Alfons Mucha

Alfons Maria Mucha se narodil v moravských Ivančicích 24. července 1860. Měl dvě sestry: Annu a Andělu. Jeho otec Ondřej pracoval jako úředník u soudu a Ondřejova druhá manželka Amalia byla dcerou bohatého mlynáře Odmalička projevoval nesporný malířský talent, avšak nikdy ho nenapadlo, že by se mohl stát malířem. Až jednou při své prázdninové cestě náhodou potkal posledního představitele sakrální barokní malby, starého mistra Umlaufa, jehož práce na něj hluboce zapůsobily. Roku 1871 nastoupil na Slovanské gymnázium v Brně a jelikož měl mimořádný nejen výtvarný, ale také hudební cit, tak si zde přivydělával jako vokalista v chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově. 1875 ještě před ukončením gymnázia se musel vrátit do Ivančic a nastoupit na místo písaře u soudu. V té době také připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky a vytvořil svou první přesně datovanou kresbu, pastel, představující Janu z Arku na hranici. 1879 navzdory přáním svého otce a na radu malíře Josefa Zeleného požádal o přijetí na Akademii v Praze. Nebyl však přijat, a tak přijal na inzerát na místo malíře divadelních dekorací v Ringtheateru ve Vídni. Stává se žákem tvůrce velkolepých pláten Hanse Makarta, v dílně Burghardt-Kautsky-Brioschi jenž se těšil velké přízni rakouské monarchie. Divadlo však vyhořelo a malíř se najednou ocitl zpět na jižní Moravě, v Mikulově. Poté působí v letech 1881-85 ve službách hraběte Khuen-Belassiho. Nejprve restauroval staré obrazy, později prováděl dekorační malířské práce na zámku v Hrušovanech nad Jevišovkou, v blízkém zámečku Emmahofu a 1884 na hradu Gandegg u Bolzana. V roce 1885 Mucha, s Khuenovou pomocí, odchází na odborná studia v Mnichově, kde studoval u profesora Hertericha a Lofftze. Poté 1887 si volí pařížskou Akademii Julian, ale po roce studií mu byla patronská záštita odmítnuta. Začal se tedy živit sám jako grafik a ilustrátor pro mnohá pařížská nakladatelství a časopisy. Přátelil se se Sérusierem, Mauricem Denisem a spisovatelem Strindbergem, nějaký čas u něj dokonce bydlel Paul Gauguin. Mucha zpočátku tvoří historické obrazy akademického aranžmá, teprve 90. léta 19. století znamenají v jeho tvorbě zlom - nachází svůj vlastní osobitý styl. Poprvé ho užije 1894, kdy si návrhem plakátu pro divadlo Théatre de la Rennaissance, ohlašujícím představení Gismondy s herečkou Sarah Bernhardtovou. Prakticky přes noc se neznámého malíře z Čech stal světově uznávaný umělec. Ačkoliv se tiskař obával přijmout Muchův konečný nákres vzhledem k jeho nekonvenčnímu stylu u Pařížanů měl takový úspěch, že někteří sběratelé podpláceli lepiče, aby jim plakát přenechali, anebo jej v noci žiletkou vyřezávali z návěstních tabulí. ´Muchův styl´ vešel ve známost. Úspěch onoho prvního plakátu vedl k šestileté smlouvě mezi Bernhardt a Muchou a v následujících letech jeho práce pro ni a pro ostatní zahrnovala kostýmy a jevištní dekorace, návrhy pro magazíny a obaly knih, šperky a nábytek a dalších četné úspěšné plakáty - vzniká "Dáma s kaméliemi", "Lorenzaccio", "Samaritánka", "Médea" aj. Nedlouho poté, co se objevil Muchovo první plakát na veřejnosti, styl Art Nouveau (secese) začal být často nazýván styl Alfonse Muchy Umělcovo dílo se brzy stalo součástí každodenního života; plakáty, dekorační zástěny, plechové krabičky na sušenky, obaly čokolád, parfémy či láhve likéru s etiketami navrženými právě Muchou prodávali téměř všude. Muchovi se podařilo vytvořit způsob, jak průmyslově vyráběné zboží udělat atraktivnější. 1898 spolu s Jamesem Whistlerem zakládá nevelkou malířskou školu Carmen, kde oba vyučují. Mucha vytváří řadu návrhů dekorační malby, mimo jiné vzniká panó "Čtyři roční počasí", "Čtvero umění", "Květiny", "Denní doby" a "Měsíce" (v letech 1896-99). Věnuje se i grafice knižní (za vrchol jeho ornamentální tvorby je považována jeho ilustrátorská práce na knize "Otčenáš" z roku 1899). 1897 v únoru byla v malém sále pařížské La Bordiniere uspořádána první Muchova výstava a od května do června připravil rozsáhlejší výstavu Salon des Cent. Uskutečnily se Muchovy výstavy ve Vídni, Praze a Londýně. Pobyt v Paříži představoval pro Muchu velkolepý odrazový můstek. V té době se zrodila myšlenka na monumentální malířské dílo z historie slovanských národů, "Slovanskou epopej", které by přispělo k jejich sblížení a sjednocení ke společnému boji za svobodu. Pro nedostatek finančních prostředků ale od realizace ustupuje. V roce 1900 se Mucha na pověření rakousko-uherské vlády účastní příprav světové výstavy v Paříži (je autorem výzdoby pavilónu Bosny a Hercegoviny a spolupodílí se na projektu výstavby pavilónu člověka). V pařížském prostředí však byl Mucha jednou provždy přijat jako dekoratér. Pokud by měl vyšší ambice, musel přijít s něčím šokujícím. Tak se zrodila Slovanská epopej, cyklus dvaceti monumentálních pláten, inspirovaných dějinami Slovanů. Roku 1904 odjel Alfons Mucha do USA získat prostředky na uskutečnění této myšlenky. Zde pak působí opět nejen jako výtvarník, nýbrž i jako učitel. zakládá zde výtvarnou školu, setkává se s chicagským průmyslníkem Charlesem Granem, který přislíbí finanční podporu Slovanské epopeji. 1906 se oženil s Marií Chytilovou. Vytvořil cyklus akvarelů Sedm blahoslavenství. Uskutečnily se jeho výstavy ve Philadelphii, Chicagu a Bostonu. 1909 založil Americkou Slovanskou společnost. V roce 1910 se Mucha vrací do Prahy a v zámečku nad městem Zbirohem si pronajímá ateliér, kde přivádí svoji mladou rodinu. Uzavírá se před světem a realizuje svůj velký umělecký sen - Slovanskou epopej. V Letech 1911 a 1924 podnikl několik cest na Balkán a do Ruska, kde zhotovoval skicy a návrhy pro Slovanskou epopej. Slovanská epopej je cyklus velkoformátových obrazů, kterým chtěl Alfons Mucha v němž se ideově navrací k myšlenkám českého národního obrození a zobrazuje mýty a legendy slovanských národů a shrnuje dějiny Slovanského národa. Plátna velká až 9x7 metrů.

Slovanská epopej obsahuje těchto 20 pláten:

• Slované v pravlasti (1912)
• Slavnost Svantovítova (1912)
• Zavedení slovanské liturgie (1912)
• Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1914)
• Bratrská škola v Ivančicích (1914)
• Tisknutí Bible kralické (1914)
• Milíč z Kroměříže (1916)
• Kázání Mistra Jana Husi v kapli Betlémské
• Schůzka na Křížkách
• Petr Chelčický (1918)
• Jan Ámos Komenský (1918)
• Svaz slovanských dynastů
• Po bitvě na Vítkově
• Jiří z Poděbrad a z Kunštátu
• Bitva grunwaldská
• Mont Athos (1924)
• Štěpán Dušan
• Car Simeon
• Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou (1926–1928)
• Apoteóza z dějin Slovanstva (1926–1928)

Celý obrazový cyklus Slovanské epopeje byl dokončen až na jaře roku 1928. Byl vystaven v Praze ve Veletržním paláci a malíř věnoval toto své dílo českému lidu. Obrazy přešly pod správu Galerie hlavního města Prahy, která je po druhé světové válce zapůjčila do Moravského Krumlova. Zde se cyklus vystavuje od roku 1963. V posledních letech se hovoří o tom, že by se měl soubor těchto pláten přestěhovat z Moravského Krumlova do Prahy. Kvůli tomu má na Bruselské cestě holešovického výstaviště vyrůst nová budova. Po návratu do Čech též Mucha spolupracuje na výzdobě Primátorského sálu pražského Obecního domu a návrh okna katedrály sv. Víta (1931) v Praze. Po vzniku republiky v roce 1918 navrhoval bankovky, státní znak a první známky. V roce 1939 nacistická vojska obsadila Čechy a Moravu. Čtyři měsíce po této tragédii byl těžce nemocný Alfons Mucha vyslýchán na gestapu a 14. července 1939 zemřel na zápal plic.Ve svém posledním tvůrčím období, již po vzniku samostatného Československa, se Mucha opět částečně navrací ke svému originálnímu stylu z konce 19. století, jeho návrhy bankovek, plakátů či poštovních známek však již nejsou tak úspěšné a žádané jako předtím. Po Alfonsu Muchovi pojmenoval Antonín Mrkos planetku (5122) Mucha. Muchovo muzeum, první muzeum na světě věnované životu a dílu proslulého, světově známého představitele secese Alfonsu Muchovi (1860 - 1939), je umístěno v barokním Kaunickém paláci v historickém centru Prahy. V Muchových obrazech je zachycena jak klasická vznešenost a noblesa, tak také dekadentně tajemná provokativnost a výzva; jeho postavy žen jsou dámy i tajemné svůdkyně ze snů.

Sám malíř dodává: "Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem."