Zemětřesení

Nejhlubší vrt na světě je hluboký 13 kilometrů ve zmrzlé půdě v Laponsku v severozápadním cípu bývalého sovětského svazu.
Ovšem i tato hloubka je pouze bodnutím špendlíku do zemské kůry.
K dosažení zemského jádra by vrt musel být bezmála o 6440 km hlubší.
Geologové jsou nicméně schopni nakreslit obraz, jak vnitřek Země vypadá. Věří, že zemské jádro je o průměru 2700 km se skládá především ze železa, rozžhaveného na teplotu 3800° C. Střed jádra je vlivem okolního zemského tlaku tuhý. Tato představa je částečně založena na poměru hmotnosti a velikosti Země.
První odhady hmotnosti Země provedl anglický vědec Henry Cavendish v roce 1978. Vědci se vážně začali zabývat vnitřní stavbou Země až po objevu, že vibrace způsobené zemětřesením se mohou pohybovat zemským tělesem i tisíce kilometrů. Tyto vibrace neboli seizmické vlny jsou dvojího typu : příčné, jež se podobají například zvukovým vlnám a jež horninu rozkmitají dopředu a zpátky, a podélné, které pohybují horninou nahoru, dolů a do stran. A právě podélné vlny způsobují v průběhu zemětřesení největší škody na budovách.
Příčné vlnění se šíří jak tuhým, tak tekutým prostředím, zatímco podélné vlnění prochází pouze tuhým materiálem. Rychlost vln závisí na hustotě prostředí, jímž se vlny šíří.
Geologové použili seizmické vlny podobně jako třeba lékaři rentgenové paprsky. Britský geolog R.D.Oldham v roce 1906 objevil, že rychlost vln se v určité hloubce pod zemským povrchem zpomaluje a že se podélné vlnění v této hloubce buďto ztrácejí, nebo se odrážejí zpátky k povrchu Země. Oldham usoudil, že v této hloubce se nachází hranice mezi pevným pláštěm Země a jejím tekutým jádrem.
O tři roky později objevil jugoslávský seizmolog Andrija Mohorovičic druhou hranici, na které se přibližně 32 kilometrů pod povrchem Země prudce mění složení hornin. Mohorovičić dospěl k závěru, že tato hranice, která se dnes nazývá Mohorovičićova diskontinuita , odděluje svrchní zemskou kůru od pláště Země. )
Další vědecké práce ukázaly, že sám střed zemského jádra je tuhý. Z toho všeho vědci nakonec vyvodili, že tuhý střed Země je obklopen tekutým jádrem, hustými horninami, zemského pláště a konečně lehkými horninami zemské kůry.
Přesnější seizmologické metody doplnily tuto představu o další podrobnosti a rozdělily kůru nejméně na dvě další vrstvy a plášť Země na tři.
V osmdesátých letech pak vědci pomocí počítačů dospěli rozborem seizmických vln ještě k mnohem jasnějšímu obrazu. Zjistili například, že tloušťka pláště , a dokonce i jádra se místo od místa mění, podobně jako je tomu u zemské kůry. Přišli také na to, že kontinenty mají hluboké
„kořeny“ , které pronikají 200 kilometrů do hlubin zemského pláště.
Zemětřesení se nedá uniknout, ale dá se proti němu včas upozornit a stavět odolnější budovy atd… V Číně mají přístroj, který varuje před zemětřesením tak, že již při malém otřesu půdy vypadne žábě na přístroji z huby kulička, která spadne do trubičky pod ní. To je příznak toho, že bude zemětřesení. Někdy se ovšem jen krátkodobě třese půda a není to nejhroznější. Přístroj, který zaznamenává pohyb půdy se nazývá seizmograf a papírek, na který se provádí zápis se nazývá seizmogram.
Nejvíce zemětřesení zažívají lidé v Číně. Síla zemětřesení se měří Richterovou stupnicí, která má devět stupňů.