Nový Zéland

CHARAKTERISTIKA

Základní informace a charakteristiku Nového Zélandu jsem shrnula do tabulky.

ROZLOHA 270 534 km²
HLAVNÍ MĚSTO Wellington/ Te Whanganui-a-Tara (158 275 obyvatel) ,viz níže
POČET OBYVATEL 3 587 275 (červenec 1997), 13 obyvatel/ km²
ETNICKÉ SLOŽENÍ Evropané 74,5%, Maoři 9,7%, Asiaté 7,4%, přistěhovalci z ostrovů v Tichem oceánu 3,8% (85% obyvatel žije ve městech, 15% na venkově)
HLAVNÍ JAZYKY angličtina 90% (úřední jazyk), maorština, samojština, čínština, fidžijština, niueština aj.
MĚNA novozélandský dolar = 100 centů
EKONOMICKÉ ÚDAJE HDP na jednoho obyvatele je 14 700 USD
míra inflace je 1,3%
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ konstituční monarchie v rámci Commonwealthu v čele s britským panovníkem zastupovaným generálním guvernérem; výkonná moc: britská královna, generální guvernér Michael Hardie Boys (od r. 1996), vláda; zákonodárná moc: jednokomorová Poslanecká sněmovna
POLOHA ostrovní stát v jižní části Tichého oceánu, 1600 km od Austrálie; tvoří ho: Severní ostrov/ Te Ika a Maui (114 470 km²), Jižní ostrov/ Te Wahi a Maui (150 660 km²) a další menší ostrovy
PRŮMYSL potravinářský, textilní, strojírenský, dřevozpracující; těžba ropy, zemního plynu, zlata, vápence a černého uhlí; o hospodářství se zmiňuji v samostatné kapitole
DOPRAVA 3913 kilometrů železnic, 92 200 kilometrů silnic, 111 letišť atd.
V této nedotčené zemi najdete nádherná horská pásma, divoké lesy, zvlněné pastviny a dlouhé písčité pláže. Na severním ostrově se nachází několik činných sopek a mnoho horkých pramenů a gejzírů. Nový Zéland je jednou z nejčistších oblastí světa.
Vyznačuje se vysokou životní úrovní a silně zakořeněnou tradicí. Roku 1893 se stal první zemí, která dala ženám volební právo.
Welligton
Se svými 350 000 obyvateli není největším městem (obr. č 6). K tomu, že se Welligton stal hlavním městem, mu dopomohla jeho centrální poloha. První osadníky sem přivezla loď Tory v roce 1840. Jméno Wellington společnost vybrala z vděku ke svému mecenáši vévodovi z Wellingtonu. Začátky byly těžké, dvakrát domy zničilo zemětřesení a jednou požár, ale město rychle rostlo a v roce 1865 převzalo od Aucklandu titul hlavního města. Wellington má kromě umístění ještě jednu podstatou výhodu oproti Aucklandu – jeden z nejlepších a největších přírodních přístavů na světě – Port Nicholson. Přístav dnes zaujímá 100 000 hektarů. Městem prochází linie zlomu, ležící na hranici tří tektonických desek, které jsou v pohybu. Město je tak vydáno na pospas zemětřesením a malé otřesy jsou zde velmi časté. V posledních 100 letech tu byla 3 velká zemětřesení, která si sice nevyžádala velké oběti na životech, ale škody na budovách byly velmi vysoké. Po těchto zkušenostech byly vydány přísné předpisy týkající se odolnosti proti zemětřesení, např. z důvodu zemětřesení jsou rodinné domky tvořeny lehkou dřevěnou konstrukcí, která je pružná.
Historii země jsem zařadila do jednotlivých kapitol.

GEOLOGICKÝ PŮVOD

Maorská legenda vypráví o Mauim, který využíval kouzel, aby k sobě nalákal obrovská hejna ryb. Jednou přemluvil své závistivé starší bratry, aby s jejich kánoí vypluli daleko od břehů Hawaiki, starobylé domoviny Maorů. Na širém moři potom na rybí hák, vyrobený z čelisti jednoho ze svých předků, chytil rybu tak velikou, že měla na sobě stromy, domy i lidi. Maui rozkázal bratrům, aby se ničeho nedotýkali, než se z Hawaiki vrátí s knězem, který by z ryby sejmul posvátnou kletbu. Chamtiví bratři však na jeho návrat nečekali a začali rybu rozřezávat a jíst. Ta se v agonii zmítala a kroutila, a tím se na ní vytvořily hory a údolí.
Tak byl, alespoň podle pověsti, vytvořen Severní ostrov, který svým tvarem připomíná rybu, pokud se podíváte na mapu Nového Zélandu ze strany, s pusou v zátoce u Wellingtonu, ocasem v protáhlém Northlandu a hřbetní ploutví na Východním mysu. Mauiho kánoe se stala Jižním ostrovem a její kotva ostrovem Stewartovým. Překvapující na celém mýtu je fakt, že Polynésané, kteří jej vymysleli, ve své době žádné mapy neměli.

Geologický původ Nového Zélandu není o nic méně dramatický. Oba hlavní ostrovy mají vysoké hory zvrásněné pohybem pacifické tektonické kry, která se zasouvá pod kontinentální indoaustalskou kru. Severní ostrov leží právě v místě, kde se obě tyto gigantické desky o sebe třou (subdukční zóna). Výsledkem je vulkanická činnost, která zde vytvořila obrovské sopky a termální oblasti. Jen v největším městě Aucklandu stojí přes padesát vulkanických hor, které už ani za sopky nikdo nepovažuje.

NÁRODNÍ PARKY

Na Novém Zélandu můžeme najít 13 národních parků a nespočet přírodních rezervací. Já se zde zmíním o třech nejznámějších NP, které patří mezi turisty k nejnavštěvovanějším oblastem v zemi.

Taupo, největší jezero Zélandu a největší kráterové jezero světa (616 km²), leží uprostřed vulkanické oblasti Severního ostrova. Většinou je jeho hladina klidná a průzračná, málokdy se nějak dramaticky zvlní (obr. č 1). Nic už neprozrazuje bouřlivé okolnosti, za kterých dávno vzniklo. Neskutečná erupce otřásla celým ostrovem asi před 25 000 lety. Právě tehdy vznikl obrovský kráter, který později zaplnily vody Taupa. Odhaduje se, že tato exploze naplnila vzduch 800 kubickými kilometry sopečného prachu. Celý Severní ostrov byl pravděpodobně zdevastován a jeho povrch pokrývala silná vrstva horkého jedovatého sopečného popela. V roce 181 zaznamenali v Číně a půl světa vzdáleném Římě silně ztmavenou oblohu a krásně zbarvený západ slunce – výsledek další gigantické exploze Taupa. Během několika minut do vzduchu rychlostí 900 km/h vystřelilo asi 300 km³ popelu a pemzy, sopečného skla, které úplně zničily veškerou flóru a faunu v okolí 500 km. Šlo o největší erupci, kterou svět zažil, a bylo jen štěstí, že v této době ještě nebyl Nový Zéland obydlen.
Dnes je Taupo a stejnojmenné město o 20 000 obyvatelích jedním z turistických center země a moderních aktivit od bungee jumpingu a parašutismu až po paragliding a vodní lyžování. Světovou proslulost však jezero získalo díky svým obrovským duhovým pstruhům. Většina zdejší pstruží populace pochází z jediné zásilky vajíček dovezené z kalifornské Ruské řeky. V čisté vodě Taupa se nezvykle rychle rozmnožili a dnes se tady každý rok koná světový pohár v chytání pstruhů.

Uprostřed Severního ostrova leží ohnisko novozélandské sopečné činnosti, která se navenek projevuje v podobě tří impozantních sopek: Tongariro, Ngauruhoe, Raupehu (tzv. Sopky velkého náčelníka). V jejich severním předpolí leží již výše zmíněné jezero Taupo a v jeho okolí tryskají ze země desítky gejzírů a horkých pramenů.
Celá tato oblast je vůbec prvním národním parkem založeným na NZ. Tongariro, jak se národní park jmenuje, v překladu znamená „unesen jižním větrem “ a byl založen roku 1887 na ploše 800 km² (obr. č 3, 4, 14). Tehdy Te Heuheu Tukino IV., moudrý náčelník maorského kmene Ngati Tuwharetoa, věnoval britské koruně tři jmenované hory s podmínkou, že je bude možné využít jen jako národní park. Evropští osadníci v té době bezohledně zabírali půdu původních obyvatel pro své farmy a náčelník ve svém rozhodnutí viděl jedinou možnost záchrany pro kraj, který byl jeho kmeni posvátný po téměř tisíc let. Na tehdejší dobu šlo o muže s nesmírnou předvídavostí, který pochopil, že cena jeho země tkví v její neocenitelné kráse a historii. Jedinečnost tohoto parku ocenilo i UNESCO, když jej v roce 1993 zařadilo na seznam světového kulturního a současně i přírodního dědictví – jako vůbec první památku v obou těchto kategoriích. Dnes jde o jedno z nejpopulárnějších míst celé země a ročně se sem podívá přes milion návštěvníků. Všechny sopky leží na zlomové linii, která prochází napříč celým ostrovem.
Nejmohutněji působí sopečná hora Tongariro se sedmi krátery a výškou kolem 1970 metrů
(obr. č 5 -jeden z kráterů). Gejzíry a horké prameny od Taupa šplhají až na její úpatí, kde se rozkládá fantastická termální oblast Ketetahi Springs (obr. č 2). Gejzíry zde vystřelují horkou vodu, bahenní sopky tajemně bublají a žbluňkají. Z rozevřených puklin žlutě ojíněných usazeninami síry vycházejí horké plyny a všude kolem visí ve vzduchu štiplavý sirný pach. Erupce Tongarira nejsou časté, ale zato mohutné a nejednou se otvírají nové krátery.
Podlouhlý Raupehu, jehož stáří se odhaduje na 2 miliony let, je nejvyšší horou Severního ostrova s výškou 2797 metrů. Na jejím vrcholu leží po celý rok sníh a v kráteru se skrývá jezero z tajícího ledu (obr. č 8). V roce 1953 se hráz tohoto jezera nečekaně protrhla. Proud vody, bahna, kamení a kusů ledu se valil po úbočí až do nížin, kde záplava strhla železniční most. Následně došlo ke srážce vlaků a usmrcení 151 cestujících. Celoročně zasněžené svahy Raupehu patří k oblíbeným a hojně využívaným lyžařským terénům, kde však nebezpečí nikdy nepomíjí. Naposledy dal o sobě Raupehu vědět v roce 1996, když až do výšky 18 kilometrů vyletěly tuny kamení a popela, které zasypaly sjezdovky na svazích sopky a odepsaly tak lyžařskou sezónu na celý rok.
Ngauruhoe, poslední ze zmíněných sopek, je nejmalebnější a také nejmladší. Vznikla zhruba před 2500 lety (obr. č 7). Jde o klasický stratovulkán (vrstevnou sopku) se strmým kuželem, na jehož vrcholu je kráter o průměru 400 metrů. Od konce 30. let 19. století, kdy se na Nový Zéland začali stěhovat první Evropané, existují doklady o její neustálé činnosti. Jednou za čas na sebe upozorní chrlením popela, který sype na okolní krajinu. Naštěstí méně často dojde k opravdovému výbuchu. V roce 1954 vytryskla do vzduchu fontána rozžhavené lávy, která podle očitých svědků hučela a řinčela. Časté erupce mění i tvar hlavního kráteru, v němž vznikají a obměňují se druhotné menší kuželové jícny. Sníh leží na vrcholku hory jen v zimě.
Podle Maorských legend přinesl vulkanickou činnost na Severní ostrov tohunga, což je označení pro kouzelníka, který se jmenoval Ngatoro-i-rangi. Ten se prý vydal z domova v teplé Polynésii směrem na jih, až došel na Severní ostrov, kde spatřil zasněžený vrcholek. Rozhodl se na něj vystoupit i se svou otrokyní Auruhoe. Ostatním členům své družiny přikázal, aby po dobu jeho nepřítomnosti drželi půst. Ngatorovi druzi neposlechli, půst porušili a rozhněvaní bohové seslali na horu sněhovou bouři, která měla oba odvážlivce usmrtit. Ngatoro se z posledních sil obrátil modlitbami k bohům. Ti se slitovali a poslali na horu oheň, jehož teplo mu vrátilo život. Na záchranu Auruhoe bylo už pozdě. Ngatoro svrhl její tělo do kráteru, který dnes nese její jméno.
Všechny tři sopky byly pro Maory posvátné. V jeskyních na jejich úbočích pohřbívali své náčelníky a všechny se staly součástí jejich legend a náboženských představ. Nikdy na ně nevystupovali a sněhová pole na vrcholech byla prostě tabu.

Milford Sound, Milfordský fjord, je nejkrásnější za úsvitu dne, kdy jsou vrcholky hor zahaleny v mlžném oparu a moře je sytě modré. Někdy je dokonce považován za osmý div světa. Nachází se v národním parku Fiordland, který je se svou rozlohou 1,2 milionů hektarů vůbec největším v celé zemi. Zároveň je součástí Te Wahipounamu, jihozápadní oblasti čtyř národních parků, které UNESCO zařadilo na svůj seznam, stejně jako Taupo. Většinu zdejší úchvatné scenérie – strmých hor a hlubokých fjordů – tady během posledních několik tisíc let vytvořilo, zemětřesení, sopečné erupce a hlavně ledovce (kdysi až 2000 metrů hluboké), které za 2 miliony let vydlabaly hluboká údolí, jezera a fjordy. Podobně jako na západním pobřeží Zélandu jde také o jedno z nejdeštivějších míst světa. Průměrný úhrn srážek tady dosahuje 8000 mm za rok. Střediskem parku je město Te Anau ležící u stejnojmenného jezera. Oblast novozélandských fjordů objevil v roce 1770 kapitán James Cook, ale nádherný Milfordský fjord mu zůstal utajen, protože jeho úzké skryté ústí minul. Z fjordů vyhloubených pobřežními ledovci je nejdelší Thomson Sound (40 km), na který se na jihu napojuje svým rozvětveným ústím Doubtful Sound (Nerozhodný). Ovšem přímo světovou proslulost si získal Milford Sound o délce 15 km, z jehož strmých skalních stěn padají vodopády. Jméno mu dal ve 20. letech 19. století Walesan John Grono po svém rodném městě Milford Haven v jižním Walesu. Maorové, kteří už několik let chodili na pláž v Anitině zálivu poblíž ústí fjordu sbírat zelené nefritové oblázky, mu říkali Piopio-tahi, Osamělý drozd. Toto zvláštní jméno je opět spojeno s legendárním hrdinou Mauim, který chtěl od Bohyně smrti získat pro lidstvo nesmrtelnost. Miloval se s ní, když usnula, ale ráno, dříve než stačil odejít, probudil bohyni zpěv drozda. A ona v hněvu rozdrtila Mauiho svými stehny. Nešťastný pták odlétl do Milfordského fjordu a žil tam osaměle v pokání. Bohyně prý vypustila v tomto fjordu, v místě zvaném Mys muchniček, tento protivný bodající hmyz. Asi v polovině fjordu se u jižního břehu přímo z moře zvedá 1710 metrů vysoká hora Mitre Peak (obr. č 9). Jméno jí dal roku 1851 kapitán britského námořnictva J.L Stokes, velitel průzkumné lodě Archeon, protože se podle jeho názoru vrcholek hory podobal biskupské mitře. Většina hor v okolí Milfordského fjordu a také jižní svahy Mitry jsou porostlé deštným lesem. Dešťové srážky jsou tu bohaté, téměř nejvyšší z celého území Nového Zélandu. Časté deště také překrývají skalní stěny příležitostnými závoji vodopádů, do nichž se někdy vítr opírá takovou silou, že vlají ve vzduchu. Nevyšším vrcholem oblasti je Mt. Pembrok (2065 m), jehož vrchol je vždy pokrytý sněhem. Mnohé vodopády jsou ovšem stálé, například vodopád Sterlingův, který padá z výše 146 metrů do fjordu mezi dvěma zajímavě tvarovanými skalami Lvem a Slonem. Patnáctimetrový Bowenův vodopád zase kaskádovitě klesá do moře ve dvou větvích. Všechny tyto vodopády jsou ovšem jen tenké stružky ve srovnání s vodopádem Sutherlandovým, který na samém konci fjordu padá ve třech kaskádách z jezera Quill do hloubky 580 metrů a končí v Arthurově řece. Donald Sutherland, který vodopád objevil při hledání zlata, poprvé navštívil Milfordský fjord v 60. letech 19. století jako lovec tuleňů. Ve fjordu zůstal do roku 1919, kdy ve věku osmdesáti let zemřel. Dva roky zde žil sám, potom se k němu přidal přítel John Mackay. Společně objevili v listopadu 1880 vodopád, kterému dali Sutherlandovo jméno. V roce 1888 pověřila vláda provincie Sutherlanda, aby ke „svému“ vodopádu proklestil cestu. Když začalo mapování zpřístupněného území, Will Quill, jeden z mladých zeměměřičů, vystoupil až k vrcholu vodopádů a uviděl za ním jezero, které dnes také nese jeho jméno. Quill rok nato zahynul při pádu z nedalekého Gertrudina sedla. Cesta, kterou Sutherland proklestil se dnes nazývá Milford track (obr. č 10, 11, 12). Tato proslulá turistická trasa je snad nejkrásnější túrou v celé zemi (a podle mnoha lidí na celém světě). Trasa dlouhá 54 km kopíruje také cestu, kterou kdysi místní Maoři chodili dobývat naleziště jadeitu. Vede od jezera Te Anau (obr. č 15) hustým lesem skrz hluboká údolí k pobřežním fjordům. Kvůli přílišné popularitě musela správa národních parků počet návštěvníků na Milfordu omezit. Cesta je rozdělena na 4 denní úseky, spí se ve třech chatách a jít se musí jen jedním směrem. Na každém úseku může projít denně maximálně 40 lidí. Donald Sutherland se v roce 1890 oženil s krajankou ze Skotska, ovdovělou Elizabeth Samuelovou. Ukončil dobrodružný život a stal se hoteliérem. Svůj hotel si manželé postavili na konci Milfordského fjordu a nazvali jej podle severního skotského mysu John O’Groats. Půvab tohoto místa spočívá v jeho opuštěnosti. Před 30 lety byl Milford autem nedostupný. Dnes sem již vede úzká a klikatá asfaltka.
Nefrit, kterému Maorové říkají poumanu, je velice houževnatý, vydrží tlak až 8000 kg na centimetr čtvereční a navíc je pružnější než ocel. Pro malou tvrdost se už od doby kamenné zpracovával po celém světě na ostré zbraně i na ozdobné předměty. Maorové si zvlášť cenili o něco měkčí zelený nefrit tangiwai, s černými grafitovými skvrnami ve tvaru kapiček vody. Považovali je za černé slzy a vyráběli z takových kamenů hlavně amulety tiki, znázorňující maorské předky. Podle maorské pověsti jsou ty skvrny slzy drozda, který neúmyslně zradil legendárního lidového hrdinu Mauiho.

MAOŘI

Vůbec prvním člověkem, který prý spatřil Nový Zéland, a prvním Maorem, o němž jsou záznamy, byl legendární mořeplavec Te Kupe. Ten v roce 800 na své kánoi vyrazil z Hawaiki, pravděpodobně ostrova v blízkosti Tahiti – o jeho poloze se historici dodnes přou – a bez kompasu nebo jiných navigačních přístrojů doplul na západ Tichého oceánu k dnešnímu Severnímu ostrovu. Neobydlenou zemi nazval Aotearoa – Země dlouhého bílého oblaku. Dnešní Polynésané, jimž se až později začalo říkat Maoři, připluli a osídlili zemi v několika vlnách přibližně od roku 1000. Kromě netopýrů tenkrát v Aotearoře nežili žádní savci. Noví imigranti a později i evropští přistěhovalci tady proto vysadili krysy, králíky a psi, kteří v nedotčené přírodě napáchali nepředstavitelné škody. Maoři zanedlouho vyhubili i třímetrového nelétavého ptáka jménem moa a vypálili obrovské plochy lesa. Zpočátku když bylo dost půdy pro každého osadníka, žili Maoři v relativním míru. O několik století později se rozmohly územní války mezi jednotlivými kmeny a s nimi i kanibalismus.
Maoři jsou dnes typickým obrazem kdysi tak hrdého národa a brzy dopadnou jako američtí Indiáni nebo původní obyvatelé Austrálie. Skutečným faktem však je, že i přes mnohé sociální problémy od alkoholismu až po nezaměstnanost stoupá zájem o maorskou kulturu a jejich počet rychle roste. Dnes žije na Novém Zélandu přes 400 000 Maorů.
Prvním Evropanem, který spatřil Zemi dlouhého bílého oblaku, byl roku 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Spolu s Antarktidou šlo o poslední větší neobjevenou pevninu. Mnoho vědců v té době věřilo, že na jižní polokouli musí existovat tzv. Velký jižní kontinent, který vyvažuje velké pevniny na severní polokouli. Jejich dohady však Tasman nerozřešil. Když poprvé přistál, tamní Maoři zabili 4 jeho námořníky a překvapený kapitán nařídil návrat do Indonésie. Novou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland po své domovské provincii v Holandsku. Kdyby ji tenkrát zabral jako královskou kolonii, možná by dnes na Novém Zélandu byla oficiální řečí holandština.
Zastánce Velkého jižního kontinentu vyvedl z omylu až James Cook, když v roce 1769 přistál u východního mysu na Severním ostrově a prohlásil zemi za britskou kolonii. I když také došlo ke konfliktům mezi jeho posádkou a domorodci, časem se spřátelil s několika maorskými kmeny. Po svém odjezdu popsal Cook Nový Zéland jako čarovnou zemi s hojností ryb a lesů, což sem přilákalo tisíce dalších evropských osadníků. Obrovské potíže přišli, když Evropané prodali Maorům první muškety. Potom se znepřátelené kmeny začaly vyvražďovat tak efektivně, že hrozilo vyhlazení celých klanů, když maorská populace klesla na pouhých 40 000. Spory vznikaly i mezi Maory a evropskými přistěhovalci, kteří jim zabírali půdu pro své nové farmy. Dnes se tyto majetkové konflikty přešetřují u soudu a Maoři často dostávají své pozemky zpět.
Tvář tetovaného maorského náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku. Muži se většinou tetovali na obličeji, ženy pak na rtech, bradě a prsou. Šlo o velmi bolestivý proces, jejž prováděl tohunga ta moko, kněz k tomu určený, a to kostěným dlátkem namáčeným ve směsi sazí a smůly stromů kauri, které muselo proniknout hluboko do masa. Aby bylo toto tetování (moko) vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny vousy. Dnes už tato tradice není tolik rozšířená a používají se moderní a méně bolestivé jehly.
Když Velká Británie vstoupila do EU a rozvázala tak tradiční obchodní svazky se svou bývalou kolonií, byla to pro novozélandskou ekonomiku tvrdá rána. Zároveň se však Novozélanďané odpoutali od britských tradic a začali se s větším zájmem dívat na kulturu svou vlastní. A maorská kultura a tradice byla a je něco unikátního. Maoři ve městech se znovu scházejí v marae, jakýchsi společenských domech s nádherně vyřezávanou výzdobou, kde se diskutuje o problémech jejich komunity a zpívají se tradiční písně. Studenti obou ras se začali znovu učit maorštinu, jazyk, který už téměř vymíral, každý den v televizi běží maorské zprávy a po celé zemi vzniklo přes 400 tzv. kohanga reo, mateřských škol, kde se děti předškolního věku učí maorský jazyk i vše o starých zvycích a tradicích.
Maorské umění
Jde o díla, která nemůžeme jinde na světě vidět (obr. č 13 – porovnání maorské kultury s kulturou novodobou). Maorské umění je kmenové umění esoterického charakteru srovnatelné například s uměním Keltů nebo Vikingů. Maoři si neolitickou kulturu kamenného věku přivezli z Polynésie a přizpůsobili si ji.
Umění bylo vyhrazeno jen příslušníkům vyšší společenské vrstvy. Práce se dřevem, kostí a kamenem byla výhradní záležitost mužů, ženy pracovaly jen s měkkými materiály, jako jsou rostlinná vlákna, vlasy a peří. Maorské řezby nikdy nemají náboženský smysl a zobrazují legendární nebo skutečné předky.
S pomocí primitivních nástrojů z kamene, kostí a mušlí stavěli Maoři bohatě zdobené kanoe, obecní domy a domy na skladování potravin. Mistrovství dosáhlo maorské umění v osobních ozdobách, které byly nepostradatelné pro náčelníky a výše postavené příslušníky kmene. Jednalo se o přívěsky na krk, náušnice, hřebeny do vlasů a zdobené osobní zbraně (mlaty, oštěpy a sekery), které byly jako amulety předávány z pokolení na pokolení.
Řezbářská tradice je stále živá a tvorbě námětově čerpající z maorského umění se dnes věnuje více řezbářů nemaorského původu.

HOSPODÁŘSTVÍ
Nový Zéland je zemědělskou zemí a na každého obyvatele připadá podle odhadů asi 20 hospodářských zvířat. Ovce jsou zdrojem proslulého jehněčího masa a vlny, které se vyvážejí do celého světa. Kvůli dalším hlavním položkám vývozu – hovězímu masu, mléku, sýru a másla - se zde navíc chovají velká stáda dobytka. Na Novém Zélandu se chová 60 milionů ovcí a 9 milionů skotu na pouhé 3 miliony obyvatel, což je 1/3 všech ovcí v Austrálii. Téměř stále se na zelených svazích objevují stáda ovcí a krav.
K pěstovaným plodinám patří pšenice, kukuřice, ječmen, hrách a jablka, v zemi vzrůstá také počet vinic, z nichž pochází vysoce kvalitní víno. Původní stále zelené lesy Nového Zélandu jsou většinou chráněné, pily a papírenský průmysl jsou zásobovány rozsáhlými kulturami jehličnanů a eukalyptů.
Ovce a turisté jsou na Novém Zélandu největším zdrojem příjmů. Ve vodách Nového Zélandu se loví ryby, například hoki, pražmy a barracudy, a při pobřeží se chovají korýši včetně slávek.
Na Novém Zélandu je asi 30 vodních elektráren, které produkují téměř 75% elektrické energie v zemi. Nový Zéland má také 10 geotermálních elektráren. Jedna z prvních geotermálních elektráren byla vybudována na Novém Zélandu v údolí Waiora. 15. listopadu 1957 elektrárna Wairakei dodala první energii. Pro potřeby elektrárny bylo vyvrtáno přes 100 vrtů hlubokých 450 – 750 metrů, nejhlubší sahá do hloubky 1220 metrů. Její účinnost je 91% a ta se nedá s žádnou jinou elektrárnou srovnat. Díky tomu je výrobní cena energie velmi nízká.
Zlatokopové a dřevorubci

Máloco už dnes připomíná rušnou těžařskou minulost poloostrova Caromandel (sever Severního ostrova). V roce 1852 zde bylo objeveno zlato. Počáteční nadšení však rychle opadlo, když zlatokopové zjistili, že vzácného kovu není moc a většina ho je ukryta hluboko ve skalách. Až o 15 let později propukla opravdová zlatá horečka, když kdosi narazil na velké naleziště okolo města Thames a později i u osad na severu. Poslední důl na Coromandelu se zavřel v roce 1952, přesně sto let po nálezu zlaté žíly.
Ještě větší rozruch přibližně ve stejné době způsobili dřevorubci, kteří během svého stoletého působení zdevastovali naprostou většinu stromů kauri, největších dřevin Nového Zélandu. Nejstarší kauri v zemi nese jméno Tane Mahuta, je vysoký 52 m, široký 13 m a jeho stáří se odhaduje na 2000 let. Šedostříbrné kmeny těchto listnáčů jsou zpravidla dokonale rovné, což se jim bohužel stalo osudným. V polovině minulého století začala rozsáhlá těžba dřeva pro rozvíjející se loďařský průmysl. Symetrické kmeny mladých kauri byly ideální pro stěžně, zatímco ze zralých stromů se dobře řezala široká prkna, z nichž se stavěl zbytek lodi.
Když dřevorubci vykáceli lesy podél pobřeží, museli s těžbou pokročit do vnitrozemských hor, což bylo daleko složitější. Na dopravu těžkých kmenů k pobřeží se využívalo přehrad stlučených na horských řekách. Vždy když se napustily, hráz se zvedla a po silném proudu se poslaly opracované klády. Na dopravu dřeva z hor bylo potřeba v průměru deseti přehrad. Takový způsob byl fyzicky i časově náročný a zničilo se při něm kolem 20% klád. Proto se brzy vystavěla primitivní železnice, později i s parní lokomotivou, sjíždějící mnohdy tak strmé svahy, že každý vagón musel mít svého „brzdaře“ aby se náklad ukočíroval v bezpečné rychlosti. Těžba dřeva nemohla trvat dlouho, protože kauri rostou příliš pomalu, než aby se jejich stavy včas doplnily. Každý strom potřebuje 80 až 100 let, aby dorostl do výšky přijatelné pro zpracování, a asi 800 let, než je úplně dospělý. Do roku 1930 veškerá těžba skončila a o 20 let později byla úplně zakázána.
Husté lesy kauri se kdysi rozkládaly od jižního Coromandelu přes Auckland až po horní výběžek Severního ostrova. Dnes zbývají 3% jejich původního stavu. Vzniklo však několik projektů, které podporují vysazování nových kauri a obnovování původního lesa. Jedním z nich je projekt Kauri 2000, na němž se může podílet kdokoliv. Stačí zaplatit 10 dolarů, a dobrovolníci vašim jménem vysadí novou sazeničku. Dostanete certifikát s přesným umístěním stromečku a kdykoliv se na Nový Zéland vrátíte, můžete se přijít podívat, jak váš kauri roste.

VELRYBÍ RÁJ

Tvrdí se, že Kaikoura na severovýchodním pobřeží je nejvhodnějším místem pro pozorování mořského života a především velryb na světě. Jen kilometr od pobřeží se mořské dno prudce svažuje do příkopu Hikurangi, na který severně navazuje hluboká podmořská rokle Kermadeckého a Tonžského příkopu, táhnoucí se až po Samou v jižním Tichomoří. Na začátku tohoto kaňonu se stýkají dva hlavní mořské proudy – teplý subtropický a studený z jižních moří. Tato kombinace podporuje celý potravní řetězec od miniaturního planktonu až po plejtváka obrovského, největšího tvora naší planety. Díky tomu se sem stahují celá hejna podmořské fauny – nejvíce humři (po nich dostala Kaikoura od Maorů jméno), chobotnice, delfíni, kosatky, tuleni, žraloci a velryby. Plavby za velrybami zde organizuje maorský kmen Ngai Tahu.
Nejčastějším druhem velryb, který se v okolí Kaikoury nachází, je vorvaň. Samci dosahují délky 16 až 20 m, zatímco samice jen kolem 12 m, a váhy 35 až 50 tun. Celou třetinu jejich těla tvoří hranatá hlava naplněná olejem, což z nich udělalo tak vyhledávané terče velrybářů. I jejich mláďata po narození dosahují 3,1 až 4,3 m a váhy téměř jedné tuny. Vorvani se dožívají úctyhodného věku šedesáti až sedmdesáti let. Vorvaň zůstává na hladině 10 až 15 minut a přibližně každých deset sekund vyfoukne vzduch otvorem v horní části své hlavy. Za několik minut se dostatečně naplní plíce a pak se připraví k dlouhému ponoru. To je vůbec nejpůsobivější fáze pozorování velryb. Po posledním výdechu se tělo prohne a pak se hlavou napřed potopí pod hladinu. Co se děje pod vodou během následujících 45 minut, kdy se obrovský kytovec potápí pro potravu, je pro vědce stále ještě záhadou. Odhaduje se, že se velryby dostanou do hloubky asi 2000 m, kde už je černočerná tma a teplota vody se pohybuje kolem nuly. Zbytky určitých druhů hlubokomořského žraloka nalezené v žaludku několika vorvaňů však nasvědčují o hloubce i přes 3000 m. Velryby vydrží obrovský tlak v těchto hloubkách proto, že jejich tělo obsahuje více krve, než je tomu u lidí, takže je vodnatější a snáze stlačitelné. Plíce přitom nemusí tolik pracovat, protože 40% veškeré zásoby kyslíku je uskladněno ve svalové tkáni. Když se vorvaň dostane do dostatečné hloubky, začne lovit. Jeho jídelníček se skládá z malých chobotnic, olihní nebo i tresek a žraloků. Při lovu vorvaň vydává hlasité klapavé zvuky, které zřejmě působí jako radar.
Dají se zde také zahlédnout např. delfíni tmaví, kteří žijí převážně v teplých vodách jižní polokoule. Jde o velice promiskuitní delfíny; není neobvyklé, že se jeden jedinec páří až sedmkrát za den, pokaždé s někým jiným. Proto jsou jejich stáda tak početná. Většinou se sdružují ve skupinách o přibližně sto členech, ale výjimkou nejsou stáda o tisíci členech. Výhoda tak velkých seskupení je znát především při lovu. Delfíni loví velmi organizovaně a domlouvají se pískavými zvuky. Hejno ryb postupně obklíčí a plavou kolem něj ve stále se zužujících kruzích, až nemají jejich oběti kam utéct. Pak se většinou střídají v krmení a udržování své pasti.

ZÁVĚR

Nový Zéland je země, kterou bych chtěla v budoucnu určitě navštívit. Při psaní této práce jsem se dozvěděla řadu věcí, které mě utvrdily v tom, že Zéland je po všech stránkách krásnou a turisticky zajímavou zemí.

LITERATURA

Buchanan, N. & kol.: Podivuhodný svět
geografický magazín Koktejl (červenec, srpen 2002)
internetové stránky (www.novyzeland.cz, www.newzealand.com)