Zemětřesení

Zemětřesení se odehrávají hluboko pod kůrou naší planety. Svrchní plášť Země je vytvořen z pohybujících se desek.. Nejsilnější zemětřesení se odehrávají uvnitř Země kolem okrajů těchto desek. Pohyby těchto desek nejsou pravidelné a postupné. Tlak se hromadí podél okrajů desek. Až se horniny zlomí a desky sebou trhnou. Nahromaděná energie se pak uvolní v podobě zemětřesení s různou mírou síly. Následky zemětřesení závisí na jeho síle, hloubce, ve které se odehrává, a na povaze hornin na povrchu.Země se může rozevřít, vystoupit nahoru nebo se propadnout. Ve vysočinách se mohou vyskytnou laviny nebo sesuvy půdy. Nepevně spojený písek se může třást tak prudce, že se změní v pohyblivé písky.
Ačkoli jsou opravdu katastrofální zemětřesení výjimečná, je Země v neustálém pohybu. Každý rok zaznamenají seismologové asi 500 000 zemětřesení – to je asi jedno zemětřesení za minutu. Většina těchto otřesů proběhne bez povšimnutí všech kromě seismologů a jejich citlivých detektorů - seismometrů.
Dříve měřili seismologové magnitudo (množství energie uvolněné při zemětřesení) na Richterově stupnici.
Ta byla pojmenována po americkém expertovi C.F.Richterovi, který tuto stupnici zavedl v roce 1935.
Dnes je ale dávána přednost Mercalliho stupnici, kterou navrhl italský seismolog Giuseppe Mercalli r.1902
Když zemětřesení propukne, šíří se otřesové vlny z epicentra, z bodu ležícího na povrchu nad místem vzniku nebo ohniskem. První jsou primární vlny neboli P-vlny. Ty se šíří velmi podobně jako zvukové vlny a způsobují otřesy sem a tam ve směru šíření vln. Pak přicházejí sekundární vlny tzv. S-vlny. Ty způsobují to, že se horniny chvějí v pravém úhlu. Třetím typem jsou povrchové vlny. Jimi se povrch země vlní a zvyšují tak zkázu způsobenou P a S-vlnami.
Zemětřesení se může odehrát všude tam, kde se horniny pohybují podél zlomů, ale většina silnějších zemětřesení se vyskytuje v konkrétních pásmech. Zemětřesení jsou obzvláště častá v sopeč. pásmech jako např. v „ohnivém prstenci“ v Tichém oceánu.
Seismologie se dočkala uznání v 60. Letech, když její výzkum vedl k zákazu nukleárních zkoušek. Vědci byli požádáni, aby prozkoumali, jestli se dají malé podzemní exploze zjistit. Postavili monitorovací stanice a začali pozorovat všechny vibrace, které dokázaly jejich přístroje naměřit. Výsledky ukázaly, že jsou zemětřesení nejčastější podél podmoř. hřbetů, hlubokomoř. příkopů a v blízkosti mladých pohoří a sopek..Tyto údaje pomohly podepřít teorii, že zem.kůra a plášť jsou rozděleny do 8 velkých lit. desek, které plavou na zpola roztavené vnitřní vrstvě Země – astenosféře. Neustálá aktivita této části způsobuje, že se od sebe mohou desky vzdalovat, narážet do sebe nebo se třít.
Vědci monitorují v pásmech zemětřesení i vodu ve studních, protože těsně předtím než se horniny rozlomí, může se jejich krystalická struktura rozevřít a zavřít, čímž se uvolní radon, který upozorní vědce na možnost hrozícího Zemětřesení.
Těsně před zemětřesením se mohou uvolňovat i el. nabité plyny, které mohou slabě svítit a proto se jim říká světla zemětřesení.
Seismometry zajišťují nejpřesnější způsob předpovídání zemětřesení. Tento vysoce citlivý přístroj dokáže zaznamenat i ty nejmenší otřesy pod povrchem Země. Seismometr převádí tyto vibrace na el. signál, který se pak přenese na přístroj zaznamenávající grafy. Další technikou monitorování pohybů Země je posílání signálů přes satelity do různých neměnných stanic na Zemi.Satelitní signální síť umožní vědcům podle vzájemné polohy stanic zjistit, jestli se pohnuly.

Literatura: encyklopedie Svět poznání