Praha

První stopy lidské existence na místech dnešního města pocházejí z mladší doby kamenné. Od 9. století jsou zmiňována první opevněná sídliště. Původní osady vznikly kolem9.-10. století, kolem pevností Hradčany a Vyšehrad. V této době zde Přemyslovci vybudovali hlavní hrad v Čechách, centrum řemeslníků a obchodníků, převážně německého a židovského původu. Roku 973 se toto místo stalo sídlem biskupa a mezi lety 1232-1235 si získalo městská práva. Karel IV. si Prahu zvolil jako hlavní město říše, roku 1348 zde založil univerzitu a vytvořil podmínky pro její rozvoj. V roce1419 osvobodili přívrženci Jana Želivského defenestrací katolických radních husity uvězněné v Novoměstské radnici. To byl počátek dlouhých náboženských bojů. Převzetí moci Habsburky roku 1526 znamenalo počátek úpadku Prahy, zvláště po výrazném ztroskotání revolty proti vídeňskému panovnickému domu roku1547. město jehož autonomie byla omezena ožilo na přechodnou dobu ještě jednou, za vlády Rudolfa II. Ten zde sídlil v letech 1583-1610. Toto období je spojeno se značnou germanizací Prahy. Česká vzpoura roku 1618, kterou zahájila „druhá pražská defenestrace“ se stala úvodem k třicetileté válce. Porážka na Bílé Hoře (8.11.1620) byla porážkou Prahy ve všech ohledech. V první polovině 17. století následovala emigrační vlna, jejíž důvody byly zejména náboženské. Povstalecká hnutí roku 1848 se marně pokoušela prosadit svobodu slovanského obyvatelstva proti habsburské centralistické politice. Rok 1861 přinesl úspěch Slovanů v komunálních volbách, a tím výrazný vývojový zlom. Na přelomu 19. a 20. století přilákal hospodářský a průmyslový rozvoj do města značnou část venkovského obyvatelstva. Ve stejné době vzrostl zájem šlechty o zdejší kulturní a intelektuální život. Po první světové válce byla Praha prohlášena hlavním městem Československa. V roce 1939 obsadili město nacisté, kteří zde vládli do roku 1945, kdy byla Praha osvobozena Rudou armádou. Komunistický převrat roku1948 proměnil Československou v lidovou republiku. Rok 1960 se stal rokem Československé socialistické republiky. Dlouhá cesta utrpení se zdála být u konce v roce 1968, kdy liberální směr vytyčený Alexandrem Dubčekem (tzv. Pražské jaro) dal občanům pocítit závan svobody a reformy. Ale Damoklův meč Sovětského svazu a dalších komunistických zemí udeřil 21.8.1968. do Prahy byly vyslány tanky, jež vyprovokovaly u obyvatelstva rozhořčené reakce a vyústily až v sebevraždám studentů Palacha a Zajíce. O jednadvacet let později demonstrovaly davy proti sovětské okupaci a žádaly svobodu a občanská práva. Navzdory policejní represi, která bránila naplnění požadavků hnutí „Charta 77“ vzplála nyní jiskra, z níž se rozhořela sametová revoluce, vedoucí k pádu komunistického režimu v Československu a odstoupení Gustava Husáka. Na místo prezidenta byl zvolen Václav Havel. 1.ledna 1993 došlo na rozdělení Československé federativní republiky na dva samostatné státy.