinam byla až roku 1777). Gotickou podobu si dodnes zachovala především kaple sv. Josefa na jižní straně presbytáře. Do hlavní lodi byly v 16. století vestavěny západní hudební a severní literátská kruchta. Od roku 1657 byl litomyšlským děkanem pozdější významný český historik Tomáš Pěšina z Čechorodu. Barokní budova děkanství (dnes proboštství, resp. kapituly) byla podle návrhu litomyšlského architekta Jiřího Béby postavena v letech 1758-1763. Velká část vybavení kostela je ze druhé poloviny 18. století. Hlavní oltář byl postaven v roce 1767, sochařskou výzdobu provedli František Pacák a Jiří Pacák ml., obraz Povýšení sv. Kříže namaloval Ignác Raab. Obrazy křížové cesty jsou z roku 1773, jejich autorem byl Josef Cereghetti. Kostel i děkanství byly poškozeny při požáru v roce 1775 i 1814, mobiliář ovšem zůstal z velké části zachován. Terasa se schodištěm před kostelem byla upravena na začátku 19. století. Původní dřevěný krucifix z roku 1775 byl v roce 1806 nahrazen dnešním křížem kamenným. Na konci 19. století byl kostel v několika etapách částečně regotizován, mj. za účasti architekta Františka Schmoranze, a získal tak v hlavních rysech svou dnešní podobu (novogotická je i část dnešního mobiliáře). Návrhy počítající s mnohem radikálnější přestavbou nebyly uskutečněny a chrám Povýšení sv. Kříže tak zůstal významnou a cennou památkou s mnoha zajímavými architektonickými a uměleckými detaily a fragmenty původní výzdoby. Význam chrámu byl potvrzen, když při něm byla v roce 1994 - při příležitosti 650. výročí vzniku litomyšlského biskupství - založena kolegiátní kapitula. Mezi lety 1995-2000 probíhala velká oprava kostela a proboštství. Budovy dostaly novou fasádu, v kostele byla osazena nová dlažba, odkryty nově nalezené nástěnné malby aj. V květnu 2000 byly také po téměř dvouleté práci vysvěceny nové varhany. Nástroj, který postavila firma Vladimír Grygar - Varhany Prostějov, nahradil starší varhany J. Kobrleho z roku 1902. Nové varhany byly koncipovány tak, aby umožňovaly interpretaci hudby všech stylových období. Jsou jedním z největších nástrojů ve východních Čechách. Také díky rekonstrukci Klášterních zahrad v roce 2000 je i dnes chrám Povýšení sv. Kříže výraznou dominantou celého města. Dlouhá historie a umělecká hodnota chrámu zůstávají i nadále důležitou složkou jeho duchovního bohatství.

Smetanovo náměstí
Nejednoho návštěvníka jistě zaujme protáhlý tvar litomyšlského náměstí - je to vlastně dlouhá a široká ulice. Náměstí opravdu vznikalo podél obchodní cesty (ta vedla v nejstarších dobách přes dnešní "Špitálek", dál od řeky, teprve později byla odkloněna blíž k Loučné) a tržiště. Domy byly nejprve dřevěné, později (především kvůli požárům) kamenné. Právě četné požáry města způsobily, že podoba fasád pochází převážně z 18. a hlavně z 19. století, přestože řada domů má mnohem starší základy. Náměstí má pestrou řadu převážně barokních, klasicistních a empírových fasád se štíty nebo atikami. Na velké části náměstí se zachovalo podloubí (v Litomyšli nazývané podsíně), stavěné už od dob Kostků z Postupic proto, aby bylo možné i v dešti jít po náměstí "suchou nohou". Litomyšlské náměstí je dodnes centrem městského života. Stejně jako v době, kdy městem bylo právě jen náměstí a několik přilehlých ulic. Dodnes je zde k vidění množství zajímavých domů. Zajímavých nejen architekturou, ale také proto, že v nich bydleli zajímaví a slavní lidé. Projdeme se náměstím tak, jak porostou popisná čísla domů. Pravou částí Dolního náměstí k radniční věži, okolo mariánského sloupu na Horním náměstí k místu, kde stávala Horní brána a podsíněmi na druhé straně zase zpět. Dolní městská brána z r. 1536, která střežila přístup do města od Vysokého Mýta, stála do r. 1835. Roh náměstí a Jiráskovy ulice, odkud se otvírá výhled na litomyšlský zámek, tvoří novodobá třípatrová budova pošty, stojící na místě staré pošty, známé z novely Aloise Jiráska. Vejdeme tudy na náměstí a hned máme příležitost připomenout si nejvýznamnějšího litomyšlského rodáka, hudebního skladatele Bedřicha Smetanu - od roku 1924 tu stojí jeho bronzový pomník, poslední z dokončených monumentálních děl předního českého sochaře Jana Štursy. Smetanovo jméno dostalo náměstí po roce 1989. Za Smetanovým pomníkem je novogotický dům, ve kterém bydlel Alois Jirásek, po příchodu do Litomyšle jako suplent na gymnáziu v letech 1874-1876. Na místě domu čp. 27 stával dům, kde bydlela v letech 1839-1840 Božena Němcová se svou rodinou. Za tohoto pobytu se jí zde narodil syn Karel. Na domě je umístěna deska se spisovatelčinou bustou, dílo Ladislava Faltejska z r. 1971. Dům čp. 45 s jednoduchou fasádou je rodným domem spisovatele Čestmíra Jeřábka. Stará radnice s věží byla postavena r. 1418. V dnešní podobě má barokní fasádu z 18. stol., kdy byla budova ještě spojená se sousedním domem čp. 53. Pod novodobým orlojem z r. 1907 je do věže vezděna kontrolní délková míra, litomyšlský loket (přibližně 59 cm), sloužící kdysi kupujícím na trzích k přeměření koupených látek. Značka s vysvětlující tabulkou označuje výšku vody při katastrofální povodni r. 1781, která zpustošila velkou část náměstí. Ulice, vedoucí od radniční věže ven z náměstí, byla proražena teprve v polovině devatenáctého století, kdy se sem stěhovaly státní úřady a nově upravená budova se stala sídlem soudu. Radnice byla tehdy přestěhována na Toulovcovo náměstí. Další pozoruhodný dům je někdejší panský dům čp. 61, s fasádou z konce 18. století. Roku 1825 jej od hraběte Valdštejna koupil otec Bedřicha Smetany, panský sládek František Smetana. Za první republiky tady pak sídlila městská radnice. V domě čp. 67 se roku 1816 narodil demokrat a vlastenec František Emanuel Velc, sekretář pražského Národního výboru v revolučním roce 1848. V domě čp. 71 dnes funguje městské Informační centrum, ve vedlejším domě Regionální evropské informační středisko. Před těmito domy stojí mariánský sloup z r. 1716 se sochami Panny Marie, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, postavený snad podle návrhu Giovanni Battisty Alliprandiho. Je vysoký přes 11 metrů. Až do roku 1894 stála nedaleko sousoší kašna (1740), ozdobená roku 1767 sochou sv. Floriána, dílem místního umělce Václava Hendrycha. Po zrušení kašny byla socha umístěna na prostranství pod děkanstvím, kde stojí dodnes. Na novodobě přestavěném domě čp. 81/82 připomíná štukový reliéf s vyobrazením medvěda, že v 19. stol. tu stával zájezdní hostinec U černého medvěda. Novostavbou ze 30. let 20. stol. je hotel Zlatá hvězda, kde stával v 19. stol. menší hotel Modrá hvězda. V něm byla ubytována Božena Němcová za svého druhého litomyšlského pobytu. Připomíná to mramorová deska z roku 1932, dílo Františka Kysely. U příjezdu do města od Svitav stávala horní (německá) brána; zbořena byla roku 1822. Na druhé straně náměstí zaujme nejprve rodný dům českého liberálního politika 19. stol. JUDr. Františka Augustina Braunera. Mezi domy čp. 97 a 98 je úzká ulička, která se ve 14. a 15. stol. nazývala "tkalcovská". Dnes je známá pod mladším jménem "Umrlčí", proto, že tudy chodívaly z města pohřby ke starému hřbitovu u děkanského kostela. Ve vedlejším domě čp. 99 žil František Jelínek, řeznický mistr z Hrochova Týnce, nadšený historik-samouk, který v letech 1838-1845 vydal třídílnou Historii města Litomyšle. Další dům, čp. 100, připomíná opět jednoho ze slavných litomyšlských rodáků, českého krajináře 19. století Julia Mařáka. Skvostem renesanční měšťanské architektury je dům U Rytířů čp. 110, dnes s výstavní síní Muzea a galerie. Na místě rohové spořitelny (čp. 112) stával dům s mohutným rohovým pilířem a s arkýřem. V tomto domě bydlel Alois Jirásek v letech 1876-1879 jako mladý svobodný profesor. Od roku 1885 tady žila Teréza Nováková a v letech 1895-1909 literární historik Jan Voborník. Na domě čp. 117 je reliéf s vyobrazením erbovní pověsti pánů z Pernštejna z roku 1548. V domě čp. 123 bylo od roku 1835 Veselíkovo knihkupectví, kde se scházeli litomyšlští obrozenci. Pozoruhodný je dům čp. 127, jehož fasádu do boční Váchalovy ulice zdobí sgrafita z roku 1998 s výjevy podle dřevorytů Váchalova Krvavého románu. Procházka Smetanovým náměstím končí u domu čp. 139. Tady stával za doby pernštejnské v letech 1587-1629 měšťanský pivovar, který si i později, když měšťané přestali vařit pivo a dům přešel do soukromých rukou, udržel název "stavuňk". Na fasádu směrem k poště byl roku 1978 zasazen kamenný trautmannsdorfský znak ze zbořené brány dvora Perštýna u Nedošína. V roce 1998 proběhla velká rekonstrukce Smetanova náměstí. Byla upravena dlažba, osazen byl nový mobiliář včetně historizujících lamp a ve střední části byla vytvořena klidová zóna. Nejen po Smetanově náměstí, ale po celém historickém jádru města vás mimo jiné provedou i informační bronzové tabulky.

Klášterní zahrady
Klášterní zahrady leží u bývalého piaristického kláštera, mezi dvěma litomyšlskými chrámy. Nedaleko zámku, na vyvýšenině nad městem. Při nedávné rekonstrukci byly upraveny do podoby reprezentativní městské zahrady. Prostor dnešních Klášterních zahrad patří historicky k proboštskému chrámu Povýšení sv. Kříže, piaristickému klášteru s kostelem Nalezení sv. Kříže a k Augustově tiskárně. Klášterní zahrada sloužila vždy jako užitková a okrasná. V době před vystavěním barokního piaristického chrámu měla renesanční úpravu. Pozdější úpravy byly barokní, i tehdy tu byla zelinářská i ovocná zahrada, v části byla štěpnice. V části zahrad u proboštského kostela se nacházel jak katolický, tak protestantský hřbitov. Dnes jsou zahrady uzavřeny starými i nově postavenými opukovými zdmi, které částečně probíhají v místě původního městského opevnění. Ještě ve 30. letech 20. století byly zahrady používány a udržovány. Po odchodu piaristů z Litomyšle v roce 1948 zcela zpustly a nebyly od té doby používané ani přístupné. Zahrady se nacházejí v těsném sousedství významných dominant města a ve strategicky položeném místě v centru městské památkové rezervace. Také proto se město rozhodlo uvést je do důstojného stavu. V říjnu roku 1997 vyhlásilo veřejnou soutěž, jejímž předmětem bylo "architektonické řešení prostoru Klášterních zahrad jako veřejného městského parku či zahrady". Cílem bylo vytvořit odpočinkové místo pro obyvatele i návštěvníky města v centru zámeckého návrší. Soutěže se zúčastnily přes dvě desítky architektonických kanceláří; vítězem se stal ing. Zdeněk Sendler z Brna. Hlavní motivy vítězného návrhu jsou "zahrada - divadlo, divadlo - zahrada (dominanty kostelů s výhledem na pozadí historického města)", geometrické pojetí prostoru a propojení zahrad se zámeckým areálem a městem. V květnu 1999 byla zahájena rekonstrukce, která trvala déle než rok. Po jejím dokončení byly Klášterní zahrady slavnostně otevřeny 2. září 2000 v rámci oslav Dnů evropského dědictví netradičním svatebním ceremoniálem za přítomnosti několika desítek starostů historických měst a téměř tří tisíc dalších návštěvníků a hostů. Areál zahrad má rozlohu přes jeden hektar. Návštěvník tu najde altán s výhledem na město, "šachovnici" s trvalkami i květinové záhony. Plochy trávníků jsou určeny k volnému pohybu i odpočinku. V centru zahrad se nachází bazén s mlhovištěm a sousoší, které městu daroval sochař Olbram Zoubek. Součástí zahrad je také sociální zařízení, v budově bývalé kočárovny je prostor, kde se budou moci návštěvníci občerstvit a posedět v příjemně upraveném suterénu. Nezbytností je celoplošné automatické zavlažování a osvětlení celého prostoru (několik variant - úsporné celonoční, večerní a slavnostní osvětlení). Klášterní zahrady jsou přístupné od dubna do října od 8,00 do 22,00 hodin, od listopadu do března od 8,00 do 19,00 hodin.

Portmoneum - Muzeum Josefa Váchala
Historie Musea Josefa Váchala začíná v roce 1920, kdy důchodenský úředník, amatérský tiskař a milovník umění Josef Portman zve do Litomyšle svého přítele, malíře, grafika a spisovatele Josefa Váchala, a žádá ho o vyzdobení stropů a stěn dvou místností svého domu. Josef Váchal, svérázný, výjimečný umělec, za svého života nedoceněný, vynikl především jako grafik a tvůrce krásné knihy, kterou pojímal jako svébytný umělecký artefakt a tvořil ji celou sám od vlastního rukopisu, sazby, barevných či černobílých dřevorytů až po vazbu. Knihy vydával na ručním papíru v nákladu jeden až dvacet výtisků. Kromě knih se zabýval volnou grafikou, zejména vícebarevným dřevorytem, malbou, zdobením keramiky a malířskou a řezbářskou výzdobou nábytku. Jeho spisovatelské i výtvarné dílo myšlenkově osciluje mezi hlubokou a poučenou úctou k barokní knižní produkci, kramářské písni a lidovým "krvavým" románům 18. a 19. století a zájmem o orientální náboženství a filosofii, theologii a démonologii. Josef Váchal tehdy Portmanově žádosti vyhověl a v roce 1924 své práce v Litomyšli dokončil. Váchalovy nástěnné malby v Portmoneu jsou tak složitou strukturou, že je velmi těžké popsat je jednoduchým způsobem. Na první pohled naprosto nesourodá směsice námětů a malířských stylů má svoji vnitřní logiku, kterou nelze dešifrovat bez znalosti celého Váchalova díla, ale především bez znalosti jeho životních postojů a názorů na umění. Malby jsou protkány desítkami významových a přímých citací jiných umělcových děl. Nalézáme zde krajinu a vedle ní množství ďáblů, ďáblíků, skřetů a duchů, střídajících se s klasickými tématy křesťanské ikonografie a s odkazy na hinduistickou bhavagadhítu a jiné orientální prameny. Jedná se vlastně o jakýsi ORBIS PICTUS Váchalova duševního života a uměleckých názorů. Když v roce 1991 zakoupilo nakladatelství Paseka od Národní galerie v Praze Portmanův dům včetně maleb s úmyslem devastované dílo zachránit, byly nástěnné malby opravdu v žalostném stavu. Část plochy maleb byla ztracena při výměně oken a dveří v 70. letech a osudovou událostí byl zejména požár na konci 70. let. Vlivem zateklé vody došlo k oddělení maleb od nosných omítek, částečnému opadání a zvětšení prasklin. Navíc byla malba před zahájením restaurátorského zásahu pokryta sazemi, prachovými nečistotami a místy i výkvětem sanytru. Narušená statika stavby se projevila puklinami v klenbě. Celková nesoudržnost maleb s hlinkovými podklady a špatný stav omítek vedl k rozhodnutí realizovat nejnáročnější a také nejriskantnější restaurátorský postup - transfer maleb, což znamená jejich sejmutí a opětné osazení na nové omítky. Po sejmutí transferů byly odstraněny zbytky omítek a během léta 1992 provedla stavební firma všechny práce podmiňující úspěšnost záchrany díla: novou střechu, zpevnění klenby, izolace a nanesení nových omítek. Do června 1993 pak restaurátoři pod vedením Jiřího Látala umístili malby zpět na stěny, provedli barevnou retuš a částečnou rekonstrukci pomocí dochované fotodokumentace. Všechny práce financovalo a organizovalo nakladatelství Paseka z úcty k Váchalovu dílu a 26. června 1993 otevřelo jeho museum. Nazvalo jej Portmoneum, tak jak je pojmenoval Váchal v roce 1924 ve svém Krvavém románu.

Smetanův dům
Stavba Smetanova domu začala sice až roku 1903, myšlenka na jeho vznik však spadá již do počátku 80. let 19. století. Ochotníci hráli doposud u Černého orla a od šedesátých let 19. století na Karlově (s občasnými představeními v zámeckém divadle), ale už dlouho jim tyto sály nestačily; byla tu ovšem také potřeba představení profesionálních divadel. Jednota ochotnická tedy založila spolek, který měl o stavbě divadla vést jednání. Po nejasnostech s místem stavby (byly vypracovány plány pro stavbu v místě dnešního Komenského náměstí) byl zakoupen letohrádek Karlov a rozhodnuto o stavbě divadla na jeho místě. Ve vypsané soutěži na plány Smetanova domu zvítězil plán J. Šuly, V. Šulce a J. Velfíka. Vrchním stavitelem byl litomyšlský J. Kreml. Základní kámen byl položen 4. dubna 1903. Smetanův dům byl slavnostně otevřen 11. června 1905 za účasti F. A. Šubrta, A. Jiráska a dalších; na programu byl Smetanův Dalibor v nastudování místních umělců s profesionálem pouze v titulní roli. První činohrou byla Jiráskova M. D. Rettigová s Hanou Kvapilovou v titulní úloze. Smetanův dům je mistrovským dílem novorenesanční architektury už se secesními prvky. Vnější plastickou výzdobu provedli A. Popp a O. Walter. Honosnému vnějšku odpovídá bohatá vnitřní výzdoba - sál i další prostory vyzdobili Rudolf Hamršmíd a A. Kulhánek, oponu namaloval F. Urban. V letech 1995-2000 proběhla rekonstrukce Smetanova domu završená znovuotevřením restaurace Karlov v přízemí. Dnes se ve Smetanově domě kromě divadelních představení a koncertů konají i veškeré další kulturní a společenské akce - především plesy, taneční kursy a podobně. Nabídka: Smetanův dům nabízí k pronájmu tyto prostory pro pořádání plesů, zábav, sympozií, přednášek atd.:- velký sál - sedadla v řadách (postupně vyvýšená nebo v rovině) či stolové uspořádání- malý sál - sedadla v řadách v rovině či stolové uspořádání- salónek - reprezentační místnost v přilehlé restauraciMaximální kapacita obou sálů i s využitím galerie je 500 osob. Po dohodě lze zajistit i občerstvení s obsluhou v bufetu u malého sálu. Externí spolupracovníci mohou podle Vašeho přání obstarat obsluhu pro hladký průběh akce - pokladní, uvaděčky, hasiče, …

Lidový důmPostaven v roce 1922 jako místo konání nejrůznějších kulturních a společenských akcí. Budova je v neorenesančním stylu se secesními a moderními prvky; postavena byla stavitelem Václavem Šilhavým podle jeho vlastních plánů. Průčelí i sál zdobí štuky Luďka Vocelky (žák Suchardy). Dlouho uzavřen a místními občany téměř zapomenut, dnes opět ožívá. V posledních letech probíhá navíc rekonstrukce, díky které získává Lidový dům zpět svou původní krásu.

Kostel sv. Anny a městský hřbitov
Hřbitovní kostel sv. Anny je barokní stavbou z let 1670-72; dala jej postavit manželka hraběte Jana Bedřicha z Trautmannsdorfa Marie Anna, rozená Berková z Dubé a Lipého. Kostel byl upravován na konci 18. století (zazdívka oken presbytáře, předsíňka z roku 1800) a opravován v roce 1872. Dochovaná výzdoba kostela je částečně původní ze 70. let 17. století (boční oltáře), dnešní hlavní oltář je až z roku 1795 (obraz sv. Anny v něm namaloval kutnohorský malíř J. Čolič). Hřbitov okolo kostela byl do těchto míst postupně přenesen po josefínských reformách, definitivně teprve v roce 1831; do té doby se už od roku 1448 pohřbívalo u proboštského kostela (u sv. Anny jen mimořádně za moru). Dnešní rozlohu získal hřbitov rozšířením v letech 1887-90. Novorenesanční brána na straně k městu byla postavena roku 1897. Na litomyšlském hřbitově dnes najdeme řadu hrobů slavných osobností i řadu výtvarně zajímavých náhrobků. Je zde pohřbena dcera Aloise Jiráska Mařenka, dcery Terézy Novákové, Magdalena Dobromila Rettigová stejně jako řada dalších umělců, vědců a významných občanů města. U zdi kostela sv. Anny je několik hrobů předních členů piaristického řádu. Zajímavým místem je také téměř zapomenutý židovský hřbitov z roku 1876, ležící severně od středu města. Židovská komunita v Litomyšli byla zlikvidována za druhé světové války, kdy se na židovském hřbitově také asi naposledy pohřbívalo (další židovská památka, synagóga z let 1909-10, stojící ve městě, ustoupila později stavbě sídliště na Komenského náměstí). Hřbitov není udržován a tak v posledních letech většina dosud stojících náhrobků leží a postupně mizí pod listím a hlínou.

Proč má Litomyšl ve znaku lilii?
Může za to olomoucký biskup Jindřich Zdík, který z Francie do Litomyšle přivedl řád Premonstrátů. V roce 1145 zde byl založen premonstrátský klášter nazvaný Hora olivetská. Byli to právě premonstráti, kteří s sebou z Franci, kromě jiného, přivezli také znak svého řádu - tím byla zlatá lilie na modrém poli. Časem došlo k úpravám a dnes se pyšníme znakem ve kterém je stříbrná lilie v červeném poli.

Při přípravě tohoto textu byla použita kniha M. Skřivánka Litomyšl - Starobylé město, Paseka, Praha a Litomyšl 1997, kde je uvedena další literatura o dějinách města
© Město Litomyšl ( www.litomysl.cz)
© Vladimír Příhoda 2002 ( v.prihoda@centrum.cz )