Podle mínění mnoha cestovatelů patří Ústřední peruánská železnice k nejdobrodružnějším železničním cestám světa. Nezávisle na tom, zda si trať zaslouží titul „nejkrásnější železnice světa“, jak bývá občas nazývána, nelze popřít, že probíhá v nejvyšším úseku na světě 4 784 metrů nad mořem. Nejvyšší bod himalájské železnice dosahuje sotva poloviny této výšky a nejvyšší nádraží v Evropě na železnici Jungfrau leží o 1 220 metrů níže. Od dubna do října vyjíždějí vlaky z Limy do Huancaya denně a od listopadu do března vyjíždějí každé pondělí , středu a sobotu. Cesta je dlouhá 335 km a trvá 8-9 hodin. Ve vlaku jsou vozy první a druhé třídy a i bufet. Místa je nutné rezervovat předem. Nejvýhodnější dobou pro cestování je květen až září.
Samotná výška by nezajistila takovou proslulost. Avšak vlaky, které vyjíždějí z Limy, aby zdolaly Andy a které pak sjíždějí po východních svazích cordillery do Huancaya, protínají drsnou, a zároveň krásnou přírodu. Když vlak usiluje o zdolání stále vyšších údolí, trať se klikatí úzkými soutěskami, zatímco cestující mohou obdivovat krásu krajiny a smělost konstruktérů, kteří se odvážili postavit tuto železnici o normálním rozchodu, tj. 1 435 mm. Jízda začíná na nádraží v Limě. Pro výběr místa platí pravidlo, které není u nás tak časté. Abyste mohli sledovat krajinu ve směru jízdy, musíte většinou sedět zády k lokomotivě. Tak jako v mnoha zemích, i zde při odjezdu většina lidí zabírající nástupiště není vůbec cestujícími. Vlak je obklopen dojatými příbuznými a přáteli, kteří se přišli rozloučit, místními obyvateli, pro které je jediný odjezd za celý den událostí stojící za shlédnutí, a prodavači. Železnice je zde zdrojem živobytí pro mnohé Peruánce. Vlak odjíždí z Limy souběžně se špinavou řekou Rimac. V kečuánštině znamená její jméno „mluvící voda“. Jede podél ní 155 km až do Ticlia. Na prvním čtyřicetikilometrovém úseku do první zastávky v Chosice je jízda snadná, avšak během dalších 172 km trať neklesá ani o jeden centimetr. Za pár kilometrů od Chosice, v Purhuay, je první z 65 tunelů na trati, který měří 9 km. Po úseku, který musel být po rozvodnění Rimacu v roce 1925 znovu postaven, vjíždí vlak do Tornamesy, prvního místa, kde se mění směr jízdy. Ve stanici prodávají místní obyvatelé cestujícím ovoce, jímž tato oblast oplývá: guavu, papáju, avokádo a maracuju. Lokomotiva přejede na druhý konec vlaku a pokračuje dále v cestě. Od tohoto místa je zřídkakdy klesá stoupání pod 40- 33 promile, až do okamžiku, kdy vlak v tunelu při průjezdu horou Mount Meiggs překračuje kontinentální rozvodí. Asi 16 km za další zastávkou San Bertolomé se přes rokli Verrugas klene nejvyšší a nejdelší viadukt železnice. Most, přes který vlak jede je již třetí od roku 1890. Další kilometry po horské železnici jsou po úbočích skal a nad hlubokými propastmi, přes řadu mostů a tunelů. Sto dvacet kilometrů od Limy a 3 506 m.n.m. leží Rio Blanco. Přibližně v této nadmořské výšce začínají někteří cestující pociťovat horskou závrať, ale většina jich trpí jen mírnou dušností¨, pokud ovšem nevykonávají větší námahu. Pro první pomoc je zde však vždy připraven kyslíkový přístroj. Po 6 km vlak přijíždí do Chicly na úpatí 2,4 kilometru dlouhého úseku plného zatáček. Tady trať končila po 14 let až do roku 1878, kvůli finančnímu vyčerpání Peru z války s Chile. Zdejší oblast je důležitým těžebním střediskem. Při průjezdu touto oblastí jsou vidět na posunovacích kolejích dlouhé nákladní vlaky odvážející výtěžek těžby. V blízkosti stanice Casapalca se těží zinek. Zde se mění i posádka vlaku. Trať se klikatí po skalní římse k železniční smyčce pojmenované podle muže, jehož jméno zůstane navždy spjato s Centralem. Henry Meiggsem. Ten v roce 1869 získal zakázku na stavbu této trati. Následuje osm dalších tunelů, přejez po skalní římse v závratné výšce nad propastí a vlak dojíždí do Ticlia, nejvyššího železničního bodu na světě 4 758 metrů nad hladinou moře. Z Ticlia vede odbočka, po níž se dopravuje ruda do důlního střediska Morococha. Za nadlouho vjíždí vlak do nejdelšího tunelu, který tudy vede až na atlantickou stranu cordillery. Tunel Galera měří 1 177 metrů a začal se budovat v lednu 1870, kdy byla zahájena stavba na limském konci trati. Trať stoupá 914 metrů z Ticlia až na vrchol dosahovaný uvnitř tunelu. Podmínky průjezdu tunelem jsou zhoršovány vodou z podzemního toku nad tunelem, jenž prosakuje na trať a zamrzává. Sestup po východních svazích do La Oroyi již není tak dramatický. Na denní světlo vyjíždí vlak v Galeře. Na atlantické straně následuje již jen jeden křivolaký úsek a i stoupání je mnohem méně prudké. Rimichace se údolí rozšiřuje, ale krajina nabývá na původu až za průjezdem La Oroyou. Kraj kolem La Oroyi je tvořen těžkým průmyslem. Bez něj by asi nebylo této železnice, protože místní tavící pec zpracovává výtěžky z dolů okolo trati. Poslední kus cesty urazí vlak z La Oroyi do Huancaya, která byla dokončena v roce 1908 a měří 125 km. Po celém úseku sleduje řeku Mantaro a má zcela jiný charakter než na západní straně. Po příjezdu do cílové stanice Huanacayu nastane chaos. Vlak přišla uvítat polovina města a na jednoho zákazníka připadne alespoň 10 ochotných nosičů. V nádražním depu v Huanacayo je možnost prohlédnout si parní lokomotivu typu Andes 206, která tuto železnici proslavila a je stále provozuschopná. Čeká jen na skončení krize v Peru, aby opět mohla vyjet nad kaňony Central Perú.
12. prosinec 2007
9 112×
877 slov
