Politické rozdělení světa

1. Politická geografie a vymezení základních pojmů
2. Historické souvislosti
3. Současný stav

1.Politická geografie
Politická geografie, neboli geopolitika se zabývá interpretací politické mapy a jejích změn, územním a politickým vývojem makroregionů, regionů a jednotlivých států. Předmětem jejího odborného zájmu je poloha a rozloha států, jejich vznik a vývoj, problematika státních hranic a jejich stanovení. Dále sleduje způsoby řízení a organizace států, jejich vnitropolitických poměrů i zahraniční politiky, vytváření mezinárodních politických organizací a seskupení.

Státní hranice
Vymezení území je jedním ze základních znaků států. Státní hranice zahrnuje suchozemský prostor, plochu vnitřních a pobřežních vod (šířka většinou kolísá od 3 do 12 námořních mil), prostor pod nimi a vzdušný prostor nad nimi. Rozlišujeme hranice přírodní (přírodou vymezené – řeky, horské hřebeny…) a umělé (příklady ukázat na mapě). Při určování nových státních hranic se vychází z dříve existujících územních celků (hledisko historické) nebo se uplatňuje hledisko národnostní, popřípadě jejich kombinace. V Africe, Austrálii, či v Severní Americe jsou hojné hranice geometrické, vytvořené při kolonizaci těchto světadílů. Hranice států mají v zásadě dvě funkce – dělící, ale i spojující. Ve vyspělých zemích současného světa převažuje funkce spojující, funkce první je zde hlavně kvůli potlačení nelegální migrace a pašování zboží.

Státy podle formy vlády
Podle státního zřízení rozlišujeme dvě základní formy státu – monarchii a republiku.

V současném světě jsou nejvíc zastoupeny republiky. Rozlišujeme republiky parlamentní, kde pravomoci prezidenta jsou značně omezeny ve prospěch parlamentu (který obyčejně volí prezidenta) a vlády. Tento typ je obvyklý ve většině evropských zemích. Druhým typem jsou republiky prezidentské, kde je prezident obvykle volen přímo. Parlament má v tomto případě pravomoci spíše ve sféře legislativní. Prezident si vytváří vládní kabinet, v jehož čele stojí. Výkonná moc je značně nezávislá na parlamentu. Tento typ je zaveden v USA. Přechodný typ tvoří parlamentně-prezidentské republiky. V nich je vláda závislá na důvěře parlamentu, v jejím čele stojí předseda (premiér). Postavení prezidenta je významně posíleno – určuje politickou linii státu a je na parlamentu nezávislý. Do této skupiny náleží Rusko, či Francie.

Monarchie, v nichž je hlavou panovník, dělíme na parlamentní (konstituční), v nichž je úloha panovníka většinou jen reprezentativní (například ve Velké Británii, v Dánsku a v Norsku) a absolutní. Absolutní monarchie jsou v současné době pouze čtyři – Saúdská Arábie, Omán, Spojené arabské emiráty a Vatikán a jsou označovány pojmem teokratické (vláda ve jménu Boha)

Státy podle způsobu vlády
Podle způsobu uplatňování politické moci dělíme státy do dvou základních skupin. V současnosti ve většině států existuje režim demokratický. Státní moc je odvozena od lidu, který má možnost se zúčastnit politického rozhodování formou voleb nebo referenda. Existuje více politických stran (pluralitní systém) a je vymezena dělba moci ve státě (moc zákonodárná, výkonná a soudní). Ústava zajišťuje občanská práva a svobody. Druhý typ představují autokratické (totalitní, diktátorské) režimy. Typickými příklady totalitních systémů ve 20. století byly fašistické a komunistické diktatury. V současnosti vládnou totalitní režimy b několika zbývajících komunistických státech (např. na Kubě) a ve vojenských diktaturách – např. v Barmě a Súdánu.

Státy podle územní organizace
Podle státoprávního uspořádání rozlišujeme státy unitární (jednotné), které mají jednu soustavu nejvyšších orgánů státní moci a správy a jedinou ústavu, a státy složené (federativní, spolkové). V těchto státech vedle společných nejvyšších státních orgánů existují i menší útvary (země, státy, republiky, provincie), které mají vlastní mocenské orgány. Pravomoci těchto orgánů jsou vymezené ústavou a v jednotlivých státech se značně liší. Například autonomie jednotlivých států v USA, zemí v Německu nebo kantonů ve Švýcarsku je značná, naopak států ve Venezuele či v Nigérii malá.

2. Historické souvislosti
Politická mapa světa se za posledních sto let velmi změnila. Při porovnání map, vydaných od přelomu 19. a 20. století do současnosti, pozorujeme několik podstatných skutečností. V prvé řadě to je postupná redukce kolonialismu a s ní spojené zvyšování počtu nezávislých států a rozsahu území, které na mapě zaujímají. Dále nalezneme na mapě regiony, které jsou po dlouhou dobu ohnisky konfliktů (Balkán, Blízký východ – náboženské konflikty), spojených se změnami státních hranic, a regiony stabilní, ve kterých v průběhu posledních let nedochází k častým změnám (Severní Amerika, Austrálie).
Nezávislé (suverénní) státy mají své území vymezené pevnými hranicemi. Toto území je politicky organizované a spravované vlastní vládou. Proces zvyšování počtu suverénních států probíhal nerovnoměrně v čase a prostoru. Na počátku 20. století bylo na Zemi 55 nezávislých států, po 1. světové válce v roce 1923 jich bylo 73, roku 1947 po 2. světové válce 76, roku 1972 již 150 a koncem 20. století dokonce 194. Na tento fakt měl vliv již zmíněný postupný zánik kolonialismu a na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozpad tzv. sovětského bloku.
Na počátku 20. století ovládaly značnou část světa koloniální mocnosti. Z nich nejmocnější byla Velká Británie (državy v Africe, Indické císařství, Austrálie,…), dále Francie (Afrika, Indočína), Portugalsko, Nizozemí, Německo, Itálie, Belgie, Španělsko, USA a Japonsko. Značná část ostatních, suverénních, států, podléhala vlivům velmocenského imperialismu (Osmanská říše, Čínská říše, Tibet,…).
Kontinent, který byl kolonialismem nejvíce zasažen, byla Afrika. Zde držela nejvýznamnější državy Anglie (Egypt, Jihoafrická unie, Súdán,…), Francie (Francouzská severní a západní Afrika, Maroko, Tunisko, Francouzská rovníková Afrika, Madagaskar,…), Německo (Německá východní, jihozápadní Afrika, Kamerun…), Itálie (Libye, Eritrea a Somálsko), Belgie (Belgické Kongo), Portugalsko (Angola a Portugalská Afrika) a Španělsko (Španělské Maroko a Rio de Oro). Od poloviny 50. let zde docházelo k osamostatňování států, tento proces vyvrcholil roku 1960, kdy vzniklo 17 nezávislých států a proces dekolonizace by dovršen v polovině 70. let.
Mimo Afriku byla kolonizována Asie (především Indie a Indočína), Oceánie a ostrovy v Karibském moři. Indie se osamostatnila roku 1947 a rozdělila na dva státy. Nezávislost byla postupně vyhlášena i v Karibiku (Guyana, Surinam,…) a v Oceánii.
Přelom 80. a 90. let byl poznamenán rozpadem sovětských federací (SSSR, SFRJ, ČSSR) a místo dosavadních tří vzniklo 22 států. V roce 1999 se oddělil od Indonésie Východní Timor. Macao a Hongkong, bývalá závislá území, byla přičleněna k Čínské lidové republice.
Politicky závislých území je dnes přes 40, jde však většinou o nevelká nebo velmi málo osídlená území (Grónsko).

3. Současný stav
Současný svět je možno dělit dle několika hledisek. Dle hospodářských hledisek na státy vyspělé a rozvojové. Zjednodušeně lze také rozdělit Zemi na bohatý sever (především státy NATO) a chudý jih (Jižní Amerika, Afrika, Asie). Bipolarita světa, která byla aktuální v dobách tzv. studené války (západ-NATO x východ-Varšavský pakt) je minulostí a nyní je mezinárodně-politická situace mnohem složitější a o tehdejším „černobílém“ rozdělení nemůže být ani řeč. Momentální stav není jistě ideální a konečný, čehož je dokladem teroristický útok na USA z 11. září 2001, který potvrzuje možnost nenadálých zvratů dějin, potažmo politické mapy světa.