Tahiti

Francouzská Polynésie

Rozhlédl jsem se a viděl obrys ostrova. A od té chvíle mi bylo jasné, že tohle místo jsem hledal celý svůj život.
W. Somerset Maugham

Tenhle referát jsem se rozhodl vypracovat o Francouzské Polynésii, konkrétně o ostrově Tahiti. Nechci mluvit v číslech o HDP, ekonomice, a popisovat turistické atrakce. Chtěl bych se spíše zaměřit na historii ostrova, jeho obyvatele, zvyky, tradice a kulturu. Nemohu opomenout ani náboženství. Myslím, že to tak bude lepší….

Úvod:

· Základní údaje
· Geografická poloha
· Historie ostrova
· Hlavní město Papeete
· Náboženství
· Okolní ostrovy
· Dnešní život na Tahiti
· Kultura
· Závěr a vlastní názor

Plný název: Francouzská Polynésie
Hlavní město: Papeete
Počet obyvatel: 216 000
Náboženství: protestanstké (55%), katolické (30%), mormonské (6%), adventisté sedmého dne (2%), budhisti (2%)
Řeč: tahitština, francouzština
Vláda: Zámořské teritorium Francie
Lidé: Polynésané (83%), Evropani (12%), Asiaté(5%)
Měna: Pacifický frank (CFP); 1 US $ = 100 CFP

Geografická poloha:
:
Mapka Francouzské Polynésie

Celá Francouzská Polynésie leží v Jižním Pacifiku. Exotický ráj Tahiti je součástí Společenských ostrovů. Polynésané i Francouzi je dělí na Návětrné a Závětrné. Mezi první patří Tahiti, Moorea, Mahetia, Tatiaora a Maiao. Do druhé skupiny patří Huahine, Raiatea, Tahaa, Maupiti, několik atolů a ostrov Borabora, jehož polynéské jméno překroutili Evropané. Písmeno B v polynéské abecedě chybí.

Jak to tu funguje:
Společenské ostrovy jsou spravovány guvernérem sídlícím v Papeete. Byl jmenován v Paříži, má hlavní slovo. Pomáhá mu územní shromáždění třiceti poslanců volených všeobecným hlasováním na 4 roky. Reprezentují politické strany. Shromáždění se schází dvakrát do roka a hlasuje se především o rozpočtu a o daních. Poslanci volí ze svého středu pět členů vládní rady, kteří se s guvernérem scházejí každý týden.
Francouzská Polynésie je rozdělena na čtyři správní celky:
1. Tahiti- s hlavním městem Papeete a se Závětrnými ostrovy, se správním střediskem Uturoa na ostrově Raiatea
2. Souostroví Tuamotu a Gambierovo
3. Souostroví jižní se správním střediskem Mataura na ostrově Tubuai
4. Souostroví Markéz se správním střediskem Taiohae na ostrově Nuku-Hiva

Historie ostrova:
První na Tahiti přistál anglický kapitán Samuel Wallis s lodí Dolphin 23.6.1767. Nechybělo mnoho a byl by v zálivu ztroskotal, protože najel na skálu pod hladinou. Skále se od té doby říká Dolphinova lavice. Stovky Tahiťanů tu čekali po celou hodinu až loď ztroskotá definitivně, ale za přílivu se zdvihl silný vítr a loď osvobodil. Angličané vztyčili na pláži anglickou vlajku na znamení, že ostrov patří britskému impériu. Ostrov pojmenovali ostrovem Jiřího III. a zátoku Matavai-královský přístav. Tahiťani zaútočili na loď praky, kamením, dřevěnými harpunami, kyji i kamennými sekyrami (do příchodu Britů zde neznali kov). Angličané několikrát vystřelili z lodních děl, zabili 4 Tahiťany a řadu jich zranili.
Ani ne rok nato tu 8.4.1768 zakotvil Louis Antoine de Bougaineville s loďmi LaBoudeuse a L’Etoile na své cestě kolem světa. Objevil Tahiti na svou pěst, aniž věděl, že není první. Byl přijat přívětivě, ale vzhledem ke špatným zkušenostem s Angličany minulého roku, mu bylo dáno najevo, aby se příliš dlouho nezdržoval. Vyšel s Tahiťany velmi dobře a po osmi dnech odplul.
Slavný anglický kapitán Cook kotvil s lodí Endeavour v zálivu Matavai od 12.4.1769-12.6.1769. Královská společnost ho pověřila, aby někde v jižních mořích za pomoci astronoma Greenna a dr.Solangera pozoroval přechod Venuše přes Slunce. Vybudoval svou observatoř na výběžku Vaitape, který se od té doby jmenuje výběžek Venušin.
Královská společnost londýnská a Královská zeměpisná společnost pověřili Cooka o čtyři roky později, aby jižních mořích našel nový světadíl, který podle moudrých pánů musel existovat, aby se nevyvážená zeměkoule nepřevrátila. Připlul na Tahiti 25.8.1773 s loděmi Resolution a Adventure s kapitánem Furneauxem, bývalým poručíkem kapitána Wallise. Tři čtvrtě roku křižoval v Tichomoří, objevil řadu ostrovů, ale předpokládaný kontinent nenašel. Vrátil se znovu na Tahiti 22.4.1774, a když opravil své lodi, odplul 14.5. stejného roku.
Naposledy připlul Cook do zálivu Matavai 13.8.1777 s loďmi Resolution a Discovery. Svým přátelům na ostrově přivezl tři krávy, býka, kobylu a hřebce, několik ovcí, slepice a zasadil tu melouny, papriky a odplul z Tahiti 29.9.1777 hledat severozápadní průplav v Severní Americe. Byla to ale jeho poslední cesta. Na Havaji nepovažoval za nutné vystoupit na břeh chráněnou eskortou a byl zabit fanatickým knězem a téhož dne sněden. Druhého dne nato, po oné hrůzné hostině, přistáli důstojníci s ozbrojenými námořníky, aby si vyžádali jeho pozůstatky. Domorodci jim vyšli vstříc, omlouvali se, litovali svého činu a dali jim ohlodanou hlavu a pár kostí. První reakcí námořníků byla touha po pomstě. Uvědomili si však, že odveta by k ničemu nevedla, že Cook by ji sám nikdy nepoužil a upustili od ní. V padesáti letech se stal Cook obětí svého lidského přístupu k domorodcům.

Polynésie v té době už nebyla neznámá ani evropským, ani americkým kapitánům a velrybářům. Matavai se stalo pro všechny, kdo se v Polynésii plavili , bezpečným přístavem pro přátelské chování Tahiťanů i místem lákavým pro krásu žen i jejich lehkou dostupnost. Španělský místokrál v Peru se dozvěděl o Tahiti a pověřil dona Dominga Bonenchea, aby je prozkoumal. Přistál na Tahiti s lodí L’Aguila 19.11.1772. Nepřistál v zálivu Matavai, ale v zálivu Tautira o 20 km dál na západ. Pobyl na Tahiti měsíc, prozkoumal pečlivě pobřeží ostrova a odplul do Ameriky. Vrátil s v listopadu 1774 a přivezl dva jezuity. Ti zde postavili kostel a před ním vztyčili velký dřevěný kříž. Bonenchea zemřel téhož roku. Byl pohřben před kostelem. Jezuité zde přijati nebyli, křesťanství zde nerozšířili a odpluli roku 1775. A sami Španělé moc velký zájem na šíření slova božího neměli. Na Tahiti nebylo ani zlato, ani drahokamy a ta trocha perel za to nestála.

BOUNTY: Kapitán Blight tu přistál s Bounty 26.10.1788. Měl odtud přivézt sazenice chlebovníku na Antily, kde měly jejich plody sloužit k výživě otroků. Odplul s nimi 4.4.1789, ale sazenice tentokrát nedovezl. Byl kdysi prvním důstojníkem na lodi kapitána Cooka, ale nenaučil se od něho moudrému a lidskému velení. Pro jeho krutost se mu valná část posádky vzbouřila, vysadila ho s těmi, kdož ho chtěli doprovázet a se vzpourou nechtěli mít nic společného, do záchraného člunu, na němž se po velkých útrapách zachránili. Vzbouřenci přistáli s Bounty na ostrově Tubuai, kde se chtěli usídlit, ale domorodci je vyhnali. Rozhodli se odplout na ostrov Pitcairn, ale část z nich se chtěla vrátiti na Tahiti, na něž nemohli zapomenout. Bounty tu přistála v Matavaii 22.9.1789 a 16 námořníků tu zůstalo. Zbrojmistr Churchill se stal na nějakou dobu náčelníkem poloostrova Tairapu. 28 vzbouřenců se tu necítilo bezpečno a odpluli na ostrov Pitcairn. Ti, kteří zůstali na Tahiti, byli poutáni nejen citovými vztahy, které si vyvinuly mezi nimi a Tahiťankami a materiálními výhodami, které z těchto vztahů plynuly, ale i nadějí, že nebudou odsouzeni, kdyby náhodou pro ně připlula loď z Anglie, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost. Většina z nich se vzpoury aktivně nezúčastnila. 22.3.1791 připlul kapitán Edwards s lodí Pandora a tvrdě vyžadoval na domorodcích vydání všech vzbouřenců. Byli mu vydáni přes všechny vztahy, které se mezi nimi a domorodci vyvinuly. Odplul s nimi 8.5.1791, ale ztroskotal na Velké korálové bariéře při australském pobřeží. Čtyři vzbouřenci přitom zahynuli a další dva zemřeli později. Z deseti zbylých pak soud v Anglii uznal pět za nevinné, dva omilostnil a tři byli odsouzeni k smrti a ve Spitheadu pověšeni.
Je zde ještě jeden admirál co tu přistál. Pro Papeete neslavný-Von Spee. Na počátku 1. světové války tu zakotvil s křižníky Scharenhorst a Gneisenau 22.4.1914. Zpočátku se tu střílelo naslepo, pak doopravdy. Křižníkům se nestalo nic ,ale dělový člun velitele ostrova byl zničen. V Papeete bylo pobořeno několik domů a pár jich vyhořelo. Velitel ostrova měl směšné prostředky na obranu, kdo by také tušil, že se válečný konflikt rozšíří i na strategicky nevýznamný ostrov, tak vzdálený od Evropy. Velitel ostrova dal admirálovi Von Spee na vědomí, ž nechá popravit 71 Němců, kteří tu pobývali, pokud nepřestane s bombardováním. Von Spee usoudil, že válčení zde je bezvýznamné a odplul. U Malvínských ostrovů se setkal s anglickou flotilou a oba křižníky byly potopeny.
V roce 1957 ve volbách Tahiťané odsouhlasili stávající spojení s Francií. Ale v roce 1966 zde Francie uskutečnila test jaderné zbraně. Do roku 1992, kdy Francie testy atomovek na Tahiti zakázala, zde bylo otestováno hodně těchto destruktorů. Většina z nich byla otestována pod vodou, což mělo velmi negativní vliv na místní korálové útesy.

Hlavní město Papeete: (80 000 obyvatel)
Nejhezčí částí města je papeetské nábřeží, z něhož však již dávno vymizely původní dřevěné polynéské stavby. Stojí tu několik nových budov, kde architekti bez kopírování vkusně použily polynéského stylu včetně doškových střech. To co je ve městě zajímavé je kypící život, lidé na ulicích, v krámcích, v tržnici, v několika málo čínských jednotkových obchodech. Tržnice s ovocem, zeleninou, plody země, kvítím a samozřejmě rybami jsou ze všeho tím nejzajímavějším. V Papeete se prodá v tržnici až 2000 tun ryb ročně. Většina ryb v Papeete prodaných byla ulovena ve vodách Společenských ostrovů. Na některých atolech souostroví Tuamotu, které mají letecké spojení s Tahiti, mají v lagunách sádky, kde přechovávají ryby živé a letadly je odtud rychle dopravují na trh, nebo mají mrazírny. Na trh do Papeete je ročně dopraveno asi 650 tun ryb z Tuamotu. Nejvyhledávanějšími suvenýry pro Evropany jsou dřevění tiki,tapy. Lze zde nalézt cokoliv(perly-bílé, černé , želví krunýře, sekyry dělané podle starých vzorů)

Náboženství:
TAHITSKÁ GENESIS:
„Taaroa te ioa, roto ia te aere…“
Byl: Taaroa bylo jeho jméno;vznášel se v prostoru…
Na počátku, zcela na počátku nebylo nic. Ani země, ani moře, ani člověk, ani ryba, ani slunce, ani nebe, ani sladká voda, ani život. Nic než prázdno bez rozednívání, bez tepla. Sám, ztracen v temném vesmíru, se Taaroa pomalu převaloval ve své lastuře. Otáčel se v temnotách a prázdnotě, ale nevěděl, že kolem něho není nic než noc a prázdno. I zachtělo se mu vystoupit z jeho lastury. Sám se nudil a chtěl vědět, co je na druhé straně jeho příbytku. Nadzvedl polovinu své lastury nad hlavu a byl ochromen, když neviděl nic než prázdno. Roztřásla ho zima. Vyklonil se ze svého útulku. „Je tu někdo přede mnou?“ zavolal, ale nikdo tu nebyl a nikdo mu neodpověděl. „Je tu někdo nahoře nade mnou?“ zavolal ještě, ale nikdo tu nebyl a nikdo neodpověděl.

Když bůh viděl, že je sám, cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. „Hory, vyzvedněte se až ke mně!“ A jeho hlas zněl jako vlnobití za bouře, ale hory tu nebyly, aby se vztyčily až k němu. „Písky, skály, řeky, zvedněte se ke mně!“ A jeho hlas zněl jako válečné bubny v údolí. Ale nebyly tu ani písky, ani skály, ani řeky, aby vyskočily k němu.

Vyzdvihl tedy svou lasturu, vyhodil ji vysoko nad hlavu a ona vytvořila nebeskou báň. Porozuměl, že musí stvořit všechno, a jeho hněv opadl, vzal svou páteř a vytvořil hřebeny horské. Uhnětl své ruce a nohy do tvaru koule – a to byla země. Ze svých vlasů vytvořil rostlinstvo, květy a stromy. Své zuby proměnil ve hvězdy a ze svého úsměvu udělal měsíc. Z nehtů svých rukou udělal krunýře všech tvorů, kteří žijí na zemi i v moři. Z potu svého čela vytvořil oceány a jezera a své slzy proměnil v déšť. Svojí krví vybarvil západy slunce.

Ze svého dechu vytvořil člověka. Naučil ho vydlabat pirogu, postavit dům a rozdělat oheň. Když pak všechno rozdal, jeho duch, který je nezničitelný se vrátil do lastury, která byla jeho prvním obydlím. Staří říkají, že odtud pozoruje lidi a jednoho dne se mezi ně vrátí, protože se tam nahoře sám nudí…

Obecné rozdělení náboženství na Tahiti:
55% jsou protestanti, 30% katolíci, 6% mormoni, 2% adventisté sedmého dne, 2% budhisti
Kromě těchto známějších náboženství jsou na Tahiti ještě kulty. A to dva- Bougainvilleův a Gauginův.
Je to pochopitelné nejen proto, že jeden byl vynikající mořeplavec a druhý slavný umělec, ale i proto, že oba jsou tedy spíše byli Francouzi. Sympatické na obou kultech je ,že jsou samozřejmé, že nikomu nejsou vnucovány a jsou jen nenápadně osvěžovány. Na kult neméně stejně slavného mořeplavce a objevitele Jamese Cooka se sice také dostalo, ale ne v Papeete samotném. I když by se na první pohled zdálo, že ho vystrčili za město, protože byl Angličan, není to docela tak. Je s úctou připomínán na Venušině výběžku v zálivu Matavai, kde přistál třikrát.
Okolní ostrovy:
BORABORA: O Boraboře se odjakživa tvrdí, že je nejkrásnějším ostrovem Francouzské Polynésie. James Cook jej na své mapě zaznamenal jako Bolabola a velice se přeslechl, protože ani p ani l se v polynéské abecedě nevyskytuje a původní jméno ostrova je Porapora. Později někdo Cookův omyl opravil jen z poloviny, a tak se mu dnes obecně říká Borabora. Korálový útes obklopuje celý ostrov, který se zdvihá v jeho modrozelené laguně. Je přerušen jediným průlivem do laguny, kterému říkají Passe Teavanui. Od něho na jih se modrozelené vlny Tichého oceánu zdvihají i za klidného, téměř bezvětrného počasí do výšky asi třímetrové a s hromovým hukotem se zřítí na útes rovný a široký jako tříproudová silnice. V přístavu Vaitape mohou přistát pouze malé lodi, asi o velikosti vltavského parníku. Větší lodě tu nikdy nepřistály. Vaitape je sídlo okresu, správní středisko ostrova, žije tu 1216 obyvatel. Je tu jen pár chalup, které se choulí na úpatí hory Pahia, vysoké jen 661 metrů. Soptilo se tady ještě asi před 6 milióny let.
MOOREA: Na Moorei je podnes zachována rajská přirozená krása ostrova, civilizací málo dotčeného. Město tu nikdy nikdo nevybuduje a není obav, že by tu hotely rostly, jako houby po dešti. Turisté si jednou či dvakrát vyjedou džípem na okružní cestu po ostrově, nebo po jediné cestě do vnitrozemí a pak se na slunci uloží do bílého korálového písku na pláži a občas si zaplavou v laguně. Když se sem už vypraví, tak mohou mít štěstí, když uvidí delfíny nebo létající ryby. Létající ryby nejčastěji vyskočí u lodního boku. Nejsou víc než 40 cm dlouhé ale dokáží letět až 40-50 metrů.
RAIATEA: Je největší z ostrovů Závětrných. Měří 288 km2 a má 6200 obyvatel. Leží asi 170 km na severozápadně od Tahiti. Legenda praví, že první migrační vlna Polynésanů koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu skončila zde. Odtud začalo postupné osidlování všech ostatních ostrovů. Protože byl prvním vyvoleným z ostrovů, na který bohové zavedli mořeplavce, byl ostrov vyhlášen za posvátný. Na ostrově je město Uturoa, které je po Papeete největším městem v Polynésii. Má 2800 obyvatel a je administrativním centrem Závětrných ostrovů. Je tady ráj ovoce- banány, ananas, melouny, mango, papájové plody, kiwi, granátová jablka.
HUAHINE:
TUAMOTU: Je to poměrně velký ostrov. Je ale také vzdálen od Tahiti.

Dnešní život na Tahiti:
Na ostrově Tahiti dnes žije většina z obyvatel Francouzské Polynésie. Bohatství tu sice není, ale snad nikdo se o hlad bát nemusí. Moře poskytuje potravy pro všechny. Hlavně v podobě ryb. 20% dovozu ale přesto tvoří potraviny, 14% auta, motocykly, jízdní kola, benzín a minerální oleje a ten zbytek textilie, stavebniny, domácí prostředky. Maso si Polynésané kupují dvakrát do roka. Ryby jedí denně. Svá miniprasátka zabíjejí jen při slavnostních příležitostech. Tahiti. Ale ostrov Tahiti již není exotickým netčeným rájem. Už je zde mezinárodní letiště, lidé se organizují pro turistiku a turistů zde bývá mnoho, i když velký úpadek popularity Tahiti zaznamenalo po jaderných testech.

Kultura:
Tance:Nejméně dvakrát do týdne jsou na ostrově na programu polynéské tance. Za víření bubnů, potažených žraločí kůží, dutých úderů, vytloukaných rytmicky na bambusové kmeny nestejných délek, za doprovodu píšťal, kytar a bendža, přitančí na parket tahitské krasavice s věnci na hlavách, v sukních z lýka stromu máčeného do barvy z kůry, která jim dává zbarvení do slonové kosti. Hudba je především udavatelem rytmu. Některé z tanců exotických jmen- otea, aparinoa, upaupa oživují historii dávných heroických plaveb, kdy mladí v párech na dvojpirogách až o stu osob se vydávali do neznáma rozlehlého Pacifiku hledat nové ostrovy, nová sídliště. Tyto tance jsou provázeny předepsanými gesty, zpěvy i hudbou a všechny končí radostným hymnem z úspěšné plavby, oslavou nového domova, rozjásaným vítáním nového života se všemi krásami.
Na ostrovech se tančí nejen pro turisty, ale i pro potěšení z tance samotného, pro ovzduší, které vytvářejí, a nelze se divit, že mladí v každé vesnici se sdružují v taneční skupiny a nejlepší z nich jsou pak zvány k tanečním produkcím.
Závěr: Kniha se velmi líbila protože nepojednávala pouze o věcech turistických, o atrakcích, o nekonečných plážích a hotelech, ale hlavně proto, že popisuje mentalitu, život, kulturu tamních lidí, a díky tomu jsem mohl také více poznat Francouzskou Polynésii. Tohle souostroví v jižním Pacifiku je krásným místem, některé ostrovy se zachovaly od turismu, příroda zde netrpí plyny z továren, smogem a jinými škodlivými látkami. Lidé, ač by se mohlo mnoha lidem zdát, jsou odříznuti od civilizace, bez počítačů, televize, internetu a všeho možného, ale jsou šťastní. A to je to hlavní…..