Státy Střední Asie

Současný politický a ekonomický vývoj států Střední Asie

Politický a ekonomický vývoj států Střední Asie

Středoasijské republiky SNS představují region mimořádně rozdílných přírodních poměrů, region velkého přírodního bohatství, ale také obrovských problémů sociálních. Jsou to místa střetů ruské a později sovětské technické civilizace s kulturami založenými na tisíciletých tradicích oázového zemědělství a pastevectví pustin a hor místních národů.
Mezi středoasijské republiky patří Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgystán, Turkmenistán a Kazachstán. Z hlediska Společenství nezávislých států je potom tento region často rozšiřován o republiky ležící v Zakavkazsku - Arménii, Gruzii, Ázerbajdžán.
(Hranice Evropy a Asie probíhá v předpolí Kavkazu Kumo-manyčskou sníženinou; politicky tedy patří národnostně pestrá a v současnosti velmi neklidná oblast Kavkazu s řadou autonomních republik k Rusku.)

Stručně k oblasti Zakavkazska

Po východním a severním úpatí Kavkazu odedávna probíhaly transkontinentální migrační a dopravní trasy. Na tomto nepříliš velkém území žijí desítky různých národů a národností, což je mnohdy příčinou tamních sporů.
Přírodní podmínky zde nejsou příliš dobré. Mohutné hřebeny Kavkazu se táhnou od Kerčské šíje až po Baku a představují mohutnou a těžko dosažitelnou hradbu. V současnosti,stejně jako v minulosti, slouží jako útočiště desítek národů utíkajících či vyhnaných z původní domoviny horská údolí Kavkazu.
Tato oblast soustřeďuje na padesát jazykově, historicky i kulturně značně rozdílných národností, které touží po svobodě a sebeurčení. Současná špatná hospodářská situace a snaha ji co nejrychleji vyřešit vedla k vytvoření jednoho z nejžhavějších ohnisek napětí po rozpadu SSSR. Ruská politika zde vytvořila podmínky pro bezpráví a příkoří, jež je na jednotlivých národech pácháno dodnes(Čerkesové,Osetinci aj.)
Dalším a nemalým problémem je střet kulturních tradic a to především muslimských a křesťanských. Po tisíciletí už zde probíhají národnostní boje. Ohnisky střetů jsou především Náhorní Karabach a jižní hranice republik s Tureckem.
Tato oblast je co se týče hospodářství silně závislá na Rusku a ostatních republikách SNS. Hospodářství je založeno na těžbě surovin(plyn, ropa, rudy). Také zemědělská produkce strukturou a objemem silně odpovídá spíše někdejší funkci regionu v bývalém SSSR, než současným potřebám samostatných států. Oblast má velmi důležitou roli v zajištění tranzitu (hlavně plynu a ropy ) z Íránu a ze Střední Asie do jiných částí Společenství nez. států a dále do Evropy. Má tedy velký strategický význam.
Závislost na Rusku není pouze ekonomická. Tato oblast využívá především ruské vojenské pomoci. Státy Arménie a Gruzie jsou státy, jejichž státním náboženstvím je křesťanství. Problémem je to, že tyto křesťanské státy jsou ze všech stran obklopeny státy muslimskými, což s sebou pochopitelně přináší konflikty.Těžko by Arménie žádala pomoc od států ležících jižním směrem, to jsou muslimské mocnosti; je tedy pochopitelné, že ochranu hledají u Ruska.
Pro Rusko samotné znamenal rozpad SSSR kromě jiného podstatné ztráty pobřeží a přístavů Černého moře. Nedávné problémy Abchazie a Gruzie mají tedy určitě v pozadí i geopolitické zájmy Ruska – přístup k Černému moři a udržení si svého vlivu v Zakavkazsku.

Střední Asie:

Kyrgystán,Tádžikistán,Turkmenistán,Uzbekistán

Charakteristika ekonomického a politického vývoje v jednotlivých zemích

V moderních a soudobých dějinách se region Střední Asie dostal do geopolitických hrátek ve druhé polovině 19.století. Po porážce Ruska v Krymské válce se car Alexandr II. soustředil ve svých dalších výbojích na Kavkaz a především na oblast tří středoasijských států – Bucharského emirátu, Chivského a Kokandského chanátů.
V první polovině 19.století si Rusové postupnou likvidací kazašských hord připravili strategické předpolí pro výboj do této oblasti vybudováním řetězu pevností od Aralského jezera po jezero Issyk-Kul. Hlavním zájmem Ruska zde kromě geostrategických hledisek (nástupiště proti Persii a zejména Velké Británii) byla především možnost vývozu bucharské bavlny a odbytiště ruských výrobků.
Poslední expanzí byl výboj do oblasti turkmenských a zčásti i afghánským kmenů, které skončilo dosažením nejjižnějšího bodu – pevnosti Kuška. Zde se začaly silně střetávat ruské zájmy s britskými a ruský postup vyvolala tzv. afghánskou krizi, která byla řešena smlouvou s roku 1885 a definitivně uzavřena tzv. Londýnským protokolem o hranicích z 10. září 1895. Střední Asie se tím přibližně na 100 let stala výlučně ruskou a později sovětskou záležitostí.
Rozpad Sovětského svazu otevřel tuto oblast opět okolnímu světu. Rusko se muselo vyrovnat s „konkurencí“ dalších zemí, které měly zájem o vliv v tomto důležitém prostoru.

Střední Asie je v současné době oblast, o které se v našich podmínkách mluví pouze velmi okrajově. Těsně po rozpadu Sovětského svazu se předpokládalo, že vzniká další zóna nestability v blízkosti již tak neklidných regionů jako Blízký východ či Zakavkazsko.Tyto obavy se zatím plně nepotvrdily s vyjímkou dvou oblastí na žádném místě nevypukl vážnější konflikt. Je však nutno mít na paměti, že konfliktní faktory ve Střední Asii stále existují!
Střední Asie je tedy oblastí politicky neklidnou. Nejvíce to zřejmě souvisí se střetem komunistické ideologie s ideologií islámu a současnou hospodářskou krizí.
Většina zemí se chce zbavit politické a ekonomické závislosti na Rusku a snaží se obrátit své hospodářstvím směrem k islámským mocnostem. Dochází tak mimo jiné také k celkové islamizaci společností národních republik. Ta potom společně s vysokým přir.přírustkem a vysokou nezaměstnaností vytváří v oblasti napětí. Sovětská moc se zde vždy opírala o určité regiony a určité etnické skupiny, což je nyní příčinou velkých oblastních, etnických a sociálních rozdílů v životní úrovni, vybavenosti sídel a v podílu na centrální moci.
K napětí zde jistě přispívají i špatné přírodní podmínky pro zemědělství. Jediným úrodným místem je Ferganská kotlina, kde je dostatek vody a poměrně úrodná půda. Tady se setkávají hranice tří států středoasijského regionu:Kyrgystánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Je to také nejvíce zalidněná oblast. Jsou zde významné národnostní menšiny ( především Uzbeků v Kyrgystánu a Tádžikistánu ). Ferganská kotlina je také tradičním konzervativním místem z hlediska víry. Po rozpadu SSSR zde více než polovina práceschopných lidí přišla o zaměstnání. Hlavní příčinou konfliktů v této oblasti je radikalizace příslušníků etnické většiny (v Uzbekistánu) nebo menšiny (v Kyrgyzstánu) v daných zemích, která souvisí s vlnou nacionalismu v době ekonomické krize perestrojky. K nastartování konfliktu potom stačí drobné neshody.

Politická a ekonomická situace v jednotlivých zemích

Republika Turkmenistán
Základní informace
rozloha: 488100 km 2
počet obyvatel: 4569000
hlavní město: Ašchabád
další význ.města: Čardžou, Tašauz, Mary, Turkmenbaši
etnické složení:Turkmeni (73%), Rusové (10%), Uzbekové (9%), Kazaši (2%)
náboženství:sunnitský islám (87%), východní pravoslaví
historie: V 6. století př.n.l. bylo území součástí perské říše, později dobyto Alexandrem Velikým, pak součástí Parthské říše a v osmém století připojeno k arabské říši. (počátek islamizace). Později území podrobeno Mongoly, Timúrovci a Ruskem. V roce 1924 vznikla Turkménská SSR. Ta zanikla s rozpadem SSSR a vznikla nezávislá Turkménská republika.
Státní zřízení :republika s téměř absolutním postavením presidenta

Ekonomická situace
Za sovětských dob byl Turkmenistán jedno z nejodlehlejších míst SSSR. Dnes se ocitl na styku mezi střední Asií a Blízkým Východem. Pod touto zemí leží miliardy kubických metrů plynu (odhaduje se, že zásoby jsou čtvrté největší na světě) a právě díky tomuto bohatství má Turkmenistán všechny předpoklady stát se středoasijským Kuvajtem, což alespoň okázale projevuje. Díky vnějším i vnitřním politickým a ekonomickým poměrům však bude cesta k bohatství dlouhá. Problémem je především infrastruktura, spojená s dopravou plynu. Doposud jediná cesta, kterou turkmenská ropa a plyn mohou proudit na světové trhy, vede přes Rusko, které si dává velice záležet, aby z nastalé situace mohlo co nejvíce vytěžit.
Současná situace okolo stavby nového plynovodu je díky vysoké nabídce na světových trzích a zejména neurovnanosti situace v regionu (Afghánistán, Tádžikistán) značně nejistá. Peníze od amerických nebo západních investorů, na které se turkmenské vedení spoléhá nejvíce, zatím přicházejí pouze pozvolna. Přes podpis dohody o Transkaspickém ropovodu z Turkmenistánu po dně Kaspického moře do Ázerbajdžánu, Gruzie a Turecka na loňském summitu OBSE v Istanbulu je tato stavba, její rozpočet a především dokončení stále nejisté. Navíc je ve hře i jisté napětí mezi turkmenským vůdcem Nijazovem a jeho ”kolegou” Alievem, které panuje v existenci sporných území těžby ropy v Kaspickém moři a v současné době i okolo míry využívání nového ropovodu. Navíc je v poslední době viditelná snaha Ruska o novou angažovanost v již téměř ztracené oblasti. Rusko, které se zdálo být v této hře outsiderem, v poslední době získává ztracené body.
Alternativní cestou, které se Turkmenistán ještě nevzdal, je výstavba plynovodu a ropovodu přes Afghánistán s cílem v Pákistánu. Ta je však komplikována složitou situací v Afghánistánu, ačkoliv bývalý Talibanský systém dal souhlas k výstavbě .Těžko říct,jakým směrem se tahle dohoda bude ubírat teď,když byla sestavena nová vláda.Afghánská vláda bude v současnosti mít asi spoustu jiných starostí,na druhou stranu by ale výstavba takového ropovodu přece jen ekonomice Afghánistánu něco přinést mohla…
Další možností je výstavba trasy přes Uzbekistán a Kazachstán do Číny, který by navazoval na nedávno podepsanou dohodu mezi Kazachstánem a Čínou o výstavbě několik tisíc kilometrů dlouhého potrubí. Ale realizace tohoto plánu je kvůli finanční náročnosti obou stran zatím ve hvězdách.
Plánů je tedy mnoho, ale začátek jejich fyzické realizace se zatím prodlužuje, čímž se oddaluje i slibovaný ”turkmenský zázrak”.
HDP na obyv. : 1800 USD podle parity kupní síly (předpoklad 1999)
Složení HDP : zemědělství 18%, průmysl 50%, služby 32%
Nezaměstnanost : přesné číslo neexistuje, uvádí se reálný odhad okolo 25-30% (oficiálně okolo 5%)

Politická situace

Prezident Saparmurad Nijazov
Na počátku roku 2002 se v časopise Euroasijský Express objevila zpráva, že republika Turkmenistán má nejvyšší nárust HDP na světě(17,6%). Nechala tak tedy za sebou ekonomiky států jako jsou Honkong, Jižní Korea, Čína apod. V současné době je Turkmenistán považován za nejkrajnější variantu autoritativní vlády. Vládu zde, dalo by se říct, představuje jedna osoba a tou je prezident Saparmurata Nijazov (sám se označuje jako Turkmenbaši Veliký (baši=vládce).
Systém orgánů státní moci, jak je definován v ústavě, ignoruje princip rozdělení moci. Neexistuje tu svoboda ve volbě funkcionářů a svoboda zakládání nových politických stran a jejich činnosti. Turkmenské zákony samozřejmě činnost jiných politických stran nezakazují, všechny takové snahy jsou ale tvrdě potlačovány tajnou policií. Prakticky o všem tu rozhoduje prezident. Prezident je i hlavou zákonodárné moci, takže může prakticky rozhodnout o osudu každého,kdo žije v „jeho“ zemi. Kariéra každého úředníka závisí na prezidentovi; ten každý týden vydává své dekrety, za pomocí nichž odvolává jemu nepohodlné osoby z funkcí.
Podle redaktora časopisu EE Turkmenská republika ustanovila pro posílení moci prezidenta informační sebeizolaci. To v praxi znamená asi to, že veškeré informace, jež jsou oficiálně vydávány, jsou zkreslené. Do země prakticky neproudí žádné informace z okolního světa. Velmi ostře je sledován počet přivezených tiskovin a hlavně jejich obsah. Přístup k internetu je taktéž omezen .Přesto, že pojem demokracie, chápe prezident trochu jinak, než je chápán ve vyspělých demokratických zemích, dal v roce 1997 vzniknout státnímu Ústavu demokracie a lidských práv. Byl zrušen trest smrti a každý rok prezident uděluje amnestii. Politikové tvrdí, že Turkmenistán má malou šanci dostat se touhle cestou k demokracii. Na rozdíl od ostatních států středoasijského regionu má málo obyvatel a úroveň sociálních nároků zde byla vždy velmi nízká, dokonce nižší, než v ostatních státech regionu. Národní inteligence zde byla vždy téměř plně závislá na stranické a státní elitě, takže západní demokratické hodnoty zde nikdy nenašly příliš mnoho stoupenců.
Jisté je, že kdyby Turkmenistán neměl tak bohatou surovinovou základnu, jen stěží by Nijazovova politika měla takový úspěch.

Republika Kazachstán
Základní informace
rozloha: 2717300 km 2
počet obyvatel:16,5 mil .(1996),18,5 mil. (2010)
hlavní město: Astana,Almaty (287000 ob.),
další významná města: Karaganda,Čimkent,Pavlodar,Semipalatinsk
etnické složení: Kazaši(44,3%),Rusové(25,8%),Ukrajinci(5,1%),Němci(3,3%),
Uzbekové(2,2%
náboženství:Sunnité(50%),Křesťané(50%)-Rus.Ort.církev-44%,Protestanti-4%,ostatní 4%
historie:řízená kolonizace z Ruska začala od roku 1830.Kazachstán se stal pro SSSR surovinovou základnou.V r.1920 zde vznikla Kyrgyzská autonomní rep.,od r.1922 patřila pod SSSR.V r.1925 státu navrácen název Kazašská Autonomní SSR a v r.1936 získala statut svazové republiky. Dne 25.10.1991 změna názvu na Kazašskou republiku a dne 16.12.1991 vyhlášena nezávislost.Dne 21.12.1991 připojení SNS.
Státní zřízení:prezidentská republika

Ekonomická situace
Po rozpadu SSSR byl Kazachstán poslední republikou, která vyhlásila nezávislost. Na rozdíl od ostatních zemí středoasijské oblasti si Kazachstán své vztahy s Ruskem udržuje. Spoléhá se na Rusku hlavně v otázkách vojenské spolupráce a zbraňových systémů. V březnu roku 1994 pronajali Kazaši Rusku svůj kosmodrom Bajkonur na dvacet let za 115 mil.USD ročně. Po dvou nehodách satelitních nosičů Proton, které zde vybuchly v roce 1999, se Rusko zavázalo nahradit eknomické škody pomocí dodávek zbraní a tím, že kazaští vojenští důstojníci mohou zdarma studovat na ruských vojenských školách.
Ekonomika Kazachstánu je založena hlavně na jeho surovinovém bohatství. Je třetím největším producentem uranu na světě a má 926 tis.tun uranových zásob, přičemž roční produkce je 3000 t.
Dalším překvapením byla událost v kazašské „ropné politice„. Před několika lety byla podepsána dohoda s Čínskou státní ropnou korporací ( Chinese State Petroleum Corporation ) o výstavbě ropovodu za 9 miliard dolarů, který měl spojit západní Kazachstán s čínskou provincí západním Sin-ťiang.Rozhodně už asi není překvapením to, že žádná výstavba dosud nepočala.(viz Turkmenistán).
Dokonce už i v Kazašském tisku se objevují záporné reakce na mnohosměrnou politiku Nursultana Nazarbajeva; ten svou vládu stále více a více odvrací od USA, které stále častěji kritizují dodržování lidskych práv v Kazachstánu a obrací ji směrem k Rusku. Řídí se příslovím -„ Lepší starý brach, než dva noví přátelé “
HDP na obyv.:3200 USD
Skladba HDP: zemědělství 12%,průmysl 30%,služby 57%
Nezaměstnanost: oficiálně-4%,neoficiálně se odhaduje na 16%

Politická situace
Stejně jako v ostatních zemích této oblasti i zde vládu představuje jedna silná osobnost.Tou je zde prezident Nursultan Abiževič Nazarbajev. Ten byl zvolen již po získání nezávislosti v roce 1991. Nyní, v roce 1999, byl opět zvolen prezidentem. Tyto prezidentské volby byly velmi kritizovány ze strany USA. Byl kritizován způsob boje; v červnu roku 1998 nechal uvěznit své dva nejvážnější soupeře za spoluúčast na nepovoleném shromáždění a pak téměř rok před řádným termínem vyhlásil prezidentské volby. Nazarbajev potom získal 81,7% hlasů…
Ať už je jeho politika jakákoliv, získal pro Kazachstán obrovské investice ze západu a stále více usiluje o větší integraci v rámci SNS. V roce 1994 se podílel na vzniku Středoasijské regionální unie ( Uzb.,Kyrg.,Kaz.). Potom tyto tři země podepsali ještě Smlouvu o společné bezpečnostní politice. Poté roku 1996 byla pod záštitou OSN vytvořena středoasijská vojenská unie. Nazarbajev je považován za stoupence spolupráce států, které v roce 1991 vytvořily SNS. V roce 1994 vystoupil s plánem dalšího rozvoje Euroasijské unie. Ten byl ostře kritizován ze strany Uzbekistánu, který viděl situaci tak, že Nazarbajev – tedy Kazachstán - si dělá nároky na vedoucí postavení v oblasti..
Kromě problémů politických mají středoasijské republiky problémy i se zdrojem pitné vody. Na území Kazachstánu a Uzbekistánu kdysi leželo jezero o rozloze 65500km 2. Nyní je jezerní plocha téměř o polovinu menší(37 000 km 2 ).
Na dně jezera vzniká poušť Aralkum. Ta svým působením ohrožuje nejen podnebí a životní prostředí Střední Asie, ale dokonce celou světovou biosféru, neboť do atmosféry ročně vyvrhuje několik milionu tun slaného prachu. Hlavní příčinou vysychání Aralského jezera, donedávna čtvrtého největšího jezera na světě, byly megalomanské snahy sovětských plánovačů, kteří se snažili o zvýšení produkce bavlny, jež byla vždy zdrojem vzácných deviz.
Do roku 1960 vody Amudarji a Sydarji zavlažovaly 50000 kilometrů čtverečních bavlníkových plantáží, ale úbytek vody nebyl zatím patrný.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se za Chruščova přistoupilo k rozsáhlému zavodňování aridních půd. Zavlažovaná plocha v průběhu let 1960-1980 stoupla jen o dvacet procent, oproti tomu vzrostla spotřeba vody na dvojnásobek. Důsledkem byl pokles hladiny jezera o 16 metrů, zmenšení jeho plochy na polovinu a objemu vody na čtvrtinu. Následky jsou katastrofální .
Došlo ke změně podnebí a vyhynula kdysi bohatá fauna, včetně 25 druhů průmyslově zpracovávaných ryb, čímž přišly o možnost obživy desítky tisíc lidí. Prastaré zásoby spodní slané vody začaly vystupovat na povrch a zasolovat kdysi úrodnou půdu.V oblasti se navíc hromadí jedovaté drenážní vody nasycené hnojivy a insekticidy.
Zánik Aralu zasáhl na 175000 Kazachů. Nejen nedostatek pitné vody, ale i rostoucí výskyt zhoubných nemocí jako jsou rakovina, tuberkulóza , anémie, či žloutenka zde patří k nejakutnějším následkům ekologické katastrofy. Slaný prach se zbytky pesticidů je vyzvedáván do vysokých vrstev atmosféry a byl identifikován až v Antarktidě, Norsku či na povrchu himalájských a pamírských ledovců….(MF,25.11.1999)
„ Z globálního pohledu jsme si sami zlikvidovali čtvrté největší jezero na Zemi a nahradíme ho pravděpodobně jedenadvacátou největší pouští. Místní obyvatelé jí už dali název: Bílá poušť - Akkum. Podle všech dostupných údajů to ale zatím nevypadá na výhodnou změnu.“ (č.Koktejl,duben 1999)

Republika Tádžikistán
Základní informace
rozloha: 143100km 2
počet obyvatel:6,4 mil(1999)
hlavní město: Dušanbe
další významná města: Chodžent, Kurgan-Tjube, Kuljab,Chorog
etnické složení: Tádžikové(62,3%),Uzbeci(23,5%), Rusove(7,6%),Tataři(1,4%),
Kyrgyzové(1,3%), ostatní (3,9%)
náboženství:Sunnité, Šiité, Ismallité,Rus.prav.církev
historie:K ruské říši bylo území připojeno v 19.stol.,kdy se do závislosti na Rusku dostal po dobytí Pamíru Bucharský chanát.V r.1920 byl bucharský emír svržen a vznikla Buch.lidová sovět.republika.V letech 1924-29 se stala součástí Uzbecké SSR jako autonomní republika.,v r.1929 získala statut svazové rep..V r.1990 přijal Nejvyšší sovět Tádžické SSR deklaraci nezávislosti a schválil nový název-Tádžická rep.;v září 1991 vyhlášená úplná svrchovanost republiky,dne 21.12.1991 podepsána deklarace o připojení k SNS.
státní zřízení:republika

Politická a ekonomická situace

V Tádžikistánu se nachází oblasti, jež byly hustě osídlovaný od pradávna.Takovými oblastmi jsou například Samarkand či Bucharská oblast. Zde se také nachází nejpočetnější etnické menšiny, především Uzbeků ( 25% ). Problémy s menšinami se zde začaly vyskytovat především po období v letech 1924-1936, kdy byly přerozdělovány hranice mezi jednotlivými státy.
Po rozpadu SSSR zůstala ve všech státech poměrně početná skupina Rusů. V průběhu devadesátých let jejich počet sice poklesl, ale stále tvoří důležitou složku obyvatelstva, především díky vyšší vzdělanosti - Rusové v jednotlivých oblastech byli vždy součástí intelektuální elity.V 90. letech došlo k výraznému „odlivu mozků“ v ruské populaci, jednotlivé vlády se tak snaží o omezení odchodu ruských menšin a například v Tádžikistánu byla proto jako druhý úřední jazyk ( přesněji „jazyk všeobecné komunikace“) zavedena ruština.
Tádžikistán je zatím jediným místem v oblasti, kde proběhly dlouhotrvající otevřené boje. V květnu 1992 vypukly po sérii demonstrací v Dušanbe ozbrojené srážky mezi přívrženci komunistického prezidenta Rachmonova a bývalého prezidenta Nabieva a opozicí vedenou převážně Islámskou stranou obrody Tádžikistánu. Občanská válka zde trvala od r.1991 do r.1997.
Stručně řečeno, její příčinou byl boj o moc, mezi komunisty a opozicí. Komunisté, v čele s bývalým prezidentem Nabievem a se současným Rachmanovem obývali především území na severu, kolem nejvyspělejší regionu Chodžent, kde byli jejich spojenci Uzbekové. Druhou nejsilnější oblastí komunistů byl jih města Dušanbe a Kuljab - odtud také pocházeli oba prezidenti. Opozice oproti tomu měla svá nejdůležitější sídla v těžko dostupných oblastech Garmského údolí a v Autonomní oblasti Horský Badachšán.
V průběhu války se opozici dařilo udržet si kontrolu nad svými teitorii. Boje byly vedeny především v oblasti Garmského údolí a v okolí města Kuljab. Důsledkém pak bylo několik velkých uprchlických vln, které se věsměs usadili v uprchlických táborech v sev. Afghánistánu.
Po několika kolech složitých jednání podepsal president Rachmonov a předák Spojené tádžické opozice Said Abdullo Nurí mírovou smlouvu 27.6.1997 v Moskvě. Tomu ale také předcházel atentát na prezidenta Rachmanova 30.4.1997 v Chodžentu. (V roce 1998 pak bylo osm lidí v souvislosti s tímto atentátem odsouzeno k smrti). Podle této smlouvy pak získala opozice ve všech významných politických postech třicetiprocentní zastoupení. Svého potenciálu však nedokázala využít a v presidentských volbách loni na podzim a v parlamentních volbách letos na jaře, které jsou zahraničními pozorovateli považovány za nejdemokratičtější ve střední Asii, utrpěli její kandidáti těžkou porážku.
Země se do současnosti potýká s následky této války – hospodářství, s vyjímkou severních částí, kde boje neprobíhaly, je rozvráceno a centrální vláda v Dušanbe nemá stále pod kontrolou východní oblasti země, kde faktickou moc v rukou mají dosud bývalí polní velitelé opozice a místní opoziční předáci, kteří nesouhlasili s mírovou smlouvou. Občanská válka si vyžádala 100 tisíc obětí a přes 600 tisíc uprchlíků.
Za 3 roky od skončení války došlo ke stabilizaci, ale pod centrální moc stále odmítají spadat některé skupiny, blízkost neklidného Afghánistánu a problémy s obchodem a převozem narkotik z Tádžikistánu i nadále dělají „horkou“ oblast ve střední Asii.
HDP na osobu: - $1,140 (2000)
Nezaměstnanost: 5.7%(oficiálně)

Republika Uzbekistán
Základní informace
rozloha: 447400 km 2
počet obyvatel: 24756 ob.
hlavní město:Toškent
další význ.města:Samarkand,Buchara,Fergana,Namangan
etnickésložení:Uzbekové(71,4%),Rusové(8,3%),Tádžikové(4,7%),Kazachové(4,1ˇ),Tatři(2,4%),Karakalpakové(2,1%)aj.
náboženství: sunnitský islám (88%), východní pravoslaví (9%)
historie: Na území Uzbekistánu se 6. Století př.n. l. střídali jedni dobyvatelé za druhým - Peršané, Alexandr Veliký, Turci. V Osmém století bylo území připojeno k arabskému chalífátu. Z této doby se datuje počátek islamizace země. Ve třináctém století dobyli Uzbekistán Mongolové, později Timúrovci. V 16. Století do země vpadly kočovné kmeny Uzbeků. Od poloviny devatenáctého století se Uzbekistán stává strategickým zájmem Ruska, V roce 1924 byla ustavena Uzbecká SSR. Ta zanikla v roce 1991, kdy Uzbekistán vyhlásil samostatnost.
státní zřízení:republika s prezidentským systémem.

Situace v zemi

Uzbekistán je klíčovým státem Střední Asie. Sousedí s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Afghánistánem. Má největší počet obyvatel v regionu (okolo 25 miliónů) i relativně velký ekonomický potenciál - ropu a zemní plyn, barevné kovy, uhlí a dalších důležité suroviny. Na území republiky se navíc nacházejí významná tradiční kulturní a duchovní centra celé oblasti – Taškent, Samarkand, Buchara nebo Chiva.
I přes svou strategickou polohu je Uzbekistán silně izolován od ostatních koutů světa. Když chce vyvést uzbeckou ropu nebo bavlnu, je třeba k otevřeným mořím překonat nejméně 2 hranice, což Uzbekistán nutí být se svými sousedy relativně zadobře. To se zatím příliš nedaří. O sousedním Tádžikistánu se v polovině 90. let mluvilo jako o zóně vlivu Taškentu, ale pokus podmanit si jej za pomocí etnických skupin Uzbeků, jež osídlují severní oblasti Tádžikistánu, především provincii Sogd, se nezdařil ani v chaosu občanské války a těsně po ní.
Sousednímu chudšímu Kyrgyzstánu zastavil Uzbekistán po neplacení dluhů dodávky zemního plynu. Kyrgyzstán naoplátku zastavil dodávky životně důležitých zdrojů vody z kyrgyzských přehrad, které zdarma napájely hustě osídlenou Fergánskou kotlinu. Navíc v důsledku obav z průniku islámských extremistů z jihu začal Uzbekistán plýtvat na hranicích obou zemí ostnatým drátem a minami, které zatím stály několik životů naprosto nevinných kyrgyzských vesničanů a jejich dobytka.
Ani s druhým kandidátem na regionální nadvládu – Kazachstánem –(jsou to dva státy,které mají největší potenciál ) nemá příliš dobré vztahy..
Jeho soused na západě – sám Saparmurat Turkmenbašy Veliký – není často ochoten se bavit se svými regionálními kolegy vůbec a kdyby nebylo sporadických výkřiků o „ochraně práv uzbecké menšiny“ v Turkmenistánu, mohly by se zdát vzájemné kontakty dosti slabé, zvláště poté, co si obě strany zavedly vízovou povinnost.
Samozřejmě zde nemůže chybět zájem Ruska, které s novým vládcem v Kremlu vyrukovalo s novou ofenzivní zahraniční politikou, která měla přetáhnout Karimova do svého zájmového okruhu. Vrcholem měl být vstup Uzbekistánu do tzv. Šanghajské organizace spolupráce, které vládne Moskva a Peking. Za současné situace chová ale Uzbekistán větší sympatie k Washingtonu,od něhož mu ,stejně jako ostatním středoasijským republikám, v současné době přichází fin.dotace.
Autoritářský režim Islama Karimova se vzhledem k své zeměpisné poloze stal jedním z nejdůležitějších spojenců Spojených států amerických v útoku na afghánský Tálibán . Zatímco ostatní státy v oblasti zaujaly spíše neutrální postoj, Uzbekistán otevřel své vojenské a letecké základny k odvetnému útoku USA. Oba státy ohlásily vytvoření “kvalitativně nových vztahů”.
Nadšení uzbeckého vůdce Islama Karimova ze zahájení protiteroristické kampaně není žádným překvapením. Je to pro něj příležitost jak posílit svoji nezávislost na Rusku a zapojit USA do boje proti vlastní extrémistické opozici – Islámskému hnutí Uzbekistánu, organizaci usilující o svržení Karimova režimu, která má výcvikové základny v Afghánistánu
HDP na osobu: 2400 USD
Skladba HDP: zemědělství 28% ,průmysl 21%,služby 51%

Republika Kyrgyzstán
Základní informace
rozloha:198500 km 2
počet obyvatel: 4575000(1998)
další významná města: Oš, Džalálabád, Tokmok, Naryn, Talas, Karakol
etnické složení: Kyrgyzové (56%), Rusové (19%), Uzbekové (13%
náboženství: sunnitský islám (70%), pravoslaví, buddhismus
historie: První zmínky o Kyrgyzích jsou zaznamenány v čínských kronikách z druhého století před Kristem, ale až v šestnáctém století migrovali na území dnešní Kyrgyzie. Toto území bylo nejprve součástí mandžuské říše Čching, později začleněno do Ruska. Po sovětské revoluci vyhlášena Kyrgyzská svazová republika, jejíž trvání skončilo až v roce 1991. V Kyrgyzii jako v málokteré zemi bývalého sovětského impéria byla ihned po vyhlášení svrchovanosti zakázána komunistická strana.
státní zřízení:prezidentská republika

Politická a ekonomická situace

Uzavřená země, které navíc na rozdíl od svých sousedů nedisponuje zásobami ropy a zemního plynu, ztratila většinu svého průmyslu v období přechodu k tržní ekonomice a nyní spoléhá především na zahraniční pomoc.Jako první z postsovětských zemí se Kyrgyzstán připojil k organizaci WTO. Snažilse o diplomatickou aktivitu. Kromě WTO se účastnil také sdružení Šanghajské pětky a Celní unie. Všechny tyto organizace však v poslední době ustupují do pozadí a Kyrgyzstán z účasti v těchto organizací nemá očekávaný prospěch. Slabá ekonomika a malé nerostné bohatství nutí hospodářství Kyrgyzstánu obracet se zpět směrem k Rusku. Pro Rusko jsou v této situaci také výhodnou početné ruské menšiny, které zde žijí.
Režim prezidenta Askara Akajeva byl dlouho považován za ostrov demokracie v autoritativní střední Asii, nyní je kritizován za porušování lidských práv. Země čelí útokům islámských radikálů, kteří se z Tádžikistánu snaží přes Kyrgyzstán dostat do Uzbekistánu. Hospodářské reformy byly zpočátku nejlepší v oblasti, ale hospodářství nyní roste nepatrně a očekávané investice jsou v nedohlednu.Dnes je výše zahraničního dluhu přibližně rovna hrubému domácímu produktu.Významnou úlohu v hospodářství v současnosti hraje cestovní ruch.

HDP na osobu: $2,300
Skladba HDP: zemědělství 39%, průmysl 22% ,služby 39% (1999)

Bez ohledu na množství konfliktních zón, které reálně ve střední Asii existují, zůstává i nadále tato oblast relativně stabilní. Jsou to právě více nebo méně autoritativní režimy, které tuto stabilitu podporují, především důrazem na rozvoj ekonomiky, která ve všech zemích začíná postupně vykazovat růst. Všechny země potřebují příliv zahraničních investic, které se mohou realizovat pouze ve stabilním politickém a ekonomickém prostředí. I to je důvod, proč prezidenti 5 středoasijských přes všechny rozpory deklarují zájem na společné bezpečnostní politice.
V současné době tedy můžeme považovat střední Asii považovat za relativně stabilní region, ovšem s přihlédnutím k jejímu konfliktnímu potenciálu a k blízkosti nestabilních oblastí, které mají na střední Asii bezprostřední vliv.

Použitá literatura,zdroje:

Regionální zeměpis světadílů
Nakladatelství České geografické společnosti ,s.r.o.
Praha 2000

Geografický místopisný slovník světa
Nakladatelství Academia
Praha 1999

Lexikon zemí světa 2000
Nakladatelství Fortuna Print
Praha 1999

http://www.odci.gov./cia/publications/factbook
http://www.geography.about.com
http://euroasia.euweb.zde.cz
http://slavomirhorak.euweb.cz/
http://www.cisstat.com
http://www.diderot.cz
http://www.ikoktejl.cz/
http://www.klikni.idnes.cz
http://www.army.cz/zahrtisk/1999/pohled/brit.htm
http://www.lidovenoviny.cz