Toto je příběh vědce, který je svou smrtí slavnější, než svým životem. Vždyť právě jeho jménem se už přes osmdesát let známkují všichni, kteří něco dokázali, ať už v oblasti vědy a techniky, literatury, míru atd.
Umíral ve svém paláci docela sám a opuštěn, uprostřed noci. Nadcházel 10. prosinec 1896. Neměl nikoho, komu by odkázal veškeré své bohatství, nikoho, kdo by stanul ve smutku nad jeho hrobkou.
Nobel se narodil roku 1833, v době, kdy jeho rodina bankrotovala. Otec byl stavebním podnikatelem ve Stockholmu. Aby otec Nobel unikl dluhům, začal vyrábět střelný prach, ale při nečekaném výbuchu pobořil několik domů a musel utéci do Petrohradu. Tam si založil zbrojovku a rychle rozšiřoval výrobu. Od té doby svého syna neviděl, a proto, když za ním syn s matkou přijeli, nepoznal ho. Pyšně jej vedl továrnou a ukazoval mu, kde vyrábí střelný prach, kde miny, kde granáty… Deset tisíc denně. Říkal mu, že chce zvýšit výrobu, protože na Krymu vypukla válka a synovi přikázal, že mu musí pomoci. Mladý Alfred odmítl. V té době ještě studoval Kanta a jiné velké filosofy.
Během krymské války (1853 – 1856) Nobelova firma prosperovala, jenže potom přišel mír a otec bankrotoval podruhé. Znovu hledal záchranu.
V té době jistý Petrohradský profesor konal pokusy s nitroglycerínem, který brzy vypálil několika chemikům oči. Nikdo netušil, kdy a proč vlastně vybuchuje. Všichni se této látky báli a chtěli jí mít co nejdále od těla. Jen Nobelové ne. Rozhodli se tedy, že jej budou vyrábět. Otec Nobel se svého syna dotázal, zda mu pomůže s výrobou. Alfred odpověděl, že ne, že jej chce vyrábět sám. Tehdy se mezi nimi rozpoutal konkurenční boj o nebezpečnou výbušninu. Oba ji chtěli vyrábět a prodávat, ale každý k jinému účelu. Otec hned začal počítat, kolik nitroglycerínu potřebuje dělostřelectvo a kolik za to zaplatí. Alfred pravil, že jeho nitroglycerín nebude zabíjet. Bude pomáhat stavět silnice, železnice, tunely, průplavy, trhat skály. Vynálezce musí mít nějakou myšlenku, poslání, musí vědět komu pomoci a komu ne, říkal syn otci. Jenže ten ho hnal k soudu, když výbušninu začal vyrábět.
Jedné noci v Petrohradě se přihodilo něco velmi podivného, co vyděsilo okolní lid. V noci kolem něvského kanálu prochází mladý, asi třicetiletý muž. Na chvilku se zastaví a zaposlouchá se do ticha. Potom konečně zapálí doutnák, odpočítá a hodí nálož do vody. Vytryskne gejzír, mina vybuchla a na hladině se objevují těla mrtvých ryb – prvních Nobelových obětí. Ano, byla to Nobelova rozbuška, která tuto zkázu způsobila. Začínal teprve květen roku 1863.
Nobel se vrátil z Ruska domů do Stockholmu, kde si najal starý barák a tam, kde bydleli lidé a na dvorku si hrály děti, začal vyrábět nitroglycerín. Aby ho nevyhnali, dal své firmě falešné jméno : Alfred Nobel, továrna na léky. Nový „lék“ šel rychle na dračku a stalo se to, jak Nobel řekl. Skutečně se s ním začaly stavět cesty, železnice, lámal útesy a dobýval horniny i uhlí. Začalo se mu říkat Nobelův olej.
Zanedlouho přišly další Nobelovy oběti, když vybuchla jeho továrna. Tam zůstali jeho nejbližší… Nikdo ta ubohá, spálená a roztrhaná těla už nikdy nenašel. Zůstal tam jeho bratr Oscar, přítel Hartmann… A Nobelovo svědomí. Začal se bouřit celý Stockholm a Nobel byl vypovězen z města. Co teď udělá?
Koupil si napůl shnilý vrak a vyplul s ním na moře. Tam, uprostřed širé hladiny, začal znovu vyrábět nitroglycerín. Musel měnit polohu, aby ho nevyslídili.
Najednou se začala Nobelova rozbuška, která byla určena k těm účelům, aby nikoho nezabíjela a neubližovala, měnit k horšímu. Vybuchovaly přístavy, lidé ve vesnicích umírali…
Jednoho odpoledne roku 1867 rozleptal nitroglycerínový olej nádobu v laboratoři a pramínek pomalu stékal na podlahu. Takový pramínek zabil už stovky lidí, ale nic netušící Nobel bezstarostně šlape po podlaze už nasáklé nitroglycerínem. Náhle však pramínek zpozoroval, znehybněl… Čekal, kdy olej pod ním vybuchne, kdy se obrátí proti svému pánu. Jenže podlaha zůstala klidná a mohl po ní bezstarostně šlapat dál.
Ta podlaha nasáklá nitroglycerínem byl vlastně už dynamit. Nádobka s nitroglycerínem stála náhodou na jakési hliněné destičce, která olej sála a zároveň jakousi silou spoutávala. Nobelův slavný dynamit není nic jiného než nitroglycerínem nasáklá infusiorová hliněná deska.
Ještě té noci s ním Nobel vykonal spoustu pokusů. Dynamit do sebe nechal mlátit, snesl mráz, oheň. Ani se nepohnul. Jen když Nobel použil rozbušku, nastala exploze.
To už Nobelův dynamit začal být slavný po celém světě a všichni o něj začali mít zájem. Pomáhal ve válkách, stavěl železnice… Všechno tak, jak Nobel řekl.
Tam, ve svém paláci v italském San Remu, za ostnatými dráty své zbrojovky, pracoval na patentu číslo 13 755, na raketě. Ulétla tři kilometry. Kdo to tam leží zasažen? Škube sebou v křečích a dlaněmi si zakrývá obličej? Vždyť to jste vy, pane Nobeli. Nezasáhla vás vaše střela, to jen při pokusu s raketami vás ranila srdeční mrtvice. A teď tu do ticha naposledy šeptáte: „Už nedokončím své dílo, komu je odkáži?“
Našli ho dlouho po smrti na zemi laboratoře, chladného s tváří zkřivenou bolestí. Jeho drobné tělo pohřbili do zmrzlé hrobky u Stockholmu.
9. březen 2008
5 381×
828 slov
