Přelidnění

Odhaduje se, že 8 000 let před naším letopočtem měla světová populace asi 5 miliónů lidí, živících se sběrem přírodních produktů. Kolem počátku našeho letopočtu, s rozvojem zemědělství a chovu dobytka světová populace dosáhla 200 miliónů, v roce 1650 pak měla kolem 500 miliónů obyvatel. Počet miliónů se dále zvyšoval v 17.století a kolem roku 1830 dosáhl jedné miliardy. Po sto letech už to byly dvě miliardy. Jen 30 let pak trvalo, než lidstvo dosáhlo hranice 3 miliard. Konečně následujících 18 let stačilo k dosažení 4 miliard a nakonec 5.miliarda byla překročena za dalších 9 let. Ve druhé polovině dvacátého století mají země rozvinuté v průměru jednoprocentní přírůstek ročně, v zemích rozvojových je přírůstek 2,2 procentní.
Tempo růstu počtu obyvatel ve světě dnes dosahuje průměrně 1,7 %, tzn.že populace se zdvojnásobí každých 41 let. Každým dnem přibývá 200 tisíc lidí, každým rokem tak vzroste počet obyvatel planety o 72 miliónů. V roce 1971 měla planeta již 3,7 miliardy lidí.
Orná půda zůstává v podstatě na rozloze, jíž dosáhla v 50.letech. to znamená, že průměrná plocha orné půdy připadající na 1 obyvatele klesne z 0,28 ha v roce 1986 na 0,21 až 0,22 v roce 2006.
V roce 1960 byly tehdejší 3 miliardy lidí vyživovány plochou asi 1,4 miliardy hektarů orné půdy. Kdyby se výnosy plodin v uplynulém půlstoletí nezvýšily, tak by pro výživu dnešních asi 5,8 miliardy lidí bylo zapotřebí až 2,7 miliardy hektarů orné půdy. A protože během dalších 10 let stoupne počet lidí o 10% až 14%, musí výnosy stoupat ve stejném rozsahu.
V roce 1824 postřehl rozpor mezi růstem počtu obyvatel a omezenými zdroji britský kněz Malthus a vyslovil následující hypotézu: lidská populace se neliší od populací rostlin a živočichu, jež mají tendenci růst geometrickou řadou, zatímco produkce potravy roste jen řadou aritmetickou. Jestliže tedy člověk dobrovolně nezabrzdí svou schopnost reprodukce, přemnoží se a uplatní se vnější zábrany – hlad a válka.

Kolik, že nás „matička“ Země uživí?
Jsou připravovány prognózy, kolik vlastně lidí může planeta uživit. Někteří autoři tvrdí, že svůj limit jsme již dávno překročili (žádoucí by byl stav několika set milionů lidí), jiní současný stav považují ještě za únosný. Další dokazují, že 10 až 15 miliard je možný při lepším využití zdrojů. A někteří autoři jdou do extrému a vypočítávají teoretickou úživnost : země by mohla uživit 200 miliard lidí, bude-li důsledně využita půda a lidstvo přejde na vegetariánskou stravu.

Proč děti?
Je to paradoxně především bídou. Lidé v chudých oblastech se nemohou spoléhat na sociální zajištění ve stáří či při dlouhodobé pracovní neschopnosti. Jejich šancí jsou pak děti. Děti jsou také levnou pracovní silou.
Důležitou roli hrají I náboženské faktory. Mít více dětí je chápáno jako žádoucí a správné, to je podpořeno I mnohasetletou tradicí.
Pro lidi velmi chudé bývá také sex jedním z mála potěšení, přitom plánované rodičovství je při dostupném vzdělání či osvětě problematické.

Úspěchy
Nejznámějším příkladem určitého úspěchu omezení porodnosti vlivem plánovaného rodičovství, sterilizací I potratů je Čína. Dala si za úkol udržet do konce století svou populaci pod 1,2 miliardou obyvatel. Dnes má více jak 1,1 obyvatel a na jednoho obyvatel připadá jen 0,1 hektaru obdělávané půdy. Následkem kampaně za plánované rodičovství a zamezení populačnímu růstu poklesl přírůstek 23,4/1000 obyvatel v roce 1972 na 12/1000 obyvatel v roce 1982. Otázkou je, nakolik trvalý je to trend a nakolik se změní např. při zániku totalitního politického systému. ( pro srovnání, v bývalém Československu byl přirozený přírůstek 2,8/1000 ob.ročně, z toho 0,4/1000 v českých zemích a 7,7/1000 ob.na Slovensku)
Aby se populace udržovala na stejné výši, mělo by na jeden rodičovský pár v průměru připadat 2,3 dítěte. V Evropě se počet dětí na rodičovský pár pohybuje od 2,0 do 3,0 (2,0 v Rakousku, 2,8 ve Francii, 3,3 v Holandsku), v USA je to 3,3. V rozvojových zemích se uvádí čísla od 3,5 do 5,5.

Vztah lidí k dané problematice
Zajímavé členění vztahu lidí k očekávanému růstu obyvatel obecné chudoby uvádí Thomas (1997). Podle něj existují 4 základní skupiny, které se však často překrývají:
1. Pokrytecké očekávání solidarity.
Předpokládá se, že postupně dojde ke zmenšování rozdílů mezi bohatými a chudými, což je někdy vyjadřováno vztahem mezi Severem a Jihem. Ale dobré úmysly zde nejsou spojeny s dostatkem politické vůle toto realizovat.
2. Obviňování bohatých.
Základem je tvrzení, že za všechny minulé a současné problémy s životním prostředím jsou odpovědné především průmyslově rozvinuté země.
3. Trvale udržitelný vývoj.
Tato perspektiva je základem pro mnohá jednání ve vládních I nevládních úrovních. Není zatím bez naděje na úspěch. Ve srovnání s představami Malthuse, který počítal s miliony lidí, v současné době se počítá s miliardami.
4. Mezigenerační solidarita.
Vývoj je třeba zachovat v takovém rozsahu, který pokrývá potřeby dneška, aniž by budoucí generace zbavoval I jejich práva na pokrytí jejich požadavků. Obecně se stále věří, že I při stávajícím růstu populace je v moci lidí zajistit stávající požadavky a neohrozit budoucí generace.