Zemětřesení

Mechanismus, který zemětřesení spouští není dosud uspokojivě vysvětlen, a proto ho také nikdo nedovede spolehlivě předpovědět. Obecně se předpokládá, že je to prudké, krátkodobé uvolnění nahromaděné energie, ke kterému dochází při pohybech v zemské kůře. Každé zemětřesení má své ohnisko (hypocentrum) od něhož se obrovskou rychlostí šíří na všechny strany tvz. seizmické vlny. Místo, které leží na povrchu kolmo nad ohniskem, se nazývá epicentrum, a v něm je vždy zemětřesení nejsilnější. Intenzita otřesů také záleží na hloubce ohniska. Nejničivější jsou tvz. mělká zemětřesení s ohnisky v zemské kůře, tedy do hloubky kolem 60 km. Směrem do zemského pláště seizmicita klesá.Nejhlubší ohniska byla zaznamenána v 800 km. Síla zemětřesení se hodnotí dvojím způsobem. Jednak upravenou Mercallovou dvanáctistupňovou škálou, která hodnotí povrchoví stupeň devastace, přičemž stupně 11 a 12 znamenají naprostou katastrofu, jednak exaktním výpočtem z výkyvů zaznamenaných na seizmografech. Jejichž základní veličina se jmenuje magnitudo a tradičně se označuje jako Richterova škála. Z historicky doložených katastrof zůstává na prvním místě velké čínské zemětřesení z roku 1662 v Šen-si,kdy podle odhadů zahynulo kolem 830 000 lidí. Opakovaná jsou zemětřesení v Chile a Peru, kde je ročně v průměru kolem 1000 otřesů, v Japonsku 400 a v Turecku kolem 100.