Zemská kůra

Zemská kůra se skládá z celé řady strukturních jednotek. Strukturní jednotky jako například geosynklinály, rifty (ekvivalenty geosynklinál v oceánu) spadají do tzv. orogénu, což jsou labilní, mobilní části zemské kůry, vyznačují se poměrně značnou flexibilitou, a jednotky jako například platformy, tabule, štíty patří do tzv. kratogénu, což jsou stabilní části zemské kůry a na rozdíl od orogénu postrádají flexibilitu, jsou pevné a křehké. Během vývoje zemské kůry se následkem působení geologických procesů orogén postupně přetváří na relativně stabilnější kratogén.

Díky vnitřní energii Země probíhají v zemské kůře tzv. endogenní, tj. vnitřní geologické procesy, následkem energie slunečního záření významně ovlivňují zemskou kůru i exogenní, tj. vnější geologické procesy. Během působení geologických procesů na jednotky spadající do orogénu dochází ke složitým deformacím hornin, k jejich zvrásnění, k tvorbě příkrovů a pásemných pohoří. Ve třetihorách a čtvrtohorách došlo k rozlámání některých částí kratogénu, resp. platforem, na kry, a tak je v tzv. epiplatformních oblastech umožněna druhotná orogeneze, avšak jen formou zlomových poruch, bez účasti vrásnění.

Účinky endogenních a exogenních procesů na zemský povrch jsou v podstatě protichůdné. Endogenní procesy, hlavně tektonické, podmiňují především vznik výrazných nerovností, na kterých závisí třeba i rozložení pevnin a oceánů. Exogenní procesy rozčleňují vyzdvihnuté části povrchu a v konečném důsledku zarovnávají nerovnosti zapříčiněné endogenními procesy. Výsledkem společného působení endogenních a exogenních procesů na zemský povrch je souhrn tvarů nazývaný reliéf. Při převaze endogenních činitelů vznikají zejména velké formy zemského povrchu tzv. morfostruktury, jako jsou horská pásma, pánve, nížiny a podobně. Když však při modelaci převládá exogenní činitel, vznikají spíše menší formy, morfoskulptury, například morény, písečné přesypy a další. Horské oblasti jsou patří v dnešním reliéfu mezi nejvýraznější prvky, zabírají totiž 36% rozlohy pevniny.

Pohoří je vydutá geomorfologická jednotka rozsáhlejších rozměrů a obvykle mající ráz hornatiny nebo vrchoviny. Od přilehlých níže položených částí povrchu ho odděluje výrazné úpatí a soustava dolin ho člení na jednotlivé části a nebo skupiny. Pohoří se do své současné polohy vyzdvihla zejména neotektonickými pohyby na ráz jejich povrchu měli určitý vliv i exogenní činitelé. Klasifikace pohoří je možná z celé řady hledisek. Rozlišují se například mladé epigeosynklinální horské systémy, které vznikly vyrásněním geosynklinál mladých orogenetických zón (pásemná pohoří jako Alpy, Himaláje, Kordillery, Andy aj.) a epiplatformová pohoří, která se vytvořila na místě starých zarovnaných oblastí rozličného věku v důsledku omladění při neotektonických pohybech zemské kůry (pohoří jako Ťan-šan, Kchun-lun, Skalnaté vrchy aj., u nich je znatelná kerná stavba). Epiplatformová pohoří mají mnohem větší rozlohu jako epigeosynklinální pohoří, což je důsledkem obrovského rozšíření epiplatformové orogeneze během etapy vývoje zemské kůry.

Podle stupně rozčlenění a nadmořské výšky můžeme pohoří rozdělit na středohoří, tj. pohoří v nadmořské výšce 200-1500 m. n. m., pro něž je charakteristická modelace povrchu především tekoucí vodou, středohoří mají často polycyklický vývoj, typickými středohořími jsou Malé Karpaty, Nízký Jeseník, Krušné hory aj., a velehory v nadmořské výšce nad 1500 m. n. m., právě od této výšky se objevují stopy po modelaci ledovcem, typickými velehorami jsou Alpy, Pamír, Himaláje aj.

Podle strukturně-tektonického rázu se rozlišuje pohoří vrásové. Vrásové pohoří může být složeno z jednoduchých, pravidelných vrás (jurský typ reliéfu), nebo ze složitých, intenzivně přehýbaných a deformovaných vrás (apalačský typ reliéfu). Jednoduchých vrásových pohoří je poměrně málo, typická je Švýcarská Jura s charakteristickou inverzí reliéfu a osobitými strukturami. Složitých vrásových pohoří je podstatně více, charakteristickým tvarem pro ně jsou například brachyantiklinály (klenba, vrstvy se kupovitě skládají od středu do všech směrů, má oválný půdorys) a brachysynklinály (krátká synklinála, kde vnější vrstvy spadají směrem do středu, má také oválný půdorys), nebo epigenetické doliny. Typickým složitým vrásovým pohořím je apalačská soustava v USA, v Evropě Ardeny a v Čechách reliéf v Broumovské vrchovině.

Další pohoří jsou příkrovová. Příkrovová pohoří jsou ponoří, jejichž reliéf určují vrásové příkrovy (alpský typ). Při rozdělení geomorfologické hodnoty hornin je ráz příkrovového pohoří velmi pestrý, nacházejí se zde příkrovové trosky, kaňony, kotliny a další. Ze soustav příkrovových vrás jsou vybudované například Alpy, Karpaty a další.

Dalším typem pohoří jsou kerná pohoří, jejich reliéf zformovala hlavně zlomová tektonika (určila jeho obrys i průběh jednotlivých ker uvnitř). Starší vrásové struktury se už v reliéfu takřka neuplatňují. Typická kerná pohoří jsou v USA, například Sierra Nevada, Wasatch Range, v Německu Schwarzwald, Harz.

Jakýmsi mezistupněm mezi vrásovými a kernými pohořími jsou vrásovo-kerná pohoří, kde se uplatňují jak soustavy vrás, tak i jednotlivých ker. Ke vzniku tohoto typu pohoří došlo jak vrásněním, tak i tzv. zlomovou tektonikou. Například při vzniku Krušných hor se uplatňovaly oba tyto vlivy, nejdříve byl reliéf zvrásněn a poté došlo k rozlámání na kry a k pohybům ker podél zlomů. Vrásovo-kernou strukturu mají i Malé Karpaty.

Posle strukturně-tektonického rázu ještě rozlišujeme pásemná pohoří. Pásemná pohoří jsou tvořena z rozsáhlých rovnoběžných a příkrovových vrás; vzniklo působením tangenciálních poruch (poruchy způsobené silami působícími ve směru zemského povrchu, souvisí s horizontálními pohyby zemské kůry, mohou mít formu tlaku i tahu a dávají možnost vzniku pásemného pohoří - vrásnění alpínského typu). Typická pásemná pohoří jsou Kordillery, Himaláje a další. Pásemná pohoří jsou však často přetvářena působením eroze a denudace.

Dalším typem pohoří je sopečné pohoří, jeho reliéf výrazně modelovala sopečná činnost, takže se objevují sopečné kužele, mladé lávové tvary. Sopečný reliéf se vyskytuje hlavně v soustavách mladých pohoří, zejména v okolí Pacifiku, kde leží téměř 80% činných sopek světa. V Čechách jsou sopečného původu Doupovské hory, České středohoří, na některých oblastech And se výrazně podepsala sopečná činnost.

Dalším kritériem pro třídění pohoří je půdorys a tvar vrcholů. Rozlišujeme pohoří hřebenové, což je pohoří s výrazným a ostrým hřebenem a přetáhnutým půdorysem. Hlavní hřebenová pohoří se utvořila díky modelaci ledovcem. Souvislý hřeben tvoří Bavorské Alpy. S hřebenovými pohořími souvisí tzv. řetězová pohoří, která jsou tvořena soubory hřebenů, což je typické hlavně pro některá pohoří z alpínsko-himalájského systému.

Pohoří hřbetové, je pohoří, u nějž má vrcholová část ploché zaoblené formy - hřbety, například české Krkonoše tvoří dva hřbety, slezský a český, které se stýkají v masívu Sněžky.

Pokud jsou paralelní hřebeny přeřazené příčnými dolinami, jedná se o roštové pohoří, rošty jsou také typické například pro některé části Alp.

Pokud u pohoří nepřevládá délka nad šířkou, jedná se o horský masív. Například typický masívem je horský masív Kilimandžára v Africe, masiv vytváří většinou soustava hor, nebo i jedna hora, to znamená, že můžeme hovořit i o masívu Mt. Blancu (nejvyšší hory Evropy).

Dalším kriteriem pro rozdělení pohoří je uskupení vrcholů, rozlišují se tak pohoří hřbetová (tvořená jedním pásmem), pásemná (tvořená několika rovnoběžnými pásmy) a masívy.