Ačkoli se Adolf Hitler stal takřka fenoménem světových dějin, nelze charakter jeho osobnosti poznat beze zbytku a odborníci nepředpokládají, že by se tak stalo v budoucnosti. Často se mluví o výbuchu energie, který rozmetal vše, co mu stálo v cestě, a umožnil Hitlerovi, aby se vlastní pílí na krátkou dobu vypracoval z chudého a neznámého člověka na téměř neomezeného pána Německa a následně celé Evropy. Protože disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádřit ducha lidí své epochy, stal se pro ně jediným představitelem celého dobového německého myšlení. Dokázal přesvědčivým způsobem vysvětlit politické události, které způsobily nepříjemnosti národa, a také uměl davům zprostředkovat nespokojenost a zklamání v souladu s vlastními pocity. Tyto vlastnosti jsou bezpochyby hlavní příčinou vzestupu Hitlerovy osobnosti.
Adolf Hitler ztělesňoval všechny možné nálady, které v jeho době byly běžným projevem všedního dne. Spojil je v sobě a využíval je s naprostou jistotou jako nástroj svého vlivu. Jeho politické nadání stejně jako charismatická schopnost přesvědčit lid mu umožnili uvolnit obrovské kolektivní síly a využít jich pro své zvrhlé cíle. Hitlerovy schopnosti však nesmíme ani v nejmenším přeceňovat, spíše musíme počítat s tím, že svých politických úspěchů téměř nikdy nedosáhl proti silnému protivníkovi, a že k mnohému došlo ještě dříve, než doopravdy vstoupil na scénu. Tak či onak je Adolf Hitler jistě nejkontroverznější osobností dvacátého století…
Většina významných odborníků není v otázce osoby Adolfa Hitlera jednotná. Žádné rozpory ovšem nepanují kolem faktu, že nelze ve dvacátém století najít jinou osobnost, která by se tak důsledně vyhýbala všem lidským pokusům o sblížení a která by se tak intenzívně snažila skrýt všechno intimní. Vše začíná již u genealogie Hitlerovy rodiny o níž nechtěl nikdy mluvit a kterou zahaloval velkou rouškou tajemství. Hlubší důvod však zřejmě nespočívá v ustavičné snaze o stylizaci velikosti vlastní osoby, nýbrž v oprávněném strachu, že hlubší studie vlastního rodokmenu by hlasitě propagujícímu agitátorovi čistého „němectví“ připravila nepříjemná překvapení.
Již u zápisu v matrice města Braunau na Innu , kde se spíše slabý, tmavovlasý a nápadně modrooký Adolf Hitler narodil začínají nesrovnalosti. Pokud jde o jména rodičů dítěte, tedy Aloise Hitlera a Kláry Pölzlové neodpovídají údaje zcela skutečnosti, protože otec Alois přišel na svět jako nemanželský syn a nikoli manželský, jak je uvedeno v matričním zápisu faráře města Braunau. Protože to v soudobých poměrech představovalo jistou poskvrnu, vyvstala později oprávněná otázka, jaký je skutečný původ Adolfa Hitlera. Údajně již v roce 1921 se mezi vedoucími členy mladé NSDAP objevila nezaručená zpráva o možném židovském původu jejich „vůdce“. Zejména po skončení druhé světové války a smrti Adolfa Hitlera se stále častěji a hlasitěji ozývaly spekulace o údajném židovském původu tohoto fanatického strůjce holocaustu. Šlo však pouze o pomluvy znějící z úst stále hluboce raněných pozůstalých, protože i když je rodokmen „pána třetí říše“ značně nejasný, zprávy o židovském předkovi odsuzuje většina znalců coby absurdní. Díky usilovnému bádání moderních genealogů se podařilo vnést do otázky identity Hitlerova dědečka, tedy otce Aloise Hitlera více světla. Ukázalo se totiž, že nemanželsky narozený Alois, jehož příjmení se úředně změnilo na Hitler až roku 1876, byl synem služebné Anny Schicklgruberovou a zámožného Johanna Nepomuka Hitlera, tento ženatý dědeček Adolfa Hitlera pravděpodobně přesvědčil pomocí finančních příspěvků svého bratra, aby si Annu vzal a přijal nemanželsky počatého syna za vlastního. Johann N. Hitler má pro však pro rodokmen Adolfa Hitlera další význam. Měl totiž půvabnou vnučku Kláru Pölzlovou, která se stala třetí ženou ovdovělého Aloise Hitlera. Znamená to tedy, že Adolf Hitler je potomkem syna a vnučky J.N. Hitlera. Adolf Hitler byl se svým incestním původem patrně seznámen, proto opakovaně a důsledně odmítal mít vlastní děti. Musel se oprávněně domnívat, že by v důsledku svého původu z příbuzenského sňatku přivedl na svět duševně nebo tělesně postiženého jedince.
Poněvadž charakter rodičů má největší vliv na strukturu osobnosti dítěte, automaticky vyvstává otázka jakým způsobem přispěli Hitlerovy rodiče na tom, že se později stal „stvůrou“. Podle odborníku je třeba nejprve rozebrat roli matky, jejíž vliv je rozhodující pro povahu člověka. Mnozí životopisci hodnotí matčin vliv na utváření Hitlerova charakteru pozitivně. Ústředním bodem života Klára Pölzlové byla oddaná láska k dětem, díky té byla ovšem k dětem příliš shovívavá a zejména v malém Adolfovi vypěstovala silný pocit, že je něčím výjimečným. Vzhledem k tomu tři její děti, narozené dříve než Adolf, zemřely během jediného roku je pochopitelné, že své čtvrté dítě zahrnovala veškerou svou láskou a péčí. Ačkoli byl údajně chlapec vždy velice čilý a zdravý považovala ho matka za obzvláště náchylného k onemocnění, a proto ho také déle než tři roky kojila. Výsledkem této až přehnané mateřské péče byl vznik velmi pevného citového vztahu mezi Adolfem Hitlerem a jeho mladou matkou, který Adolf choval až do své smrti. Není pochyb o tom jak silně a upřímně Hitler svou matku miloval, důkazem toho je i fakt, že na každé cestě měl sebou její obraz, avšak podle většiny znalců ke své matce choval pocity zklamání a zatrpklosti, pramenící z roztrpčení, když mu jeho matka neposkytla při otcových - často velice tvrdých -trestech ani tu nejmenší pomoc,nýbrž pouze mlčky a ustrašeně přihlížela tomuto pokořování a týrání. Jiným způsobem nelze charakterizovat Hitlerovu pokornou matku, která ho již v dětství svým chováním mimoděk přesvědčila o tom, že může zvítězit jedině bezohlednou brutalitou a vyvolala v něm pocit, že je obdivuhodný, aniž o to musí nějakým způsobem usilovat.
Zatímco Hitlerova matka byla i přes četná zklamání vcelku sympaticky působící žena, jeho otec byl mnohem méně přívětivý. Z domova odešel již ve třinácti letech, aby se vyučil obuvnickému řemeslu, přesto se mu již v roce 1855 podařilo značně vylepšit své sociální postavení, když se stal úředníkem pro finanční kontrolu. Skutečnost, že již o pět let později mohl bez příslušného vzdělání, pouze díky samostudiu, nastoupit místo úředníka na celním úřadě v Braunau na Innu, svědčí nejen o jeho mimořádné inteligenci a nadměrné ctižádostivosti, nýbrž také o pozoruhodné cílevědomosti a důsledné vytrvalosti. Stejně jako syn Adolf byl nepochybně dominantní povahy a disponoval neobyčejným charisma, byl neomylný, netrpělivý a neklidný, byl chladný a vypočítavý, dokázal získat moc a využívat ji na své okolí, kterého si příliš nevážil, uměl stejně jako Adolf udělat dojem a přesvědčit lid. Alois Hitler byl nesnášenlivý, vznětlivý a brutální, přičemž své násilí občas obracel i proti své ženě a nevinnému psovi. Mnohem krutěji než všechny tělesné tresty však syna zasahovaly pokořující a ponižující zážitky, což údajně sám později přiznal jedné ze svých milenek. Adolfův otec nikdy nepřijal žádnou omluvu, dokonce ani v případě, že chlapec doopravdy nic neprovedl, Adolf mohl tedy uniknout trestu jedině prostřednictvím lží a zachránit si tak poslední zbytky důstojnosti. Když starý poddůstojník zapískal na dva prsty, musel malý Adolf okamžitě přijít. Toto ponižující chování otce je často srovnáváno s postavením židů ve Třetí říši , kteří byli bez jakýchkoli práv vydáni na pospas jakékoli libovůli. Žid byl vystaven tomu nejpotupnějšímu ponižování, přičemž neexistoval jediný způsob jak se od této hrůzy osvobodit nebo ji jakýmkoli způsobem zmírnit.
Všechny tyto nelibé zážitky z dětství, které Hitler mimoděk poodhalil ve své knize Mein Kampf na něm jistě zanechaly hluboké stopy a v mnohém vysvětlují jeho perverznost, způsobenou údajně tělesnou vazbou na matku již v ranném dětství. Již v tomto ranném dětství byly rozeznat jasné narcistní rysy jeho povahy, což se mimo jiné projevovalo nezkrotnou touhou po svobodě. Pomocí této teze je často vysvětlováno Hitlerovo pozdější jednání, jeho pohrdání školou a učiteli nebo pozdější opovržení profesory na akademii umění, kterým dával za vinu vlastní selhání. Takto vycházel ze všech svých porážek stále znovu s neporušeným narcismem: „čím více v životě zklamával, tím větší bylo jeho narcistické utrpení, čím větší pokoření ho potkalo, tím neúprosnější bylo jeho odhodlání pomstít se.“
Po předčasném penzionování otce se rodina přestěhovala a malý Adolf začal chodit do školy ve vesnici Fischlham u Lambachu. Zde se rodina rozrostla o dceru Paulu narozenou v roce 1896. Ve škole, kterou navštěvoval se svou nevlastní sestrou Angelou, působili na učitele dobrým dojmem. Ten později vzpomíná , že „Adolf byl bystrý a poslušný, ale zároveň velice živý.“ Přesto se již v tomto věku projevovaly známe charakterové rysy, totiž nezlomná umíněnost a všem známý nepřekonatelný odpor k jakékoli formě disciplíny. Tehdy dvanáctiletý Adolf stál jednou např. u dveří třídy a příchozí spolužáky posílal do opačných rohů učebny a třídil je na Germány a Negermány. Tvrdý řád ze strany otce i školních povinností v něm vyvolával pocity omezování osobní svobody. Kompenzoval je hraním na vojáky nebo indiány a rychle se z něho stal malý náčelník. V této pozici se poprvé ukázaly jeho tendence ovládat ostatní. Nedlouho poté se rodina opět přestěhovala a Adolf začal navštěvovat poměrně moderní školu, ve které dosahoval dobrých výsledků. Tato škola benediktinského řádu v něm vyvolala nové dojmy (např. nad portálem se nacházel hákový kříž) , které patrně zanechali v jeho duši určující stopy. Díky svému vynikajícímu hlasu byl vybrán do pěveckého sboru a brzy se stal ministrantem , v této roli se začal opájet slavnostní nádherou a krajní okázalostí církevních slavností. Také se již zde projevovaly jeho nápadné řečnické schopnosti, které později bez výjimky potvrdili všichni spolužáci. Žáci proti sobě často válčili, přičemž to byl právě Adolf, kdo vedl vojsko a dokázal již tehdy využívat své charismatické síly. Od roku 1898 navštěvoval Hitler již třetí obecnou školu v Linci, kam se rodina přestěhovala. Adolfovu přání nastoupit na uměleckou dráhu stálo v cestě přesvědčení otce, který preferoval zajištěnou kariéru úředníka. Aby se Adolf vyhnul prudké roztržce s otcem, zdánlivě souhlasil se studiem na reálné škole a vlastní plány vůbec neprozradil. Po dobrých počátečním výsledcích se objevilo okázalé selhání, které později komentoval jako záměrný projev odporu vůči otcově vůli. Příčiny tohoto selhání byly však jinde, což dokazuje i fakt, že se situaci nijak nezměnila ani po smrti otce 3. ledna 1903. Příkladným důkazem jeho pohrdání školou je událost z roku 1904, kdy s kamarády ze školy oslavoval začátek velkých prázdnin a oslava skončila pitkou. Když ho po cestě domů přemohla naléhavá potřeba, vykonal ji na kraji cesty. Použil k tomu vysvědčení, které právě dostal. Naneštěstí se tento usvědčující důkaz dostal do rukou ředitele školy(?!), který mu po ponižujícím proslovu vydal duplikát. Zatímco na základní škole převyšoval spolužáky svou inteligencí a dobré známky dostával takřka bez námahy, průměrná úroveň reálné školy byla podstatně vyšší a pro dosažení úspěchu bylo nutné tvrdě pracovat. Později Adolf na řádné ukončení školní docházky rezignoval neprosto. Veškerá jeho pozornost se točila kolem umění, kterému chtěl v budoucnu věnovat celý zbytek života, protože neměl za potřebí vykonávat výdělečné zaměstnání. Po smrti otce nemohl mladého pána již nikdo odvrátit od pochodu svou vlastní cestou. Samolibý mladík se také rád elegantně oblékal, což mu matka starostlivě umožňovala, snažila se také zavést jeho zájem nějakým smysluplným a respektovaným směrem, protože Adolf odvrátil svůj zájem naprosto od všeho. Tyto snahy však záhy ztroskotaly. Adolfovi se krajně příčila jakákoli manuální práce, stačilo mu, že v příteli Augustu Kubickovi nalezl osobu, která byla ochotná poslouchat jeho nekonečné přednášky doprovázené bouřlivou gestikulací. Matka měla o Adolfovu budoucnost oprávněnou starost a v naději, že mu pomůže v uskutečnění jeho snů ho poslala na Akademii umění v Mnichově, odkud se však po několika měsících vrátil domů s nepořízenou. Brzy po návratu byla Klára Hitlerová operována s nádorem na prsu. Operaci sice přestála, ale i tak ji čekala pouze malá část života.
Poté co se Klára v Adolfově péči poněkud zotavila, umožnila mu finančně, aby se definitivně odstěhoval do Vídně a mohl studovat malířství na akademii umění. Výsledek přijímací zkoušky byl však pro mladého bohéma šokující. Rektor akademie výtvarných umění mu jasně vysvětlil, že se pro malování nehodí a že jeho schopnosti jsou spíše na poli architektury. Tehdy se mu také vymstil jeho odchod z reálné školy, protože bezpodmínečným předpokladem pro přijetí ke studiu architektury bylo její ukončení. Místo toho, aby se snažil toto zameškání co nejrychleji dohnat , nedělal téměř nic. Podle často citovaného historika Fromma to byl „snobský mladý muž a jeho svéhlavost sahala tak daleko, že nebyl ochoten ani sledovat nějaký obtížnější úkol, ani myslet na někoho jiného než na sebe sama a na to, jak by si zpříjemnil život.“ Díky dědictví po otci nemusel sledovat svou finanční situaci. Po neúspěchu na akademii dělal jako by se nic nestalo a dále se věnoval vlastnímu studiu, které spočívalo v bezmyšlenkovitém čmárání a návštěvách oper, oblékal se ve stylu univerzitního studenta a všem tvrdil, že studuje malířství, dokonce i své matce a Augustovi. Z tohoto snění ho však vytrhla zpráva o tom, že jeho matka umírá. To byla již druhá, tentokrát ještě těžší rána osudu během jednoho roku. V těchto týdnech se Adolf o svou matku dojemně staral, spal vedle její postele a vařil jí. Když zemřela v ranních hodinách 21. prosince 1907, nalezl Dr. Bloch syna ležet na matčině posteli s portrétem v ruce. Židovský domácí lékař později líčil tento zoufalý okamžik v životě pozdějšího diktátora: „Za celou svou kariéru jsem nikdy neviděl někoho tak naplněného žalem jako Adolfa Hitlera.“ Tohoto oddaného domácího lékaře později zaslepený Hitler považoval za viníka matčiny smrti, který nad to měl ještě z její nemoci finanční prospěch. Po tomto období Hitler podvědomě považoval německo za náhražku matky, což dokazuje i neuvědomělý výběr slov, který připomíná operaci jeho matky postižené rakovinou, když později ve svém příkazu v definitivnímu vyvraždění židů mluví o nutnosti „odstranit, vyříznout a vyjmout židovskou rakovinu z těla německého národa“. Zde bylo také zaseto zrno ohromné nenávisti k židům, odpor který vůči nim Hitler choval se napájel zuřivostí, jež Hitler nevědomě pociťoval vůči židovskému lékaři dr. Blochovi, kterého považoval za ziskuchtivého vraha své matky. Ani tato citelná ztráta ho však nedonutila pohlédnou objektivně na realitu, naopak po vyřízení všech nezbytných formalit se urychleně vrátil do Vídně a ponořil se zpět do svého fantazijního světa. Adolf Hitler po celý život trpěl nedostatkem smyslu pro realitu, což se projevovalo již v době ranného pobytu ve Vídni, kdy nebyl schopen smířit se s faktem, že se definitivně nemůže stát studentem umění a zcestně obviňoval z vlastního selhání profesory akademie, kterým vyčítal aroganci a neschopnost. V této době ukončil Hitler i svůj jediný osobní vztah s Augustem Kubickem, když v jeho nepřítomnosti opustil společně pronajatý pokoj. V této dobrovolně zvolené absolutní izolaci se horlivě věnoval četbě knih s politickým, rasistickým a antisemitským obsahem, které po Rakousku šířili četné národně-nacionální skupiny.
V této době vstupují do Hitlerova života dvě klíčové postavy z let formování jeho osobnosti, šlo o tehdejší politické fenomény Rittera von Schönerera a dr. Karla Luegera . Georg von Schörer byl díky své tezi, podle níž měli být židé příčinou všeho zla na světě, a také díky radikálnosti svých proslovů nepochybně Hitlerovým vzorem. Dr. Karl Lueger, antisemitský vůdce politické strany, byl v knize Mein Kampf označen za „nejmocnějšího starostu všech dob“. V časopise Ostara holdoval Hitler článkům o „hrdinské ušlechtilé rase“ a nutnosti „střežit čistotu rasy“, čímž položil základ k vlastní budoucí cestě politického vůdce. V jeho ideálech se neobyčejně složitě mísil antisemitismus, rasismus, nacionalismus a socialismus, ideologie, které později úspěšně aplikoval na celý německý národ. Finanční statky z dědictví se pozvolna ztenčovaly a roku 1909 definitivně došly. Pro Hitlera tím nastaly tvrdé roky. Nebyl schopen dále platit nájemné a tak přespával na lavičkách, jako tulák prosil v klášteře o skromnou dávku jídla a zabýval se náhodnou prací jako nosič zavazadel nebo pomocník. I v těchto kritických letech svého života zůstal však údajně stále ponořen do svého světa snů a stále toužil po vzdělání. Toto svědectví podala žena, která během tří denní výpomoci půjčovala zedníkovi Nietzscheho spisy, ve kterých později nalezla ručně psanou navštívenku. Byl to Adolf Hitler. Koncem roku byl Hitler nucen požádat o azyl v útulku pro lidi bez přístřeší, což sám chápal jako největší životní prohru. Z tohoto velice hlubokého ponížení však vyšel nakonec dokonce posílen a jak později uvedl, vděčí této době za zkušenosti. To nesmlouvavě svědčí a jeho nezlomné narcistické rovnováze a obrovské síle jeho vůle, která se později stala těžištěm jeho politického vzestupu. Během jedné z četných politickým diskusí, které vedl s inteligentnější částí osazenstva ubytovny, dostal poprvé řádně za vyučenou. Hitler si díky tomuto zážitku zřejmě uvědomil, že při politických je nutno věnovat pozornost mínění posluchačů.
Stále častěji se pokoušel objasnit sobě i každému, kdo byl ochoten naslouchat vlastní selhání pomocí politických zvláštností Vídně a stále více se orientoval na Německo jako na svou pravou vlast. Jak později napsal, prostřednictvím svého druhu samostudia se mu podařilo odhalit řadu stinných stránek této hlavní metropole, která ho z počátku tolik přitahovala. Rakousko mu podle jeho názoru umožnilo rozpoznat tři základní nepřátele, kteří ohrožují existenci německého panského národa v jeho základech, totiž rasově nehodnotné Slovany, komunisty a zejména Židy. Jak sám uvádí, rozhodujícím krokem ke správnému posouzení židovské otázky bylo zjištění, že Židé nejsou Němci židovského vyznání, nýbrž že jde o samostatnou rasu. Tento pojem rasy, zaujal později klíčovou roli v jeho ideologii, jež úzce souvisela se sociálním darwinismem, podle kterého mohou z boje o existenci vyjít vítězně pouze nejsilnější.
Celkově vzato zůstává Hitler ve Vídni stále narcistickým člověkem žijícím v „upravené“ realitě, který se nezajímal o nikoho ze svých bližních a byl nadchnut snem podmanit si svět, zatím ovšem bez konkrétních představ, a který stále zůstával pln touhy po pomstě za všechna ponížení, které mu byla uštědřena lidskou společností.
Když se v květnu roku 1913 rozhodl Hitler opustit Vídeň a přestěhovat se do Mnichova, aby se zde pokusil o přijetí na akademii umění, kráčel tak vstříc další porážce – přijetí mu bylo stejně jako ve Vídni odepřeno. Byl nucen živit se podobně ponižujícím způsobem jako předešlé roky ve Vídni a stejně jako ve Vídni byl znám coby podivím a samotář. Podle své domácí ačkoli oplýval „rakouským šarmem“, důsledně se vyhýbal kontaktu s lidmi a snahám o sblížení. V Mnichově začal často také navštěvovat lokály, ve kterých vyhledával příležitost k politickým diskusím, přičemž jeho posluchačům byla již tenkrát patrná síla přesvědčivosti, doprovázená vášnivou gestikulací, protože jinak byl Hitler spíše neobratný, nejistý a uzavřený člověk. Často zkreslené představy a fantazijní plány bývaly přijímány spíše s úsměvem, nezřídka kdy také ovšem vyvolávaly bezradnost a rozpaky. Ze svého snového světa byl vytržen 18. ledna 1914 kdy byl zatčen, neboť se vyhýbal vojenské službě. Díky svým diplomatickým schopnostem vzbudil v rakouském konzulovi takový soucit, že nebyl ani potrestán a dokonce dosáhl toho, že byl uznán skutečnosti se však Hitler dávno svěřil Kubickovi, že nechce sloužit v armádě s Čechy a Židy, a ani nechce bojovat za habsburský stát. Naproti tomu byl kdykoli ochoten zemřít pro německou říši.
Jakkoli nebyl ochoten sloužit rakouskému pánovi, s obrovským nadšením se po vypuknutí druhé světové války přihlásil již 16. srpna jako dobrovolník u 2.bavorského pěchotního regimentu. Toto Hitlerovo překypující nadšení je nepochybně vysvětlitelné jeho zapálením německým nacismem, nicméně nevědomě k tomu přispěla ještě další okolnost. Vzhledem k tomu, že po nepřijetí v Mnichově si uvědomoval, že definitivně ztroskotalo jeho umělecké úsilí, vysvobodila ho válka z tíživé starosti jakým směrem se ubírat ve zbývajícím životě. Jestliže byl ještě nedávno tulákem a povalečem, choval se nyní jako disciplinovaný, korektní a zodpovědný, a krátce řečeno, jako úplně jiný člověk. Vysloužil si respekt svých velitelů, získal pověst intelektuála a byl vyznamenán Železným křížem první a druhé třídy. Někdy ovšem jeho spolubojovníci oprávněně pochybovali o jeho duševním zdraví. Jeden z nich později vypověděl, že jednou např. na okraji zákopu modeloval figurky z hlíny a pronášel k nim proslovy, ve kterých sliboval, že dosáhnou-li vítězství, dojde k vytvoření svobodného národního státu…
Okolnost, že opakovaně se štěstím unikal smrti, ho utvrdila v přesvědčení, že je předurčen k záchraně vlastního národa. Jednou pronesl ke svým kamarádům významné proroctví: „Ještě o mně mnoho uslyšíte. Jen počkejte až přijde moje doba.“ Válka však Hitlerovi umožňovala také aby se plně věnoval své zálibě v ničení. Vzhledem k neomezené víře v pravdivost sociálního darwinismu nevyvolávalo v něm strašlivé utrpení ve válce odpor, nýbrž spíše pocit osvobození. Po otravě plynem byl ovšem převezen do lazaretu v Pasewalk , kde ho dostihla i šokující zpráva o německé kapitulaci. Konec války s poraženou německou armádou a s vítězstvím revoluce v jeho vlasti přinesly opět další hluboké ponížení. Vojenská porážka pro něho představovala nesnesitelnou myšlenku, osobně se cítil neuvěřitelně ponížen důsledky Versailleského systému a nabyl přesvědčení, že pro zachování Německa je nutné bezohledně vyhladit, všechny nevyhovující vrstvy. „Když pomstí a zachrání Německo, pomstí tím i sám sebe a smaže vlastní hanbu.“ Tak popisuje Hitlerovi tehdejší pocity Erich Fromm. Po těchto tíživých okolnostech se Hitler definitivně rozhodl stát se politikem, čímž se vyřešily i jeho i jeho problémy s vlastní identitou.
V mnichovské jednotce byl pověřen úkolem nadchnout vyčerpané a demoralizované vojáky, kteří se vrátili domů. V roce 1919 se setkal s Antonem Drexlerem, železničním mechanikem, který založil německou dělnickou stranu (DAP – Deutsche Arbeitpartei). Již během prvního vystoupení nadchnul členy tak, že ho požádali, aby vstoupil do strany. Nadšeně souhlasil a okamžitě přijal v předsednictvu úlohu propagandy. V tomto postavení měl volný prostor pro experimentování a pro ověření svého řečnického nadání, jež se stalo pákou jeho bleskového nástupu do vedoucích míst strany. Hitler věřil tomu co říkal a dokázal davům poskytnout upřímné a vzrušené emoce. Jeho mimořádně citlivý a přesvědčivý tón mu zajistil úspěch, což bývá nezřídka kdy označováno za nejprimitivnější úroveň řečnického umění. Nicméně Hitlerovy úspěchy jsou nezvratné. Hlasitě křičící agitátor důsledně apeloval na rozhodující střední vrstvy tehdejšího Německa a snažil se jim vštípit své ohromné ideje. Jakkoli nebyly jeho názory originální, jejich účinnost spočívala v tom, že vyjadřovaly úzkosti a očekávání mnohých německých současníků. Upozorňoval na význam starobylých německých hodnotových představ, kterým hrozilo absolutní zaniknutí. Vědomě do své osnovy zahrnoval i antisemitismus, který byl již před první světovou válkou základem německých pravicově-extremistických proudů a byl tedy součástí představ a přání určité části tehdejší společnosti. Po vojenském zhroucení Německa, které narcistickému Hitlerovi neobyčejně ublížilo, ještě více zesílil jeho odpor k Židům a bolševikům. Tehdejší říšský tiskový mluvčí ho charakterizoval jako „démona posedlého šílenými národními představami.“ Již ve svém prvním politickém manifestu z roku 1919 předložil vlastní posouzení otázky židovského problému, mimo jiné se zde uvádí, že prvotním cílem musí rozhodně být odstranění židovských výsad a odstranění Židů vůbec. Hitler ve svých projevech používal ještě další prostředek, který se též nemíjel účinkem na masy, jež si stále živě pamatovaly hrůzy první světové války. Často nastiňoval svůj vlastní autentický prožitek. Jeho vlastní zkušenost z války byla nejsilnějším trumfem a stále znovu ho připomínal, aby dokázal pravdivost každého svého slova. Hitler dokázal tuto metodu v jistých obměnách takřka virtuózně používat. Byl dochován projev ve kterém uvádí: „Toto je má zkušenost, mé dřívější přesvědčení, můj reprezentativní prožitek světa. Je to posvěcený zdroj mé lásky i mé nenávisti.“
Ve společensky a politicky nejisté době Německa dvacátých let byl psychopat, který tak přesvědčivě prezentoval svou záležitost, bezpochyby nanejvýš atraktivní postavou. Určitě disponoval obrovským nadáním ovlivnit a přesvědčit lid, bylo-li to nutné často na řečništi vybuchoval v záchvaty vzteku, které bezprostředně vyvolávaly zájmy posluchačů. Těmto scénám však navzdory jeho upřímné nenávisti nedocházelo spontánně, ale byly předem vypočítavě naplánovány. Již v únoru roku 1920 se mu podařilo prosadit nový název strany Národně socialistická německá strana dělnická(NSDAP), a dále předložil svůj nezměněný program, obsahující dvacet pět bodů. Součástí jeho politického, na masy mocně působícího programu bylo např. obnovení třetí říše (respektive její vytvoření, 1. za Fridricha Barbarossy a 2. vytvořil Otto von Bismarck ), tento bod nesmírně imponoval všem vrstvám poraženého německého národa, který v této době zmítala nebývalá hospodářská krize. Ve svém programu slibuje nadřazeným Němcům potřebný Lebensraum, neboli životní prostor, který mělo představovat Slovany osídlené území na východě, a které hodlal v budoucnu zabrat pro svůj lid. Neskrytě reprezentoval i své antisemitistické myšlenky a neskrytě plánoval vyhlazení Židů, přičemž stále důsledněji a vytrvaleji zdůrazňoval nadřazenost Árijské rasy. Zraněné ego ponížených Němců bylo kupodivu ochotno respektovat tyto značně vyhrocené představy a slepě důvěřovalo fungujícímu sociálnímu darwinismu. Ve Výmarské republice vypukla následkem tvrdých sankcí Versailleské smlouvy obrovská a nezvládnutelná hospodářská krize, inflace dosahovala historicky neopakovatelných hodnot a nezaměstnanost dávno překročila hodnotu čtyřiceti procent, což je daleko za normou funkční ekonomiky. Není tedy divu, že zoufalý národ oddaně následoval vůdce, který přesvědčivě sliboval práci po všechny a pozvednutí Německa na úroveň hodnou nadřazeného národa. Těmito zdánlivě bezelstnými sliby byla odstartována Hitlerova politická kariéra, která později vyústila v celosvětovou katastrofu. Ve svém boji o politickou přízeň a moc se Hitler ovšem nechoval nijak taktně. Již v počátcích svých úspěchů zřídil komanda SA(Sturmmabteilung), což byly velmi početné družiny oddaných dobrovolníků, kteří za Hitlera dělali „špinavou práci“, která spočívala v odstraňování jeho konkurentů či umlčování opozice. Členy SA byli v drtivé většině případů muži ze špatného sociálního prostředí, kteří se neštítili naprosto žádného činu a např. usmrtit kojence jim nečinilo žádné problémy.Po definitivním nástupu Hitlera k moci se však staly zdrojem závažného problému, viz. dále.
V polovině října roku 1923 se Hitlerovi naskytla příležitost k uskutečnění revoluce. Všechny politické i ekonomické situace byly pro Hitlerovy plány příhodné. Hitler se již dávno přátelil s obrovskou německou kapacitou prvoválečným polním maršálem Erichem von Luddendorfem, který měl v tehdejším Německu ohromný vliv. Podařilo se mu získat jeho přízeň a pomoc. Když se 8.listopadu 1923 konal v Mnichově sjezd nejvyšších představitelů Bavorska, vnikl Hitler do sálu za doprovodu SA a prohlásil jak bavorskou tak, říšskou vládu za sesazenou. Na odpovědných bavorských místech se však podařilo puč odvrátit. Jako poslední zoufalý pokus byl zorganizován průvod do centra města, který byl později dáván za příklad hrdinství. Skončil ovšem krvavým masakrem na Mnichovském náměstí Odeon. Zatímco generál Luddendorf byl na místě zatčen, Hitler se zbaběle připojil k zoufalému útěku svých věrných. Když byl o dva dny později dopaden pokusil se o sebevraždu, což dokazuje jeho sklony k depresivním náladám jako reakcím na předešlé události (o druhou sebevraždu se Hitler pokusil v roce 1931 kvůli sebevraždě své neteře Geri Raubalové, ke které choval citový vztah). Byl převezen do pevnosti Landsberg, obviněn z velezrady a odsouzen k pěti letům vězení. Během tohoto nakonec pouze směšného, devítiměsíčního žaláře napsal Hitler své politické vyznání nazvané Mein Kampf (Můj boj), v němž přesně formuluje ideologii nacismu, vyhlásil věčný boj židovstvu, komunismu a kapitalismu na celém světě i hlásal vznik obrozeného a rasově očištěného Německa. Psal o národě, který povstane, aby vládl celému světu. Tato kniha byla později pozvednuta na bibli nacismu a i po více než padesáti letech od jejího prvního vydání rozpoutala např. v České Republice ostré spory.
Bezprostředně po svém propuštění začal Hitler opět upevňovat své pozice ve straně a již během následujícího jara dosáhl naprosté kontroly nad celou NSDAP, která byla nyní naprosto podřízena příkazům velitele. Budoucí vůdce začal kvapně a úspěšně posilovat úlohu strany hlavně na průmyslovém severu Německa. V tomto období získal pro svou nacistickou myšlenku několik mužů, kteří se v budoucnosti měli stát budoucími pohlaváři třetí říše. Patřil k nim Hermann Göring, proslulé letecké eso z první světové války, zdatný propagandista Josef Goebbels, strůjce teroru Heinrich Himmler a známí antisemitistický žurnalista Julius Streicher. Největší rozmach NSDAP následoval po burzovním krachu v roce 1929, který vyústil v ještě hlubší ekonomickou krizi, a to nejen v Německu. V alianci s další německou nacionalistickou stranou dosáhly v říšském sněmu 107 mandátů a stali se tak druhou nejmocnější silou v zemi. Zakrátko se díky prohlubující se krizi politická situace v Německu přiblížila občanské válce. K slibně vyhlížejícím pravicovým stranám byl prezident Paul von Hindenburg přístupnější, zejména proto, že slibovaly zlikvidování komunismu, který podle něho znamenal pro budoucnost národa závažnou hrozbu. Již v těchto letech jeho politického vzestupu se projevovala Hitlerova výbušnost a nedostatečná schopnost ovládat své emoce. To však později využíval zřejmě cíleně jako nástroj prosazování svých přání. Lidé začínali mít až strach z jeho nevypočitatelnosti a také Albert Speer tvrdil : „Mnohé hystericky působící reakce, o nichž máme zprávy, by snad v podstatě mohly být komediemi.“ Je uváděn zřejmě poněkud nadsazený příběh o vyhrocené situaci, kdy začal během jednoho ze svých zvlášť horlivých projevů ohryzávat části svého řečniště včetně špinavého koberce, což je nicméně vzhledem k jeho chorobné čistotnosti nanejvýš nepravděpodobné. V roce 1932 kandidoval Hitler na spolkového prezidenta a do boje se s dosavadním prezidentem Hindenburgem, který též kandidoval nasadil veškeré své rétorické schopnosti. Hindenburg vyšel sice z voleb jako vítěz, ale i Hitler byl s výsledkem spokojen. Volební výsledek druhého kola 10. dubna 1932 mu přinesl senzační zisk hlasů, který způsobil, že po dlouhých váháních a jednáních byl starý Hindenburg nucen jmenovat říšským kancléřem Adolfa Hitlera a to i přesto, že v posledních volbách v listopadu 1932 ztratila NSDAP dva miliony hlasů a její procentuální podpora voličů představovala 31,1 procent odevzdaných hlasů. Ke jmenování došlo 30.ledna 1933.
Hitler se horečně pustil do upevňování do upevňování vlastní moci a cílevědomě si krok za krokem budoval pozici neomezeného diktátora. Požár, který 27.února 1933 zničil budovu říšského kancléřství, se stal záminkou k legálnímu zákazu komunistické strany, která byla obviněna z jeho úmyslného založení. Ačkoli je dokázáno, že požár, který onoho dne vypukl, nebyl založen ani jednou z konkurenčních stran, nýbrž osamoceným Marinusem van de Lubbe, mladým holandským sympatizantem komunistické strany, a to z osobních důvodů, Hitler neváhal chladnokrevně nechat popravit nejvyšší představitele komunistické strany a přispěchat se svým zmocňovacím zákonem, aby uskutečnil odstranění demokracie a tím si zajistil neomezenou moc v říši. Ve zhruba polovině roku 1934 vyvstal problém s početnými SA. V Ernstu Röhmovi , vůdci mocných SA, spatřoval ve stále větší míře Hitler nebezpečného soupeře, kterého je třeba odstranit. Rozehrál tedy hru intrik, v níž byl Röhm obviněn, že chtěl zabít svého vůdce. Příkaz k popravení Röhma byl vydán okamžitě a spolu s ním i rozkaz k zabití početných dalších skupin z vlastních řad. Většina těchto zrádných vražd byla provedena během jediné noci 30.července 1934, která získala příznačné označení „Noc dlouhých nožů“. Tyto skutky však příkladně dokazují, že Hitlerovi není lhostejný pouze lidský osud Židů, Cikánů a Slovanů, nýbrž i německých civilistů, vojáků a dokonce stranických soudruhů, kteří náleželi árijské panské rase. Po další aféře podobného charakteru již prezident Hindenburg vyžaduje vyšetřování. Jeho postavení prezidenta v této době bylo tak neuvěřitelně malé, že se mu nepodařilo toto rozhodnutí prosadit a naopak podepsal blahopřejný telegram Hitlerovi, ve kterém mu děkuje za odvrácení hrozby pro německý národ. Mezitím chystal Hitler zákon, který by spojil funkci prezidenta a kancléře, což by zajišťovalo již naprosto neomezenou moc. Už 19. srpna 1934, tj. necelé tři týdny od smrti prezidenta Hindenburga odhlasovala německá veřejnost tento zákon drtivou většinou hlasů.
Na první příčce mezi Hitlerovými úspěchy, kterými získával další přízeň národa, beze sporu stál jeho tzv. hospodářský zázrak, který sice nebyl jeho osobní zásluhou, nýbrž byl dílem ministra financí Hjalmara Schachta. Od ledna 1933, kdy bylo v Německu více než šest milionů nezaměstnaných, se během několika let do roku 1936 dosáhlo plné zaměstnanosti a k tomu ještě bez inflace a při plně stabilních mzdách a cenách. Z dnešního pohledu je jasné, že takový výsledek není možný pro běžný režim. Pro lidi, kteří tehdy v Německu žili, to však bylo sotva průhledné, nehledě na to, že nezaměstnaným masám bylo stejně lhostejné jak k tomuto zázraku dochází. Tohoto enormního snížení nezaměstnanosti na nulu bylo dosaženo zejména mohutným rozvojem zbrojního průmyslu a budováním dálnic, dvou klíčových odvětví pro plánovanou válku.
V roce 1935 jsou kodifikovány tzv. Norimberské rasové zákony, které zbavovaly osoby židovského původu státního občanství. Tato opatření byla navíc doprovázena načasovanou propagandou Josefa Goebbelse, která mistrně vyzdvihovala hospodářské úspěchy. Namísto zdecimovaných SA se nyní vysoce elitní jednotkou stala Himmlerova garda SS (Schutzstaffel), která ve spolupráci s politickou policií–gestapem–začala budovat řetězec koncentračních táborů pro nežádoucí živly, kde později nalezly smrt miliony lidí.
Rozpoznat již tehdy v těchto nepochybných a překvapivých výkonech budoucí katastrofu bylo nemožné a nepodařilo se to ani německému lidu ani zahraničním státníkům, kteří stále slepě považovali Hitlera za vůdce, který umí racionálně posoudit své zájmy a neohrožovat mír. Ve skutečnosti však Hitler již roku 1936 bezostyšně obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, což bylo v přímém rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou. Nemluvě o opětovném zavedení všeobecné branné povinnosti a válečného letectva, které uskutečnil už dřív, a které taktéž odporovaly mírovým usnesením z Versailles. V říjnu roku 1936 uzavřel pakt s Mussoliniho Itálií, čímž vznikla část válečné osy Berlín-Řím. Přesto zřejmě nejistota před začátkem akce v něm vyvolala obrovské napětí, které se projevovalo prudkými žaludečními křečemi, zvýšenou popudlivostí, nespavostí a nakonec také vznikem kožního ekzému, kvůli kterému byl nucen vyhledat lékaře. Tehdy vyhledal specialistu na kožní onemocnění dr. Morella, který se později stal jeho ošetřujícím lékařem, nad čímž se pozastavoval rozum mnoha zkušených lékařů, protože Morell byl mezi kolegy považován za nedbalého zejména z hygienického hlediska.
V únoru 1938 oznámil Hitler překvapeným velícím generálům svoje rozhodnutí, že okamžitě přebírá do vlastních rukou vedení hlavního velitelství branných si. Tím se připravil na první cíl svých příprav budoucí války, na začlenění Rakouska do třetí říše. Anšlus neboli násilné připojení Rakouska k Německu proběhlo v březnu 1938 a ve skutečnosti nebylo nijakým způsobem násilné. Geniální propaganda společně s upřímnými řečmi o návratu do vlasti na Rakušany působila tak mocně, že se armáda třetí říše setkávala během obsazování spíše s blahopřejným vítáním než obvyklým odporem. Po tomto triumfálním úspěchu, začal vyvíjet kampaň proti Československu, na němž požadoval pohraniční Sudety obývané početnou německou menšinou. Pod tíživou hrozbou konfliktu se dvě nejsilnější vojenské velmoci západní Evropy zmohly jen na politiku zbabělých ústupků a zbabělého uklidňování agresora. Británie , která už v roce 1935 přistoupila na námořní dohodu s Německem, i její smluvní spojenec Francie , která měla smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s tehdejším Československem před Hitlerem uboze kapitulovaly a Mnichovskou dohodou z 29.-30.září 1938 daly Hitlerovi volnou ruku při obsazování Sudet. Domnívaly se, že diktátor nebude požadovat víc. Hitler však do půl roku obsadil i zbytek Českých zemí. U příležitosti těchto události, kdy se po obsazení zbytku Československa začal obávat, že západní velmoci by se do toho mohly přece jen vložit, byl nucen získat alespoň formální požehnání od svého jediného spojence Mussoliniho. Oprávněně se obával, že válka se západem, kterou zatím nezamýšlel, by mohla ohrozit jeho plány na dobytí východních území. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 proběhla zlehčeným výrazem nazvaná křišťálová noc, během které bylo zapáleno na dvě stě padesát synagog, byly zničeny nesčetné židovské obchody a byty a zavražděno jednadevadesát židovských občanů a pětadvacet tisíc Židů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Tímto památným dnem započala radikální fáze Hitlerovy protižidovské politiky. Zatímco v Anglii a Francii se Hitlerova věrohodnost jako partnera pro jednání se s konečnou platností zhroutila, podařilo se mu 23.srpna 1939 uzavřít pakt o neutočení se Stalinovým Ruskem, jehož tajným dodatkem bylo budoucí rozdělení východní Evropy a obzvláště Polska. Jeho úmysly byly patrné z proslovu, které pronesl k polské vládě, a ve kterém vyhrožuje, že při sebemenším incidentu „rozdrtí Polsko bez varování, takže po Polácích nezbude ani stopa“. Jen Hitler sám však v této době věděl k čemu a usilovně se připravoval na válku.
V této Hitler pozbyl veškeré schopnosti sebekritiky. Po zinscenovaném incidentu na radiové stanici Gliwitz na německo-polských hranicích, kdy převlečení muži jednotky SS stanici obsadili, povraždili posádku a začali vysílat proti Německu, vyhlásil Hitler 1.září 1939 válku Polsku. Ve skutečnosti však německá armáda operovala na území Polska již několik hodin předem. Po tomto klíčovém skutku nemohly zůstat velmoci dále nečinné a vyhlásily válku Německu, citelnou ofenzívu však stále nepodnikly. V bleskové válce proti Polsku bylo v průběhu dvou týdnů zcela zničeno polské letectvo a po dalších dvou týdnech byla celá polská armáda naprosto zdecimována. 17.září překročily i Ruské jednotky hranice Polska a zatímco se pokoušely proměnit východní Polsko a pobaltské státy na své državy, proměnil Hitler zbytek Polska na jatka. Tato Hitlerem osobně nařízená zvěrstva, kterým se ostatně Rusové snažili vyrovnat, probíhala zároveň se započetím stavby koncentračních táborů, likvidací určitých skupin a prvními transporty Židů na východ. Hitlerův demagogický charakter působivě dokazuje např. jeho rozkaz k vyvraždění všech nevyléčených a duševně nemocných německých soukmenovců jako „nadbytečných strávníků“. Tomuto pokynu, v němž se uplatňovala teorie bezcenného života padlo za oběť asi pět tisíc dětí a sto tisíc dospělých. Pobouřeni brutálními metoda „Vůdce“ se v Německu začaly formovat odbojové skupiny usilující o odstranění diktátora. Jejich plány na převrat však nebyly nikdy realizovány, stejně jako ztroskotaly všechny atentáty. Všechny včetně atentátu George Elsera 8.listopadu 1939 v mnichovské pivnici selhaly zcela náhodou.
9.dubna se nacistické jednotky vylodily v Dánsku a Norsku. Hitler, který byl nyní více něž kdy jindy přesvědčen o svých vůdcovských kvalitách a o svém poslání, zahájil 10.května1940 západní tažení proti Francii, během něhož bez problému obsadil i země Beneluxu. Demokracie, která předtím Hitlerovi tak bláhově ustupovala se náhle sama ocitla v krizi.Díky dobrým strategiím, trojnásobné letecké přesile a masivnímu nasazení pancéřových zbraní byl útok až nečekaně úspěšný a již 14. června vstoupily německé jednotky do Paříže. Když 25. června požádala Francie o příměří, ocitl se Hitler na vrcholu blaha, ve svých očích totiž splatil ponižující dluh první světové války. Pro podepsání kapitulace nechal speciálně dovést stejný vagón, ve kterém byla před lety zpečetěna porážka Německa. Nyní vzdorovala již jen Británie. Německá armáda se však místo masivní invaze pokusila získat převahu ve vzduchu. Luftwaffe pod velením Göringa a britský RAF svedly mezi červencem a říjnem 1940 bitvu o Británii, která Němcům připravila první válečný neúspěch a plány na vylodění na britské půdě musely být odloženy. Podobná vítězství spojeneckých armád byla však stále vzácná. Hitlerovské armády ovládaly území od severní Afriky po polární kruh a od Pyrenejí po Vislu . Po neúspěších Italského vojska na Balkáně musely Německé jednotky přispěchat na pomoc. V dubnu 1941 byl celý Balkán dobyt a předán Itálii.
Obrovská německá vojenská síla, která se 22. června 1941 dala na pochod proti východu, čímž Hitler přímo porušil Rusko-Německý pakt, zastihla Sovětský svaz přes opakovaná varování nepřipravený. Ve svém rozkazu operace Barbarossa Hitler považoval za neodkladné obsadit pobaltské státy, ovládnout Leningrad a jižní část od Kyjeva až k Dněpru , neboť tím měly být izolovány zemědělské i průmyslové zdroje. Tento rozkaz rozdělit vojsko na tři proudy vydal vůdce i proti vůli svých generálů, což svědčí o jeho stále rostoucím míněním o sobě samém, zejména o svých velících schopnostech. Hitler však v nezměrné touze po světovládě a moci, žádal již v zimě 1941 studii o vpádu německých jednotek do Afghánistánu a o následném dobytí Indie, čímž by rozdrtil celé anglické světové impérium. Jeho strategie byla však pozměněna již v počátku. Když v létě 1941 onemocněl horečnatým průjmem pokusili se jeho generálové původní plán zmařit a zařídit obrněný výpad proti Moskvě. K tomuto záměru se nakonec připojil i Hitler a v prosinci se německá armáda ocitla těsně před Moskvou. Právě v této stěžejní době udeřila pověstná ruská zima, která zasáhla německé vojsko zvlášť citelně. Hitler totiž nepočítal s trváním akce do zimy a jeho armáda neměla tudíž k dispozici naprosto žádné prostředky proti mrazu. Rudá armáda započala obrovskou ofenzívu a podařilo se jí zatlačit protivníka o tři sta kilometrů zpět. Německo se na této linii opevnilo a zahájilo blokádu Leningradu, která trvala dalších téměř 900 dní, a během níž vznikla v obklíčeném městě velmi kritická situace. Během akce vydal Hitler také rozkaz k bezprávnému zacházení ke všem rasově méněcenným zajatcům, tím dal každému Němci právo na bezohledné zacházení s Rusy. Ze čtyř milionů Ruských zajatců byl v únoru 1942 naživu jen jediný milion. Ačkoli tedy vojenská situace na konci roku 1941 kvůli ztrátám a ústupu německých jednotek nevypadala pro Hitlera nijak úchvatně, zprvu nebyl těmito zvraty nijak psychicky dotčen.
Hitlerova bezcitnost se dotýkala i vlastních vojáků. Jednou napomenul svého generála, který upozornil na nelidské podmínky nasazení svých mužů, že k nim chová přespřílišný soucit. S napadením Ruska se také začalo s přípravami k naplánovanému masovému vyvražďování evropských Židů. Již na začátku července 1941 pronesl: „Cítím se jako Robert Koch politiky. Objevil jsem bacil židovství, který rozkládá společnost.“ Pokud jde o konečné řešení otázky židovství byl Hitler jednoznačně rozhodujícím orgánem. Rudolf Höß, nejznámější táborový velitel z Osvětimi později uvedl do protokolů, že „vůdce fyzickou likvidaci Židů nařídil.“ Z Hitlerových výroků této doby, ostatně stejně jako doby předešlé je patrné, že se považuje za více než smrtelníka a je naprosto přesvědčen o svých kvalitách. Vůdce naprosto nesnášel jakékoli zlehčování nebo zesměšňování vlastní osoby. Příkladem je kauza s jeho spolužákem, se kterým se v osmi letech vsadil, že načůrá do tlamy kozla. Kozlíkovi se to zřejmě nelíbilo a malého Adolfa kousnul do budoucího penisu tak, že ho doživotně poškodil. Zřejmě v důsledku tohoto incidentů z dětství měl vůdce třetí říše pouze jedno varle. Spolužák byl nemilosrdně odsouzen k smrti. Tato neschopnost přijmout ponížení, i když bylo vyřčeno bez agresivního úmyslu je pro Adolfa Hitlera typická. Pověstná konference ve Wannse 20. ledna 1942 rozhodla o definitivním řešení židovského problému, rozhodla o cíleném celoevropském vyvražďování Židů. Během této válečné genocidy zemřelo asi šest milionů židů a dnes je označována jako holocaust. Od jara 1942 již v žádném případě Hitlerův fyzický a psychický stav neodpovídal železnému vůdci jak ho stále prezentovala propaganda. Opakovaně jej trápily bolesti hlavy a jeho okolí údajně cítilo, že poprvé začíná ochabovat i jeho paměť.
V květnu započala mohutná německá ofenzíva proti Rusku, která byla opět rozdělena do tří proudů z nichž dva byly zastaveny již v samotném počátku. Jediný směr ve kterém Němci dosahovali citelných postupů byl Jižní, který vedl na průmyslově významný Stalingrad. Právě Stalingrad se ovšem stal Němcům osudným. Německá armáda byla Rusy obratně dotlačena do města, kde byla obklíčena. Stalingradský kotel, jak bylo bojiště brzy označováno, se stal prvním opravdu závažným německým krachem. Boje u Stalingradu byly velmi tvrdé a trvaly až do února roku 1943, kdy skvělý německý generál Paulus, který stál doposud v čele zmítaného vojska porušil Hitlerův rozkaz bojovat do posledního muže a ve snaze zachránit alespoň část mužů kapituloval. Toto jeho prozřetelné rozhodnutí zřejmě zachránilo život alespoň přibližně deseti tisícům mužů jeho hrdého árijského vojska. Sám generál Paulus byl zatčen Rusy, později však nebyl souzen.V Africe, kde byla doposud úspěšná výlučně Hitlerova vojska se schylovalo k další katastrofální situaci. Po porážce u Ei-Alameinu byla v květnu 1943 nucena německá armáda také zde kapitulovat. Po tomto triumfálním úspěchu spojenců se Hitlerovi začala chvět levá ruka, což vehementně skrýval před všemi svými blízkými, natožpak před nadřazeným národem. Hitler pravděpodobně po katastrofě u Stalingradu a v Africe již nepomýšlel na vítězství a každou možnost k ukončení války odmítal jen proto, že za svůj jediný cíl považoval své vlastní přežití. Během tohoto období se zdravotní stav vůdce opravdu rapidně zhoršil, to ovšem nic nezměnilo na Hitlerově pasivním přístupu k radám Dr. Morella, aby si dopřál více pohybu. Naopak jeho podezřívavost vzrůstala i v nejbližším okolí do té míry, že mu nyní museli dva příslušníci SS ochutnávat jídlo, než si vzal sám sousto z kuchyně v sanatoriu.
Po spojenecké invazi do Normandie 6.června 1944 bylo každému jasné, že je tím zpečetěna konečná porážka Německa. Příčinou Hitlerovy neochoty zasadit se o uzavření míru i v tomto momentu je v první řadě to, že spojoval osud prohrávajícího Německa se svým životem a že se mu žádná oběť nezdála příliš velká, mohla-li prodloužit jeho vlastní život o několik měsíců. Hitler neváhal poslat na frontovou smrt další miliony mladých německých chlapců, kteří jen marně bojovali za odklad nevyhnutelného. Nutno ovšem říci, že německé obyvatelstvo bylo vůdci stále naprosto oddané a bylo ochotno naslouchat jeho rozkazy až do úplného konce. Této fanatické připravenosti k sebeobětování dosáhl Hitler neustálým povzbuzováním a ujišťováním o jistém konečném vítězství Německa. Hitler se důsledně vyhýbal všem vlivům, které by mohly omezit jeho sílu vůle. To se projevovalo odmítavým postojem při přijímání zpráv o materiální převaze nepřítele, ale také odmítáním možnosti navštívit a na vlastní oči spatřit katastrofální situace na frontách nebo bombardováním zničená německá města. Hitlerovu minimální schopnost rozpoznat realitu pozorovaly i jeho generálové a jen od roku 1943 se pokusili jeho vlastní důstojníci spáchat sedm atentátů, neúspěšně. V červenci roku 1944 ztroskotal i zřejmě nejdůmyslněji připravený atentát. Skupinka vysoce postavených důstojníků v čele s odhodlaným hrabětem Stauffenbergem propašovala výbušninu ukrytou v aktovce do Hitlerovy konferenční místnosti. Tentokrát Hitler bez zřejmých důvodů obešel dubový stůl, který ho následně téměř zcela ochránil před účinky výbuchu. Hitler tedy vyvázl živ a zdráv i z tohoto atentátu a dokonce byl posílen ve svém přesvědčení, že je pod zvláštní ochranou. Se zodpovědnými generály se vypořádal typicky pomstychtivě. Všichni byli pověšeni na klavírových strunách na řeznické háky a zároveň jim byl stahovány kalhoty. Tyto otřesné scény nechal nafilmovat a později si záznam s požitkem promítal. Přesto byla však vůdcova psychika tímto atentátem zraněna více než bylo na první pohled patrné. „Po atentátu 20. července 1944 se Hitler už nikdy neukázal na veřejnosti. Byl v tom tak důsledný, že je možné říci, že se před veřejností skrýval. Vedle strachu o život to bylo motivováno i jeho osobním hodnocením atentátu, ve kterém spatřoval nezasloužený projev nevděku; s hořkostí mluvil o tom, že po všem, co pro národ vykonal, měl snad právo zůstat ušetřen tak trapné odměny. Na všechno ujišťování, že atentát je dílem jen malé generálské kliky, která nemá nic společného s vůli a city národa, odpovídal, že najde-li se v národě třeba jen pár takových jedinců, je to na pováženou a nedává to národu nikterak dobré vysvědčení. Hitler, podobně jako mnozí jiní vládcové, velmi toužil po tom, aby byl uznáván jako dobrotivý král a prahl po tom, aby tyto jeho představy nadšeně, oddaně a jednotně sdíleli všichni Němci.“ (Genius Průměrnosti; Dušan Hamšík; strana 11)
Mezitím se díky mohutné spojenecké ofenzívě zhroutila západní fronta. Hitler se tam chtěl odebrat a řídit vojenské operace na místě osobně, avšak jeho lékař mu to přísně zakázal. Alarmující zprávy ze západní fronty se podepsaly též na jeho zdravotním stavu a silně mu přitížily. Hitler odmítal jakoukoli potravu a nechtěl nikoho vidět. Vůdcovo okolí se shodovalo, že ho nikdy předtím nevidělo tak sešlého a lhostejného, zejména ke zprávám z fronty. Důvodem této nápadné sešlosti byla bezpochyby pokročilá nemoc, kterou trpěl. Od tohoto okamžiku se Führerovo zdraví dále už jen markantně zhoršovalo a koncem života byl údajně pouhou troskou polykající na dvacet pět různých tablet denně. I když budeme akceptovat značně neobjektivní tvrzení o tom, že Hitler přežil válku, o jeho klidném důchodu nemůže být tedy žádná řeč. Trpěl totiž tolika onemocněními, že by jim v ideálním případě mohl vzdorovat maximálně pět let po skončení války, a i to je podle dnešních lékařů na tehdejší poměry velmi odvážné tvrzení.
Hitler setrval po atentátu až do 20.listopadu ve svém vlčím doupěti poblíž Rastenbergu, potom strávil nějaký čas v Berlíně odkud odjel 11. prosince. V těchto dnech vydal Himmlerovi rozkaz k uzavření a zničení všech východních táborů, aby veřejnosti neumožnil pohled do ohromných továren na smrt. To se stalo s výjimkou tábora v Osvětimi, který 27.ledna 1945 osvobodila Rudá armáda a kde se příslušníci SS snažili ještě ráno toho dne důsledně zničit všechny proti nim hovořící důkazní materiály. Doprovázen neuvěřitelnými bezpečnostními opatřeními byl vůdce dopraven do Ziegenbergu, odkud osobně řídil poslední zoufalou ofenzívu v Ardenách. 16.ledna 1945, ve chvílích kdy byl osud Německa coby třetí říše definitivně zpečetěn, vstoupil do budovy říšského kancléřství v Berlíně, odkud již nikdy nevyšel. Jediným Hitlerovým současným domovem byl tzv. Führerbunker. V první části tohoto bunkru byly pokoje služebnictva, sklady potravin, dietní kuchyně a pokoje Goebbelsovy rodiny. Teprve druhá část bunkru byla Hitlerovým hlavním stanem. Její součástí bylo osmnáct malých a nepohodlných místností, které musely obsahovat vše co je třeba k vykonávání státní moci i samotnému přežití. Hitler zde ostatně neplánoval zůstat dlouho, jeho cílem bylo pokusit se odsud dotlačit svá vojska k odvrácení blížící se ruské ofenzívy a pak se urychleně přesídlit do Alpského Obersalzbergu . Postupující nepřátelská vojska donutila Hitlera k tomu, že se počátkem roku 1945 zabarikádoval uprostřed zpustošeného Berlína se skupinou svých nejbližších v bunkru nadobro. Jediným jeho cílem této doby bylo prodloužit vlastní život o několik měsíců či týdnů. Počátkem února 1945 nadiktoval Hitler svému sekretáři Martinu Bormannovi svou politickou závěť. Odpovědnost za válku v této závěti naprosto převádí na západní velmoci a dále uvádí, že hlavním cílem války bylo vymícení Židů, za což mu bude Evropa jednoho dne vděčná.
„Tehdejšího Hitlera bylo možno srovnávat s troskou člověka, jeho ruce byly ochablé a trvale se třásly, namáhavě a těžce se ploužil , horní část těla při tom nahýbal dopředu, nohy táhl za sebou a postrádal smysl pro rovnováhu.“ (Anton Neumayr; Diktátoři v zrcadle medicíny; strana 179) Vůdcovo duševní já nebylo však nijak výrazně zasaženo. Hitlerovi důstojníci se i v této době jeho fyzického krachu podivovali nad jeho fenomenální pamětí a nezměněnou pružností reakce. „Stále disponoval neuvěřitelnou duševní silou.“ Pod tlakem katastrofálního situace v březnu 1943 upadl Hitler do stavu obrovského hněvu. Extrémní nedostatek jakéhokoli soucitu s bližními ukazuje odůvodnění rozkazu Albertu Speerovi: „Je-li ztracen boj, je ztracen i národ. Není nutné brát ohled na základy, které německý národ potřebuje ke svému nejprimitivnějšímu přežití, protože tento národ se projevil jako slabší. Ti, kdo tuto válku přežijí, jsou beztak méněcenní, protože dobří padli.“ Na jeho zvrácené ego poukazuje i šílený rozkaz z dubna 1945, který vydal krátce před svou sebevraždou. Nakázal zabránit postupu ruských vojáků podzemní dráhou otevřením stavidel Sprévy, čímž zároveň nechal utopit tisíce zraněných německých vojáků a civilistů, kteří zde našli útočiště.
Od poloviny března 1945 trávil čas Hitler se svou milenkou Evou Braunovou, která mezitím také přišla do Berlína, pouze ve svém těsném bunkru patnáct metrů pod zahradou říšského kancléřství. Po selhání poslední obranné akce ztratil naivní Hitler i svou poslední víru. Rozhodl se zůstat v Berlíně, vést zde obranu a v posledním okamžiku se zastřelit. Řekl, že bojovat nemůže z tělesných důvodů a také proto, že by se vystavil nebezpečí, že padne do rukou nepřítele. Poté co Hitler dozvěděl, že Heinrich Himmler, jeho vrchní velitel SS, začal vyjednávat o kapitulaci, učinil v noci z 28. na 29. dubna rozhodnutí ukončit svůj život. Během noci v přítomnosti právníka ještě uzavřel sňatek s Evou Braunovou, svědky byli Goebbels a Bormann. Hitler do poslední závěti uvedl: „Já i moje manželka volíme smrt, abychom se vyhnuli hanbě vzdání se či kapitulace. Naší vůlí je být okamžitě spáleni na místě, kde jsem vykonával největší části své každodenní práce v průběhu dvanácti let služby svému národu.“ Během posledních hodin v bunkru 30.dubna 1945 se vůdce rozloučil s přítomnými osobami a poděkoval jim za věrnost. Vydal výslovný příkaz k zajištění dostatku benzínu, což odůvodnil slovy :“Nerad bych byl po smrti vystaven v ruském panoptiku.“ Těsně před patnáctou hodinou se vůdce odebral do svých soukromých místností. Po několika minutách se ozval jeden výstřel. Podle nejnovější zpráv Hitler onoho dne skousl smrtelnou ampuli s jedem a ve stejný okamžik se svou osobní zbraní střelil do pravého spánku. Těla Adolfa Hitlera a jeho novomanželky byla následně vynesena před bunkr a zapálena, vzhled k vypjaté situaci a nedostatku benzínu nebylo však možno těla spálit bezezbytku. Tělesné ostatky manželského páru byly na místě zakopány do díry po granátu. Tak byl Adolf Hitler pohřben pod troskami své říše, říše, která měla dle jeho slov trvat tisíc let, a kvůli které neváhal obětovat miliony lidských životů a prolít krev dalších milionů obětí.
Vzhledem ke všem v dnešní době objasněným skutečnostem lze s jistotou vyvrátit spekulace o tom, že Hitler nezemřel a podařilo se mu okupovaný Berlín opustit. Adolf Hitler bezpochyby zemřel ve zničeném Berlíně, v centru rozpadající se říše, která měla pro lidstvo na celém světě tak katastrofální následky.
Vlastnost, jež u Hitlera byla jistě nejvýraznější, byl jeho sadistický charakter, který je charakterizován jako vášnivá přitažlivost všeho, co je mrtvé, zavražděné, rozkládající se nebo alespoň nemocné. Jedná se o vášeň měnit všechno živé nějakým způsobem v mrtvé. Objekty jeho pomatené touhy nebyli jen lidé, ale také města a různé objekty. Hitler ukázal svou destruktivitu též v nelidských plánech jak naložit s Poláky. Ti měli být kulturně „vykastrováni“ a živořit jen jako levní otroci na práci. Dalším brzkým projevem destruktivní pomstychtivosti byla zákeřná vražda Ernsta Röhma a více než stovky dalších vůdců SA. Avšak hlavní roli v Hitlerově ničitelském běsnění hráli Židé, přičemž v případě nenávisti k nim se projevil další nekrofilní prvek jeho charakteru, totiž představa, podle níž Židé otrávili árijskou krev. Tento strach z otravy vedl u Hitlera k přesvědčení, že největším ohrožením národa je syfilis. K zakrytí této demagogické povahy před okolím přispěly jeho dokonalé výstupy v roli lháře a herce. Tato prolhanost a věrolomnost jak v lidské, tak v politické oblasti představovala další z jeho zvláště nápadných charakterových vlastností. Jednalo-li se o osobní výhodu, neušetřil Hitler ani své nejbližší stoupence.
Základním poznávacím znakem Hitlerovy osobnosti byl jeho sadomasochistický autoritářský charakter. Obzvláště otřesný příklad jeho sadistické pomstychtivosti představuje již zmíněná reakce na popravu generálů, kteří se podíleli na atentátu z 20.června 1944. Hitler přikázal natočit dokument o mučení, popravě a mrtvolách generálů, které visely se staženými kalhotami zavěšeny na hácích na maso, a film si poté nechal pustit. Díval se na něj opakovaně se sadistickým zájmem a jako vrchol nechutnosti se dokonce postavil fotografii této hrůzné scény na psací stůl. Jak napsal Hitlerův bývalý obdivovatel Rausching, „Hitler byl schopen rozplakat se při zpěvu kanárka a v tentýž okamžik nechal krutě zavraždit svého politického protivníka“.
Dalším provokativním charakterovým rysem Hitlera byl jeho extrémně vyvinutý narcismus. Zajímal se jen o sebe , o své žádosti, touhy, myšlenky, a přání, donekonečna hovoří o svých ideách, o své minulosti, o svých plánech, svět ho zajímal jen jako předmět jeho plánů a žádostí. Jeho mimořádný narcismus byl vyveden do té míry, že Hitler vydržel hodiny poslouchat své vlastní projevy a ukájet se podobou svého hlasu.
Ve všech Hitlerových životopisech se také hovoří o jeho nezlomné vůli, kterou on sám považoval za jeden ze svých největších trumfů. Jednalo se rovněž o jednu z jeho vášní, které ho povzbuzovaly a nemilosrdně ho hnaly směrem k uskutečnění jeho cílů. Další Hitlerovou vlastností byl jeho narušený způsob chápání reality. Protože Hitlerovi chyběl jakýkoli smysl pro realitu, nebyl vždy schopen racionálního úsudku a ani objektivního zhodnocení situace. Základním Hitlerovým charakterovým rysem byla také jeho silně vyvinutá nedůvěra. Tato extrémní nedůvěra vyvolávala také obtíže v kontaktu s lidmi, známé už z jeho mládí, které ho posléze provázely až do konce života. K pevně zakotveným zvláštnostem jeho charakteru lze rovněž počítat silnou vznětlivost stejně jako sklon k prudkým až explozivním výbuchům afektu. Jeho často citované záchvaty zuřivosti přispěli k představě rozšířené především v cizině, podle níž byl Hitler takřka stále rozrušený, ustavičně řval a nebyl schopen ovládnout záchvaty vzteku. Hitler byl také zajisté velmi introvertní osobností a nepříliš disciplinovaným člověkem. disponoval ovšem také řadou pozitivních schopností, jímž vděčí za svoje ohromující úspěchy a za svůj vzestup z neznámé člověka bez odborného vzdělání v mocného muže Evropy. Z jeho vloh bylo bezpochyby nejdůležitější nadání ovlivňovat lidi a přesvědčit je. Hledáme-li původ jeho enormního nadání ovlivňovat lidi, které jej odlišuje od jiných úspěšných demagogů, narazíme nejprve na jeho neobyčejné nadání politického řečníka spjaté s výrazným hereckým talentem. Dále lze za neodmyslitelné nadání považovat jeho mimořádnou cílevědomost a obrovskou ctižádost, která byla patrná takřka z veškerého jeho vystupování. Celkově vzato Hitler jistě nebyl normální bytostí, z psychologického hlediska ovšem není ani ničím mimořádným co by nemělo v dějinách obdoby.
Hitlerova narušená schopnost kontaktu a jeho nepřístupnost se celoživotně projevovaly mimo jiné tím, že nebyl schopen přátelství. Stejný nedostatek soucitu, pravé náklonnosti, něhy či dokonce lásky byl přítomný i v Hitlerových vztazích se ženami. Ženy svého zájmu podvědomě třídil do dvou skupin, přičemž první vrstva byla zastoupena bohatými paničkami z lepších kruhů. Druhou skupinu tvořili obyčejné ženy, které stály intelektuálně pod ním. Ženy první skupiny nezřídka byly již vlivné dámy v letech, které ovšem poskytovaly jeho straně nezanedbatelné dary. Tyto dámy ho údajně nijak výrazně nevzrušovaly, nicméně čas od času jim byl sadomasochisticky oddán. Přítel Renaty Müllerové (prominentní herečky, která byla Hitlerovou milenkou) vylíčil příběh, se kterým se mu jeho kamarádka svěřila. Příběh se přihodil roku 1943 v budově říšského kancléřství. Ve chvíli kdy bylo jasné, že spolu budou mít styk se vůdce vrhl na podlahu a vyžadoval, aby po něm Renate šlapala. Když protestovala začal se zahrnovat obviněními a „sebetrapičsky“ se před ní válel. Čím více po něm Renate, která vyhověla jeho prosbám šlapala, tím více ho to vzrušovalo. Tato žena spáchala v roce 1936 sebevraždu skokem z okna, zjevně na Hitlerův nátlak. Je pozoruhodné, že mnohé ženy, jež bývaly Hitlerovi nablízku, spáchaly sebevraždu nebo se o ni alespoň pokusily. Kromě smrti jeho neteře Geli Raubalové, k níž choval hluboký citový vztah se ho však tyto skutečnosti nijak nedotkly. Překvapivá tendence k sebevraždě u mnohých žen, jež byly s Hitlerem úzce spjaty – i Eva Brunová podnikla dva sebevražedné pokusy – poněkud udivuje, vypovídá-li Speer, že ještě v pozdějších letech projevoval vůči ženám vyloženou ostýchavost. Hitler sám udává, že v mládí prý býval velmi plachý a většinou jen tajně a z povzdálí pozoroval pěkné blondýnky. Později však ve Vídni navazoval kvůli uspokojování svých sexuálních tužeb různě kontakt s osobami ženského pohlaví. I později po skončení 1. světové války se pokoušel dohnat zanedbané příležitosti k sexuálním kontaktům, na začátku dvacátých let měl v Mnichově dokonce pověst opravdového lovce žen, kterému ležely u nohou i ty nejkrásnější a nejzámožnější ženy. Hitlera nepochybně vždy přitahovaly ženy s bujným poprsím. Kromě toho byl Hitler upřímným obdivovatelem ženské krásy, což byl sklon, který po roce 1933 obratně podporoval Goebbels pořádáním různých schůzek mezi čtyřma očima. Nakolik přitom došlo i k sexuálním kontaktům, to ovšem zůstává sporné.
Angela Raubalová, běžně zvaná Geli, byla dcerou Hitlerovy sestry Angely, která dala své tehdy jednadvacetileté dceři kvůli jejímu dalšímu studiu v Mnichově svolení k tomu, aby bydlela u svého strýce Hitlera. Tím začal incestní poměr mezi vůdcem a jeho mladou neteří, která se později údajně stala jeho jedinou láskou. Geli byla podle popisu jednoho z fotografů roztomilá mladá žena, byla drsná, šarmantní, prsatá a trochu posměvačná. Na rozdíl od jeho dalších poměrů, jako třeba s Evou Braunovou, byl v diskrétní záležitosti se svou neteří právě on tím žárlivým a ke všemu svolným partnerem. Sexuální touhy studeného, ostýchavého, sadistického a destruktivního člověka, jako byl Hitler, měly převážně perverzní povahu. Jeho sexuální touhy ve směru ke společensky podřízenému ženskému typu byly převážně touhami voyeura a análně-sadistickými sklony. Mezitím dále stoupalo napětí mezi Geli a jejím strýcem, který po ní vyžadoval nesmírně ponižující praktiky a navíc mladou ženu naprosto svazoval. Rána 17.září 1931 si po prudké hádce vzala Geli život výstřelem z pistole. Geli byla kromě jeho matky jedinou postavou Hitlerova života, kterou opravdu miloval a její smrt ho velmi zasáhla. Údajně nebyl schopen navštívit ani její pohřeb a sám si chtěl vzít život, v čemž mu na poslední chvíli zabránil Rudolf Hess . Tehdy se prý rozhodl jakoby k potrestání sebe sama zříci se do budoucna živočišných bílkovin z masa a stát se vegetariánem.
Hitler si vskutku rád nechal posílat mladé ženy, aby si je mohl prohlížet nahé, a ani později se nemohl vynadívat na představení nahých tanečnic, jež měl ve zvyku pozorovat divadelním kukátkem. Uvádí se, že Hitler měl jistý strach z ženských genitálií, což bylo příčinou i toho, že se raději díval než jednal a že spíše než pohled zepředu ho vzrušoval pohled na ženskou vagínu zezadu.
Po smrti Angeliky Raubalové přichází doba Evy Braunové, z jejíhož deníku jsou písemné důkazy a vůdcově potenci. Spekulace, podle nichž prý nebyl schopen tělesné lásky k ženám a normálního pohlavního styku, se opíraly o pověsti, že měl jen jedno varle. To ostatně nevylučují ani poznámky jeho dvorního lékaře Dr. Morella. Zápisky Evy Braunové však vrhají světlo na Hitlerův celkový postoj k ženám. On přece zastával v pozdějších rozhovorech opakované mínění, že velký muž, za jakého se samozřejmě považoval, si k uspokojení svých sexuálních tužeb může vydržovat dívku, s níž může zacházet bez vnitřní účasti.
7. listopad 2007
16 825×
9913 slov
