Oceány v pohybu

Oceány udržují v neustálém pohybu různé síly, které se navzájem kombinují. Mezi ně patří rotace Země, vítr, gravitační síly Slunce a Měsíce, zemětřesení pod vodou a nerovnoměrné zahřívání Země Sluncem, jehož vlivem jsou něktaré části oceánu teplé a jiné studené.

Vznik oceánů
Před asi čtyři a půl miliardou let byla Země velice mladou planetou. Nebyla na ní žádná tekutá voda, ale nacházela se tu vodní pára vázaná na tekuté horniny pod zemskou kůrou. Pára byla vytlačována na povrch a unikala do atmosféry při četných sopečných výbuších, které zemí otřásaly. Po další asi půlmiliadě let začala zemská kůra chladnout. Vodní pára v ovzduší kondenzovala, a tak vznikaly mohutné bouřkové mraky. Po desítky milionů let dopadaly na zem přívaly deště, které vytvářely řeky zaplavující rozlehlé nížiny. S mladou planetou se často srazily ledové komety, které dodaly do rostoucích moří další vodu. Na základě studia starých hornin vědci určili, že se první oceány objevily na Zemi asi před 3,8 miliardami let.

Dno oceánů
Až do 20. století se lidé domnívali, že dno oceánů je tvořeno jen silnou, plochou vrstvou bahna. Dnes víme, že je to místo protikladů – hlubokých kaňonů, vysokých hor a rozlehlých plání.
Například
Tam, kde moře navazuje na souš, bývá mělký pevninský šelf plný mořských organismů. Pode dnem se skrývají cenné suroviny, například ropa nebo zemní plyn. Příkrý pevninský svah přechází náhle do hlubokomořské roviny, což je nejplošší část zemského povrchu. Z roviny se zvedají středooceánské hřbety. Dno oceánů je poseto sopkami a úzkými údolími zvanými příkopy nebo propadliny. Plochá podmořská sopečná hora je označována jako guyot.
Uprostřed oceánů se nachází řetězec hor – středooceánský hřbet. Je to místo na rozhraní rozpínajících se litosférických desek, kde se z nitra vylévá tekuté magma. Jak se horniny ochlazují, dno oceánu se zvětšuje asi o 1 cm za rok.

Na většině skalnatého mořského dna leží vrstva měkkých usazenin silná stovky metrů. Mohutná pokrývka vznikala miliony let. Je tvořena převážně drobounkými částečkami anorganické hmoty, jako je písek a bahno, a schránkami mikroskopických rostlin a živočichů.

Vlny
Mořská voda je neustále v pohybu, ať už v malých zátokách, nebo v obrovských rozbouřených mořích. Většina vln vzniká působením větru, který vane nad oceánem a čeří hladinu. Může se zdát, že vítr modelující na hladině hřbety a vpadliny vln pohybuje vodou do strany, ale ve skutečnosti jí pohybuje jen nahoru a dolů. Vlny obvykle dosahují výšky asi 1,5 – 3 m. Při prudké bouři se však mohou tyčit do více než dvacetimetrové výšky.
Ukryté v hlubších vodách pod hladinou oceánu se nacházejí i pomalu se pohybující vlny, které nevidíme. Nazývají se podmořské vlny a mohou být vysoké až 90 m. Oceánografové se domnívají, že je způsobují přílivové a odlivové proudy nebo přívaly.

Velikost vln závisí na třech faktorech :
1. Síla vanoucího větru.
2. Doba, po kterou vítr působí na hladinu
3. Vzdálenost, kterou nad hladinou vítr urazí. Označujeme ji jako posun. Čím větší je posun, tím mohutnější bude vlna.

Tvar a velikost vln jsou určovány větrem. Náhlé, krátké poryvy hladinu přechodně zčeří, a jakmile vítr utichne, hladina se opět vyhladí. Trvalý vítr vanoucí nad rozlehlou plochou oceánu vytváří dlouhé převalující se vlny. Silné bouře rozvlní hladinu do nepravidelných ostrých hřbetů, na jejichž vrcholku se vytváří pěna. Mělčiny u pobřeží zpomalují pohyb vpadlin vln, zatímco se hřbety stále pohybují vpřed a překlápějí se. Tento jev označujeme jako příboj.

Tsunami – vodní obři
Tsunami se často říká přílivové vlny, i když ve skutečnosti nemají s přílivem nic společného. Obrovité vlny jsou důsledkem výbuchů podmořských sopek, zemětřesení nebo sesuvů hornin. Nejčastěji se vyskytují v Tichém oceánu a mohou dosahovat až 15 metrové výšky.

Síla vln
Když vlna narazí na pobřeží, ztratí velkou část své energie. Během jediného dne vydají vlny narážející na všechna pobřeží na světě tolik energie jako výbuch vodíkové bomby o ekvivalentu 50 megatun trinitrotoluenu. Velké vlny valící se proti pobřeží mohou spolu s větrem a přílivem výrazně měnit jeho podobu.

Eroze a ukládání
Vlny neustále mění mořská pobřeží na celém světě, a to dvěma způsoby. Podstatou eroze je odnášení částeček skal i měkkých sedimentů. Ukládání souvisí s činností vln, které odnášejí materiál uvolněný erozí. Písčité pobřeží se mění mnohen rychleji než skalnaté útesy. Během dlouhého období bývá však i nejtvrdší hornina vymodelována silou a pohybem vln do fantastických tvarů.

Přliv a odliv
Slunce i Měsíc působí na Zemi gravitační silou. Slunce je sice podstatně hmotnější než Měsíc, ale ten je zase mnohem blíže, a tak je jeho vliv na oceány dvakrát větší než vliv Slunce. Navíc vzniká při obíhání Měsíce kolem Země další síla, která se s gravitační sčítá, a v důsledku toho dochází dvakrát denně ke zdvižení a poklesu hladiny – k přílivu a odlivu, souborně nazývaným dmutí.
Rozdíl mezi výškou hladiny při odlivu a přílivu se nazývá přílivové rozpětí. Je na světě rozmanité podle utváření dna oceánů a tvaru pobřeží. Obvykle se pohybuje kolem 1 metru, ale může být jen několik centimetrů. Největší rozdíl na světě mezi přílivem a odlivem – dvakrát denně vždy 15 metrů – nastává v zálivu Fundy na atlanském pobřeží Kanady.

Příčina přílivu
Měsíc působí nejsilněji na tu část oceánu, která leží přímo pod ním. V důsledku jeho přitažlivosti se tvoří na hladině vypouklina, což je vlastně příliv. Průměrně dochází v každém místě oceánu za 24 hodin ke dvěma odlivům a dvěma přílivům.

Víry
S vodními víry se setkáváme všude v oceánech tam, kde se příliv a odliv střetávají s povrchovými proudy nebo se voda pohybuje nad mělkým, nečlenitým dnem. Například vír nacházející se ve Středozemním moři mezi Sicílií a italskou pevninou má jádro o průměru téměř 2 metrů a podle vyprávění tamních rybářů jevír natolik mohutný, že vtáhne menší člun.

Proudy
Mořské proudy jsou mohutné toky vody, která se přesouvá jak u hladiny, tak i v hlubinách oceánů. Povrchové proudy se velice často pohybují tempem lidské chůze a bývají stovky kilometrů široké a stovky metrů hluboké. Jejich příčinou jsou stálé a silné planetární větry, které vanou jedním směrem. Jejich rychlost a směr ovlivňuje rotace Země.
Některé proudy se nacházejí hluboko v oceánech. Ty jsou způsobeny rozdíly ve slanosti a teplotě vody. Chladná a hustá slaná voda v polárních oblastech začíná klesat a zvolna se přesouvá k rovníku. Jakmile se ohřeje, opět stoupá a vytlačuje teplou vodu tropických oceánů, která se pak vrací zpět k pólům. Nepřetržitá cirkulace vody probíhá velice zvolna. Neúživná voda u dna se pohybuje tak pomalu, že jí návrat k hladině může trvat až 2000 let.

Příbřežní proudy
Na některých pobřežích se stává, že se voda z narážejících vln vrací zpět do moře pod dašími vlnami, a tím vytváří protiproud. Síla protiproudu závisí na velikosti vln a množství vody valící se na pobřeží. Protiproudy, nazývané někdy zpětné proudy, bývají velice nebezpečné, protože mohou odvléci plavce na volné moře.