Země - Anatomie

Naše planeta je složena z několika hlavních "vrstev". Jejich přehled uvádíme:
1 - atmosféra
2 - hydrosféra
3 - biosféra
4 - magnetosféra
5 - silové pole Země

1 - OVZDUŠÍ (ATMOSFÉRA) je vlastně plynný obal planety až do výšky asi 1000 km. Je směsí různých plynů (stálé složení: N2, O2, Ar, CO2. S malými odchylkami ze sopek, vod, průmyslu: vodní páry, CO2, NH3, NOx, O3). Vrství se:

Troposféra - končí ve výšce asi 18 km (na pólech jen v 9 km). Teploty s výškou ubývá (při zemi o 0,6_/100 m). U své horní hranice je teplota -80_C (na pólech je trochu tepleji, -50_C). Tato vrstva je ve stálém pohybu vzestupnými a sestupnými větry. Odehrávají se zde všechny hlavní meteorologické děje. Vznikají tu stálé větry pasáty, pravidelné monzuny a nepravidelné povětrnostní jevy menších rozměrů. Součástí této vrstvy je i podzemní troposféra, jejíž složení je ovlivňováno biochemickými reakcemi mikrosvěta, pronikáním atmosférického vzduchu do vrchních půdních vrstev a radioaktivními pochody.

Stratosféra - následuje za tropopauzou a končí někde ve výšce asi 50 km. Teplota je do výšky asi 30 km stálá, pak se ale zvyšuje až na 70_C (způsobeno přítomností ozónu). Složení této vrstvy je dosti stálé.

Mezosféra - následuje za stratopauzou. S výškou ubývá i teplota, takže při své horní hranici asi 80 km dosahuje hodnoty kolem -90_C. Vítr zde vane rychlostí až 1000 km/hod.

Termosféra (také ionosféra) - vrstva je sídlem vzniku polární záře (souvislost s poruchami na Slunci). Působením ultrafialového záření se mění molekuly vzduchu na nabité ionty - plyn se ionizuje. Výška ionizované vrstvy kolísá, což je velmi důležité pro šíření rádiových vln. Teplota v termosféře kolísá kolem 600_C, ale ve výšce asi 900 km dosahuje až 1000_C.

Exosféra - nejvyšší obaly Země s plynem již velmi řídkým. Zde kosmické a sluneční paprsky působí nejsilněji.

2 - VODNÍ OBAL (HYDROSFÉRA) - je nesouvislý a různě silný. Velmi přibližně možno říci, že je souší na Zemi jen 1/3, kdežto moří (vody) asi 2/3. Všechnu vodu, která je v neustálém koloběhu, možno místopisně rozčlenit na atmosférickou, povrchovou a podzemní. Jinak ji třídíme na mořskou (slanost - salinita od 3 do 40 promile), říční (obohacenou ionty, plyny, vázanými prvky, kalem a organickými látkami), jezerní (s vodou sladkou i slanou), podzemní (v půdě, skalních puklinách a trhlinách), minerální (prameny, vřídla s plyny a bohaté na různé ionty).

3 - BIOSFÉRA - tato část povrchu Země prolíná několika vrstvami. Ji obývají živé bytosti, obsahuje ale i jejich mrtvá těla a zbytky uložené i v půdě.

4 - MAGNETOSFÉRA. Země se chová jako magnet, jeho póly jsou ve stálém pohybu a jejich poloha nesouhlasí se zeměpisnými. Magnetismus je asi vyvolán třením zemských vrstev o sebe při zemské rotaci. Zemské dynamo však může být působeno i termoelektrickými proudy při nestejné rychlosti rotace těchto vrstev. Dynamo kopíruje své vlastnosti do feromagnetických minerálů, takže jeho vlastnosti si Země uchovává i z minulosti. Obor, zkoumající minulost planety z tohoto pohledu se jmenuje paleomagnetismus. Magnetické siločáry Země (zemský magnetismus) značně ochraňují planetu před velmi nebezpečnými "tvrdým" kosmickým zářením - je odchylováno či "sváděno" k pólům.

5 - SILOVÉ POLE ZEMĚ (gravitační pole). Každé těleso vesmíru působí na jiná tělesa svou přitažlivostí. Domníváme se, že tato síla je výslednicí rotace a odpudivé síly. Nevíme nic o rychlosti šíření gravitačních vln (a dokonce ani nevíme, zda-li přitažlivost zemská je skutečným vlněním), neznáme dobře ani pravou podstatu tohoto jevu. Známe ale hodnotu gravitačního zrychlení (9,78 až 9,83 m/sec) na různých místech Země a víme, že tato hodnota je závislá na rozmístění různě hmotných částí v Zemi. Na Zemi mohou vznikat tíhové anomálie (využíváme při vyhledávání ložisek gravimetrickými měřeními).