Údolí ohně

Nachází se v Peru, v samém středu kaňonu Colca, jednoho z nejhlubších na světě. Zde žili a pracovali starobylé národy. Stavěli kanály a ochočovali místní faunu až do příchodu neúprosného španělského dobyvatele.

Začátkem března jsme se vypravili do srdce arequipských And, do vulkanické oblasti zvané „Údolí ohně.“
V průběhu měsíce jsme vstupovali do neuvěřitelných míst kaňonu Colca, kde se na povrchu objevují dýmající vulkány, gejzíry a termální vody, které nám vyprávěly o pravěké minulosti, jež se stala současností.
Kráčeli jsme „královstvím lamy“, lovili záběry fauny, která obývá chladné vysokohorské laguny a pak sestoupili do kaňonu ověnčeného zasněženými giganty.
Údolí je tak hluboké, že vypadá jako by roztržené okolními giganty. Kaňon Colca je rozsáhlá trhlina, ve které, mezi vertikálními stěnami vysokými 3.400 metrů a připomínajícími otevřenou knihu, pojednávající o historii planety, protéká řeka Colca. V jeho nitru jsme doprovázeli kondora, „pána nebes“, na jeho úžasné pouti údolím.
Při jeho letu starověké civilizace spřádali fantastické historky a dovolávali se jeho vlády nad mraky.
A tak jsme vstoupili do světa domorodců (collaguas, cabanas), kteří založili své zvyky na oslavě země a své práce.
Sdíleli jsme jejich pohanské rituály, ale i náboženské přesvědčení osvojené v době španělské nadvlády.
Hluboký kaňon, tato unikátní trhlina naší Země, laskavě opracovávaný rukou andského člověka, v nás zanechal žhavé a nezapomenutelné vzpomínky.
Bílý plášť zakrývá svahy vulkánu Hualca-Hualca. Otvírají se mraky plné sněhu na „ohnivé pohoří“ a dole je údolí rozříznuto temperamentní řekou Colca.
Naše ruce a nohy těžknou a výstup roklí je každým krokem pomalejší. Po celé délce vystupuje z hlubin sloup páry podobný otevřenému chřtánu mytologické bytosti a střežený „bohem“ (Apu) Hualca-Hualca. Je to gejzír vydechující z hlubin planety, který nám oznamuje vstup do starobylého světa s vroucími lagunami a vypařujícími se říčkami.
Cestou na vrchol naše koně odfrkávají nedostatkem kyslíku a „pán nebes“ se objevuje. Je to kondor, největší létající pták, který se zvedá nad námi ve svém vulkanickém svatostánku. Vidíme černobílé dospělé, téměř 3metrové velikosti, létat s šedavými mladými. Využitím vzdušných proudů předvádějí akrobacii nad stádem vysoké zvěře pobíhající mezi letitými „yaretami“.
Yareta je halucinogenní rostlina kulatých tvarů, která na první pohled vypadá jako kámen pokrytý mechem a roste pouze ve výškách nad 4.500 metrů. Tvoří zelený vstupní koridor k vrcholu Hualca-Hualca.
Při návratu do „Údolí ohně“ postupujeme soustředěně a obezřetně. Slabá vrstva sněhu pokrývá naši zpáteční cestu. Ve výšce 5.000 metrů jsme zcela nepatrná karavana ztracená na střeše And.
Není pochyb, že kondor je vládcem a pánem nebe nad údolím. Nicméně, téměř dotýkajíc se mraků, existuje další nadvláda rozsáhlých pamp, pokrytých drsnými pastvinami (el ichu = kavyl) a ledovými lagunami, kde kraluje lama. Tady je střecha světa a čtyři zasněžené kolosy vyznačují její hranici se zemí člověka: městem Arequipa. Jsou to vulkány Misti, Chachani, Ubinas a Pichupichu, které dohlížejí nad rozsáhlými pampami, uhlazenými větrem.
Je to prostředí krásy, drsnosti a otevřených obzorů, kde se volně pasou lamy v rodinných skupinách, tvořených jedním samcem a až šesti samičkami. Občas je možno vidět volné samce potulující se ve stádech 40 nebo 50 kusů.
Lamy jsou velbloudovitá zvířata, která mají velmi delikátní a jemnou srst. V celém jejich panství jsou tichá zrcadla vody, laguny navštěvované malými stěhovavými ptáky a také plameňáky, černými andskými holubicemi a vodními ptáky (ajoya a huallota).
Avšak tento chladný svět, kde teplota může klesnout až na 20 ºC pod nulou, není osvobozen od ruinující ruky člověka. Přeplněné kamiony naložené dřevem tola (zakrslý keř, používaný jako palivo) sjíždějí do pekáren Arequipy a ruší majestátnost okolních vulkánů a království lamy.
V dávných časech, před miliony let, kdy ještě vulkány chrlily oheň a lávu, se v srdci arequipských And převratem zemské kůry otevřela na mladé kůže planety hluboká 100 kilometrová rána.
Jakoby ruce obra rozhrnuly změklou půdu, vytvořily kaňon Colca a po jeho útrobách, když spadlo nebe plné mraků, počala stékat voda. Za další miliony let se část řeky ponořila ještě více. Její břehy se zvýšily a obrovská síla je vytlačila nahoru. Tak se zrodilo pohoří And. Kopce a vulkány vystoupily až do výše 3.400 m a řeku Colca zanechaly velmi hluboko. Společně s gigantickou vlnou bahna a kamení byly vzhůru přesunuty i laguny. Poté dna jezer vyschla, změnila se na velmi zvlněné terasy, které člověk následně přeměnil na terasovitá pole. A tak byl kaňon Colca v průběhu času s láskou přetvářen rukou člověka – domorodce (collagua), umělce ve stavbě znamenitých zavodňovacích kanálů a polí.
To byl počátek lidstva v této oblasti, kdy rodina paleolitického člověka pronásledovala velké stádo lam (Palio lamas) kvůli jejich krvi. Když ozbrojeni lovili statná velbloudovitá zvířata, nalezli jeskyně Mollepunku a rozhodli se zůstat.
Byla noc a zima ve výšce přes 4.000 metrů byla nesnesitelná. Z vnitřku jeskyně, zahřáté ohněm, člověk spatřil na chladné náhorní planině velké stádo lam. A v tomto okamžiku dostal nápad. Odložil zbraně, začal splétat provazy, jejichž pomocí lovil živé lamy a stavět kamenné bariéry, kde tyto lamy ochočil. A tak se stalo, že člověk se změnil z lovce na zemědělce. Upravil jeskyni, zajistil si obživu a do skály vytesal výjevy této „velké události“ pro děti svých dětí. Obraz člověka přivazujícího lamy v ohradách zůstal po staletí vyrytý ve skalách.
Od té doby lidstvo samozřejmě nesmírně pokročilo. Nicméně v nejzazších koutech „Údolí ohně“ se zachovaly staré rituální obřady. Primitivní chovatelé lam (alpak) ještě praktikují pohanské zvyky jako je Tinka, starodávný rituál, při kterém země pije krev nejlepší obětované alpaky. Země ukojí svou žízeň, zesílí obětovanou alpakou a na oplátku poskytne stádu zdraví a mláďata.
Když vulkány ochladly a údolí ožívalo, přišel na hory člověk – collaguas a do údolí člověk – cabanas (domorodci). Dali tvar kamenům a po obou stranách kaňonu Colca postavili vesnice, ochraňované duchem And. Vyhloubili zavodňovací kanály, zúrodnili pole a mistrně obdělávali půdu. Nekladli odpor, když přišla vojska inky Pachacutec a tak v XV. století byli připojeni k Incké říši.
V tomto období vzniklo mnoho romantických báchorek a pověstí vyprávěných v celé délce a šířce údolí. Neuteklo ani 100 let, když se dobyvatelé a stín křesťanského kříže převalil přes území kaňonu Colca.
Bouře místokrálovských reforem zpustošila vesnice domorodců, strhla ohrady a zapálila domy. Domorodci byli odtrženi od své země a zvyků. To bylo v XVI. století. Příkazy místokrále Toleda byly kategorické a plnily se. Byly zničeny staré vesnice a vytvořena „nápravná zařízení“, ve skutečnosti sklady levné indiánské pracovní síly.
Ale lid se tentokrát postavil na odpor španělské koruně. Avšak síly místokrálovství zvítězily. Byly stavěny domy a kostely na prolité krvi domorodců. Ve stínu osad zpustošených válkami zůstává dnes 14 vesnic, ve kterých ještě vyzvánějí původní zvony. Znějí radostně volajíc věřící. Desítky a desítky barevných sukní a širokých klobouků přicházejí každoročně oslavit „Svatý týden“ (Semana Santa = Velikonoce).