Alois Jirásek

23. 8. 1851 Hronov – 12. 3. 1930 Praha

Narozen ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Otec byl původně tkalcem, pak pekařem. Vystudoval na německém piaristickém gymnáziu v Broumově, na českém gymnáziu v Hradci Králové a na pražské univerzitě historii. Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu. Pak přešel do Prahy, kde pokračoval v pedagogické práci i literární tvorbě. Obnovil osobní styky s Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu – Sládkem, Vrchlickým, Thomayerem, navázal přátelství s Wintrem, Raisem, Šimáčkem, trvalé kontakty měl s mladšími – Macharem, Kvapilem, Nejedlým. Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých povídek a románů. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. Účastnil se redigování časopisu Zvon.

Literární dráhu zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy pak zaměřoval na realitu současného venkova. Jirásek vytvářel velké časové údobí.

Začínal v 70. letech, přímo za časů ruchovců, pracoval však ještě ve 20. letech našeho století. Jeho prvním větším literárním pokusem bylo rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875), posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král. Více než 50 let psal povídky (Povídka z hor, 1878; Z bouřlivých dob; Rozmanitá próza). Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české), které pro svou veršovanost vstoupily do četby pro děti a mládež, kde po desetiletí úspěšně působily. Podobě šťastný osud měly zhruba 100 stránkové balady, idyly a romance, vyhledávané dodavateli, ilustrátory a potom i filmem (Filozofská historie, 1878; Maryla, 1887; Zahořanský hon, 1889; Balada z rokoka, 1905).

První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (Skaláci, 1875; Skály, 1887; Poklad, 1885; Na dvoře vévodském, 1881). Jako dobrodružný román (V cizích službách, 1885), či jako povahopisný obraz (Psohlavci). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.

Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátku husitství po jeho rozpad (v rozlehlých románech Mezi proudy 1-3, 1891; Proti všem, 1894; Bratrstvo 1-3, 1900 – 09), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk 1-5, 1890 – 1907; U nás 1-4, 1897 – 1904). Husitský král 1-2 ,1920 – 1930, o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.

Divadelně úspěšné hry ze současné vesnice, přispívají k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka, 1891; Otec, 1895). I hry historické (Emigrant, 1898; Jan Žižka, 1903; Jan Hus, 1911; Jan Roháč, 1904). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná Lucerna, 1905.

PRÓZA:

1. Nejstarší období:

Staré pověsti české - soubor pověstí od praotce Čecha, přes dobu knížat, husitství až po Bílou

Horu

2. Husitství:

Mezi proudy – líčí počátky husitského hnutí, spory krále se šlechtou a duchovenstvem,

vystupují zde historické postavy – Hus, Žiška, Václav IV., arcibiskup

Proti všem – líčí vrchol husitského hnutí, stavbu tábora, Zikmundovo tažení do Čech, bitvu na

Vítkově

Bratrstvo – třídílný román o úpadku husitství po bitvě u Lipan a odchod husitských vojsk na

Slovensko pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa

Husitský král – hlavní postavou je Jiří z Poděbrad, autor ho ukazuje jako silného panovníka

3. Doba pobělohorská:

Temno – doba největšího útlaku českého národa, duchovní život ovládla katolická církev,

Jezuitský řád; nekatolíci se tajně scházejí, čtou bibli a jiné zakázané knihy, za

což jsou pronásledováni jezuity

- za první světové války se stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo

pomíjivost moci, založené na násilí

Psohlavci – román ze 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení

chodských výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký – Kozina – popraven

Skály, Skaláci – o selské vzpouře roku 1777 na Náchodsku

4. Obrození:

F. L. Věk – pětidílný román, hlavní hrdina František Věk – kupec z Dobrušky, vlastenec;

cílem bylo ukázat jak probíhá proces Národního obrození v Praze (proud

vědecký) a v Dobrušce (proud lidový); historické postavy: Václav Thám a

Kramerius

U nás – čtyřdílná kronika odehrávající se na Náchodsku, hlavní hrdina kněz – buditel

Filozofská historie – o životě studentů v Litomyšli a o bojích v Praze 1848

5. Dramata:

Jan Hus

Jan Žižka

Jan Roháč

6. Divadelní hry:

Lucerna

Vojnarka

Otec

Styl psaní

Ve svých žánrově rozmanitých pracích podává tak podstatný průřez téměř celými českými dějinami, s důrazem ovšem na ty jejich úseky, z jejichž obrazům lze vytěžit důležité poznání minulosti i její odkaz na přítomnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůzněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu.

Vyrovnaného dojmu dosahuje už tím, že jeho postavy většinou neznají životní krajnost a že nám je vykresluje s umírněnou pozorností k jejich zevnějšku i nitru. Nabývají sice vlastní tváře jako jedinci, ale přinejmenším stejnou měrou jsou představiteli své společenské vrstva součástí lidského kolektivu. Vedle bouřlivosti lidských osudů, válečných vichřic a chodů dějin se u Jiráska vyskytuje poklid a idyla, vedle společenských rozporů snaha o stmelování lidí do blízkého společenství, o názorovou snášenlivost a lidské porozumění. Autor nezastírá existenci dobrých lidí, nepoctivosti, zrady a zla.

Jirásek si získal úspěchy také jako dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly skoro vesměs uváděny v Národním divadle. V největších rolích Jiráskových dramat s oblibou vystupoval Eduard Vojan. Většina her se ostatně udržela na repertoáru českých divadel podnes. Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o národní i státní samostatnost.Po Jiráskovi byl pojmenován i náš největší festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

Málokterý český spisovatel s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů, ačkoli si z nich autor vybíral především tak fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Nelze mu také upřít, že obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovi romány velký význam pro povzbuzení českého národa.

V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem za národně demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu činnost i literární neznemožnila nemoc. Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově.