Sopky

Sopka je vlastně díra v zemi. Touto dírou tryská do vzduchu ohnivá směs plynů, vodních par, popela a kusů roztavených hornin. Částečky vulkanického popela spadnou k zemi, usadí se a ztuhnou ve světle šedou horninu. Za miliony let vytvoří jednotlivé vrstvy lávy vulkanickou horu, většinou charakteristického kuželovitého tvaru s kráterem na vrcholu. Četné vulkány vznikají pod mořskou hladinou. Sopky položily základy některým ostrovům.

Sopky se vyskytují v zeslabených místech zemské kůry. Vnější vrstva Země se nazývá litosféra. Skládá se ze zemské kůry a vrchního pláště a je rozdělena do velkých bloků tzv. desek, které se neustále pohybují a působí na sebe obrovskými tlaky. V některých místech se pohybem desek vytvoří horský hřbet, zatímco v jiných místech proláklina. Někdy se desky potkají, někdy se rozlomí - v těchto místech se pak nacházejí zlomy, které jsou slabými místy povrchu Země. Zde dochází nejčastěji k vulkanické činnosti.

Láva a erupce

Teplota lávy vytékající ze sopky může dosáhnout až 1000°C. Rychlost stékjící lávy může přesáhnout 165 metrů za vteřinu. Jak láva stéká po svazích, snižuje postupně svoji rychlost a teplotu. Tuhnutím vznikají zajímavé útvary - provazové lávy, kterým dali domorodí obyvatelé Havajských ostrovů název "pahoe-hoe". Jindy zase tuhnoucí láva vytvoří hrubý povrch podobný té nejhrubší škváře.

Při erupcích pélejského typu se vychrlí sloup popelu, horniny a plynů až do výšky 30 km. Jednotlivé bloky, tzv. bomby, jsou tou obrovskou silou rozmetány na drobné částice, které zalehnou okolní krajinu jako příliv smrtícího prachu.

Sopka Vulcano v Itálii dala své jméno mnohem nebezpečnější erupci. Místo chrlení pomalu se pohybující horniny vylétávají bloky lávy daleko, až několik kilometrů od kráteru. Magma je velmi husté a plyny uvězněné uvnitř nemohou uniknout. Vytvoří se takový tlak, že výsledné erupce jsou neobyčejně silné.

Jestliže je magma husté, ale plyny nevytvářejí příliš velký tlak, uvolní se při erupci velké množství žhavého popela a plynů v podobě mraku. Po spadnutí na zem sjíždí sopečný popel po svahu sopky dolů jako vlna a na úpatí zničí vše živé.

Zemětřesení-veliký kontinent pangea

Světadíly byli kdysi spojeny dohromady. Původní kontinent, Pangea, se začal rozpadávat před 200 miliony let. Nejdříve na severní desku Laurasii a jižní Gondvanu. Asi před 135 miliony let tak vznikl severní Atlantik a Indický oceán. Pak se asijský kontinent otočil proti směru hodinových ručiček a jižní Amerika opustila Afriku. Koncem křídy (před 65 miliony let) se od Afriky oddělil Madagaskar, Indie putovala na sever. Studium shodných vrstev hornin, skladby zkamenělin, podnebí a nejnověji změn geomagnetického pole teorii pohybu kontinentů potvrdili. A posléze dali podnět pro vznik dalších teorií (rozpínání mořského dna a deskové tektoniky). Ty způsobily, v šedesátých letech ve vědách o Zemi revoluci - nabízejí totiž jasný a logický výklad pro mnohé zemské jevy, mezi nimi pro zemětřesení.

Země není jednolitá koule a už vůbec ne mrtvé těleso. Pod vychladlou zemskou kůrou se hýbe natavený zemský plášť. Ještě hlouběji pak teče žhavé tekuté vnější jádro. Zemská kůra spolu se svrchní částí pláště tvoří pevné, ale pohyblivé desky. Jejich pohyb je vyvolán právě teplotními rozdíly různých sfér zemského nitra. Šest hlavních zemských desek (americká, euroasijská, africká, indoaustralská, pacifická a antarktická) se dělí na mnoho menších (Nazca a Kokosová deska v Atlantiku, Egejská ve Středomoří, ...). Hranice mezi deskami tvoří oceánské hřbety, příkopy a transformní zlomy. Hřbety vznikají tam, kde se dvě desky od sebe oddalují: z nitra Země do škvír nepřetržitě tryská tekuté magma, které se ve vodě ochladí, ztuhne a stává se součástí desek, novou zemskou kůrou. V mořských hlubinách, tam, kde se jedna deska zanořuje pod druhou, vznikají příkopy. Pevné desky také mohou vedle sebe klouzat - pak vzniká transformní zlom. Jizvy těchto zlomů se táhnou tisíce kilometrů - některé po mořském dně, ale jiné i na kontinentech.

Pohyb zemských desek

Pohyb zemských desek neprobíhá hladce. Desky pomalu stoupají, klesají, napínají se a křiví. V místech, kde se zemské desky třou nebo dokonce zasekávají, nastává pnutí. Napětí stoupá až do chvíle, kdy horniny tlak nevydrží a prasknou. Nastává zemětřesení, při kterém se naráz uvolňuje obrovské množství nahromaděné energie. Z místa, kde se země "otřásla" se šíří do hloubky i podél povrchu na vzdálenosti tisíců kilometrů seismické vlny. Když dorazí k zemskému povrchu, zničí vše, co jim stojí v cestě. Vznikne-li silné zemětřesení pod mořem, ohrožují i vzdálenou pevninu obrovské vlny tsunami