Abrahamovi rodiče byli chudými a prostými lidmi. Otec byl obyčejným farmářem, jenž si přivydělával tesařinou. Matka, i když neuměla číst ani psát, byla prý obdařena vysokým stupněm přirozené inteligence. Zemřela, když bylo Abrahamovi 9 let. Otec cítil, že sám nepřekoná překážky osudu a znovu se oženil. Abraham si novou matku rychle zamiloval a ona mu lásku opětovala. Dělala vše možné i nemožné, aby měl Abraham přístup k vědomostem. Podporovala jeho výlety do blízkého i vzdáleného okolí, kde si půjčoval knihy. Doslova hltal příběhy George Washingtona a Robinsona Crusoea, ale také pojednání o dějinách amerického kontinentu, o Spojených státech. Četl samozřejmě i bibli, jedinou knihu, která byla v domácnosti. To, že hodně čte, bylo vidět již na první pohled, protože dovedl o mnohém promluvit tak logicky, že mu rozuměl i ten, kdo v životě nepřečetl ani řádku. Abraham myslel a mluvil jasně a přitom humorně. Své okolí však převyšoval nejen přirozeným intelektem a snahou dopídit se co nejvíce vědomostí o okolním světe, ale též svými fyzickými dispozicemi.
V roce 1828 padl do oka místnímu bohatému obchodníkovi Jamesi Gentrymu, který jej vzal na obchodní cestu do New Orleansu. Nejsilnějším zážitkem pro něj byly scény s černými nevolníky, které se mu vryly trvale do jeho citlivého nitra. A co Lincolna nejvíce ohromovalo, bylo to, že i pokrokovější Sever se vůbec nepohoršoval nad otrokářským systémem Jihu, jak by se snad dalo předpokládat, ale naopak v mnoha směrech mu nahrával.
V červenci 1831 se usadil v New Salemu, kde se začíná seznamovat s uměním obchodu za měsíční plat patnáct dolarů. Začíná se cítit jako samostatný muž stojící na vlastních nohách. V této době se mu dostává do rukou právnická knížka – zákoník státu Illinois. Začíná chápat, že kdo ovládá dobře zákony, má rozhodně více možností jak čelit nespravedlnosti na jedné straně a jak pomáhat prosazovat užitečné věci na straně druhé. Jeho přirozený cit pro právo je mu klíčem, kterým otvírá horizont, za kterým se skrývá jeho skutečné poslání. Lincoln měl kromě toho již od dětství v sobě vypěstovaný zvláštní způsob „sebeovládání“ formou vnitřního myšlenkového pochodu, kterým se snažil neustálým opakováním toho, co právě slyšel a co nepochopil, přijít neznámé věci na kloub.
Na jaře 1832 se pokusil o štěstí i ve veřejném životě. Povzbuzen popularitou, které se těšil u spoluobčanů v New Salemu a nejen zde, ohlásil svoji kandidaturu ve volbách do zákonodárného sboru státu Illinois. Ve volbách však neuspěl – avšak poprvé si uvědomil, co znamená pro kandidáta na veřejnou funkci hořká zkušenost a trpké poučení z porážky. Smůla se mu lepila na paty i dále. S jakýmsi Williamem Berrym založili obchod. Když se pak Berry doslova upil a zemřel a zůstala po něm ohromná pohledávka, nejen že se Abraham nechtěl vyhýbat povinnosti vzít na sebe zahájení splátek té částky, kterou jeho společník zatížil obchod, ale byl přesvědčen, že chce-li takovou věc řešit, pak není správnějšího východiska než to zkusit právě v New Salemu, kde měl přátele. Jeho čestné a přímé chování mu přisoudilo přezdívku, pod kterou se později stal známým po celém světě – poctivý Abe.
Nadále využíval i té nejmenší volné chvilky k tomu, aby se vytrvale zdokonaloval v gramatice a matematice. Ze všeho nejvíce přitahovaly Abrahama knihy o právu a politice, zejména ty, ve kterých byla zdůrazňována jednota. Avšak kromě knih čerpal bohatství myšlenek v přímém styku s lidmi. Měl mimořádný talent hlubokého a okamžitého poznání hlavních charakterových rysů člověka. Všechny v blízkém okolí i příští voliče z dálky přesvědčoval, že jeho cíle jsou naprosto upřímné. Lidé mu důvěřovali stále víc a víc a on zase jejich důvěrou sílil. Rostla jeho důvěra v sebe samého. Abraham se však učil i prohrávat. Podstoupil tvrdý kurs vnitřního sebeukázňování. Chtěl, aby jeho hlavní zájem patřil druhým a hlavně, aby mu lidé věřili, že to myslí upřímně. Tato sebevýchova ještě více rozvinula jeho vlastnosti.
Pro Lincolnovu právnickou a posléze i politickou dráhu bylo velmi důležité setkání s Johnem T. Stuartem. Nalezl v něm významnou oporu a dá se říci i spolehlivý ukazatel na své další životní pouti.
Nejvíce všechny překvapil na jaře 1834. S vervou pětadvacetiletého mládí se vrhl odvážně do předvolební kampaně v nových volbách do zákonodárného sboru státu Illinois. Využil všech zkušeností a poznatků ze své předcházející volební kampaně, jakož i bohatství myšlenek načerpaných z knih i ze setkání s mnoha lidmi různých typů - a zvítězil. Byl pevně rozhodnut vstoupit do politické arény s nejčistějšími formami práce a uspokojovat aktuální potřeby lidí skutečně aktuálními opatřeními.
Když složil poslední právnické zkoušky, přijal nabídku přátele Johna Stuarta a nastoupil jako společník v jeho springfiledské advokátní kanceláři. Stovky kilometrů po prériích Illinois, z okresu do okresu, od kriminálních případů až po majetkové, mezi lidmi hodnými i zlými, ale zejména od chudého k chudšímu – to byla skutečná vysoká škola práva, politiky i humanismu, kterou by Lincoln nikde jinde nemohl absolvovat. Jeho teoretické znalosti se přitom neustále rozšiřovaly a přibývalo rovněž juristických dovedností a originálních metod. A tak není divu, když se tyto profesionální kvality spojovaly s jeho lidským profilem, že „poctivý Abe“ se stával stále více známějším a žádanějším advokátem. Doslova příslovečnou se stávala nejen jeho bystrost a praktický smysl pro zdravý úsudek, které mu vždy umožňovaly dostat se až na samé jádro jakéhokoli právního případu, ale také jeho neochvějná poctivost a naprostá čestnost.
V roce 1846 bylo Abrahamovi Lincolnovi sedmatřicet let. Byl tedy mužem v nejlepším věku – pro život i politiku. V jeho případě převládlo to druhé. Rozhodl se sáhnout po své až dosud nejvyšší metě, stát se členem Kongresu Spojených států. Dokázal se tak dokonale připravit na volební kampaň, že byl velkou většinou zvolen. K jeho prvním krokům na kongresové půdě patřilo předložení návrhu zákona na postupné a kompenzované osvobození otroků v Distric of Columbia (v onom čtverci hlavního města Washingtonu, které je známé pod skratkou D.C.). Lincoln také sváděl v Kongresu těžké boje ve věci připojení Texasu k USA a vůbec ohledně války s Mexikem. Léta v Kongresu byla dalším „semestrem“ Lincolnových životních „univerzit“. Přitom už nevěnoval tolik pozornosti legislativním problémům, ale zaměřoval se stále více na kritiku politiky washingtonské administrativy. Znechutila ho špinavá politika, která kvetla „na každém rohu chudé ulice i v honosném paláci“. I když byl zklamán a z Washingtonu odjížděl plný lítosti, nepovažoval léta strávená ve Washingtonu za ztracená.
Padesátá léta 19. století se pak stala pro Lincolna opět obdobím intenzívní právnické práce. Přispěla nejvíce k jeho prestiži prvotřídního advokáta. Advokacii se věnoval celkem čtyřiadvacet let, tedy většinu svého dospělého věku. Tato práce náročná na čas i na duševní vypětí mu poskytla pevnou pozici profesionála, pocit osobního uspokojení, neocenitelné zkušenosti pro pozdější politickou aktivitu a rovněž i solidní hmotné zabezpečení. Někteří z Lincolnových partnerů byli přesvědčeni, že Lincoln nikdy „příliš právo nestudoval“, ale že v okamžiku, kdy dostal případ, tak „studoval právo prostřednictvím tohoto případu“.
Lincolnovo zanícení pro advokacii však neznamenalo, že by na veřejné dění v USA docela zanevřel. Nadále pošilhával po vývoji politické atmosféry. Stačilo, aby v roce 1854 vznikla nová republikánská strana a aby ve stejném roce demokratický kongresman Stephen Douglas v Kongresu předložil návrh, podle kterého by se v Kansasu a Nebrasce, jež měly být přijaty jako nové státy do Unie, mohlo volně šířit otroctví, a Lincoln znovu mobilizoval. Do republikánské strany vstoupil v roce 1856 a stal se později jedním z jejích představitelů. V říjnu 1856 vyhlásilo 25 tisíc pittsburských dělníků své stanovisko k volbám a k otázce otroctví, které přineslo tehdy velmi aktuální výzvu: „Rozšířením otroctví by otrokáři na sebe strhli nejvyšší moc ve státě a zavedli svůj otrokářský systém i na našem území.“
Největším soupeřem Lincolna v celé druhé polovině 50. let 19. století byl jeho krajan z Illionois, již zmíněný Stephen Douglas. Lincoln na rozdíl od Douglase důsledně trval na tom, že Kongres nesmí připustit rozšíření otroctví do nových teritorií. Nesouhlasil s Douglasem, který prosazoval názor, že nové oblasti na Západě nejsou „uzpůsobeny“ pro podmínky otrokářské ekonomiky a že se Kongres nesmí vměšovat do vnitřního uspořádání nových států, protože je to prý věcí „svobodné“ vůle a „demokratického“ rozhodnutí jejich občanů.
„Dům, který je uvnitř rozdělen sám proti sobě, spadne“, varoval Lincoln v roce 1858, když vstoupil do volební kampaně, od které si sliboval místo senátora Spojených států. Dále prohlašoval: „Věřím, že naše země nemůže být trvale napůl otrokářská a napůl svobodná. Nové oblasti musí být bez otrokářských způsobů, protože pouze nové svobodné státy jsou místy, kam mohou přijít lidé, aby zlepšili svoje životní podmínky.“ Lincolnovi a jeho stoupencům se však v roce 1858 ještě nedařilo přesvědčit voliče, protože otrokářské hospodářství na jihu se stále prudce rozvíjelo. To přineslo na jistý čas nové schvalování otroctví. Souboj o to, kdo bude v Kongresu zastupovat stát Illinois mezi Lincolnem a Douglasem byl vskutku velmi ostrý. Lincoln sice tyto volby prohrál, a to i proto, že se Douglasovi a jeho stoupencům podařilo rozštěpit řady republikánů, ale jeho předpoklady o Douglasově obojakosti a o tom, že se proti němu brzy začne zvedat silná opozice, se nakonec splnily.
Při své další předvolební kampani v roce 1860 začal častěji jezdit mezi dělníky. „Práce je přednější než kapitál a je na něm nezávislá. Práce může žít bez kapitálu, avšak kapitál by nemohl nikdy existovat bez práce.“ říkal Lincoln před dělnickými zástupy.
V Lincolnově politickém životě sehrál významnou roli 27. únor 1860. Tehdy byl pozván do Cooperova ústavu v New Yorku, kde měl vyložit své představy o budoucím vývoji Spojených států. Lincoln, zřejmě pod povzbuzujícím vlivem mimořádné vážnosti okamžiku, pronesl jednu ze svých nejlepších řečí. Začal od základních principů ústavy USA a postoupil až do samého epicentra rozbouřené americké politické scény. Opětovně ostře odsoudil otroctví a celý systém, který sloužil k jeho podpoře. Odmítl požadavky Jihu, za kterými právem spatřoval snahu o rozbití jednoty Spojených států. Lincolnova slova pronesená na tomto shromáždění současně naznačují jak politiku pevné ruky, tak i politiku práva, spravedlnosti i chápání potřeb a zájmů Jihu. Po několika měsících se ukázalo, že pozvání Lincolna do New Yorku nebylo nikterak nahodilé. Lincoln se stal kandidátem na nejvyšší funkci v zemi za republikánskou stranu, která se mezitím vnitřně upevnila.
Nikdy předtím v celé americké historii nebyl volební boj tak urputný jako v roce 1860. Proti Lincolnovi vedli nenávistnou kampaň nejen Jižané, ale i jejich spojenci na Severu. Rozpor mezi Severem a Jihem se stále vyhrocoval. Lincolnova strana nemalovala před voliči žádné vzdušné zámky. Postavila se proti dalšímu šíření otroctví, snažila se, aby byl uskutečněn zákon o osídlení a prosazovala uzákonění ochranných cel.
Navzdory ignorantskému postoji Jihu Abraham Lincoln zvítězil a stal se 16. prezidentem Spojených států. Byl však teprve osmým, jenž pocházel z mnohem početnějšího Severu. Vítězný Lincoln si vůbec nemohl dovolit ani krátké „zahmouření oka“ na vavřínech. Stejně tak se nemohl zabývat tím, co předcházelo volbám, nebo co bude, až převezme svůj prezidentský úřad. Musel intenzivně myslet na hodiny a minuty, které jej bezprostředně očekávali v mezidobí – tedy v etapě vymezené vítězným 6. listopadem 1860 a 4. březnem 1861, kdy měl složit přísahu prezidenta Spojených států. Jeho tušení jej nezklamalo. Lincolnovo zvolení zapůsobilo totiž na Jižany jako „smluvené heslo“. Stalo se signálem k naprosto oficiálním prohlášením a invektivám, které zdaleka přerostly běžný rámec politického zápasu a zapsaly se do denní kroniky nejčernějším písmem. Brzy po volbách tedy nastal v USA takový vývoj, kterého se vždy obával Washington i Adams, stejně jako Jefferson nebo Hamilton. Unie se neodvratně řítila k nejhoršímu. Začala se trhat. Odtržené jižní státy založily tzv. Konfederované státy americké. Za prezidenta si zvolili Jeffersona Davise. A Lincoln ještě před tím, než se mohl oficiálně ujmout úřadu a sestavit vlastní vládu, musel přihlížet jak se hromadí problémy, které již dosavadní prezident Buchanan nejen neřešil, ale brzdil vše, co mohlo pomoci uvést v život nové myšlenky. V den svého slavnostního uvedení do prezidentského úřadu řekl naprosto srozumitelně na adresu těch, kteří odtrhli jižní státy od USA: „Žádný stát nemůže právoplatně vystoupit z Unie jen tak, z vlastního podnětu.“ Zároveň žádal odštěpence, aby „klidně a dobře přemýšleli“. Celé vystoupení bylo rozhodné a odhodlané, ale zároveň klidné a smířlivé. Dvaapadesátiletý „poctivý Abe“ se tak ujímal úřadu zrovna ve chvílích, kdy narůstaly zlověstné mraky přímého vojenského střetu Jihu a Severu. Proto mu tolik záleželo především na jednotě Unie. Více než na zrušení otroctví. Říkal: „To, co dělám ohledně otroctví a barevné rasy, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii; a to, čeho se zdržuji, by Unii spasit nepomohlo.“ Skutečnost, že Lincoln v první řadě usiloval o vítězství Unie, vůbec neznamenala, že by snad opouštěl ideály, kterými byl prodchnut od svých nejmladších let, zejména pokud šlo o svobodu člověka – tedy i tmavé pleti. Pouze správně pochopil, že nezáleží ani tak na rychlosti, jako spíše na taktice – byl přesvědčen, že rozhodný okamžik určitě dozraje. To se stalo na schůzi vlády 22. září 1862, kdy Lincoln oznámil, že se rozhodl dát od počátku následujícího roku všem černochům v USA svobodu. Osvobození černochů, které bylo provedeno po řadě vojenských porážek, změnilo charakter celé občanské války. Sever přešel k revolučnímu boji. Kromě toho již předtím, v květnu 1862, Lincoln podepsal proslulý Homestead Act, poskytující každému občanu právo na 160 akrů volné půdy na Západě. Tyto státnické činy byly velmi pokrokovým činem své doby. Aby však Proklamace o osvobození černochů nebyla předem odsouzená k nezdaru, označil Lincoln za důležitý program rasového soužití a přizpůsobení uvnitř Spojených států. „Bílí a černí se musí naučit žít spolu na jediné bázi – jako svobodní lidé“, říkával Abe. Jako první krok k naplnění tohoto vznešeného předsevzetí pokládal Lincoln zařazení černochů do armády. Během dvou let vstoupilo do ozbrojených sil Unie 186 tisíc mužů černé pleti. Odvahou, zápalem i bojeschopností patřili k nejlepším. Samotný Lincoln přiznal, že bez jejich účasti by Sever těžko zvítězil. Válce byl tedy dán zcela nový charakter. Z boje za jednotu země se stala válka proti otroctví.
Lincoln si nepřál krveprolévání ani hospodářské pustošení. Válka mu byla vnucena a když bylo zřejmé, že jednota Unie bude zachována, dělal vše k tomu, aby boje skončily. Je třeba zdůraznit, že prezident trávil u vojsk veškeré své dovolené.
Podle Lincolna občanská válka rozhodla o tom, že „vláda lidu, v souladu s vůlí lidu a pro lid“ nezmizí z povrchu země. Když v dubnu 1865 Jih kapituloval, hájil Lincoln cestu mírového smíření v duchu hesla „k nikomu se záští, ke všem s láskou“. Byl přesvědčen, že je třeba podat jižním státům ruku a co nejdříve je cestou rekonstrukce opět zapojit do jednotného celku Unie. Rovněž promýšlel první kontury programu vzdělání a výchovy osvobozených černochů, který byl nezbytnou podmínkou jejich důstojného zařazení do americké společnosti. V neposlední řadě předpokládal, že by černoši měli dostat volební právo, zpočátku alespoň ti, kteří jsou – jak sám uvedl – „velmi inteligentní a zejména ti, kteří udatně bojovali v našich řadách“.
Lincoln vypracoval program poválečné obnovy, ale byl zavražděn dřív, než své plány mohl uskutečnit. Zastřelil jej fanatický stoupenec jihu John Wilkes Booth v dubnu roku 1865 při návštěvě představení „Náš americký bratránek“ ve Fordově divadle. Nad násilným skonem Abrahama Lincolna bylo hned od samého počátku položeno několik otázek, které nebyly nikdy beze zbytku zodpovězeny. Silnější než spekulace o Lincolnově smrti je však pravda o jeho životě a odkazu. Byl jedním z nejvznešenějších charakterů, bystrostí svého ducha se dokázal i přes svůj obyčejný původ dostat daleko nad ostatní, ale přesto setrval ve své skromnosti a přívětivosti.
8. září 2008
5 691×
2582 slov