Obyvatelstvo Země

Na Zemi žije v současné době něco přes 6 mld. obyvatel a při současném tempu vzroste lidstvo v příštích deseti letech o další miliardu. Populační růst je jedním ze základních globálních problémů lidstva. Při řešení populačních problémů je nutná vzájemná spolupráce řady vědních oborů, hlavní úlohu má především demografie, která studuje rození a vymíraní lidských populací- tzv. přirozenou reprodukci, otázkami územního rozložení se zabývají především geografické odvětví.

Současný stav rozmístění a složení obyvatelstva je odrazem dlouhodobého historického vývoje. Změny v počtu obyvatel v různých regionech jsou výsledkem kombinace přirozeného pohybu (narození, úmrtí) a stěhování (migrace). Vzájemný vztah jednotlivých složek ve sledovaném území za určité období je vyjádřen celkovým přírůstkem nebo úbytkem obyvatel. Z hlediska složení obyvatelstva podle různých charakteristik se také ještě sleduje tzv. sociálně ekonomický pohyb, což zahrnuje např. změnu zaměstnání, rodinného stavu, zvyšování úrovně vzdělání apod.

Údaje o počtu obyvatel Země jsou pouhé odhady, neboť řada rozvojových zemí nemá dostatečně rozvinutou demografickou statistiku. Nejdůležitějším zdrojem informací je sčítaní lidu, které se ve vyspělých zemích provádí pravidelně jednou za deset let, a kromě počtu obyvatel v zemi se zjišťuje např. také věk, rodinný stav, zaměstnání, náboženské vyznání, apod.

Územní rozložení obyvatelstva
Rozložení obyvatelstva na Zemi je krajně nerovnoměrné, přibližně polovina světové populace se koncentruje na ploše, která představuje 5 % rozlohy souše. Rozmístění obyvatel je ovlivňováno přírodními podmínkami a dosaženým stupněm sociálně ekonomického vývoje. V minulosti hráli přírodní podmínky zcela rozhodující roli. Postupem času však překonávala lidská společnost, díky rozvoji techniky a novým způsobům hospodaření, stále ve větší míře závislost na přírodních faktorech. To umožňovalo osídlování nových území.

V současnosti je většina míst vhodných pro život člověka již osídlena. Tato trvale obydlená území představují asi 43 % povrchu souše, 37 % zabírají plochy slabě zalidněné, často využívané pouze sezónně a 20 % připadá na neobydlené oblasti pouští, velehor, polárních krajin apod.

Významnými fyzickogeografickými faktory, které se uplatňují při rozmístění obyvatel jsou vzdálenost od pobřeží, nadmořská výška a klimatické podmínky. V současnosti žije přes 50 % obyvatel Země ve vzdálenosti do 200 km od mořského pobřeží a okolo 60 % v územích s výškou do 200 m nad mořem.

Socioekonomické faktory ovlivňující rozmístění obyvatelstva vycházejí hlavně z přírodních předpokladů. Při nástupu industrializace se většina průmyslových aglomerací rozvíjela v místech výskytu nerostných surovin a energetických zdrojů. Významným činitelem, který silně ovlivnil rozmístění obyvatel v minulých dvou stoletích, byl také proces urbanizace (poměšťování obyvatelstva a krajiny).

Důležitým a často používaným ukazatelem rozmístění obyvatelstva je hustota zalidnění, která dává do poměru počet obyvatel a plochu území jím obývaného. Je však nutné mít na paměti, že charakterizuje průměrnou úroveň za celé sledované území. Nepostihuje tedy vnitřní rozdíly, které mohou být u větších územních celků značné.

Vývoj světové populace
Základním znakem světové populace je jeho stálý a vysoký přírůstek. Tento trvalý trend je spojen s průběhem velkých změn v chování obyvatelstva, vyvolaných hospodářským a sociálním rozvojem, který ovlivnil nejen počet, ale i rozmístění a chování obyvatel. V 19. stol. vedl rozvoj hospodářství, pokrok ve zdravotní péči a celkové zvyšování životní úrovně ke zlepšování úmrtnostních poměrů. V důsledku změn životního způsobu, spojených s industrializací a urbanizací, a také díky snižující se kojenecké úmrtnosti, začali lidé uvědoměle ovlivňovat svoji plodnost a pozvolna se tak snižoval počet narozených dětí. Tento přechod od primitivního reprodukčního chování s vysokou plodností a úmrtností na nový řád reprodukce, charakteristický nízkou plodností i úmrtností se nazývá demografická revoluce.

Tento proces začal koncem 18. stol. ve Francii a Anglii. V průběhu 19. stol. začal ve většině dalších evropských zemích, zatímco populace rozvojových zemí tento proces prodělávaly až po 2. světové válce, tudíž se dnes většina rozvojových zemí nachází ve fázi největšího populačního přírůstku.

Významný vliv na populační vývoj má také věková skladba (složení obyvatel podle věku) a demografické stárnutí –rodí se málo dětí, ale dožívají se vysokého věku. Tuto situaci v současné době prodělává většina vyspělých států.

Struktura populace
Mezi lidmi existují značné rozdíly z hlediska jejich biologických, socioekonomických či kulturních znaků.

Jednou z nejdůležitějších biologicky podmíněných charakteristik je rasové složení obyvatelstva. Rasy jsou velké skupiny lidí, které spojuje dlouhodobý společný vývoj, v jehož průběhu se vlivem rozdílného přírodního prostředí vytvořila řada shodných znaků, např. barva kůže. Na základě těchto znaků můžeme rozlišit tři hlavní rasové skupiny: europoidní (bílou)- 45 %, mongoloidní (žlutou)- 40 %, ekvatoriální (černou)- 11 %. Smíšené skupiny (mestic, zambo,mulat) tvoří 4 %, a tvoří se v oblastech kontaktu hlavních ras a v územích s velkým přistěhovalectvím.

Národnostní složení obyvatel je formováno na základě ekonomických, sociálních a kulturních principů. Jednoznačné vymezení pojmu národ je obtížné. Na jedné straně existují objektivní znaky, jako je dlouhodobý historický vývoj v jednom územním celku, společný jazyk, nebo silné vnitřní ekonomické vazby. Na straně druhé je nezbytné subjektivní vědomí sounáležitosti k určitému společenství lidí.

Nedílnou součást lidské kultury tvoří také náboženství, které ve vývoji společnosti zastávalo jak kladnou, tak i zápornou roli. Podstatným způsobem ovlivňovalo a ovlivňuje vzdělání obyvatelstva a celkový charakter kultury dané oblasti. Bylo však také příčinou mnoha válečných konfliktů, které měly za následek ničení lidských životů a někdy i celých států nebo národů.

Územní pohyb populace
Územní pohyb obyvatelstva (tzv. mobilita) se podle doby trvání přemístění a jeho opakovatelnosti dělí na stěhování (migraci) -déletrvající přemístění, spojené většinou se změnou bydliště- , a na dojížďku do zaměstnání, do škol, na rekreaci apod. Migraci obyvatel dále členíme podle vzdálenosti na mezikontinentální (osídlování kolonií), mezistátní (především kvůli válkám, nebo ekonomické situaci lidí) a vnitrostátní,(stěhování do měst za prací, urbanizace). Směry a velikost migračních proudů jsou výsledkem působení řady podmínek přírodního, ekonomického nebo sociálního charakteru.