Mexico City

Život největší metropole světa

OBSAH:1. Úvod
2.Základní informace
3.Obyvatelé
4.Architektura města
5.Doprava
6.Závěr
7.Použitá literatura
8. Přílohy

Úvod
Toto téma jsem si vybral z několika důvodů: Mexiko je největší aglomerace na světě. Velké množství lidí na malém území s sebou nese vždy určité problémy, jako jsou: soužití odlišných kultur, ras a náboženství na malém území nebo hygiena, odpadky, kriminalita a v neposlední řadě dopravní problémy.
Právě dopravní problém Mexika city je velmi aktuální. Je to problém, který je téměř neřešitelný, protože toto město leží mezi dvěma pohořími, takže zde nemůže dobře cirkulovat vzduch, který by odváděl zplodiny.Mexiko city je stále zahaleno ve smogovém oblaku.
Aby zase bylo Mexiko City čisté město, tak se musí snížit počet aut bez katalyzátoru a snížit nebo zastavit výroba v průmyslových zónách okolo hlavního města. Toto je jediná cesta k tomu, aby z šedého města bylo opět město „barevné“.

Základní informace
Mexiko City, Ciudad de Mexico nebo jen stručně D.F. (= Districto Federal) je asi s 25 milióny obyvateli největší metropole na světě. Také patří vůbec k nejstarším městům na americkém kontinentě.
Mexico City je politickým, správním, kulturním i hospodářským centrem země. Město a okolí tvoří administrativní celek Districto Federal. Vytváří 1/3 průmyslové produkce a 40% vnitřního obchodu Mexika. Průmysl strojírenský, stavebních hmot (výroba cementu), elektrotechnický, potravinářský, spotřební, textilní, elektronický, energetiky, chemický (plastické hmoty), kožedělný, papírenský.
Sídlí v něm federální vláda, prezident republiky a také stovky kapsářů, zlodějů a různých příživníků. V hlavním městě je velká kriminalita, atentáty a loupežná přepadení jsou na denním pořádku.
V Mexico City mají problémy téměř se vším. Z vodovodních kohoutků teče pouze užitková voda, v některých čtvrtích jen několik hodin denně. Pitná voda se musí kupovat na ulicích ve velkých barelech, časté jsou problémy s odpady, se zásobováním, s potravinami i s elektřinou.Nedořešená a velmi problémová je také dopravní situace.

Obyvatelé
Statisticky v mexickém hlavním městě žije 57 % míšenců indiánsko-hispánského původu, 23 % evropského původu, 17 % Indiánů, 1 % ostatních.Tito lidé nežijí odděleně v komunitách, jak by se to čekalo třeba od evropských měst, ale pohromadě bez nějakých rasových či náboženských diskriminací. Také zde nenajdeme také žádné uzavřené komunity jako třeba v New Yorku(čínská čtvrť). Jediná oddělená vrstva (dá-li se to tak říct) je skupina nejbohatších lidí.
Jak již bylo zmíněno v Ciudad de Mxico žije více než 25 milionů obyvatelů. Dále zde žije mnoho lidí, pro které je domovem ulice. Těch každý rok přibývá, protože ročně se Mexiko city zvětší o 700 tisíc lidí(převážně z bližšího okolí), kteří ve městě vidí jedinou záchranu.
Ale život Mexičanů zdánlivě působí jako ráj na zemi: prostý Mexičan se nežene za výdobytky moderní společnosti, to je důkazem toho, že člověk může být šťastný i v chudobě.. Nebo tak se jeví turistům, kteří jej mohou pozorovat z výšky hotelů. Právě na ulicích můžeme pozorovat každodenní existenční boj o přežití v podobě bezprizorních dětí a bezdomovců.

Architektura

Architektura města je charakterizována ve své starší části (Centro histórico) budovami stavbami v barokním slohu, které pocházejí z koloniálního období.Střed starého města byl projektován tak, aby všechny cesty vedly na centrální Náměstí monarchie, kde se nacházejí zříceniny aztéckého Velkého chrámu. Harmonický soulad s aztéckým chrámem tvoří kostel Sargio Metropoliano(obrázek č. 5). Nachází se v něm tzv. Oltář králů. Je jediným z nejkrásnějších příkladů španělského koloniálního umění. Oltář byl vyrobený pro španělské krále v 17. Století. Ti však paradoxně do tohoto kostela nikdy nevkročili. Bohužel tato jedna z největších památek Mexika je velmi poškozená zemětřesením. Její klenby, sloupy a sochy zakrývá železné lešení.
V 19. a začátkem 20. století vznikly v hlavním městě stavby, které napodobovaly tehdejší evropské styly. Např. trojúhelníkový mrakodrap mexické burzy(obrázek č.3), antropologické muzeum Museo Nacional de Antropologia, sportovní Aztécký stadión, jedno z dějišť olympijských her v roce 1968 a kostel Basílica de Nuestra Seňora de Guadelupe, budova z betonu a skla pro 20 000 lidí.
Zajímavostí je, že jedna z nejluxusnějších tříd těchto moderních čtvrtí se jmenuje právě po československém prezidentu Masarykovi a můžete zde nalézt ty nejdražší a nejpřepychovější obchody v celém Mexiku.
Ovšem mimo moderní a historické čtvrti převažují betonové domy vesměs nižší zástavby (dík častým zemětřesením), chaoticky postavené, nevzhledné s rovnou střechou.
Mexiko city je také nazýváno město šedi. Nejen pro smog, ale hlavně pro to, že zde nenajdeme skoro žádné stromy a trávníky - příroda se zredukovala na několik málo parků (nejznámější Chapultepec)

Doprava
Mexiko City má i další prvenství. Je navíc nejvíc znečištěným městě na světě. Toto je už poznatelné na první pohled. Vzduch voní po benzínu z téměř pěti milionů aut. Už po několika dnech turisty bolí plíce a citliví lidé se nadychují jen velmi opatrně.
Celkově je v Mexiku City doprava neštěstím města. Každý den se tady miliony lidí přemisťují do práce a z práce, ať už svým autem, taxíkem nebo MHD.
Proto zde z důvodu omezení dopravy byla v roce 1989 zavedena jistá opatření s názvem: Hoy no circula - dnes nejezdí. To znamená, že podle koncového čísla SPZ zůstává automobil jeden den v týdnu odstavený mimo provoz. Toto opatření se vztahuje i na automobily z půjčovny a cizích SPZ. Automobily bez státní poznávací značky nejezdí v pátek. Toto opatření je ale spíše pro vyřešení smogové situace (která je v D.F. kritická díky dopravě, průmyslu a poloze mezi horami, která nedovoluje cirkulovat vzduchu), než samotného chaosu v dopravě.
Chaotická doprava je také zapříčiněna povahou Mexičanů a dodržováním zákonů. Pro obyvatele hlavního města jsou silniční pravidla spíše orientační. Na většině křižovatek sice jsou namontovány semafory, ale na křižovatce má vždy přednost ten, kdo má větší auto a kdo do ní vjede první.
Také řidičské průkazy Mexičané neberou moc vážně. Můžete ho mít za hodinu, možná 90 minut a za 160-200 pesos... Zkoušky se jaksi nekonají -i když by samozřejmě měly. Zkrátka peníze jsou přednější než nějaká bezpečnost na silnicích. O Mexiko City se říká, že ten kdo dokáže svoje řidičské schopnosti v ulicích hlavního města bez ujmy na zdraví, ten lehce zvládne jakoukoliv dopravní situaci kdekoliv na světě.
Samozřejmě jako nejběžnější dopravní prostředek se jeví auto. Těch se po hlavním městě prohání okolo 4,5 milionů.
Dalším důležitým prostředkem jsou "peseros", malé autobusy, v D.F. zeleně nabarvené, nejdobrodružnější způsob přepravy. Zastávky, jízdní řád, ani přesná statistika o počtu linek neexistuje . Nejlepší je ovšem nastupování. Autobusy staví všude ! Stačí mávnout rukou na autobus -jako na taxík- a (v naprosté většině případů) ten zabrzdí u chodníku a nabere vás. Takhle to chodí ve všech městech a dokonce na silnicích s autobusy druhé třídy .
Nejrozšířenějším dopravním prostředkem hlavního města jsou malé autobusy tzv. peseros. Všechny mají zelený nátěr, takže jsou dobře rozpoznatelné. Je to asi nejdobrodužnější způsob dopravy, ale dovezou vás všude. Tyto peseros nemají zastávky, jízdní řády, přesně určené trasy ani o nich není vedená přesná statistika. Jejich největší výhodou je to, že jezdí všemi směry každou minutu. Stačí si jen rychle přečíst směr jejich jízdy na předním skle a mávnout na řidiče(jako na taxi), který téměř vždy zastaví.
Toto platí i na silnicích s autobusy druhé třídy . Autobusy 2.třídy jsou vůbec zajímavé. Někdy jsou bez problémů, ale jindy se zdá, že se řidič rozhodl rozloučit se se svým vozem před jízdou na vrakoviště posledním povozením cestujících. Tyto autobusy jsou hlavním dopravním prostředkem, který dováží lidi do Mexiko City. Většinou vyjíždějí včas, ale obvykle čas dojezdu závisí výhradně na množství nastupujících a vystupujících cestujících – a věcí, které si berou s sebou.
Velký nápor lidí pomáhá zvládat zdánlivě čisté metro. Je poměrně upravené, spolehlivé, rychlé bez dlouhých intervalů. Je dlouhé více než sto kilometrů. Každá ze 135 stanic má svůj exotický název a obrázek srozumitelný pro ty, které jsou negramotní. Denně přepraví 5 milionů lidí(představa, že by půl naší republiky cestovalo jeden den metrem je celkem neuvěřitelná!). Za zmínku také stojí , že po Tokyu a Moskvě je to třetí největší podzemní dráha na světě. Cesta metrem je poměrně laciná, ale pro cizince celkem nebezpečná. Proto je lepší zůstat na povrchu.
Rozhodně bezpečněji vás dopraví malé bílo- zelené taxíky. Z velké části jsou to staré volkswageny (brouci), kteří se zde celkem nedávno ještě montovaly.
Oblíbeným a nejlevnějším dopravním prostředkem jsou také dvoumístné cyklistické rikše – samozřejmě na lidský pohon. Po čas velkého lijáku vás pozorný řidič přikryje i vlastním kabátem.
Jak už bylo řečeno, Mexičané si z ničeho nedělají hlavu a ono to podle toho i vypadá. Například, jak se tady staví nové silnice v okolí Mexiko City: Protože většinu povrchu pokrývá subtropický les a celé okolí leží na vápencové desce, tak se stavbaři s ničím nepárali a prostě buldozerem odhrnuli les i s povrchem půdy o několik metrů dále, takže kolem silnice byl asi dvoumetrový val bílého štěrku z něhož vyčnívaly torza stromů...

Použitá literatura: Encyklopedie Zeměpis světa(kolektiv autorů, aktualizované vydání roku 2000, vydal Columbus spol. s r.o. v Praze)
Atlas světa pro nové století (Eugene Flery, John Grain, Chris
Madsen Vydání z roku 1999, nakladatelství Readers Digest Association Praha)
Internet – CIA: The World Factbook 2001,

Přílohy

Obrázek č.1: Mapa Mexika

Obrázek č.2: Centrum Mexiko City

Obrázek č.3: Burzovní centrum Obrázek č. 4: Jihovýchodní pohled z města na sopku Popocatépetl
Obrázek č. 5: kostel Sargio Metropoliano

Obrázek č.5: Mapa světa s zvýrazněným Mexikem