Řecko - turecký problém na Kypru

Obsah:
Úvod
I. Kypr
II. Historie
III.Konec britské nadvlády
IV.Kyperský stát
V. Jednání
VI. Vyhrocení problémů
VII. Turecké vylodění
VIII.Kyperský problém dnes
Závěr
Prameny
Obrazová příloha

Úvod

Téma Turecko – řeckého, či pro někoho spíše Řecko – tureckého problému mě zaujalo, protože i když by se na první pohled mohlo zdát, že jde o problém lokální, ve svých důsledcích se nakonec týká nás všech.
Na toto téma bylo napsáno nespočet článků, esejů a několik knih. Závěry těchto prací jsou většinou diametrálně liší, podle toho, z jakého pohledu jsou psány. Zaslechneme v nich volání po právech národů z obou stran, v tomto případě se dá dokonce říci z obou stran fronty.
V naších zeměpisných šířkách jsou více slyšet hlasy řecké. Existuje dokonce forum Okupace Kypru, hlásá právo kyperských Řeků na život tam, kde žili i jejich otcové. Už od počátku problému je zde myšlenka enosis, spojení Kypru s Řeckem, podporovaná i řeckou veřejností.
Turecká strana hlásá právo rovnoprávnost turecké minority na Kypru (na počátku sporu 20% kyperské populace). Hlavní myšlenkou je taksim, rozdělení Kypru na dva státy.
Obě křídla mají své radikální, až teroristické odnože, což významně stěžuje možnost řešení problému. Také poměr obou národností se mění nuceným stěhováním i dobrovolným stěhováním obyvatel, tajně či veřejně podporované vládami Turecka a Řecka. V této době je na ostrově asi 18 % Turků. Vlády těchto států se také snaží přiklonit si propagandou nebo nátlakem mezinárodní společenství na svou stranu, čímž se tento problém stává nejméně celoevropským a odhaluje i morální aspekty tohoto problému.
K lepšímu pochopení problému načrtnu nejdříve historii Kypru. Potom se zaměřím na samotný Kyperský problém. Publikace ze které jsem nejvíce čerpala, Řekové a Turci Nepřátelé nebo spojenci? (Pavel Hradečný), je podle mého názoru nestranná a o to se budu snažit také.

I. Kypr

Kypr je třetím největším ostrovem ve Středozemním moři, nachází se západně od Sýrie a jižně od Turecka. V nejdelším místě je asi 220 km dlouhý – od mysu Andreas na severovýchodě k západu. Maximální šířku dosahuje od města Gáta na jihu k městu Kormakiti na severu, je to zhruba 90 km. Kypr se rozkládá na 9,251 sq km. Nicosia je hlavní a zároveň největší město ostrova. Od roku 1974 je severní třetina ostrova okupována tureckými jednotkami a byl na ní prohlášen samostatný stát (není mezinárodně uznán) turecká republika severního Kypru.

II. Historie

Podle archeologických zkoumání a domněnek, prapůvodními obyvateli Kypru byly Indoevropané, kteří znali písmo. Rozsáhlé vykopávky ukázaly, že během neolitu a doby bronzové byl Kypr obydlen vyspělou civilizací.
Zaznamenaná historie Kypru začíná s okupací části ostrova Egyptem někdy kolem roku 1450 př.Kr. během vlády Thumose III.. V následujících staletích námořníci a obchodníci ze Středomořských zemí založili rozptýlené osady podél pobřeží. První řecká kolonie byla zaznamenána obchodníky z Arkádie kolem roku 1400př.Kr. Féničané začali kolonizovat ostrov kolem roku 800př.Kr..
Od vlády Asyřanů během 8. století př.Kr. byl Kypr pod kontrolou každé z říší, která úspěšně dominovala východnímu Středomoří. asyrská vláda byla následována Egyptskou (550př.Kr.) a Perskou (525př.Kr.). Během perské nadvlády král Evagoras I., vládce kyperského města Salamis, uskutečnil první zaznamenaný pokus o sjednocení městských států na Kypru. V roce 391př.Kr. Evagros s pomocí Athén vedl úspěšné povstání proti Persii a dočasně se stal vládcem celého ostrova. Krátce po jeho smrti se Kypr stal zase majetkem Persie.
Po skoro tisíc následujících let získávaly kontrolu nad Kyprem vládnoucí říše středomoří. Alexandr Veliký dobyl Kypr na Persii roku 333př.Kr., a po jeho smrti se Kypr zase stal majetkem Egypta pod vládou Ptolemáia. Řím získal vládu nad ostrovem v roce 58př.Kr.. Roku 1191 se Kypru zmocnil Richard I., král Anglie, a daroval ho Guiovi Lusigenskému , králi Jeruzaléma. Lusiganská dynastie vybudovala několik vojenských posádek a hradů, některé z nich stále stoj. v roce 1489 převzali Benátky kontrolu nad Kyprem. Turci dobyli ostrov roku 1571 a drželi ho až do roku 1878, kdy ho prohráli v Rusko – Turecké válce (1877-1878). Z obavy před další ruskou expanzí přimělo Turecko Británii, ke správě Kypru.
Tato událost sloužila jako varování Rusku, že každý pokus o expanzi k blízkosti Dardanel by znamenal přímý konflikt s Velkou Británií. Po konferenci 4.6.1878 se Turecko dohodlo s Velkou Británií. Británie získala úplnou kontrolu nad Kyprem za poplatek 500000 US ročně a Turecko získalo nominální titul. V roce 1879 byla britské správě předložena petice od arcibiskupa a řeckokyperské komunity, která žádala enosis, politické spojení Kypru a řeckého království. Britská správa však petici nevzala na vědomí.
Protože se Turecko během 1.světové války (1914-1918) postavilo na stranu Centrálních mocností, zrušila Velká Británie v roce 1914 jednostranně smlouvu s Tureckem z roku 1978 a anexovala Kypr.Britská vláda potom nabídla Kypr Řecku, za podmínky, že Řecko vstoupí do války na straně Aliance. Řecko dostalo jeden týden na rozmyšlenou, když rozhodnutí nepadlo, Británie nabídku stáhla.
Podle podmínek Lausanské smlouvy (1923) mírové uspořádání vnutilo Turecku formálně uznat vlastnictví Kypru Velkou Británií. O dva roky později se ostrov stal kolonií Britské koruny.
V roce 1931 zášť proti vládním opatřením vyústila ve vážné nepokoje a demonstrace. Britská správa potlačila nepokoje, zrušila zákonodární koncil a zakázala všechny politické strany. Krátce po konci 2.světové války v roce 1945 téma enosis znovu vytvořilo napětí na Kypru a v roce 1946 Britská správa navrhla konstituční reformy vedoucí k vlastní vládě na Kypru.
Mezitím komunisty kontrolovaná kyperská organizace, pokroková strana pracujících (Anorthotikon Komma Ergazomenou Laou, Akel), poukazovala plnou podporu hnutí enosis. AKEL získala značný počet následovníků.
V roce 1948 kyperský biskup Mihail Mouskos, později Makarios III. začal organizovat podporu enosis pomocí kyperské církve, která je naprosto nezávislá. Snažil se vyloučit vliv komunistů a obnovit sílu církve. V lednu 1950 britská správa odmítla jeho žádost o referendum o enosisu. V hlasování zorganizovaným církví 95,7% řecké komunity podporovalo unii s Řeckem. V říjnu byl zvolen biskup Mouskos Kyperským arcibiskupem a získal titul Makarius III., brzo se stal vedoucím činitelem dění na Kypru. Kvůli strategické poloze Kypru však Británie odmítala jakoukoli diskusi o změně statusu Kypru. Svou roli v tom také hrála činnost ilegální organizace kyperských Řeků známou jako národní organizace Kyperského boje (Ethniki Organosis Kypriakou Agonos, EOKA). V srpnu 1954 Řecko, které se předtím vyvarovalo zásahů do situace kvůli své alianci s Británií, se teď neúspěšně snažilo o zařazení Kyperské otázky na hlavním zasedání společnosti národů. V následující diskusi Společnosti národů Turecko oznámilo, že je proti unii Řecka s Kyprem a deklarovali, že jestliže se Británie stáhne z Kypru, tak by se ostrov měl navrátit Turecku. Na začátku roku 1955 Kypeřané zintensivnili svou teroristickou kampaň proti Britské správě. britský pokus vyřešit tuto otázku na konferenci ministrů zahraničí Řecka a Turecka byl neúspěšný. Na začátku roku 1956 britská vláda vyhostila arcibiskupa Makaria a kyperského biskupa na Seychely. Odůvodnily to odpovědností církevních představitelů na demonstracích za enosis. Na Kypru vypukly násilnosti, v důsledku kterých britská správa vyhlásila výjimečný stav. Na začátku roku 1957 žádalo generální shromáždění společnosti národů o znovuobnovení jednání. Vůdci EOKAy navrhly příměří za podmínky, že arcibiskup Makarios bude propuštěn a budou pokračovat jednání s ním. Arcibiskup byl propuštěn, ale nebylo mu dovoleno se vrátit na Kypr.

III. Konec britské nadvlády

O eskalaci napětí na Kypru v druhé polovině padesátých let postaraly především politické reprezentace obou kyperských národních komunit – řecké a turecké – které nejen neprojevovaly ochotu ke smíření, ale které své dosavadní politické pozice ještě více polarizovaly. Řeckokyperští představitelé bez ohledu na okolnost, zda upřednostňovali jako arcibiskup Makarios mírové prostředky národněosvobozeneckého boje nebo upřednostňovali po vzoru Grivase (bývalý řecký člen protikomunistického odboje) násilné a teroristické metody, v duchu hesla „všechno nebo nic“ zavrhovali a priori jakákoliv navrhovaná řešení s výjimkou enosis – sjednocení s Řeckem. Tak tomu bylo například i v případě britského Hardingova návrhu, jehož přijetí jim dokonce navrhovala sama athénská vláda, která jej shledávala výhodným z hlediska řeckých i řeckokyperských zájmů. Nemenší neústupnost projevovala ovšem i tureckokyperská politická reprezentace, která pod vlivem zesíleného tlaku většinové turecké komunity i obav z důsledku změn britské politiky cítila stále víc ohrožena možností sjednocení ostrova s Řeckem. Od roku 1957 začala proto vystupovat s maximalistickou koncepcí rozdělení ostrova shrnutého do tureckého označení taksim (rozdělení). Důsledkem střetávání dvou protichůdných a navzájem se vylučujících nacionalistických koncepcí enosis a taksim bylo i další zostření napětí mezi oběma kyperskými komunitami, které v atmosféře vzájemné netolerance dostalo podobu krvavého etnického konfliktu. Jeho projevem byly množící se případy násilí, vražd, teroru i odchodu etnických minorit z mnohých dosavadních nacionálně smíšených vesnic.
Mezietnický konflikt na Kypru, který v tomto období dosáhl svého kulminačního bodu v roce 1958, nezůstal pochopitelně bez vlivu na formování politických postojů obou mateřských zemí. Nacionalistické kruhy Řecka i Turecka z vlastní iniciativy i z podnětu svých „porobených kyperských bratří“ naléhaly na své vlády, aby zesílily svou angažovanost v kyperské otázce a aby neodstupovaly od svých dosavadních „vlasteneckých“ pozic. Mezi ankarským nacionalistickým kabinetem a tureckokyperskou reprezentací panovala v tomto směru značná názorová identita. Premiér Adnan Menderes, který v mezikomunitním násilí na Kypru spatřoval potvrzení nutnosti rozdělení ostrova, vyhlásil, že „nejzazší obět, kterou můžeme udělat, spočívá v rozdělení Kypru“. Poněkud méně jednoznačný byl v tomto směru vztah mezi Athénami a představiteli řeckokyperského prostředí. Konstantinos Karamanlis, nový vůdce řeckého pravicového režimu, který převzal funkci předsedy vlády po smrti svého předchůdce Papagose v říjnu 1955, byl sice sám přesvědčen o tom, že sjednocení – enosis by mělo zůstat cílem řecké politiky, nepokládal však uskutečnění v stávajících podmínkách za možné a průchodné. V žádném případě nemínil také ustupovat před tlakem ze strany řeckokyperských představitelů. V roce 1958 například odmítl vyhovět arcibiskupu Makariovi, který po něm žádal, aby Řecko k zlepšení svých pozic na Kypru použilo pohrůžky svého odchodu z NATO. Karamalis na jedné straně obhajoval účast Řecka v Severoatlantické alianci ze zásadních bezpečnostních důvodů, současně však dával spojencům najevo, že jejich politika v kyperské otázce by mohla nepříznivě ovlivnit vztah Řecka k celému vojensko – politickému seskupení. Ministr zahraničí jeho vlády Evangelos Averoff 11. června 1958 v parlamentě prohlásil, že „Řecko by nemohlo obětovat zájmy Kypřanů kvůli Severoatlantické solidaritě“. Několik dní poté Karamanlis s poukazem na „protiřecké turecké zločiny na Kypru“ znovu odvolal řecký vojenský personál z velitelství jihovýchodního křídla NATO v tureckém Izmiru.
Důvěru Řecka i řeckokypetského prostředí v politiku západních spojenců neposílil ani nový britský plán na řešení kyperské otázky z června 1958 (tzv. Macmillanův plán), který předpokládal, že správa ostrova bude prozatímně na dobu sedmi let svěřena do rukou smíšené řídící rady, složené z britského guvernéra, představitelů řecké a turecké vlády a zástupců obou Kyperských komunit (čtyř Řeků a dvou Turků). Po uplynutí přechodného období se měla Velká Británie rozdělit o svou suverenitu nad ostrovem s oběma „mateřskými zeměmi“ Řeckem a Tureckem. Na rozdíl od Ankary, která ve shodě s kyperskými Turky dala k tomuto projektu svůj podmínečný souhlas, protože jej považovala za slučitelný s možným pozdějším rozdělením ostrova, Athény v souladu s míněním arcibiskupa Makaria a dalších představitelů řeckokyperského prostředí Macmillanův plán kategoricky odmítly. Důvodem jejich postupu byla neochota připustit spoluúčast Turecka na správě ostrova a přistoupit jakákoliv omezení většinových práv řeckokyperského obyvatelstva ve prospěch tamních menšinových Turků.
Teprve podzim roku 1958 přinesl zřetelný obrat do dosavadního konfrontačního posuzování kyperské otázky. Všichni aktéři kyperského sporu (s výjimkou militantní pravicové řeckokyperské organizace EOKA) začali postupně dospívat k poznání, že nemohou pro zásadní protichůdnost svých stanovisek a jejich vzájemnou blokádu uskutečnit za stávající situace ani enosis ani taksim a že jsou odsouzeni k hledání kompromisu, nechtějí – li přijmout nežádoucí alternativu řešení konfliktu cestou války. K jednacímu stolu přivedly ovšem znepřátelené strany nejen tyto úvahy, ale i výrazný tlak severoatlantické aliance a především Spojených států, které apelovaly na Řecko, Turecko i Velkou Británii, aby v zájmu společné obrany západního světa před znovu sílícím sovětským nebezpečím překonaly své vzájemné rozpory a upevnily svou soudržnost.
Schůzku ministrů zahraničí Turecka a Řecka Fatima Zorlua a Evangela Averoffa v prosinci 1958 skutečně započal vyjednávací proces, který v únoru 1959 vedl nejdříve k vrcholnému setkání předsedů vlád obou zemí Menderese a Karamanlise v Curychu a k jejich dohodě o vytvoření kyperského státu z 11.února a posléze konferenci v Londýně o osm dní později 19.února. K londýnskému dokumentu připojili svůj podpis i zástupci obou národních kyperských komunit – arcibiskup Makarios III. za Řeky a Fzil Kucuk za Turky.
Curyšsko – londýnské dohody z února 1959 představovaly soubor většího počtu dokumentů, které vytvořily právní základnu pro vyhlášení nového státu – Kyperské republiky v následujícím roce 1960. Jejich podpisem Řecko oficiálně rezignovalo na úsilí o enosis, Turecko se zavázalo neprosazovat taksim a Velká Británie se zřekla svého dosavadního vlastnictví nad Kyprem (s výjimkou dvou kolem vojenských základen Dekelia a Akrotiri, které podle jedné z dohod, tzv. Treaty of Establishment, zůstaly nadále pod její plnou suverenitou). Kompromisní řešení kyperské otázky se zřetelně promítlo i do dokumentu o „základní struktuře“ (basic structure) Kyperské republiky, který se stal závazným podkladem pro vypracování komplikované a rozvleklé ústavy v roce 1960.
Smluvní strany curyšsko – londýnských dohod na jedné straně deklarovaly, že Kypr se stane nezávislou a svrchovanou unitární prezidentskou republikou, na druhé straně však vyhlašovaly řadu ustanovení, která nebyla v souladu ani se zásadami svrchovanosti nového státu ani s principy jeho jednotného řízení a která v sobě zahrnovala zřetelné prvky svérázného federálního uspořádání, jež poskytovalo menšinovým kyperským Turkům ochranu před jejich majorizací ze strany tamních Řeků. Všichni kyperští občané byly rozděleni podle své etnické a náboženské příslušnosti do dvou národních společenství - řeckého a tureckého, která se nevytvářela na teritoriálním, ale naopak na osobním principu (i příslušníci jiných národností se přitom museli povinně zařadit mezi Řeky či Turky). za řídící složku každého společenství byly označeny Komunální komory (Communal chamber), jakési „malé“ parlamenty, jež měly pečovat o záležitosti vlastní národní obce a měly být voleny všemi jejími příslušníky. Nejvyšším legislativním orgánem se stal padesátičlenný celokyperský parlament, v němž 70% míst (35 křesel) připadalo na řecké poslance a 30% (15 křesel) na Turky. Příslušníci obou společenství volili odděleně své národní poslance. K přijetí každého zákona bylo třeba tzv. dvojí většiny, tj. absolutní většiny hlasů jak řeckých, tak tureckých zástupců. Poměrný národnostní klíč 70:30 mezi Řeky a Turky byl závazný nejen v legislativě, ale i při obsazování míst ve výkonných orgánech státní moci včetně vlády, která se skládala z deseti ministrů – sedmi Řeků a třech Turků. Pro dvoutisícovou kyperskou armádu platil dokonce národnostní klíč 60:40.
Dohoda o „základní struktuře“ vyhlašovala, že hlavou Kyperské republiky bude vždy prezident, kterého zvolí řecká část obyvatelstva státu přímým hlasováním. Funkci viceprezidenta měl naproti tomu zastávat kyperský Turek, vybraný obdobným způsobem z řad příslušníků jeho menšinové komunity. Oba nejvyšší státní funkcionáři nedostali právo se navzájem zastupovat, mohli však podle své národnostní příslušnosti odvolávat ministry a vetovat navzájem svá rozhodnutí i usnesení parlamentu ve všech otázkách týkajících se zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti. Mimořádně významnou roli ve státní soustavě získal tříčlenný Nejvyšší ústavní soud, složený ze dvou kyperských občanů (Turka a Řeka) a nezávislého zahraničního předsedy, který neměl být ani občan Řecka či Turecka ani příslušník zemí Britského společenství národů. K rozsáhlým kontrolním a arbitrážním pravomocím tohoto orgánu příslušelo zejména rozhodování o závazném výkladu ústavy, o ústavnosti zákonů, o sporech mezi státními orgány, o platnosti voleb i o obsazování míst ve veřejných institucích v případech, které nebyl schopen tzv. Výbor veřejných služeb, zvláštní jmenovací orgán složený opět ze sedmi kyperských Řeků a tří kyperských Turků.
Integrální část curyšsko – londýnských dohod byly vedle již zmíněných dokumentů též Smlouva o zárukách (Treaty of Guarantee) a Smlouva o spojenectví (Treaty of Alliance). V prvním z těchto ujednání Řecko, Turecko a Velká Británie zaručovaly nezávislost, územní integritu a bezpečnost Kyperské republiky. V případě narušení některého ze zmíněných základních atributů její státnosti měly garanční státy společně posoudit možnosti dalšího postupu. Pro případ, kdyby se jejich koordinovaná akce ukázala jako neuskutečnitelná, si každá ze tří ručitelských zemí vyhradila právo podniknout invididuální akci na ostrově, jejímž jediným cílem by ovšem měla být „restaurace stavu věcí, vytvořeného současnou smlouvou“. Zmíněné ujednání obsahovalo též ustanovení, že Kyperská republika se nesmí podílet ani plně ani částečně na žádném politickém či ekonomickém svazku, jehož členem by nebyly všechny garanční mocnosti. Smlouva o spojenectví Kyperské republiky s Řeckem a Tureckem poskytla oběma „mateřským“ zemím právo udržovat na Kypru své omezené vojenské kontingenty ve vzájemném poměru 60:40 (tj. 950 Řeků a 650 Turků).
Řecko kyperské prostředí přijalo curyšsko – londýnské dohody se smíšenými pocity. S výhradami vůči nim vystupovali nejen radikální stoupenci enosis, ale i arcibiskup Makarios III., který zmíněné dokumenty sám spolupodepsal. Podle jeho názoru smluvní ujednání především nezajistilo novému státu skutečnou nezávislost na cizině a jednostranně znevýhodnilo řeckokyperskou komunitu vůči kyperským Turkům, kteří získali větší výsady, než které by odpovídaly jejich početnímu podílu ve skladbě obyvatelstva (18%), a kteří mohli vetovat přijetí jakéhokoliv většinového rozhodnutí, které by nevyhovovala jejich představám. Makarios se při ospravedlňování svého vlastního podpisu pod curyšsko – londýnská ujednání odvolával od počátku na skutečnost, že kyperští zástupci (on sám a Fazil Kucuk) neměli možnost spolupodílet se na přípravě dohod a že v případě jejich odmítnutí hrozilo Kypru nebezpečí rozdělení. zanedlouho poté začal ovšem přímo tvrdit, že svůj podpis k curyšsko . londýnským dohodám připojil pod nátlakem a že se tudíž nemusí cítit vázaný jejich ustanoveními. Ještě příkřejším způsobem reagovali na uzavření curyšsko – londýnských dohod přívrženci plukovníka Grivase a jeho organizace EOKA na Kypru i odpůrci pravicové athénské vlády v samotném Řecku, kteří Karamanlise obvinovali ze „zrady národních zájmů“. S ohledem na početní převahu jeho strany ERE v řeckém parlamentu skončil pokus o vyslovení nedůvěry pravicovému kabinetu neúspěchem.
Karamanlisův režim na rozdíl od svých kritiků zastával názor, že pozitiva curyšsko – londýnských dohod převažují nad jejich negativy. Podle jeho přesvědčení Řecko přijetím koncepce kyperské nezávislosti odvrátilo hrozbu rozdělení ostrova, obsaženou v tureckých návrzích na taksim či na federativní uspořádání ostrova, udrželo si kontrolu nad vývojem nového státu – přímo i prostřednictvím svých vazeb s většinovým řeckokyperským prostředím – a zachovalo si naději, že by myšlenka enosis mohla být uskutečněna v budoucnu za příznivějších mezinárodních podmínek. Nemenší důvody k uspokojení měly na druhé straně i ankarská vláda a kyperští Turci. Podařilo se jim odvrátit enosis, získat nezanedbatelný vliv na utváření osudů kyperského státu a zajistit práva tamního tureckého obyvatelstva vůči většinovým kyperským Řekům. na rozdíl od Karamanlise se Menderesova kyperská politika dokonce nesetkala s žádnou kritikou ze strany turecké opozice.
Uzavření curyšsko – londýnských dohod a následné vyhlášení Kyperské republiky v srpnu 1960 vedlo ke zklidnění poměrů na ostrově, jež se projevilo mimo jiné i rozpuštěním extremistických organizací TMT a EOKA a odchodem plukovníka Grivase do Řecka.
8.června 1959 podalo Řecko s odvoláním na článek 238 žádost o přidružení k EHS (Evropské hospodářské společenství). Bylo přijato 1.listopadu 1962. vstup Turecka byl Řeckem dlouhou dobu blokován, až 1.prosince 1964.

IV. Kyperský stát

Prezidentem byl zvolen vůdce kyperských Řeků arcibiskup Makarios a viceprezidentem reprezentant kyperských Turků Fazil Kucuk. Země byla zmítána rozpory. Kyperští Řekové, z nichž většina se nevzdala myšlenky na enosis, se cítili poškozeni a poníženi pravomocemi, jichž se dostalo podle ústavy kyperským Turkům, které podezřívaly ze snah o přetvoření unitárního státu ve federaci. Pod vlivem těchto úvah obcházeli ustanovení ústavy a svůj postup zdůvodnovali nefunkčností stávajícího státního systému a jeho zablokováním ze strany tureckokyperské komunity. Kyperští Turci naproti tomu trvali na striktním uplatnění všech článků ústavy, neboť se obávali, že kyperští Řekové usilují odstranění jejich rovnoprávného postavení v rámci Kyperské republiky a že si připravují půdu pro její enosis „krétskou cestou“ tj. vymýcením Turků sjednocením ostrova s Řeckem po krátkém období existence formálně nezávislého státu.
K první vážné krizi mezi oběma národními společenstvími došlo již v roce 1961, kdy kyperští Turci s poukazem na argument, že neobdrželi ústavou zaručených 30% míst ve státním a veřejném sektoru, znemožnili přijetí dvou nových daňových zákonů. K nejzávažnějším bodům vzájemných kontroverzí patřila též otázka municipalit v pěti největších kyperských městech. představitelé tureckého společenství trvali na tom, aby zde v souladu se zněním ústavy vznikli separátní národní municipality. Řecko kyperská politická reprezentace v čele s prezidentem Makariem odmítla přistoupit na tento požadavek, který považovala za projev tureckokyperských snah o separaci, a prosazovala zavedení jednotného systému městské samosprávy. Nejvyšší ústavní soud, ke kterému se kyperští Turci odvolali, rozhodl za předsednictví nezávislého zahraničního právníka (občana SRN) o tom, že postup kyperského prezidenta byl nezákonný.
Předmětem mimořádně ostrého sporu se stala i otázka organizace kyperské armády. Ústava sice určovala její národnostní klíč v poměru 60:40 ve prospěch Řecka, nespecifikovala však, zda vojenské kontingenty obou společenství mají být integrovány či zda mají vytvořit oddělené jednotky. Tureckokyperská strana se vyslovovala ve prospěch separátních vojenských oddílů s odvoláním na jazykové i náboženské důvody, jejich existenci však představitelé kyperských Řeků nechtěli připustit.. Poté co řecká většina členů vlády se usnesla na utváření společných jednotek a turecký viceprezident Fazil Kucuk tento krok vetoval, rozhodl prezident Makarios o tom, že nebude armáda žádná. Výsledným efektem zmíněného vojenského sporu nebyla demilitarizace ostrova, ale naopak urychlené vytváření tajných oddílů v rámci obou znepřátelených společenství, které si „vypůjčovaly“ zbraně z vládních skladů a systematicky se připravovaly na nový vzájemný ozbrojený konflikt. Obě vlády „mateřských“ zemí si byly vědom vyhrocující se situace v Kyperské republice a varovaly představitele „svého“ i cizího“ národního společenství před jejími nebezpečnými důsledky.
30.11. 1963 Předložil prezident Makarios viceprezidentu Fazilu Kuckovi memorandum, obsahující návrh na přijetí 13 doplnků k dosavadní ústavě. Kopii tohoto dokumentu zaslal též Velké Británii, Řecku a Turecku. V případě uskutečnění těchto doplnků by se Kyperská republika změnila v integrovaný unitární stát, ve kterém by bylo zrušeno právo veta kyperských Turků, jejich podíl ve státním a veřejném sektoru z 30 na 20%, kyperští Turci by také přišli o své municipality i vlastní soudy a ztratili by své rovnoprávné postavení, tj. stali by se pouhou minoritou. Návrh byl v polovině prosince rezolutně odmítnut jak tureckokyperskou politickou reprezentací, tak i Ankarskou vládou.
Prezident Makarios se rozhodl s návrhem vystoupit, i když dopředu počítal s jeho odmítnutím. Spoléhal se na možnost jeho prosazení násilím. byl vypracován tajný plán, tzv. Akritas. Jeho tvůrci kalkulovali s vojenskou převahou řeckokyperských jednotek a dalšími faktory, mezi nimi byla i změna řecké vlády. Karamalisova vláda byla ve volbách poražena a do čela se dostal Svaz středu vedený Georgiem Papandreem. Nový ministerský předseda dával najevo, že míní důsledněji než jeho předchůdce obhajovat řecké národní zájmy a podporovat kyperské Řeky. Makarios také počítal s tím, že se mu podaří díky své popularitě (měl pověst bojovníka proti kolonialismu a zastánce národního sebeurčení), získat podporu OSN. Výrazně mu měla pomoci také podpora Sovětského svazu.
Kyperská ústavní krize se několik dní po tureckém odmítnutí Makariova memoranda přetvořila v ozbrojený konflikt. Těsně před koncem roku 1963 vypukly v Nicosii a na několika dalších místech ozbrojené srážky mezi policejními a dobrovolnickými oddíly obou kyperských národních společenství, které přerostly vzápětí v brutální etnickou válku, charakterizovanou vzájemným zabíjením, zajímáním rukojmích a útěkem mnoha vesničanů ze svých domovů.větší počet obětí byl na straně kyperských Turků, Kolem 25000 jich uprchlo v období od prosince 1963 do března 1964 do tureckých enkláv v severních částech ostrova. Ankarská vláda dala najevo, že nemíní nečinně přihlížet k terorizování tureckokyperského obyvatelstva a že je odhodlána uskutečnit invazi na ostrov. Turecké letectvo uskutečnilo v tomto období demonstrativní lety nad Kyprem a turecký vojenský kontingent převzal kontrolu nad strategickou silnicí z Nicosie na severozápad do Kyrenie. Athény v reakci na krok Ankary oznámily, že na případnou tureckou invazi odpoví obdobným způsobem.
Pozice Ankarské ani Athénské vlády však nebyly dostatečně silné a konflikt odporoval také zájmům Velké Británie. Pod tlakem garančních mocností byly zastaveny boje a na ostrov byly vyslány britské jednotky, aby obnovily mír na ostrově. Byla vytvořena tzv. zelená linie, neutrální zóna, v Nicosii, aby byly odděleny obě tamní komunity.
Z podnětu britského ministra pro záležitosti Commonwealthu Duncana Sandyse se sešla v polovině ledna 1964 konference představitelů garančních mocností a obou kyperských společenství.Jednalo se do poloviny února, dohody však nebylo dosaženo pro nesmiřitelnost vzájemných postojů. Představitelé řeckokyperského společenství prosazovali požadavek zrušení Spojenecké dohody i Dohody o zárukách a radikální zásahy do ústavy Kyperské republiky. Kyperští Turci se naproti tomu domáhali geografického oddělení obou národních komunit. Nebyl přijat ani britský návrh na umístění jednotek NATO v síle kolem 10000 mužů na území Kyperské republiky. tento návrh odpovídal i zájmům USA.
Přestože anglo – americký návrh se setkal s příznivou odezvou garančních mocností i samotných kyperských Turků, ztroskotal na jednoznačně odmítavém postoji arcibiskupa Makaria. Kyperský prezident se chtěl vyvarovat závislosti na garančních mocnostech a usiloval, aby se řešení situace ujala OSN, kde se jeho politika „národního sebeurčení „ a neúčasti na vojenských paktech setkávala s podporou a to i významnou podporou států sovětského bloku.snaha o zapojení OSN přinesla Makariovi okamžitý úspěch. Rada bezpečnosti přijala 4.3.1964 jednomyslně rezoluci, která vyzývala k ukončení krveprolití a násilí na Kypru, vybízela k zastavení vměšování do jeho vnitřních záležitostí, uznávala legitimitu dosavadní Makariovi vlády a vyslovovala se ve prospěch vyslání zvláštního vojenského mírového sboru OSN na Kypr. Pod vlivem znovu se zhoršující situace na ostrově nakonec přijala 13.3.1964 novou rezoluci, na jejímž základě zahájil zmíněný mírový sbor pod názvem UNFICYP svou ochranu a zprostředkovací činnost v Kyperské republice.Podle původních předpokladů měl zde setrvat pouhé tři měsíce. V důsledku permanentních komplikací setrvává až do dnes. Mírový sbor čítá 6000 mužů z několika zemí nepatřících k žádným vojenským seskupení (s výjimkou členů NATO, Velké Británie a Kanady).
Ani příchod prvních jednotek mírového sboru UNFICYP na Kypr nedokázal zastavit proces dalšího prudkého zhoršování vztahu mezi oběma kyperskými společenstvími.Představitelé kyperských Turků včetně viceprezidenta Kucuka, tří ministrů a 15 poslanců národního shromáždění na znamení protestu proti útokům řeckokyperských nepravidelných oddílů na jejich komunitu opustili svá místa, uchýlili se do bezpečí tureckých národních enkláv a vyhlásili na jejich území vlastní administrativu řízenou tzv. Hlavním výborem. prezident Makarios za jejich nepřítomnosti mezitím iniciativně měnil ustanovení ústavy a prováděl reformu státní správy. Jedním z jeho nejkontroverznějších kroků bylo i jednostranné vypovězení Spojenecké smlouvy a zavedení povinných odvodů do Národní gardy (Ethniki frura), která byla řeckokyperskou armádou, do níž se již dříve začleňovaly nepravidelné dobrovolnické oddíly této komunity. Obě komunity se také snažily přimět vlády svých !mateřských zemí“ k pomoci. Pomáhaly jim v tom nacionální kruhy v obou státech. Athénská vláda v tomto období tajně přemístila na ostrov nejen množství zbraní, ale i celou vlastní vojenskou divizi v síle více než 1000 mužů. Také ankarské vládě se podařilo propašovat do tureckých enkláv nové zbraně a zvýšit skrytě počet vojáků oficiálního tureckého kontingentu na Kypru
V této době se už prezident Makarios zřekl myšlenky na enosis a spíše se snažil o větší nezávislost Kypru. Na povrch, aby si podmínil pomoc athénské vlády, však enosis stále podporoval. Athénské vládě se také nelíbil vliv SSSR na Kypru a Makariův velký vliv, vyslali tam proto jeho osobního rivala, extremistického nacionalistu Georgise Grivase. Grivas vyhrocoval situaci nejen intrikami proti prezidentu Makariovi, ale i tím, že inicioval ozbrojené výpady proti tureckokyperskému obyvatelstvu, které hrozily přerůst až ve válku mezi Řeckem a Tureckem. To si ani athénská ani ankarská vláda nepřály a o odvrácení tohoto konfliktu se snažil také tzv. Achesonův plán, který navrhlo USA. Mělo dojít k připojení části ostrova k Řecku a ponechání dvou kantonů kyperským Turků, kteří by také dostali vojenskou základnu. Plán nebyl ani po dalších změnách přijat. Počátkem srpna 1964 se situace na Kypru vyhrotila. Na rozsáhlý útok řeckokyperských jednotek proti Turkům, jehož cílem bylo dobýt strategickou tureckou enklávu kolem vesnic Kokkina a Mansura na severozápadě ostrova a znemožnit zásobování kyperských Turků po moři z Turecka, odpověděla Ankara leteckým bombardováním pozic kyperských Řeků a několika jejich obcí. Papandreova vláda vyhlašovala, že podnikne sama vojenskou intervenci na Kypr, pokud nedojde k zastavení tureckých náletů, a kyperský prezident Makarios vyhrožoval, že v tomto případě podniknou řeckokyperské jednotky frontální útok proti všem tureckým vesnicím na ostrově. Kyperští Turci se odvolávali na tuto výhružku ve své argumentaci, že Řekove usilují o jejich vyhubení. K zastavení bojových operací došlo teprve 10.7.1964, poté co se zprostředkovací role ujaly Rada bezpečnosti OSN a USA a Velká Británie.

V. Jednání

I potom byl ale vztah obou komunit velmi napjatý. K udržování pernamentního napětí přispívala vedle aktivit extremistických činitelů (ne řeckokyperské straně především generála Grivase a jeho stoupenců, mezi kyperskými Turky tzv. Muchidů – Bojovníků) ekonomická blokáda, kterou vůči tureckým enklávám uplatňovala Makariova vláda. Embargo se oficiálně týkalo pouze vojenského materiálu, za zboží vojenské povahy však bylo v praxi považováno topivo, pohonné hmoty, stavební materiál a šatstvo.
Kyperští Řekové převyšovali ostrovní Turky nejen počtem, ale i vyšší úrovní hospodářského a sociálního života a lepším právním postavením ve vztahu k zahraničí. Reckokyperská politická reprezentace byla i po odchodu zástupců ostrovní turecké komunity z funkcí a úřadů považována za reprezentaci celé Kyperské republiky. Tato okolnost se odrážela velmi zřetelně v přístupu orgánů OSN k Makariově vládě i ve zprávě, kterou generálnímu tajemníkovi OSN U Thanovi předložil v březnu 1965 jeho oficiální zaměstnanec na Kypru Galo Plaza Lasso. Zmíněný dokument doporučoval, aby Kyperská republika existovala v budoucnu jako plně nezávislý demilitarizovaný stát unitárního charakteru, který by dobrovolně rezignoval na enosis, nebyl teritoriálně rozdělen do dvou národních společenství a poskytoval ostrovním Turkům menšinová práva. Galo Plaza Lasso též doporučoval zahájení bilaterálních rozhovorů mezi oběma kyperskými národními společenstvími. Ankarská vláda i tureckokyperská reprezentace označily zprávu zmocněnce za nepřijatelnou a jejího ekvádorského autora obvinily z filhelénství a z překračování kompetencí oficiálního zprostředkovatele.
Turecko ostře odmítlo i rezoluci Valného shromáždění OSN o kyperské otázce z 18.12.1965, která byla schválena poměrem hlasů 47 ku 5 při 54 absencích. Proti přijetí tohoto dokumentu hlasovaly vedle Turecka pouze USA, Albánie, Pákistán a Irán. Dokument zdůraznoval nezávislost, jednotu a územní integritu Kyperské republiky a vyzýval všechny státy k zastavení vměšování a intervence do jejích záležitostí. Ankara, která nesouhlasila s tím, že rezoluce VS OSN nebrala zřetel na curyšsko – londýnská ujednání včetně intervenčního práva garančních mocností, vyhlásila, že tento dokument, který ostatně podle Charty OSN může mít podobu pouze doporučení, je v rozporu se spravedlností, právem a mezinárodními hodnotami a je vzhledem k tomu neuskutečnitelný.
Turecko chtělo kyperský problém řešit pouze řecko – tureckými rozhovory.Prostřednictvím jednání s Athénami chtěla Ankara dosáhnout uvolnění existujícího tlaku, jemuž byli kyperští Turci ve svých enklávách vystaveni v důsledku ekonomické blokády ze strany Makariovy vlády. Athény byly nakonec přinuceny k jednání s Ankarou vnitropolitickým i zahraničním tlakem. Athénské vládní nacionalistické kruhy se snažily k podlomení pozic kyperského prezidenta využít i pozic jeho zapřísáhlého odpůrce Georria Grivase, v březnu 1966 mu bylo svěřeno vrchní velení všech ozbrojených sil na Kypru. Makarios protestoval, ale neuspěl, začal proto již v průběhu roku 1966 budovat zvláštní policejní oddíly, které se měly nacházet pod jeho přímým dozorem. Řecko – turecké rozhovory byly většinou na bázi ministrů zahraničí. Ankara prosazovala bud obnovu curyšsko – londýnské podoby samostatného kyperského státu nebo vytvoření řecko – tureckého kondominia nad Kyprem. řečtí zástupci naproti tomu prosazovali vlastní plán, který předpokládal, že Kyperská republika bude sjednocena s Řeckem a že Turecko v záměnu za svůj souhlas s tímto krokem získá vojenskou základnu na Kypru: nikoliv však převzetím části stávajícího území kyperského státu, ale odstoupením základny Dekelia, nacházející se doposud mimo území Kyperské republiky v britských rukou. Vnitropolitická problémy Řecka však brzy přerušily jednání.

VI. Vyhrocení problémů

V červnu 1967 byla jednání obnovena. Prezident Makarios, se kterým tento krok nebyl konzultován dal podnět k rezoluci, kterou 26.června 1967 parlament jednomyslně schválil. Přihlašoval se k ní k boji za spojení jednotného a celého Kypru – to bez jakýchkoli koncesí Turecka – s „mateřskou“ zemí. Jednání ale i tak skončila neúspěchem,což Makarios s povděkem přijal.
15.11.1967 podnikly jednotky kyperské Národní gardy pod přímým vedením generála Grivase ozbrojený přepad dvou obcí osídlených tureckým obyvatelstvem Kofinu a Agios theodorosa zabili při této akci 26 vesničanů. Grivasova provokace vyvolala okamžitou reakci Turecka. Ankarská vláda, která obdržela od Velkého národního shromáždění mimořádné pravomoci, mobilizovala vojenské jednotky pro přípravu vylodění na Kypru, dala příkaz k přeletu bojových letadel nad kyperským územím a soustředila velké pozemní síly na řecko – tureckých hranicích v západní Thrákii. Dne 17.11.1967 předložila navíc Athénám ultimátum, obsahující několik významných bodů. Turecko především požadovalo okamžité odvolání Grivase do Řecka, stažení všech řeckých jednotek z ostrova (s výjimkou řádného kontingentu 950 mužů pobývajícího zde na základě Spojenecké smlouvy), ukončení nátlakových akcí proti tureckokyperské komunitě, zaplacení odškodného za zavražděné kyperské Turky a rozpuštění jednotek řeckokyperské Národní gardy. Athénská vláda mezitím prováděla soustřeďování vlastních vojsk v Thrákii.
Akutní nebezpečí válečného konfliktu bylo nakonec odvráceno za pomoci OSN a NATO. Řecká vláda musela souhlasit s odvoláním generála Grivase a se stažením vlastní vojenské divize, tajně přesunuté na Kypr v předchozích letech. Turecku se nepodařilo prosadit pouze rozpuštění kyperské Národní gardy. Její zachování si tehdy vymohl kyperský prezident Makarios, který doufal, že se po odchodu jeho soka Grivase dostane pod jeho vlastní kontrolu.
Koncem prosince 1967 ostrovní Turci přetvořili svůj dosavadní administrativní orgán v tzv. prozatímní kyperskou tureckou správu. Na změněnou situaci musela reagovat i Makaroiva vláda, která v průběhu roku 1968 odvolala ekonomickou blokádu tureckých enkláv na Kypru. Překonání listopadové krize roku 1967 vytvořilo prostor i pro vnitrokyperský dialog, k jehož navázání vybízely představitele obou národních společenství funkcionáři OSN.
V červnu 1968 započala bilaterální vnitrokyperská jednání. Byla zahájena v libanonském Bejrútu, posléze však pokračovala v kyperském hlavním městě Nicosii. řeckokyperskou stranu na nich od počátku zastupoval konzervativní politik Glafkos Kleridis, tehdejší předseda parlamentu Kyperské republiky. Jeho protihráčem byl Rauf Denktas, který byl považován za reprezentanta tvrdého nacionálního kurzu v tureckokyperském prostředí a na rodný ostrov se mohl legálně vrátit z několikaletého pobytu v Turecku teprve v dubnu 1968. Pojítkem mezi oběma vyjednavači byla společně strávená studia práv ve Velké Británii.
Oba představitelé se domluvili na neprosazováni taksimu a enosis, ani jeden však svému partnerovi nevěřil, že svůj slib nakonec dodrží.Vývoj vnitrokyperského dialogu nepříznivým způsobem ovlivňovala i okolnost, že poměr sil mezi oběma národnostními společenstvími nebyl vyvážený. Kyperští Řekove ovládli po roce 1963 (demonstrativním odchodu Turků z funkcí) všechny státní instituce, dominovali zcela jednoznačně v hospodářském životě (řeckokyperská společnost na rozdíl od turecké, která stagnovala, zaznamenávala dynamický růst ekonomiky i životní úrovně), převyšovali tureckou komunitu svou vojenskou silou a měli na své straně podporu většiny ostatních zemí světa,především díky své aktivní účasti v hnutí nezúčastněných zemí, i sympatie mezinárodních společenství, především OSN. Kyperští Turci se naproti tomu mohli spolehnout pouze na podporu své „mateřské“ země. na rozdíl od ostrovních Řeků, kteří jako reprezentanti kyperské státnosti se mohli legálně ozbrojovat, byl každý tureckokyperský pokus o zmenšení vojenské nerovnováhy dovozem zbraní z ciziny kvalifikován jako „nezákonné pašování vojenského materiálu“. Kyperští Turci měli pod svou bezvýhradnou kontrolou pouze 2% území ostrova.
Jednání pokračovala až do poloviny července 1974, kdy byla přervána protimakariovským pučem na Kypru a invazí tureckých jednotek. Athénský režim chtěl krizi vyřešit i bez přímé účasti kyperských představitelů. Prezident Makarios s tím samozřejmě nesouhlasil.na jaře 1971 Grivas záhadně zmizel ze svého přísně střeženého bytu, vrátil se na rodný ostrov, obnovil svou dřívější ilegální organizaci (označovanou nyní jako EOKA 2) a rozpoutal teroristické operace proti prezidentovi Makariovi a jeho stoupencům. Mkariovu pozici oslabovala i okolnost, že ve vedení řeckého vojenského kontingentu i Národní gardy stáli důstojníci, kteří nebyli vůči jeho vládě loajální a plnily bezvýhradně příkazy Athén.
Prezident Makarios se pokoušel čelit tlakům nepřátel, usilujícím dokonce o jeho život (v roce 1970 a 1973 byly na něj spáchány atentáty), nejrůznějšími způsoby, mino jiné i vytvořením zvláštních policejních jednotek tzv. záložních sborů (Efedrikon soma), které byly určeny pro boj proti teroristickým skupinám a stály pod jeho vlastní kontrolou. Athénská vláda předložila Makariovi notu, podle níž měl být Grivas členem vlády, a z vlády měli naopak odejít jeho odpůrci a to hlavně vlivná prokomunistická strana AKEL. Prezident Makarios podle jednoho svědectví na ni reagoval výrokem „Přežil jsem třináct řeckých vlád, přežiji i čtrnáctou“ a notu kategoricky odmítl.

VII. Turecké vylodění

Po rozkazu nové Athénské, radikálně nacionalistické, vlády vypukl 15.7.1974 na Kypru protimakariovský puč vedený Národní gardou. Prezidentovi zastánci kladli velký odpor, ale Makariovi se podařilo přes britskou vojenskou základnu Akrotiri uprchnout do ciziny. Loutková vláda, jejímž nejvyšším představitelem se stal Nikos Sampson, ultranacionalistický novinář, aktivní člen EOKA, nezískala sympatie ani na ostrově, ani v cizině.
Athénská vláda svůj podíl na puči tajila. Ankara však tento manévr prohlédla a puč zhodnotila jako řeckou invazi na Kypr. obdobným způsobem zhodnotil tuto operaci i prezident Makarios ve svém projevu před Radou bezpečnosti OSN v New Yorku 19.7.1974. turecko apelovala na velkou Británii, ale ta odmítla zasáhnout. To otevřelo cestu k zásahu Turecku, které ho prezentovalo nejen jako obranu kyperských Turků, ale i celé Kyperské republiky.
Dne 20.7.1974 se turecké vojenské jednotky vylodily na severokyperském pobřeží a zahájily tak akci, kterou turecký premiér Ecevit označil za „mírovou operaci“. v průběhu dvou dnů dobyly město Kyrenia a vytvořily kolem něho své strategické předmostí o rozloze zhruba čtyři procenta velikosti ostrova. Postup Turků se snažila zastavit nejen Národní garda, ale i vojenský kontingent na Kypru.
22.7.1974 byly operace Řecka a Turecka oficiálně zastaveny a uzavřeno příměří. Bylo ho dosaženo za významné pomoci zejména USA.
Po menších peripetiích se Makarios vrátil na Kypr i do funkce prezidenta.

VIII. Kyperský problém dnes

13.2.1975 byl v sektoru ovládaném tureckými jednotkami vyhlášen částečně nezávislý Turecko – kyperský stát. V dubnu 1975 začali přerušované rozhovory pod patronací OSN s cílem vytvořit federální systém s tureckými a řeckými zónami. Rozhovory pokračovaly i po Makariově smrti (1977) a byly úspěšně ukončeny Spyrosem Kyprianou, který byl zvolen v únoru 1983. V říjnu 1983 Rauf R. Denktash, prezident kyperských Turků, vyhlásil Tureckou republiku severního Kypru (TRNC), což zrušilo platnost předcházejících rozhovorů. Byla uznána jen Tureckem.
George Vassiliou porazil Cleridise a Kyprianu v roce 1988 v prezidentských volbách. Pod patronací OSN pokračovaly rozhovory ve stejném roce . V roce 1994 prohrál Vassiliou v prezidentských volbách. Byl poražen kandidátem vítězné pravicové strany Ceridisem. Roku 1994 se Evropské unie (EU) rozhodla sjednotit Kypr nařízením, že všechen export z ostrova musí mít povolení oficiální vlády, mělo zablokovat přímý obchod s TRNC. Později ve stejném roce podaly kyperští Turci dvě rezoluce požadující koordinaci své obrany a zahraniční politiky s Tureckem a požadovali politickou rovnoprávnost a dodatečnou autonomii od kyperských Řeků.
V roce 1995 pokračovala jednání o vstupu Kypru do EU. TRNC namítala, že jednání jsou vedena pouze s řeckokyperskou vládou. Nicméně EU oficiálně pozvala Kypr k rozhovorům o vstupu v prosinci 1997. V únoru 1998 byl Cleridas znovu zvolen do funkce prezidenta. Vstupní rozhovory s EU začali v dubnu. EU pořád usiluje o znovusjednocení Kypru, pokračující jen s malým pokrokem.
Nakonec přikládám příklad jednoho řeckokyperského fora (viz. přílohy).

Závěr

Řecko – turecký kyperský problém je vskutku velmi složitý a určitě jej nelze vysvětlit jen na několika stránkách. K lepšímu pochopení by pomohlo podrobnější vykreslení politické situace v Řecku, Turecku, Velké Británii a USA.
Obě kyperské národní komunity se snaží všestranně obhajovat své zájmy na poli mezinárodní politiky. Většinou za pomoci svých „mateřských“ zemí. v době studené války vyvíjely Řecko i Turecko nátlak na NATO, hrozily zrušením vojenských základen na svém území, vystoupením ze společenstvím, odvolávaly své posádky a nezúčastňovali se společných cvičení. V dnešní době jsou známé zejména hrozby Řecka v EU, že použije své právo veta a znemožní vstup nových členů pokud mu nebude vyhověno.
Podle mého názoru se dnes už nedá s určitostí říct, kdo je vlastně v právu. Obě strany napáchaly příliš mnoho křivd a to většinou na nevinném civilním obyvatelstvu.
Měla jsem možnost mluvit o tomto problému s několika lidmi, kterých se týká. Kyperská Řekyne A. Constantilos byla rozhodně na straně kyperských Řeků a řekla mi několik příkladů, které jejich vinu jasně prokazovali. TuŘek O.Ulker se přikláněl spíše na stranu kyperských Turků, nebyl však tak radikální, stejně jako jeden obyvatel Athén, který sice stranil Řekům, ale myslí si, že by do toho Řecko neměli zatahovat.
Nám ostatním nezbývá jen doufat, že tato nebo příští generace se přestane obracet k minulým křivdám a bude se snažit domluvit na přijatelném řešení.
Můj osobní názor je, že každá skupina lidí, ať už se liší čímkoli má právo mít vlastní stát na území ve kterém žije.

Poznámka:
Fazil Kucuk =

Prameny:
Řekové a Turci (Nepřátelé nebo spojenci) – Pavel Hradečný
Kypr – Jaroslav John
Encyklopedie Encarta
Kypr – turistický průvodce
Kypr – Světlana Bryčková
Kypr – Klaus Botig
Okupovaný Kypr - http://www.pravoslav.gts.cz/kypr.htm
Obecné informace - http://www.mujweb.cz/cestovani/kypr

Obrazová příloha: