Abraham Lincoln

Abraham Lincoln se narodil 12. února 1809 u Hodgenvilu v Kentucky jako syn farmáře a dělníka Thomase Lincolna. Ačkoli jeho otec vlastnil několik farem o celkové rozloze asi 600 akrů a rodinný rozpočet doplňoval výdělky z tesařských prací, vyrůstal Abraham v poměrech spíše nuzných. Rodina se několikrát přestěhovala a roku 1830 se usídlila v okrese Macon v Illinois. Lincoln pomohl otci postavit srub a obdělat ladem ležící půdu. Pak se ovšem domníval, že nastal čas, aby se postavil na vlastní nohy a tak si ujal malého obchodu v New Salermu. Stejně jako dříve trávil i nyní každou volnou minutu s milovanými knihami, což mu brzy vyneslo pověst „studovaného člověka“. Sousedé se na něj stále častěji obraceli o radu a se svými spory. Důvěra občanů New Salermu přispěla v neposlední řadě k tomu, že když obchodník zavřel nerentabilní krám, ucházel se Lincoln roku 1832 o křeslo v illinoiské sněmovně.

První pokus o vstup na politickou scénu se Lincolnovi nezdařil. Svým volebním programem, který předpokládal zřízení centrální banky, ochranná cla a celonárodní zlepšení veřejných institucí, však dal jasně najevo, že jeho sympatie patří straně whigů. Při druhém pokusu roku 1834 se stal poslancem v Illinois a dokázal si své křeslo udržet až do roku 1840. Mezitím si vydělával na prosté živobytí opět jako příručí v obchodě, zeměměřič, poštovní úředník a různými jinými příležitostnými zaměstnáními.. Vedle toho se vážně zabýval studiem práv a pozorně sledoval politické dění v zemi. Vyvíjel politickou činnost v rámci strany whigů a patřil záhy v Illinois k jejím vůdcům.

Dne 4. listopadu 1842 se Lincoln oženil s Mary Todd. Mary Todd byla talentovaná, veselá mladá žena z dobré rodiny. Pokud šlo o kariéru jejího muže, byla ctižádostivější než on sám. Snažila se o vylepšení Lincolnova zevnějšku tím, že věnovala značnou péči o jeho oblečení. Narodili se jim čtyři synové, avšak dospělého věku se dožil pouze jeden.

Roku 1846 kandidoval Lincoln ve volbách do Kongresu USA a byl zvolen. Během svého působení ve Sněmovně reprezentantů vzbudil pozornost zejména projevem proti válce s Mexikem ve chvíli, kdy už prakticky skončila vítězstvím. Tato opozice byla jednak výrazem jeho odmítání všech činů, které se mu zdály nespravedlivé, což býval i případ dobývání mexického území, jednak spatřoval ve vedení této války nadměrnou koncentraci moci v rukou amerického prezidenta. V roce 1848 podporoval Lincoln aktivně kandidáta whigů Zacharyho Taylora. Po těchto prezidentských volbách se poprvé od dob „kompromisu roku 1820“ v Kongresu opět zvažovala otázka otroctví, když se jednalo o tom, zda má být otroctví povoleno či navždy zakázáno. Lincoln hlasoval proti otroctví. Navíc vznesl i požadavek, aby bylo zrušeno v District of Columbia. Tento návrh vyvolal velké znepokojení mezi majiteli otroků a po dlouhých diskusích nebyl zpočátku ani předložen k hlasování. Otázka otroctví v USA měla ovšem ovlivňovat Lincolnovu další politickou dráhu, i když asi on sám zpočátku neviděl žádné řešení tohoto problému a odmítal radikální zásahy ze strany federálních orgánů. Protože nebyl do Kongresu znovu zvolen, považoval svou politickou kariéru za ukončenou. Během následujících let se soustředil převážně na svou advokátskou praxi, politické činnosti se však zcela nevzdal. Mezitím se však postoje mezi Severem a Jihem vyhrocovaly a napětí narůstalo. Mírové urovnání se už zdálo prakticky nemožné. Výmluvně to dokazuje zákon z roku 1854 „Kansas-Nebraska Act“, předpokládající že obyvatelstvo nových území samo rozhodne, zda budou otrokářská či „svobodná“. Problém otrokářství rozkládal stále více i stranu whigů a vedl nakonec i k jejímu zániku. Abraham Lincoln se odhodlal k návratu na politickou scénu až roku 1855, ale jeho pokus o získání senátorského křesla se nezdařil. Zásadně odmítavé stanovisko k otroctví mu vyneslo pozornost republikánů, a proto vystupoval Lincoln ve volební kampani roku 1858 proti demokratickému senátorovi Douglasovi, který prosadil ve Washingtonu „Kansas-Nebraska Act“. Otázka otroctví se stala ústředním tématem volebního boje. Nakonec sice volby vyhrál Douglas avšak do prezidentských voleb roku 1860 se síly Republikánské strany zmnohonásobily.Na volebním sjezdu, který se konal téhož roku v Chicagu v Illinois, byl Lincoln ve třetím kole nominován prezidentským kandidátem. Demokraté byli natolik rozštěpeni, že nominovali dva kandidáty, Johna C. Breckinridge a Stephena A. Douglase. Volební program republikánů sliboval konec dalšího rozšiřování otroctví, ochranná cla a rychlé udělování občanství přistěhovalcům, kteří se stali žádanou pracovní silou. Lincoln zvítězil získáním 180 mandátů. Jižní státy tento výsledek velmi znepokojil. Extrémisté vyzývali k odtržení od Unie, ačkoli Lincon popíral jakýkoli úmysl osvobodit otroky. Hlasy „secesonistů“ však sílily. Do čela odbojného tábora se postavila Jižní Karolína a rozhodla se v prosinci 1860 vystoupit z Unie, následovaná během šesti týdnů Mississippi, Floridou, Alabamou, Georgií, Louisianou a Texasem. Ustavily „Confederate States of America“ (Konfederované státy americké) s vlastní ústavou a zvolily si za prezidenta Jeffersona Davise. Osm severních otrokářských států od Delaware po Arkansas zaujalo zprvu vyčkávací postoj. Nově zvolený prezident tedy stál hned na počátku svého funkčního období před neřešitelným problémem, před rozpadem Unie. Veškeré pokusy o zprostředkování v zájmu zachování Unie, které podnikla předchozí i nová vláda, skončily neúspěchem. Když byla 12. dubna 1861 u Charlestonu bombardována federální pevnost Sumter, ležící u pobřeží Konfederace, znamenalo to začátek krvavé občanské války. Virginie, Arkansas Tennessee a Severní Karolína se připojily ke Konfederaci, ale otrokářské státy Maryland, Delaware, Kentucky a Missouri setrvaly nadále v Unii.

Konfederovaní přeložili své hlavní sídlo do Richmondu ve Virginii, asi 150 kilometrů od Washingtonu. První významná bitva se odehrála na řece Bull Run, kde proti sobě stanulo 35 000 mužů Unie pod vedením generála McDowella a 20 000 Konfederovaných v čele s generálem Beauregatdem. Unionistické oddíly utrpěly bolestnou porážku. Pro státy Unie to byl šok, který je ovšem přesvědčil o tom, že se Jih tak snadno nevzdá, jak si mysleli na Severu. Ani několikerá změna armádního velení nepřinesla Severu žádný převratný úspěch. Počátkem léta 1863 se podařilo generálu Leeovi proniknout se svými jednotkami severozápadně od Washingtonu a Unie očekávala útok na své hlavní město. Ve dnech 1.-3. Července zuřila bitva u Gettysburgu. Unionistické jednotky, jejichž vedení bylo mezitím svěřeno generálu Meadeovi, dosáhly v tomto střetnutí vítězství. Na obou stranách stálo přibližně po osmdesáti tisících mužů. Toto vítězství nebylo důležité z vojenského hlediska – Lee se se svými jednotkami stáhl a obecná situace se téměř nezměnila, pro Unii však mělo obrovský morální význam.

Počátkem roku 1864 jmenoval Lincoln vrchním armádním generálem generála Granta. Pod jeho velením proběhly téhož roku četné bitvy především ve Virginii, které stále více vyčerpávaly vojsko Konfederovaných. Souběžně s bojovými akcemi nabídl Lincoln Jihu několikrát jednání o kompromisním míru. Byl ochoten zastavit boje za podmínky, že se Jižané vrátí do Unie a uznají osvobození otroků. Davis však tyto návrhy odmítal, a musel proto přihlížet, jak je jeho armáda zaháněna stále více do úzkých. Dne 9. dubna 1865 byl generál Lee donucen u Appomattox Courthouse kapitulovat. Tím válka de facto skončila. Počátkem června se na Jihu vzdaly poslední jednotky. Se svými 600 000 mrtvými to byla až doposud nejničivější válka v dějinách USA. Materiální škody, které způsobila, se nedají vůbec vyčíslit.

Příčina války, problém otroctví, byla občanskou válkou vyřešena. V projevu po bitvě v Antietamu 22. září 1862 Lincoln prohlásil, že od 1. ledna 1863 je třeba na všech územích obsazených jednotkami Unionistů pohlížet na otroky jako na svobodné lidi. Této „Preliminary Proclamation“ (Předběžnému vyhlášení) předcházel složitý proces sebeuvědomování. Lincoln spatřoval hlavní cíl války v zachování Unie. K definitivnímu osvobození otroků a jeho právnímu zakotvení došlo až 13. dodatkem k Ústavě, jehož přijetí se Lincoln již nedožil. Lincolnovo emancipační prohlášení z 22. září 1862 se objevilo i v zahraničněpolitické situaci Unie. Francie , Španělsko a Velká Británie, sympatizující s Jihem, se nyní nemohli otevřeně postavit za Konfederaci, neboť veřejná podpora otroctví byla politicky neúnosná. Unie tak zažehnala nebezpečí zásahu těchto mocností, zejména Velké Británie, ve prospěch Konfederovaných.

Počáteční těžké porážky unionistických jednotek nezůstaly bez vlivu na postavení prezidenta. Při volbách do Kongresu roku 1862 zaznamenali velké úspěchy demokraté, pět států, které roku 1860 hlasovaly pro Lincolna, zvolilo demokratické poslance. Celkově vzrostl počet demokratických mandátů z dvaceti čtyř na sedmdesát pět. Mezi lidmi se však šířilo, že prezident si i za války s každým promluví a pokouší se pomoci, kde jen může. Bílý dům pak denně obléhali návštěvníci, snažící se získat nějaké místo, prezidentovi poradit nebo mu alespoň poskytnout slovní podporu v jeho nelehkém úřadě. Demokraté především vyčítali Lincolnovi počátečnou váhavost a neschopnost při jejím vedení. Ale ani republikáni nebyli jednotní. Proto radikálové nominovali vlastního kandidáta – Frémonta. Volební sjezd se ovšem 8. června 1864 rozhodl v Baltimore pro druhou Lincolnovu kandidaturu. Demokraté nominovali generála McClellana . Avšak bez ohledu na to se pro něj jednoznačně vyslovil i lid, a tak bylo jeho vítězství poměrem 212 : 21 mandátům více než přesvědčivé. Lincolnovi odevzdalo své hlasy i 77,5 procenta všech vojáků.

Dne 4. března byl Lincoln uveden podruhé do prezidentského úřadu. Inauguračních se poprvé účastnila i část černošského obyvatelstva. Součástí Lincolnova doprovodu byla i občanská sdružení a prapor černošských vojáků. Lincoln se stále více zabýval plány na obnovu Jihu po skončení války. Už koncem roku 1863 předložil svůj první návrh rekonstrukce. V projevu, který pronesl u příležitosti jižanské kapitulace 11. dubna 1865, vytyčil základní linie budoucí politiky : ohleduplnost vůči Jihu, co možná nejrychlejší vytvoření vlastních vlád v jižních státech, od nichž však očekává jednoznačné prohlášení loajality, co možná nejrychlejší začlenění povstalců do civilního života, spojené s navrácením všech občanských práv.

Nebyl mu bohužel dopřán čas, aby své představy realizoval. Dne 14. dubna ve 22. hodin vstoupil do jeho prezidentské lóže mladý muž a z bezprostřední blízkosti střelil Lincolna zezadu dvakrát do hlavy. V nastalém zmatku pak atentátník, herec John Wilkes Booth, uprchl. Teprve za několik dnů ho vojáci dopadli a zastřelili. Ačkoli se Lincolnovi dostalo všemožné lékařské péče, zemřel následující den. Ukázalo se, že atentát byl spiknutím, na němž se kromě Boothe podílelo ještě dalších devět mladých mužů, kteří sympatizovali s Jihem a jednali z vlastního přesvědčení. Kromě Lincolna chtěli zabít Granta, Johnsona a Sewarda. Na státního sekretáře upoutaného na lůžko byl spáchán atentát nožem, zranění však nebylo smrtelné. Šest spiklenců bylo odsouzeno k smrti, jeden zemřel ve vězení.

Dnes se Lincolnovy narozeniny slaví jako národní svátek v upomínku na prezidenta, který zachránil jednotu národa a demokracii. Na člověka, který dokázal každého podmanit svou prostotou, prostotou významného muže, jemuž se protivil každý kult osobnosti, který svou práci chápal jako službu národu a jeho blahu, kterého neustále trápily pochybnosti, zda učinil správné rozhodnutí, který se nechával vést lidskostí a slušností a trvale se zapsal do podvědomí svého národa.