Alois Jirásek

Narodil se r. 1851 v Hronově ze starého selského rodu. Otec byl původně tkalcem,
pak pekařem. Po studiích na německém piaristickém gymnáziu v Broumově a na českém
gymnáziu v Hradci Králové váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent,
a mezi náklonností k studiu historie. Zvolil druhou cestu a po absolvování univerzity odešel
r. 1874 jako středoškolský profesor do Litomyšle. Tam působil nejprve na gymnáziu, pak na
reálce. Z Litomyšle odešel r. 1888 do Prahy, kde působil až do r. 1909 na gymnáziu v Žitné
ulici. V těch letech napsal většinu svých vrcholných románů.

Od studentských let poutalo Jiráska přátelství k Mikoláši Alšovi, s nímž sdílel obdobné
umělecké představy a plány. V Praze se sblížil s řadou dalších umělců a kulturních představitelů. K jeho přátelům patřil Sládek, Thomayer, Rais, Winter, Nejedlý. Účastnil se
redigování časopisu Zvon. Zemřel v Praze, ale pohřben byl v rodném Hronově.

Literární dráhu zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy
pak zaměřoval na realitu současného venkova. Pozornost vzbudil teprve jeho první román Skaláci /1875/. Na základě dochovaných zpráv v něm vylíčil lidovou vzpouru proti cizímu panstvu - na Náchodsku. Z nedávné historie náchodského panství čerpal i v dalších dvou románových pracích. V románu Na dvoře vévodském vylíčil osvícenskou atmosféru konce 18. století na Náchodském zámku a snahy vlastenců o zrušení roboty. V próze Ráj světa, navazující na předchozí dílo, líčil prostředí Vídně v době tzv. vídeňského kongresu po skončení Napoleonských válek.

Nové podněty dala Jiráskovi od poloviny 70. let Litomyšl. Umělecky nejzdařilejší práce
S Litomyšlskou tematikou je Filosofská historie /1878/, podávající obraz litomyšlské společnosti, v níž se vlastenecké tendence českých studentů srážejí s konzervatismem poněmčelého maloměšťáctva. Z obrozenecké minulosti Litomyšle čerpal Jirásek námět pro
Povídky U rytířů 1880 a Na staré poště, které později shrnul spolu s Filosofskou historií do svazku Maloměstské historie /1890/.

V osmdesátých letech psal Jirásek zejména o době pobělohorské a husitské. R. 1881 napsal
Příběh z konce 18. století – Poklad. Větší význam měla povídka Sousedé /1882/ a V cizích
službách /1883/, zachycující osudy potomků husitů ve sporu bavorských knížat o Landshut v
době Vladislava Jagellonského. Prvním velkým dílem tohoto období je román Psohlavci, navazující ideově na Skaláky. V Janu Sladkém Kozinovi i v řadě dalších postav Jirásek vytvořil typy hrdinů, jejichž protipanský postoj je výrazem pevného přesvědčení o spravedlnosti vlastní věci. Dokázal zde zdařile vylíčit lidové prostředí chodského venkova.
Z doby pobělohorské čerpal námět pro román Skály, kde zobrazil postavu revolučního kněze Ulického, který se snaží roznítit lidovou vzpouru proti feudálním utlačovatelům a i on končí
na popravišti.

Koncem osmdesátých let Jirásek přešel k metodě velkých beletrických obrazů z českých dějin. Napsal trilogii z husitského období Mezi proudy, která má části Dvojí dvůr, Syn ohnivcův a Do tří hlasů. K husitské tematic se vrátil i v další románové trilogii Bratrstvo
/Bitva u Lučence, Mária, Žebráci. Zde zvolil za námět doznívání a pokles husitského hnutí.
Současně s velikými romány z doby husitské vytvářel Jirásek dvě rozlehlá díla, v nichž zachytil obraz národně osvobozeneckého hnutí v Praze i na českém venkově – pětidílný román F. L. Věk. Vzorem pro jeho hlavní postavu mu byl dobrušský kupec František Ladislav Hek.

Obrozenecký proces ve svém rodném náchodském kraji zobrazil Jirásek v čtyřdílné kronice U nás /díly: Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč/. Na rozdíl od F.L.Věka se zde soustředil na život venkovského městečka Padolí /ve skutečnosti se jednalo o Hronov/ s hlavní postavou
Padolského faráře Havlovického, který pod jiným jménem představoval skutečnou historickou postavu, buditelského faráře Josefa Regnera.

Těsně před první světovou válkou napsal a vydal Jirásek svoje poslední dokončené románové dílo – Temno. Zde uvádí čtenáře do Prahy i na český venkov a ukazuje, jak jezuité,
zvláště pak páter Koniáš, usilovali o zahlazení památky Mistra Jana Husa ve vědomí českého lidu. Výsledný smysl jeho díla byl však přece povzbudivý, a to především v tom, že Jirásek ukázal a vyzvedl mravní sílu a odolnost lidových vrstev národa. Za první světové války se Temno stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo pomíjivost moci, založené na násilí.

Mezi umělecky nejzdařilejší Jiráskovy práce patří Staré pověsti české, k nimž Jirásek čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy i jiných starých pramenů. Do popředí vysunul moment národní a vlastenecký.

Značné čtenářské obliby zvláště u mládeže dosáhla vedle Starých pověstí českých také Jiráskova povídka Z Čech až na konec světa, líčící na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova pouť českého poselstva Jiřího Poděbradského do západoevropských zemí. Vzpomínky na dobu mládí a období litomyšlského působení uložil Jirásek ve dvou svazcích, nazvaných Z mých pamětí.

Jirásek si získal úspěchy také jako dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly skoro vesměs uváděny v Národním divadle. V největších rolích Jiráskových dramat s oblibou vystupoval Eduard Vojan. Většina her se ostatně udržela na repertoáru českých divadel podnes. K těmto stále živých jevištním dílům patří trojice historických her Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, a zejména pohádková hra Lucerna. Zvláštní význam mají dvě Jiráskovy hry Vojnarka a Otec.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o národní i státní samostatnost. Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.