Alois Jirásek

Malé ohlédnutí u příležitosti 75. výročí úmrtí spisovatele Aloise Jiráska.

Letos v březnu uplynulo už 75 let od smrti spisovatele Aloise Jiráska, významného historického romanopisce, vyprávěče a povídkáře, zakladatele českého realistického románu, autora řady historických dramat. Alois Jirásek se stal jedním z několika málo velkých mužů našeho národa, kteří se navzdory všem proměnám času těší stále velké úctě a lásce. Alois Jirásek také nikdy nemusel odvolat ani jediné slovo, jež napsal.

Alois Jirásek se narodil 23. 8. 1851 v Hronově jako syn tkalce a zemřel už jako známý spisovatel dne 12. 3. 1930 v Praze. Svá středoškolská studie zahájil v Broumově u benediktínů, kde škola byla sice německá, ale učitelé Češi, vyšší třídy už navštěvoval na gymnasiu v Hradci Králové. Tehdy v mládí Jirásek poznával také nejrozmanitější povahy, starosti a zvláštnosti obyčejného lidu, jeho kroje i řeč, slýchal také hojné vzpomínky na staré časy a učil se cítit s lidem. Chtěl se stát malířem, ale z existenčních důvodů začal studovat historii a dějiny na Filozofické fakultě v Praze. Po absolutoriu se roku 1874 stal suplujícím učitelem na gymnasiu v Litomyšli, kde pak pobyl až do roku 1888, kdy se dostal do Prahy na gymnasium v Žitné ulici. Jirásek tehdy začal ihned s bedlivým seznámením se a probadáním Litomyšle, tohoto historicky tak památného města a jeho rázovitého okolí. Záhy také napsal práci Na dvoře vévodském a roztomilou Filosofskou historii (1877), rodinnou kroniku domu U rytířů (1880) a Na staré poště (1881) Všechny tyto jeho povídky mají veskrze látku čerpanou z časů, kdy Litomyšl měla ještě filosofický ústav. Své práce tedy zahájil už jako středoškolský profesor v Litomyšli, která se mu také stala druhým domovem, později pak pokračoval v Praze.

Za pomocí jeho Starých pověstí českých, vstupují jeho čtenáři do říše bájí i do příšeří české dávnosti a českého slova. Ve svých velkých obrazech všedních i slavných dní našich dějin, zejména doby husitské, barokní a obrozenecké, vytvořil Alois Jirásek základní modely našich existenčních postojů. Jeho rozsáhlé románové cykly ze zlomových období národních dějin - z husitství Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, z období protireformace Temno, Psohlavci a z národního obrození F. L. Věk, U nás, se staly základem a dovršením snah směřování české literatury 19. stol. k velkému historickému románu. Historickou objektivností, realističností a aktuálním vylíčením smyslu českých dějin přiblížil svá díla současníkům a příštím generacím. Jeho práce a recenze na ně vycházely téměř v každém ročníku tehdy vydávaného časopisu Osvěta (od F. Schulze, Fr. Bílého, F. Vykoukala a L. Čecha), také v časopisech Literární listy, Lumír, Zlatá Praha a Světozor. Česká akademie uznala jeho zásluhy tím, že roku 1890 byl jmenován jejím řádným členem, některým jeho pracím byly uděleny ceny České akademie. Roku 1896 byl vyznamenán titulem „c. k. školního rady“. Jirásek se angažoval i společensky. Např. v roce 1917 se spolupodílel na vzniku Manifestu českých spisovatelů na podporu české samostatnosti, známá je také jeho řeč ze dne 29. října 1918 v Hronově, na oslavu prohlášení samostatnosti Československého státu, byl také senátorem za Československou národně demokratickou stranu. Jirásek po svém přispěl k 28. říjnu 1918 a existenci samostatného státu.

Nejrůznější peripetie vztahů společnosti k Jiráskovi byly složité už za jeho života a ještě složitější po jeho smrti. Klasikovi velikosti Aloise Jiráska se proces neustálého posuzování a hodnocení samozřejmě nevyhnul. První díla Jiráska, vycházela od konce 80. let 19. století do první světové války a byla spíše jakousi „sběrnou“, vycházela střídavě, hlavně podle toho, co tehdy jen třicetipětiletý autor dokončil. V té době neúnavného Jiráska za první světové války zasáhla rakouská reakční cenzura, bylo to po vydání Temna a Husitského krále. Jiráskova smrt v březnu 1930 měla být, podle mnohých, definitivní tečkou za jeho osobností a dílem, jež se proměňovaly přímo v mýtus. Veřejnost si ale sama našla spisovatelovo dílo právě v těžkých dobách okupace Československa a germanizace naší země. Přišlo poválečné období, kdy bylo Jiráskovo dílo více zpřístupněno českému čtenáři, ale současně došlo do určité míry ke zneužití autora. Bylo jistě přínosem komplexní vydání (v pořadí 3.) zejména románového díla Jiráska v rámci tzv. „jiráskovské akce“ , ale úmysly těch, co tuto akci na začátku 50. let minulého století spustili, pod Gottwaldovou a Nejedlého záštitou, málem jeden dosud mocný literární odkaz nadobro zprofanovaly a jeho dílo tak uvrhly v opovržení. Pro ty z nás, kteří vydaný soubor všech 32 svazků jubilejního vydání Jiráskových spisů, nazvaných „Odkaz národu“ a zahájený ke 100. výročí Jiráskova narození, vlastníme, jsou jistě důvodem čestného místa v našich knihovnách, ale jsou pro nás hlavně studnicí poučení z našich národních dějin. Závěrečný, 32. svazek pod názvem Epilog jde už jakoby mimo řadu našich národních dějin, ukazuje na kořeny a začátky Jiráskova umění, kdy psal zejména stati popularizující, které neměly mnohdy vůbec co činit s historií. Jedná se i o jeho básně z mládí a povídky z hor na Hronovsku. Po těchto jeho začátcích se pak ale už objevuje jeho první historický román, a to z památného selského povstání na českém severovýchodě roku 1775, který nazval Skaláci.

Alois Jirásek s námi byl i tehdy, kdy naděje z Pražského jara vystřídala beznaděj z okupace v roce 1968. Ti starší z nás si určitě pamatují, jak se náš národ na začátku normalizace začal scházet u televizního seriálu, zpracovaného na motivy prvních dvou dílů F. L. Věka (1971). Seriál se pak už ale, právě pro svojí dodávanou sílu národu, v televizi neopakoval. Tehdy se Jirásek téměř octl na indexu, pro internacionalisty brežněvovského typu byl příliš „národní“. Teprve, když s nárůstem naší emigrace se začal vzývat smysl pro hodnoty domova a pro historismus, přiotevřená vrátka se i pro Jiráska v 80. letech pootevírala. Reprízu televizního F. L. Věka, zbaveného někdejších cenzurních zásahů, jsme mohli vidět až v prosinci 1989.

Dnes už jsou prof. Alois Jirásek a celé jeho dílo posuzovány daleko s větší objektivností a opravdu historicky. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc. ve své Monografii o Jiráskovi (1987) uvádí: Jeho dílo by při přehodnocování nemělo být ztotožňováno s chomouty, jež na ně navěšely předchozí oficializace. Za použití či zneužití své práce mrtvý autor nemůže. Při vzpomínce nás všech na 75. výročí úmrtí spisovatele Jiráska si jenom přejme, aby dílo tohoto velikána nemuselo už sloužit mocným tohoto světa, aby nás uvádělo i nadále do dějin našeho národa a aby působilo stále novým a novým objevitelům Aloise Jiráska jen radost z jeho mimořádného vypravěčského nadání.