Život královských a knížecích dcer by se asi dnes ženám a dívkám nijak nezamlouval. Už jejich narození nebylo doprovázeno mimořádnou radostí, a to i tehdy, když panovník měl mužského potomka. V opačném případě byl přímo těžkým zklamáním. Tyto pocity sdílelo s královskou rodinou širší společenství až po lidové vrstvy. Mezi lidmi byly zmatky spojené s bezvládím chápány téměř jak živelná pohroma. Narození princezny pak navíc znamenalo, že panovník bude jednou potřebovat peníze na její vybavení - věno - a že vyhlásí mimořádnou daň.
Malé děvčátko většinou již v útlém věku bylo dáno na vychování zpravidla do některého kláštera a často se už tehdy stávalo objektem diplomatických kombinací otce. Pak následovala další výchova u zahraničního dvora, kde si měla osvojit mravy i zvyky země, v níž měla jako nastávající manželka vladaře působit. Citová stránka partnerského vztahu byla zcela zanedbatelnou záležitostí, i když se také vyskytovaly případy vzájemné náklonnosti - ovšem spíše výjimečně. Hlavním úkolem královny či kněžny bylo dát zemi legitimního dědice a tato povinnost ji svazovala přísnými pouty na každém kroku - na rozdíl od jejich partnerů.
Ani pro přirozené mateřské radosti neměla panovnice díky tehdejší praxi mnoho prostoru. Dítě přecházelo po narození do péče služebnictva a osob zvlášť pověřených dozorem i výchovou. Zejména dcery opouštěly brzy otcovský dvůr někdy natrvalo do vzdáleností předem vylučujících možnost příštích setkání. Náplň dne tvořily dvorské povinnosti, především pravidelná účast na modlitbách a církevních obřadech, vše v úzkém kruhu zvlášť vybraných osob. Teprve v období vrcholné gotiky a renesance měly podstatně větší možnosti nejen v oblasti plného smyslového vyžití, ale i v potřebě jemnějších duchovních a kulturních forem. To ovšem neznamená, že se v předchozích drsnějších poměrech nevyskytovaly výrazné ženské individuality, které by se nedovedly prosadit třeba v politickém životě a to způsobem přímo mimořádným. Významnou příležitost pro sebeuplatnění na odpovídající úrovni jim poskytovala církev, především v oblasti nábožensky citové a charitativní; pokud jde o kláštery, tam byla otevřena cesta i k nejvyšším funkcím.
Anežka Přemyslovna se dožila velmi vysokého věku –sedmdesát let a to je v historii dlouhá doba. Platí to pak tím více, jde-li o období velkých přeměn. A právě takové je třinácté století u nás. Za Anežčina dětství ještě dožívaly staré poměry raného feudalismu,a když umírala, byla země již pokryta městy, rozsáhlá kolonizace rozšířila zalidnění venkova a pronikavě se změnily formy řemeslné a zemědělské výroby. Ekonomickou sílu státu výrazně posílila těžba drahých kovů, především stříbra, vojenskou zas pevné kamenné královské i panské hrady, poněvadž šlechta nezůstávala pozadu za příkladem panovníka. Také společnost byla obohacena o nové, do té doby neznámé typy měšťana, poddaného zemědělce. Jeho povinnosti i práva byly stanoveny podle nových právních norem. Také život rytíře, jehož životní styl byl určovaný podle zvláštních pravidel, se výrazně lišil od starého bojovníka a člena knížecí družiny. A nemůžeme zapomenout ani na příslušníky nových mnišských řádů, mezi nimi zvlášť františkánů - minoritů a dominikánů, kteří představovali novou větev na starém stromu mnišství. Především tím, že nezůstávali uzavřeni za zdmi kláštera a tím izolováni od vnějšího světa, ale přímo programově chodili mezi lid a snažili se působit na jeho nejširší vrstvy.
Na začátku hnutí, jehož zakladatelem a představitelem byl František z Assisi, stála především myšlenka o službě nejchudším a nejubožejším členům lidské společnosti. Roku 1208 založil František s několika druhy jakési sdružení, jehož členové se v duchu zásad naprosté apoštolské chudoby zavázali sloužit zejména nemocným a tělesně postiženým. Tito laikové, chtěli sloužit bližním především útěchou kazatelského slova. Netoužili po světském svěcení či řeholním životě. Papež Innocenc III. schválil ústně jednoduchá pravidla, která František svým druhům sestavil, a povolil jim kázat. Ovšem jen o základních mravních otázkách, ne o teologických problémech. Církev si totiž v této době uvědomila, jaké se dopustila chyby, když zavrhla podobné snahy, založené na citovém prožívání některých biblických míst, oslavujících chudobu a zavrhujících pozemský majetek. Jejich vyznavače tím donutila k tomu, že přešli na pozice tajných neposlušných kacířů. A ty pak musila s velikou námahou potlačovat.
Oba řády byly zároveň výrazným prvkem mocného dobového hnutí usilujícího o všestranné prohloubení a zintenzívnění náboženského života. Jeho organickou součást ovšem představovaly i lidové proti církevní hnutí, které také toužily po obnovení křesťanského života podle prvotních zásad evangelia. A proto františkány považovala papežská kurie za vítaného pomocníka v zápase s nimi, protože mohutný kacířský proud v této době ohrožoval základy církevní stavby.
I v řadách minoritů (menších bratří) se ovšem postupem doby objevily projevy kacířské neposlušnosti. Sám František však vždy projevoval pokornou poslušnost církevním autoritám - nejen papeži a biskupům, ale i řadovému kněžstvu, i když byl hořce zklamán způsobem, jakým církevní praxe upravila jeho ideální představy a sny.
O čtyři léta později než František, vytvořila podobný kroužek nadšených dívek i žen Klára, dcera z šlechtické rodiny fiorentské, ta se nočním útěkem zachránila před smluveným sňatkem a rozhodla se následovat příklad evangelické chudoby svého mistra. Nové hnutí se pak šířilo přímo neuvěřitelnou rychlostí. Nezachovalo si ovšem původní idylický ráz jednoduché prostoty, ale bylo podřízeno pevné organizaci a přesným řádům. O to se především zasloužil kardinál ostijský Hugolín, který r. 1221 potvrdil pravidla nové řehole a o dvě léta později je ještě upřesnil.
Menší bratří - minorité, v lidu prostě nazývaní františkány, podobně jako ženská odnož dostala název klarisky - putovali od místa k místu, zpívali a kázali u přenosných oltářů shromážděným davům lidu, které přilákala nezvyklá podívaná. A právě v měšťanském prostředí, kde se vytvářela největší koncentrace obyvatelstva, získávali nejvíce posluchačů a jejich kázání měla největší ohlas. K františkánům se pak přibližně ve stejnou dobu přidružili dominikáni (1216), kteří se ovšem nezaměřovali na kult ideálu křesťanské chudoby a účinné lásky k bližnímu, ale na programově řízenou kazatelskou činnost. Stejně jako františkáni se stali dominikáni účinným prostředkem církve pro působení na tlumení objevujících se rozporů. Na takové úkoly totiž světské kněžstvo, příliš srostlé s feudální třídou už nestačilo.
Do našeho prostředí pochopitelně výrazně zasahovaly ze zahraničí i významné politické události. Z nich je třeba uvést zápas mezi císařstvím a papežstvím, představiteli dvou vrcholných mocí soupeřících spolu o svrchovanou nadvládu.
Právě do let Anežčina dětství spadá konec pontifikátu Innocence III. (1198-1216), tvrdě prosazujícího nárok na plnost moci nad celým světem. Papežovi měla napříště příslušet vláda nad církví osvobozenou od jakýchkoliv zásahů světské pravomoci. A zároveň chtěl být nadřazen všem panovníkům, císaře nevyjímaje. Za Innocence dosáhly tyto aspirace svého vrcholu a největších úspěchů při prosazování. Boj ovšem pokračoval dál. A se střídavými výsledky. Anežčin otec, král Přemysl I., dovedl pohotově a neobyčejně obratně využívat toho, že vládcové říše byli do té míry zaneprázdněni, že nemohli jako v nedávné minulosti tvrdě uplatňovat svou vůli proti zájmům české politiky. Za této situace bylo možné získat větší míru nezávislosti a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Přemyslovi se také skutečně podařilo vytvořit pevně zkonsolidovaný stát ozdobený královským titulem. A to již dědičným, ne pouze přiznávaným jen některým panovníkům - a také obecně uznávaným jak od papeže, tak od císaře.
Stejně jako důsledky velké evropské politiky zasahovaly do našeho prostředí nové myšlenkové a duchovní proudy. Starý církevní názor na ženu, založený na představě o dědičném hříchu Evy, odsuzující její potomky ke ztrátě rajského života, v této době ustupuje do pozadí. Je nahrazován narůstajícím kultem P. Marie, která dala lidstvu vykupitele a tím vlastně odčinila provinění Evino. Ženy také v období gotické kultury začínají aktivně vystupovat v životě veřejném i kulturním. Všechny podněty velkých proměn nenalézaly u nás hned příznivou půdu. Platí to např. o kacířském hnutí, které na počátku třináctého století silně zasáhlo severní Itálii a jižní Francii. Vznik masového proticírkevního hnutí totiž předpokládal situaci, k níž vývoj u nás v té době ještě nedospěl. Široké vrstvy společnosti si dosud neosvojily zásady křesťanského učení v takové míře, aby na jejich základě mohly formulovat svůj odpor proti současným společenským poměrům, které se nesrovnávaly s apoštolskými ideály, hlásanými Písmem. Tuto funkci zatím spíše plnily pohanské přežitky, které se po dobudování sítě farních kostelů rychle vytrácely. Ta teprve umožnila duchovenstvu navázat těsnější kontakt s obyvatelstvem, které bylo předtím spojeno s křesťanstvím dosti povrchně, jen občasnou účastí na církevních obřadech. I když se dokázala definitivně vypořádat s nejvíce nápadnými projevy přežívajícího pohanství, potřebovala určitý čas, aby ovládla základní soubor kultovních představ lidu.
Křesťanství přicházelo do Říma a na celé území kultivované vyspělou civilizací antiky jako ideologie ponížených a sociálně utlačených lidí. Teprve po složitém vývoji se stalo vládnoucím státním kultem. U nás naproti tomu bylo od svých počátků organicky spojeno s feudální třídou a znamenalo pro ni také vítanou ideologickou podporu při upevňování jejích mocenských pozic. I když přinášelo i jisté zjemnění zvyků a mravů - např. v boji proti otrokářství -, také pak určité zmírnění tíživého tlaku neomezené moci, a to i v poměrech majetkových, jeho zevní formy zůstávaly dlouho velmi jednoduché. Znamenalo totiž také svými příkazy a zákazy dosti radikální zásah do dosavadních zvykových i mravních norem obyvatelstva. Např. požadavkem dodržování jednoženství, církevních půstů - také ovšem zavedením nových dávek a platů.
V době, kdy se papežská kurie již nechtěla spokojovat s emancipací církve zproštěné od závislosti na světské moci a prosazovala tezi o církevní nadřazenosti, platila u nás stále jako rozhodující vůle panovníka. Ani Přemysl I., jinak velmi citlivý na dobové kulturní a civilizační podněty, nemínil slevit ze starých zvykových práv, jejichž výrazem byla např. skutečnost, že i pražského biskupa považoval za svého osobního, sobě podřízeného kaplana.
Svedl proto s biskupem Ondřejem, stoupencem emancipačního směru, dlouholetý tvrdý boj a pro poměry v české církvi bylo příznačné, že na jeho straně stála převážná část českého duchovenstva nesouhlasícího s reformními předpisy a vyjadřujícího přímo bouřlivým způsobem svůj odpor k nim. Mezi reformami byl např. i závazek celibátu, vyhlášený na koncilu lateránském roku 1139, u nás byl ovšem stále obecně nedodržovaný.
V tomto sporu s biskupem Ondřejem musel ovšem Přemysl I. posléze ustoupit, protože hájil pozice dávno překonané. Podařilo se mu však kompromisní dohodou do budoucna zachovat alespoň některé pozůstatky staré praxe. V zásadě si tedy i u nás církev, byť opožděně, nezávislost na světské moci vybojovala. V jednotlivých případech však nadále leckdy rozhodoval víc aktuální poměr sil než právní pravidlo. Sám biskup Ondřej ostatně zemřel ve vyhnanství a ani papež nezasáhl u Přemysla v jeho prospěch, protože byl vázán politickými ohledy.
Na rozdíl od Ondřeje patřil jeho předchůdce biskup Daniel (Milík), který pravděpodobně pokřtil Anežku, ještě ke starému typu biskupa-knížecího kaplana. Neváhal také podrobovat se poslušně panovníkovým přáním a učinil tak např. v aféře, která měla mimořádný význam pro Anežčinu matku. Musila také jistým způsobem poznamenat i dojmy Anežčina dětství.
Přemysl Otakar I., žijící dlouhá léta v legitimním manželství s Adlétou Míšeňskou, s kterou měl také několik dětí, syna Vratislava a tři dcery, pocítil poněkud opožděně vnitřní pochybnosti o oprávněnosti svého manželského svazku. Oba manžele spojovalo totiž blízké příbuzenství, což byl v panovnických rodinách dosti běžný případ. Obvykle jej bez nesnází vyřešila papežská dispense. Oba mladí snoubenci, které prý kupodivu k sobě pojil citový vztah, si ji však při sňatku opomenuli opatřit. Protože nikdo nic nenamítal, bylo dlouho vše v pořádku, dokud s námitkami nevystoupil sám Přemysl.
Vlastní motivy jeho jednání jsou dosti podivné. Měl legitimního dědice a z těchto důvodů se musel nechat rozvést - v jiných případech rozvod nepotřeboval. Navíc mu rozchod s Adlétou hrozil politickou krizí, protože její rodina patřila v říši do štaufského tábora a k němu se tehdy i on sám hlásil. Nejpřirozenější vysvětlení proto asi bude, že ho stárnoucí Adléta prostě omrzela.
O vážnosti jeho rozhodnutí pak svědčí, že nemínil ustoupit před žádnými nesnázemi. V biskupovi Danielovi nalezl úslužného pomocníka. Překážka blízké příbuzenství byla snadno prokázána a výrok biskupského soudu prohlásil Adlétino manželství s Přemyslem za neplatné. Tomu pak již nic nestálo v cestě, aby mohl r. 1199 uzavřít nový sňatek s mladou Konstancií, sestrou uherského krále.
Nešťastná Adléta posléze hledala pomoc u papeže, její postavení bylo málo záviděníhodné; ozbrojené stráže ji totiž nepustily ani na soudní zasedání, aby mohla hájit svá práva.
Innocenc III. byl ovšem tímto Přemyslovým činem pobouřen a v listu určeném francouzskému kněžstvu dokonce označil Konstancii za cizoložnici. Neváhal ostatně před několika lety velmi rozhodně zasáhnout proti francouzskému králi Filipovi II. Augustovi, který krátce po svatbě zapudil svou manželku Ingeborg Dánskou a znovu se oženil s Alžbětou Meránsltou. Tehdy ovšem bylo papežovo jednání účinně podepřeno i motivy politickými. Filip totiž patřil do tábora jeho nepřátel.
Také v Adlétině případu hrály svou roli vyšší zájmy, působily však v Adlétin neprospěch. Papež Innocenc III. českého krále Přemysla potřeboval, proto zvolil mírnější formu zákroku. Poněvadž chtěl získat českého krále jako spojence proti Filipovi Švábskému, odkázal Adlétinu záležitost zdlouhavému procesnímu řízení. A v jeho průběhu bylo dobře možné vyvíjet na Přemysla podle potřeby účinný nátlak. Sám rozvod se tak stal součástí velké politické hry, boje o trůn v říši mezi Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, kterého podporoval papež.
Tyto fakta na Anežčinu matku, královnu Konstancii museli nemile působit. Její postavení bylo po řadu let dosti nejisté a také procházelo různými proměnami, které mohly mít vážné následky. V roce 1204, když byl Přemysl donucen přejít na stranu Filipa Švábského, musil jako jednu z podmínek přijmout nazpět i Adlétu Míšeňskou. Pro ni tehdy ostatně mluvila i skutečnost, že její syn Vratislav byl stále jediným dědicem trůnu. Konstancie dala zatím Přemyslovi jen tři dcery, malý chlapec, také Vratislav, zemřel brzy po narození. Toto období návratu k Adlétě trvalo však jen krátce. Již v roce 1205 se Konstancii konečně opět narodil syn, potomní král Václav I., a tak Přemysl Adlétu definitivně zapudil. Dlouholetou soudní pří před papežskou stolicí ovšem uzavřela až její smrt na počátku roku 1211.
Ani tím však ještě nebyly pro Konstancii všechny problémy vyřešeny. Když se Přemysl přidal ke straně mladého Fridricha II. Štaufského, udělil v květnu 1212 na říšském sněmu v Norimberku Ota IV. České království v léno synu Adléty Vratislavovi. Ohrožena tím byla budoucnost syna Konstancie Václava a pochopitelně také její. Možnost zahraniční intervence však pominula souběžně s tím, jak postupoval úpadek moci Oty IV. Brunšvického a sílilo postavení Fridricha II. Štaufského v říši.
Jestliže přijmeme rok 1211 za datum Anežčina narození můžeme je totiž určit pouze přibližným odhadem a názory badatelů se v této věci rozcházejí - pak by přišla na svět již v době, kdy se pozice její matky ustálila. Toto jakési uklidnění se pochybně příznivě odrazilo i na prostředí, v němž vyrůstaly její děti.
Sama Anežka v něm ovšem dlouho nepobyla. V útlém věku tří let byla zároveň se svou starší sestrou Annou, provázena chůvou a čestným doprovodem, vyslána do cisterciáckého kláštera ve slezské Třebnici a vychovávána tu pod dohledem manželky slezského knížete Jindřicha I. Bradatého-Hedviky.
Tato kněžna, původem princezna meránská, vynikala mimořádnými projevy asketické zbožnosti. Svého manžela, s nímž měla již šest dětí, tři syny a tři dcery, přiměla k závazku oboustranné zdrženlivosti a sama pak vedla kajícný život. Založila nádherný klášter tehdy módního cisterciáckého řádu v Třebnici a později do něj i vstoupila - její dcera Gertruda v něm zastávala funkci abatyše. Sama Hedvika, prohlášená brzy za svatou, se již za svého života těšila obecné úctě. Její syn Jindřich II. Pobožný, který r. 1241 padl v bitvě s Tatary u Lehnice, se r. 1216 oženil s Anežčinou sestrou Annou a Anežka se po tříletém pobytu v Třebnici vrátila na otcovský dvůr. Autor Anežčina nejstaršího životopisu - legendy, který psal své dílo ve dvacátých letech 14. století na základě zpráv přímých svědků, kteří znali Anežku z osobního styku, uvádí, že odešla z Třebnice, protože zemřel mladý slezský kníže, její snoubenec. V tomto případě byl ovšem její další pobyt pod péčí kněžny Hedviky zbytečný.
Brzy po svém návratu, asi roku 1217, odešla Anežka Přemyslovna opět do nového prostředí. Tentokrát do premonstrátského kláštera v Doksanech u Litoměřic, kde byla před lety vychovávána i Přemyslova sestra, také Anežka, později abatyše kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě (r.1228 ) . Prožila tu dva roky v kruhu dívek ze vznešených rodin a získala určité základy literního vzdělání. O tomto období máme zachováno jen několik dat díky legendě, která ovšem schematicky představuje Anežčin život jako předem předurčenou cestu za korunou svatosti od narození až do smrti.
Ve stáří osmi let byla pak Anežka vypravena ke dvoru rakouského vévody Leopolda, proslulého vytříbenou úrovní dvorských a rytířských mravů. Měla se tu naučit vybraným dvorským způsobům jako příští manželka Jindřicha (syna císaře Fridricha II.), zvoleného r. 1219 na sněmu ve Frankfurtu římským králem. O tom, jaké mělo toto prostředí vliv na formování její osobnosti, se můžeme jen dohadovat.
K uzavření plánovaného sňatku obou snoubenců - Jindřich byl o rok starší - však stále nedocházelo. Jeho realizaci se totiž postavily do cesty komplikované překážky spletitých mocenských zájmů. Císař, zaneprázdněný v Itálii a zdržující se nejraději v sicilském království, které bylo po matce jeho dědičnou državou, přenechal vládu v Německu Jindřichovi. Za nezletilého chlapce rozhodovali však jeho rádcové, především energický a ctižádostivý kolínský arcibiskup Engelbert. Pro něho byly především směrodatné ohledy na území vlastní diecéze a její zájmy. A to ho přimělo k tomu, že se snažil uzavřít spojenectví s Anglií, v které hledal protiváhu proti Francii. K té naopak pojil císaře závazek vzpomínek na starou spolupráci. Proto arcibiskup musil postupovat velmi obezřetně. Pomáhal mu při tom velmi vydatně rakouský vévoda Leopold, zlákaný vidinou sňatku své dcery Markéty s anglickým králem Jíndříchem III. Jeho sestra Isabela pak měla podle Engelbertových kombinací připadnout Jindřichovi místo Anežky.
Přemysl si zřejmě uvědomoval nebezpečí, jež hrozí jeho ctižádostivým plánům, a proto se snažil sňatek urychlit. Na sněmu v Ulmu r. 1225 vystoupil s nabídkou Anežčina věna v nebývalé výši třiceti tisíc hřiven a jeho návrh dále podepřel vévoda bavorský slibem, že je ještě zvýší o dalších patnáct tisíc.
Protivníci ovšem neskládali ruce v klín a přiměli dokonce mladého Jindřicha k prohlášení, že Anežku za manželku nechce. Zároveň probíhala další zákulisní jednání, Jindřichovi byly nabízeny i jiné nevěsty, např. dcera uherského krále, který se zřejmě nijak neohlížel na zájem vlastní neteře. Posléze se podařilo získat císařův souhlas pro novou variantu: sňatek Jindřicha s Leopoldovou dcerou Markétou Babenberskou, která byla o řadu let starší než Jindřich.
Přemyslovi zůstala zřejmě tato poslední fáze jednání utajena a o jejich výsledku se dověděl až tehdy, když mu Anežku poslali v r. 1225 z Rakous domů. Přijal to jako těžkou urážku a neváhal ji splatit zbraní.
Perspektivy nového sňatku se pak Anežce otevřely již v roce 1227. Tentokrát vystoupil s iniciativou anglický král Jindřich III. Nabízel, že se ožení s dcerou českého krále nebo některého z říšských knížat, a vstoupil také s Přemyslem do přímého jednání. Ta pokračovala i v příštím roce, ale stále jen v předběžné a nezavazující formě.
Je zajímavé, že Přemysl nekladl císařovi za vinu, že se sňatek jeho dcery s jeho synem Jindřichem Štaufským neuskutečnil. Bud' věděl, že Fridrich nebyl viníkem, nebo neměl zájem proti němu vystupovat a spojit se s opozicí, která se v říši vytvářela. Jeho jednání s Anglií zůstalo tedy bezvýsledné, v souvislosti s ním došlo ovšem i k nějakým stykům s posly císaře, který měl pochopitelně zájem, jaký bude další postoj českého panovníka.
Podle legendy i některých dalších pramenů (papežských listin a listů sv. Kláry) Anežka pohrdla císařskou korunou. Bylo tedy možné, že císař nabízel Přemyslovi sňatek s jeho dcerou. O konkrétní nabídce nejsou však zachovány žádné spolehlivé doklady. Je možné, že Fridrich, který v létě 1228 podruhé ovdověl, mohl mýt zájem o Anežčinu ruku. To však není jisté, víme jen, že nějaké kontakty existovaly. Jejich možných důsledků se ostatně obával sám papež. Proto v létě 1228 považoval za nutné varovat královnu Konstancii před úskoky „lstivého nepřítele“, kdyby se snažil uzavřít s její rodinou nějaké smlouvy. A v tomto duchu psal i Přemyslovi a uherskému králi. Fridrich, jehož energii i zájem tehdy zaměstnávaly jiné naléhavé záležitosti, spojené s křížovou výpravou do Palestiny, neměl však čas na závazná sňatková jednání. Nejvýše mohl v této věci učinit nějaké náznaky do budoucna, potřeboval totiž Přemyslovu přátelskou neutralitu.
Rozhodnutím vypravit se do Palestiny čelil obratný císař Fridrich II. útokům Řehoře IX., který na něho o velikonocích 1228 slavnostně vyhlásil klatbu. Jako záminku použil papež skutečnost, že Fridrich nesplnil daný slib a nevytáhl do Palestiny ve stanovené době. Fridrich sice v termínu skutečně shromáždil početné loďstvo a vyplul s ním na moře, musil se však vrátit, protože v jeho vojsku vypukl mor. Sám onemocněl a nákaze padl za oběť značný počet křižáků, mezi nimi i durynský lantkrabě Ludvík, manžel Alžběty, sestřenice Anežky Přemyslovny, jejího životního vzoru, pro který se později rozhodla.
Jednání císaře bylo tehdy jistě omluvitelné, což neplatilo v jiných předchozích případech. Dlouholetý spor s papežem však navrstvil již tolik nenávisti, že vášně přehlušily rozumnou úvahu. Soudobému světu se naskytla vskutku podívaná. Císař ozdobený znamením kříže táhl s vojskem osvobodit od islámu Jeruzalém, kněžstvo zbytků jeruzalémského království poslušné příkazů papeže však proti němu vyhlašovalo klatbu, kazatelé v bouřlivých kázáních podněcovali lid, rytířské řády s výjimkou německých křižáků mu odmítaly jakoukoliv pomoc a minorité se prý dokonce smlouvali s muslimy o úkladech proti jeho životu. Díky starým kontaktům s Araby i celkové znalosti orientálního světa se podařilo Fridrichovi zvládnout situaci a ujednat kompromisní mír. Sultán vrátil jeruzalémskému království Jeruzalém s Božím hrobem a také Betlém, Nazaret a Sidon. Mohl si to dovolit, protože i pak křižácký stát nepředstavoval sílu, která by ho mohla vojensky ohrozit.
Tato kompromisní dohoda měla cenu spíše ideovou. Císaři Fridrichovi, který si vsadil na hlavu korunu jeruzalémského krále, se však i za takový úspěch dostalo od souvěkovců uznání. Papež tak se svými plány neuspěl. Snažil se sice využít Fridrichovy nepřítomnosti a zmocnit se Sicílie, tyto záměry se mu však také nepodařily. Také v říši přes veškerou snahu nenalezl kandidáta ochotného ujmout se úlohy protikrále. Nezbylo mu posléze nic jiného, než zprostit nenáviděného protivníka klatby. Smír byl však opět pouze dočasným příměřím.
Všechny tyto uvedené skutečnosti nemusili pochopitelně v Praze znát. Neměl-li císař čas na to, aby mohl předkládat závaznou nabídku Anežce, nepotřeboval na druhé straně český král Přemysl pevné spojení s ním. Lépe mu jistě vyhovoval odklad. Nikdo přece nemohl odhadnout, jak se bude dále vyvíjet konflikt papeže s císařem. Na Anežčině osobním stanovisku přitom pramálo záleželo.
Koncem roku 1230 zemřel Přemysl I. a spolu s ním odešel z Anežčina života činitel, jehož vůle by asi pro ni byla nepřekročitelným zákonem. Přemyslův nástupce Václav I., horlivý vyznavač nových zásad rytířství, byl již panovníkem jiného typu. Cítil také vždy k sestře vřelou náklonnost a vycházel vstříc jejím přáním. Ona mu pak odplácela stejnou měrou. Podobný citový vztah ho pojil i k matce Konstancii, která také vždy podporovala velkorysé plány své dcery a pomáhala při jejich realizování.
Odchod Přemysla, vládce dosti autoritativních sklonů, přinesl zřejmě královské rodině jakési uvolnění. Pěkný poměr mezi jejími některými členy byl snad do určité míry podmíněn i vzpomínkami na zážitky z nedávných let.
Nová vyhlídka na sňatek se Anežce naskytla v roce 1231. Její někdejší snoubenec, římský král Jindřich Štaufský, prý na rady některých knížat, veřejně prohlásil, že se s Markétou rozvede a projevil ochotu ucházet se znovu o Anežku. protože někteří badatelé mu přisoudili autorství dvou milostných písní, vyjadřujících touhu po milence i odhodlání dosáhnout její lásky bez ohledu na nebezpečí, že ztratí korunu, byl někdy i jejich motivace s Anežčinou osobou spojována. Jindřichovo rozhodnutí vzbudilo pochopitelně značný rozruch, a protože k uvedeným knížecím rádcům patřil i Ludvík Bavorský, znám svými kontakty s Čechy, objevila se i podezření, které za Jindřichovým rozhodnutím hledala českou iniciativu. Sám Jindřich měl podstatně širší rejstřík milostných zájmů. Navíc ji pravděpodobně ani osobně neznal. Pokud bychom v této souvislosti předpokládali jeho zájem o kontakt s Prahou, byla by opět motivem spíše snaha upevnit s českou pomocí vlastní pozici v říši proti otci.
Císař Fridrich byl ovšem Jindřichovým jednáním znepokojen, protože znepřátelení s rakouským vévodou by pro něho znamenal nepříjemné komplikace. Proto po hotově zasáhl a smířil syna s Markétou. Vzájemné neshody syna s otcem tím však nebyly odstraněny a pokračovaly dál. V létě 1231 je císař definitivně vyřešil tím, že na sněmu ve Wormsu Jindřicha sesadil z hodnosti římského krále a jako svého zajatce jej dal spolu s Markétou odvézt do Itálie. Šťastnější soupeřka Anežky neměla tedy osud právě záviděníhodný.
V Praze jistě tyto události sledovali se zájmem. Vždyť oběma soupeřícím stranám na postoji českého krále záleželo. A právě do tohoto období by mohly spadat úvahy o druhém císařově jednání týkajícím se Anežky. Císař, který se prý doslechl o svatých činech a celkovém chování Anežky, poslal ke králi Václavovi poselstvo se žádostí o její ruku. Václav sice neodmítl, Anežka však řekla papeži svůj úmysl, že se rozhodla vstoupit do kláštera, a získala také jeho souhlas. Václava to sice znepokojilo, poněvadž se obával císařského hněvu, Fridrich však odpověděl důstojným způsobem. Pochválil Anežčino rozhodnutí a poslal jí cenné dary s poznamenáním, že jeho vážnost neutrpěla žádnou újmu tím, že si jeho vyhlédnutá nevěsta vyvolila ženicha nejvyššího - Krista.
Konečně pak nelze vyloučit ani možnost, že pražský dvůr považoval v dané situaci Anežčin vstup do kláštera za výhodné řešení. Uklidňoval totiž obavy papeže a zároveň odstraňoval nebezpečí sňatkového spojení, která by před světem potvrzovalo pevnou smlouvu s císařem. Také by ovšem vycházel vstříc Anežčiným osobním sklonům a přáním. V tomto případě by jí podivuhodná podpora královské rodiny prokazovaná jejím velkorysým zakladatelským plánům byla ještě lépe vysvětlitelná.
Neúspěchy sňatkových plánů považovali někteří historikové za hlavní příčinu Anežčina rozhodnutí vstoupit do kláštera. A tento názor stoupence přísně ortodoxního směru přímo pohoršoval, protože uznávali jako rozhodující motiv pouze Anežčiny duchovní sklony. Nepřijetí císařské nabídky bylo již pro pozorovatele nejatraktivnější událostí jejích životních osudů.
Její působivost zůstává ostatně účinná dodnes. Královská či knížecí dcera vstupující do kláštera, totiž nebyl nijak mimořádný jev, jen z rodiny Anežčiny matky lze v této době uvést hned několik jmen. V případě Anežky mělo však jít o víc, o cílevědomé odmítnutí císařské koruny.
Historiografie zaujímá k této otázce protichůdná stanoviska. Pro barokní dějepisectví, stejně jako pro historickou produkci církevního charakteru, byla pochopitelně směrodatná tendence legendy s určitými dílčími korekturami. Kritická historiografie od osvícenské po pozitivistickou ji naopak odmítala. Vyslovila i pochybnosti o tom, že by císař někdy svou ruku Anežce skutečně nabízel, a předpokládala, že tradice zaměnila otce, císaře Fridricha II. za syna Jindřicha, římského krále. Při těchto úvahách pak zůstal jaksi stranou pozornosti fakt, že legenda nám vlastně věrně zachovala Anežčinu verzi, tj. její osobní stanovisko k událostem, které se musely jistě citelně dotknout její hrdosti.
Ještě před vstupem do kláštera nosila Anežka Přemyslovna jako znamení pokání žíněné roucho pod zevním královským šatem. To pochopitelně nebyl nijak mimořádný jev, ale spíše charakteristický rys nové zbožnosti.
Zdá se, že Anežce otcova smrt poskytla větší možnosti, aby mohla projevovat své osobní sklony každodenními důkazy zbožné horlivosti. Styk s papežem Řehořem IX., na kterého se obracela se svými žádostmi a prosbami o radu, navázala sice ještě za života svého otce Přemysla, po roce 1230 se však tyto kontakty značně zintenzívnily. Anežka se přitom svěřovala papeži se svými záměry přijmout řeholní šat, také ovšem i s rozsáhlými plány zakladatelskými. A v nich byla vydatně podporována jak bratrem Václavem, tak matkou Konstancií.
Snad již v r. 1232 založila Anežka špitál sv. Františka jako věrnou kopii dobročinné nadace své sestřenice Alžběty Durynské v Marburku. Vydatně jí při tom pomáhala matka, královna Konstancie, která dceři pro tento účel věnovala pozemky koupené na Poříčí u sv. Petra, kde sama původně chtěla založit cisterciácký klášter. Tento záměr později realizovala vskutku velkolepým způsobem v Tišnově na Moravě. Kromě špitálu začala pak Anežka na břehu Vltavy, na pozemku, který ji daroval bratr, stavět i mužský a ženský minoritský klášter, dnes obecně známý pod jejím jménem, nebo pod místním názvem Na Františku.
Pojmem špitál nepředstavoval ústav léčebně zdravotnického charakteru, i když šlo o charitativní instituci, ale její poslání bylo vyloženě církevní. Středověké špitály poskytovaly pochopitelně i jisté základní ošetření, v některých případech trvalejší útulek. Jejich vlastním a původním posláním však bylo zabezpečit nemocné před hrozbou smrti bez poskytnutí duchovních služeb, zpovědi, posledního pomazání a také křesťanského pohřbu. Zprvu také sloužily špitály především poutníkům, kteří byli na dalekých cestách vystaveni nebezpečím. V prostředí měst se brzy ukázala jejich širší potřeba, protože v městských zdech hledaly útočiště zástupy chudiny, tuláci a žebráci, kteří přespávali na hřbitovech a v zimních měsících nalézali před chladem útulek v hromadách odpadků i hnoje skládaných na ulicích. V častých epidemií pak tito chudáci umírali bez jakéhokoliv opatření i pomoci a to přímo v masovém měřítku. Také nebylo vlastně ani možné je vyléčit, protože do špitálů byli přinášeni nebo přiváděni ve stavu, kdy by veškerá lékařská pomoc byla předem marná. Špitál tedy představoval jakési poslední krátké zastavení na cestě životem.
Kdy a kde se Anežka s františkánskými zásadami seznámila, nevíme. Možná, že se tak stalo už za jejího pobytu v Rakousku, stejně dobře lze však předpokládat, že se o nich dovídala později od mnichů, jejichž skupiny k nám přicházely a volně kázaly ještě předtím, než byly založeny první kláštery jako střediska jejich další činnosti.
V našich poměrech se ovšem františkánské ideje zprvu setkávaly s ohlasem především u jednotlivců pocházejících spíše ze společenské špičky. Ti totiž měli odpovídající základy náboženské výchovy a také jejich životní úroveň byla na takové výši, že mohla vyvolat vnitřní pochybnosti, pramenící z rozporu mezi příkazy evangelia a životem spějícím k příjemnějším a pohodlnějším formám. Obecný lid zas přitahovali františkáni oslavným zdůrazňováním hodnot evangelické chudoby a pochopitelně i svým zájmem o potřeby chudých. Mezi těmi, kdo přilnuli k františkánským ideálům, nechyběly pak především ženy. Díky své citlivé vnímavosti a povahovým schopnostem reagovat intenzivně na podněty citové se v tomto hnutí uplatňovaly přímo mimořádnou měrou.
V době, kdy minorité přicházeli do našich zemí, prošlo ovšem již frantíškánství určitým vývojem a také prodělalo jisté proměny. Platí to jak o mužské, tak i o ženské větvi - klariskách. Ty už zdaleka nebyly volným sdružením nadšených hlasatelek evangelické chudoby a služby nejpotřebnějším. Dobrovolný závazek vystřídala přísná řeholní pravidla, která přesně určovala povinnosti, klášterní klauzura zas izolovala sestry od okolního života a také od tolik oblíbených besed se spolubratry. Sám sv. František a také sv. Klára nebyli vnitřně spokojeni s tímto vývojem,
i když se mu poslušně podřídili. Ve františkánském řádu zůstal však i v příštích obdobích stále živý proud, který na idylické zásady apoštolské chudoby nemohl zapomenout.
Je nepochybné, že tato idea Anežku nejvíce okouzlila. Je třeba ovšem předem zdůraznit, že ani klášterní cela pro ni neznamenala únik před světem. Anežka, třebas pokorná kajícnice, nikdy nepřestala být zároveň sebevědomou Přemyslovnou, královskou dcerou a sestrou panujícího krále. Projevovala to nejen okázalou velkorysostí svých zakladatelských činů, ale i tím, že nikdy neztrácela porozumění pro zájmy vlastního rodu, bytostně je spojujíc s prospěchem celé země.
Ještě před vstupem do kláštera věnovala Anežka horlivou pozornost svému špitálu sv. Františka, který zahájil činnost v osadě u sv. Haštala, a stejně nezapomínala na oba minoritské konventy, mužský i ženský, které stavěla v novém gotickém slohu. Štědrá podpora královského bratra jí umožnila budovat vskutku velkorysou stavbu, svou úrovní neměla soupeře ani v Praze. Sám král Václav přijal na jaře 1233 Anežčiny církevní ústavy pod svou ochranu a přidělil jim rozsáhlé výsady.
První jeptišky musily být sice povolány z ciziny (1233), ale k nim se již v listopadu téhož roku přidalo sedm šlechtických dívek z domácích rodů a o svatodušních svátcích (1234) přijala závoj řeholnic sama Anežka. Slavného obřadu se účastnil král i s královnou, velký počet duchovenstva, v čele se sedmi biskupy, dále šlechta a velké množství lidu. V říjnu přijal papež na žádost Václava I., biskupa i pražské kapituly Anežčiny fundace pod svou výhradní pravomoc, potvrdil všechny jejich výsady i imunity a pověřil provinciála minoritů saské provincie Jana i probošta českých františkánů Tomáše, aby uvedli Anežku v úřad abatyše.
Zároveň jí i ostatním sestrám poskytl některé úlevy od přísných předpisů řehole. V příštím roce pak na Anežčinu žádost znovu upřesnil právní postavení jejích ústavů, které podřídil výslovně pouze své přímé svrchovanosti.
Anežčin vstup do kláštera vyvolal značnou pozornost současníků, a to i za hranicemi českého státu. Jako chvályhodného příkladu hodného následování se ho ve svých listinách dovolával sám papež. Pro Anežku nebyl však zřejmě konečným cílem jejích tužeb a usilování. Hrdá Přemyslovna arci již tímto krokem realizovala své přání na úrovni odpovídající královské dcery a to způsobem, který byl ve shodě s duchovním proudem doby. Také postavení její i jejích ústavů bylo pevně zajištěno, právně podléhaly pouze papeži, a ten byl ovšem daleko.
Anežčině ctižádosti to však zřejmě nestačilo. Mířila ještě výše. V roce 1235 papež svatořečil její sestřenicí Alžbětu Durynskou a Anežčino úsilí směřovalo ke stejnému cíli. Tyto motivy přímo umocňovaly její energii. V období prvních let po vstupu do kláštera projevovala vskutku mimořádnou činnost. Udržovala písemné styky se sv. Klárou, jejíž čtyři listy Anežce Přemyslovně se nám zachovali v opisech. Z časového úseku pouhých sedmi let dále známe téměř dvě desítky papežských listin, které byly inspirovány Anežčinými dotazy a prosbami. Jakýmsi vyvrcholením jejích snah se pak stal pokus dosáhnout u papeže povolení nových řeholních pravidel, založených na původních zásadách františkánských družin. V tomto usilování se vlastně Anežka Přemyslovna stala mluvčím směru, který současný stav vnitřně neuspokojoval. Pro něj měla zajisté svou váhu i naděje, že hlas královské dcery by mohl být vyslyšen spíše než hlas kohokoliv jiného. Anežčinu prosbu totiž velmi důrazně podepřel král Václav I. a v listu papeži zdůraznil hluboký citový vztah, který ho k sestře pojí. Zároveň velmi výmluvně naznačil svou ochotu vyhovět papežovým přáním.
List obsahující návrh nových pravidel, opatřený Anežčinou pečetí, nesl počátkem roku 1237 do Říma představený jejího špitálu. Na jejich formulaci měli nepochybně hlavní podíl františkánští rádci, stoupenci původních ideálů sv. Františka. Tímto činem projevila Anežka jistě značnou dávku důsledné rozhodnosti, založené ovšem na hloubce osobního přesvědčení. Učinila tak zřejmě i v dorozumění se sv. Klárou, která ji vybízela k vytrvalosti.
Papežský souhlas by ovšem znamenal schválení nové samostatné řehole. Tak také zřejmě pochopil motivaci Anežčiny žádosti sám Řehoř IX. Vyjádřil se ostatně v tomto smyslu jasně již v pochvalném komentáři k jejímu vstupu do kláštera. „Tehdy poznamenal, že vznešená dcera královská tento chvályhodný krok učinila proto, poněvadž její duše se přímo opojila příkladem sestřenice Alžběty.“ I když jistě chtěl vyjít vstříc Anežčiným prosbám - měl přece zájem o českého krále jako vítaného spojence proti císaři byl v tomto případě postaven do dosti svízelné situace. Proto také hned neodpovídal a není vyloučeno, že následující Anežčina rezignace na hodnost abatyše i vlastnictví špitálu mohla mít charakter jakési upomínky, snažící se uspíšit příznivé rozhodnutí.
Skutečnost, že se Anežka za sebe i svůj klášter vzdala špitálu i jeho statků, byla ovšem plně v souladu s původními františkánskými zásadami o dodržování absolutní evangelické chudoby. Tuto myšlenku se Anežka snažila důsledně zastávat, i když stavěla skvostný klášter, který se nijak nepodobal chudičkým chýším Františkových družin. Papež Řehoř IX. sice obě její rezignace schválil –„Anežka pak napříště užívala jen titulu starší sestra, ale není třeba zdůrazňovat, že její slovo mělo i nadále v konventu rozhodující váhu - hlavní prosbu za potvrzení řeholních pravidel však v květnu 1237 sice šetrně, ale rozhodně odmítl.“ Ostatně těžko mohl učinit jinak. Sám se totiž ještě jako ostijský kardinál významným způsobem podílel na formulaci řeholních předpisů pro obě větve minoritského řádu. Připomenul proto Anežce, že dřívější pravidla Františkových družin byla nahrazena ustanoveními, která již schválila papežská kurie. Vracet se k nim znovu by podle jeho názoru vedlo pouze ke zmatkům. Poněvadž řehole klarisek podle řádu sv. Damiána stanovila řadu velmi přísných předpisů (klauzura, půsty, užívání předepsaného oděvu i ložního prádla), poskytl papež sestrám Anežčina kláštera jisté úlevy, které celkem odpovídaly drsnějším podmínkám našeho klimatu.
Anežce se tedy nepodařilo prosadit svá přání a na postoj kurie neměla vliv ani intervence krále Václava I., který tehdy projevoval zřetelné sklony opustit císařský tábor. A to ve chvílích, kdy se opět rozhořel plným plamenem starý zápas papeže s císařem a rostl tu jistě význam českého panovníka jako spojence.
Nevíme jak do těchto událostí zasahovala sama Anežka, kterou podnikavý legát Albert Beheim chtěl jako známou vlivnou rádkyni královského bratra považovat za svou spojenkyni. Dochované prameny jen dovolují konstatovat, že skutečně vyvíjela určitou aktivitu. V r. 1239 např. úspěšně zasáhla proti jmenování kandidáta na úřad provinciála minoritů a v tom samém roce roce měli tři představení provincií (saské, rakouské a uherské) na zvláštní schůzce projednávat nějakou její záležitost. Nezdá se však, že by sama vykonávala na bratra nátlak, aby se ve své zahraniční politice jednoznačně a rozhodně postavil na stranu kurie. Snad by bylo možné říci, že i k těmto politickým otázkám přistupovala především jako Přemyslovna a zájmy svého rodu nemínila podřídit osobním záměrům a cílům, byť o jejich naplnění s takovou energií usilovala.
Od května 1239 vydávala opět papežská kancelář zdrcující manifesty proti císaři - kacíři. V nich bylo i císařovo prohlášení vysmívající se víře v neposkvrněnou formu zrození Krista, které by odporovala přírodním zákonům. Součástí těchto akcí byly i procesy proti stoupencům Fridricha II. v říši, v jejichž rámci byli sesazováni neposlušní církevní hodnostáři.
Na jaře 1240 neúnavný legát Beheim přenesl dokonce na čas svou činnost do českých zemí a pojednou jeho optimistické naděje zmařil právě král Václav L, dosud považovaný přímo za jakousi hlavu připravované opozice, poněvadž začal opět vyjednávat s císařem. Spolupráce s ním se českému králi za stávající situace zdála výhodnější pro prosazování vlastní politiky, která usilovala o získání babenberského dědictví - Rakous. Pobouřený Beheim radil tehdy, aby kurie použila všech prostředků i hrozeb, a opět byla v této souvislosti zvlášť zdůrazňována váha Anežčina vlivu na bratra. Legát psal dokonce papeži, aby vyslyšel všechny její prosby i přání zřejmě i ve věci žádosti o potvrzení nové řehole.
O tom, jak Anežka o takové povolení stála, svědčí i skutečnost, že se dosavadními nezdary nemínila dát odradit. Když v roce 1243 zemřel papež Řehoř IX., obrátila se na jeho nástupce Innocence IV., který nebyl svou minulostí i vzpomínkami natolik spojen s problematikou vzniku minoritského řádu jako jeho předchůdce.
Její houževnatá vytrvalost podává jistě svědectví o energii a síle charakteru, také ovšem o hloubce přesvědčení. Obdivuhodná je dále i obratnost, s jakou se snažila dosáhnout zrušení zamítavého výroku papeže Řehoře zdůrazňováním vnitřních pochybností, které prý vyvolávaly komplikace spojené s jeho prováděním v praxi. Upozorňovala totiž na to, že schválená řeholní pravidla pro klarisky jsou založena na předpisech benediktinského řádu, a vyslovovala obavy, že jejich spojování s františkánskými zásadami povede jen ke zmatkům. Innocenc však i tyto argumenty, které byly nepochybně opřeny o rady jejích františkánských důvěrníků, rozhodně odmítl a uvedl proti nim vlastně stejné důvody jako kdysi Řehoř. I on však pro sestry Anežčina kláštera dále zmírnil tvrdost některých řeholních předpisů.
Pro Anežku znamenalo toto rozhodnutí těžké zklamání. Příznivě nebylo asi přijato ani u královského dvora. Oba sourozence spojoval stále pevný citový svazek, král Václav I. rád vyhovoval přímluvám sestry při různých příležitostech a také se pečlivě staral o potřeby její i jejího kláštera. Štědrou podporou zajišťoval nejen jeho velkolepou výstavbu, v r. 1245 pro něj např., zakoupil i skvostné bohoslužebné náčiní od klášterního konventu v Oslavanech. Také Anežčina sestra Anria, vévodkyně lehnická a zakladatelka odnože Anežčina špitálu sv. Františka ve Vratislavi, posílala sestře dary podobného druhu – a také zásilky potravin. A Anežka se zas neopomenula v r. 1259 postarat u papeže o záruky, které měly do budoucna zabezpečit kostelní klenoty, které Anna věnovala vratislavskému klášteru.
Po bratrově boku stanula pak Anežka i za povstání, které proti němu zdvihl jeho syn Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II. Když se Václav v srpnu r. 1249 opět vojensky zmocnil Prahy, přijala ho okázalým způsobem ve svém klášteře a připravila mu slavné uvítání spojené s hostinou. Král v plném majestátu, ozdoben korunovačními klenoty, vyslechl v klášterním kostele velkou mši a pak následovalo smíření otce se synem. Přemysl se pokořil a žádal o odpuštění.
Bylo by asi nesprávné chtít Anežčinu účast na těchto událostech vykládat motivací širšího evropského konfliktu, i když se Přemysl tehdy zřejmě hlásil k císařskému táboru a Václav zas spíše k papežské straně. Pro Anežku tu bezpochyby více rozhodovaly rodinné a rodové motivy. Právě její zásluze lze asi přičíst smírné urovnání sporu, k němuž se jinak vítězný Václav odhodlával dosti nerad. A na jejím postoji v této věci pak jistě neměla rozhodující vliv skutečnost, že právě do této doby spadají nápadné projevy papežské přízně prokazované jí osobně i jejím ústavům.
V říjnu 1250 udělil papež Innocenc IV. plnou moc pražskému biskupu Mikulášovi, aby špitálním bratřím, kteří u sv. Františka vytvořili jakési bratrstvo, povolil, uzná-li to za vhodné, užívat zvláštní odznaky. Biskup jim pak o dvě léta později skutečně propůjčil právo nosit na plášti znamení červeného kříže s hvězdou, a tak byl vlastně položen základ k vytvoření nového řádu. Anežce se tím do jisté míry splňovalo její dávné přání, stala se jeho zakladatelkou. Ovšem ne v takové podobě, jakou si ona sama kdysi představovala. Křižovníci se posléze ustavili jako řád rytířský, tj. mužský, jen na počátku v jejich řadách působily i sestry pověřené špitální péčí. Sami ovšem Anežku považovali za svou zakladatelku, a to i v příštích letech, kdy četnými odkazy a dary dále rozmnožovali svůj majetek a šířili se i za hranice Čech, zvláště do Slezska. V květnu 1253 přenesli také své sídlo od sv. Haštala proti toku Vltavy na nábřeží u staroměstského konce Juditina mostu a začali tu - opět za štědré Anežčiny podpory - budovat nové, vskutku reprezentativní sídlo. Anežka jim na to přispěla velkým darem rozsáhlých statků na Žatecku, které pro tento účel dostala od bratra, krále Václava. Ten pak již v dubnu 1253 obdařil nový řád rozsáhlými výsadami.
V těchto létech se posléze podařilo Kláře, že několik dní před svou smrtí (9. 8. 1253) konečně dosáhla u papeže schválení souboru pravidel, které sestavila na základě původních zásad sv. Františka. Jejich platnost byla záhy rozšířena i na Anežčin pražský klášter. Na její zvláštní žádost potvrdila pak kurie toto povolení znovu v r. 1260. Tato skutečnost znamenala naplnění starých záměrů, o které se Anežka s takovým úsilím marně zasazovala - ovšem nedosáhla jich ona sama. Do souboru papežské přízně je možno přičíst i darování ostatků, které v létě 1251 přinesli do Prahy minorité. Jim vstříc, daleko za městské hradby až pod zdi Vyšehradu, vyšlo procesí všeho pražského duchovenstva i početných zástupů lidu. Tyto ostatky věnované papežem byly pak uloženy v jejím klášteře. Představovaly zřejmě pozoruhodný soubor, který ještě po letech vzbudil pozornost tak proslulého sběratele, jakým byl Karel IV.
V září 1253 zemřel v Králově Dvoře u Berouna král Václav I. a byl pochován podle svého přání v klášteře své sestry. Jeho okázalá stavba se pro příští léta stala jakousi královskou hrobkou. K věčnému odpočinku tu byli dále uloženi královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi IL, a také její dcera Anežka. Anežčin klášter chudých bratří tak plnil funkci jakéhosi okázalého mauzolea Přemyslovců a tato skutečnost byla zdůrazněna i v jeho vnitřní výzdobě.
Sama Anežka přežila nejen svého bratra, ale také slávu i pád jeho syna Přemysla II., který ji prý ctil ne jako tetu, ale spíš jako matku, a také štědře zajišťoval její klášter ve všech potřebách. Anežka mu pak oplácela podobnou přízní. V r. 1277 přijala do svého kláštera jeho dvanáctiletou dceru Kunhutu, kterou musil Přemysl po své první porážce zaslíbit habsburskému nápadníkovi, a o rok později, kdy se rozhodl znovu zkřížit meč s Rudolfem Habsburským a vytáhl do posledního osudného boje, pořádala prý v prostorách rajského dvora se svými klášterními sestrami procesí, aby pro něho vyprosila válečný zdar. O tom, jak sama intenzívně prožívala tyto chvíle, naplněné úzkostnými obavami o příznivý výsledek výpravy, svědčí její vidění předpovídající synovcovu tragickou smrč na Moravském poli. Opět tu vystupovala především jako Přemyslovna, vždyť Přemysl tehdy bojoval i proti politickým plánům papežské kurie a byl také v církevní klatbě. Proto mu odepřel vítězný nepřítel pohřeb.
A ještě jednu skutečnost třeba připomenout v souvislosti s léty Přemyslova panování. V červenci 1255 vítala Praha slavným procesím královnu Markétu, někdejší Anežčinu úspěšnou soupeřku. Ta po sňatku se synem císaře Fridricha II., římským králem Jindřichem, prožila období internace v Itálii, jako vdova vstoupila do kláštera a v r. 1252 uzavřela nový manželský svazek s Anežčiným synovcem Přemyslem Otakarem II. - tehdy dvacetiletým, ač sama již překročila padesátý rok svého života. Toto nerovné spojení, jež již mnozí současníci doprovázeli ironickými poznámkami, stačí pouze připomenout, že život nutil k přirozeným kompromisům. V lůně řádu ovšem při jejich provádění docházelo k vážným rozporům a těžkým krizím. Radikální zastánci zásad absolutní chudoby, tzv. františkánští spirituálové, se názorově rozcházeli s kompromisními konventuály a posléze se dostali i do těžkých konfliktů s papežskou kurií. Jako zatvrzelí a neposlušní kacíři byli pak mnozí z nich odsuzováni na hranici.
Anežka Přemyslovna prý i v těžkých, mimořádných chvílích strádání a nedostatku projevovala neobyčejnou sílu ducha. Plna víry a naděje sama povzbuzovala ostatní sestry. Konce hrůz braniborské okupace a domácí války se však už nedočkala. Zemřela ve vysokém věku počátkem března 1282, již za života uctívána svým okolím i obecným lidem jako světice. Pochována byla do prostého hrobu v klášterní kapli Panny Marie a její tělesné pozůstatky se záhy staly předmětem obecného kultu. „Podle svědectví legendy - a její údaje jsou nepochybně právě v těchto datech spolehlivé - byly její kosti později uloženy ve zvláštní truhlici, zřejmě proto, aby byl k nim snadný přístup. Při velké povodni, jež kapli zatopila, mohla je proto jedna ze sester brodíc se vodou sama odnést a zachránit.“ Tuto situaci konečně potvrzují i četné údaje vypovídající o tom, že mniši s Anežčinými tělesnými pozůstatky i zbytky jejího oděvu, kterým byly obecně připisovány zázračné účinky, prováděli čilé operace. I tato praxe, odpovídající duchu doby, nepochybně přispěla k tomu, že se zvláštní komise v letech 1636-1643 marně namáhala, jak vypráví Balbín, nalézt Anežčin hrob. Na počátku husitské revoluce totiž sami františkáni její ostatky jako nejcennější relikvii patrně odnesli a ty pak v následujících bouřlivých letech zmizely beze stopy. V samotném klášteře byly později uloženy válečné stroje a různá zbroj, pak tu dočasně byla mincovna. Tehdy podlehly zkáze i ostatní královské náhrobky, z nichž restaurátoři při obnovovacích pracích nalezli jen skromné kamenné zlomky.
Legendy, které vznikaly brzy po Anežčině smrti, zdůrazňovaly pochopitelně především její příkladnou zbožnost. Jednotlivé údaje o jejích projevech jsou tu ovšem podány podle šablony dobového schématu. Pokud jde o projevy kajícnické askese, svědčí o jejich síle skutečnost, že sama sv. Klára považovala za nutné varovat Anežku před přílišnou horlivostí, a nabádat ji, aby se nadměrnými a tajnými, před ostatními sestrami skrývanými posty zbytečně neoslabovala. Anežčinu oblibu v lidu pak jistě posilovala i její přímo velkorysá dobročinnost a milosrdné skutky. Projevovala prý např. citlivý zájem o osud odsouzenců i vězňů a snažila se jim vyprosit milost.
Protože Anežka vždy důsledně sledovala zájmy přemyslovského rodu, stala se záhy po své smrti jakousi jeho patronkou a přímluvkyní. Její zázračné přímluvě bylo např. přičítáno uzdravení malého Karla.
Jako patronku rodu uctívala Anežku především Eliška Přemyslovna, matka Karla IV., která se sama pokusila prosadit kanonizaci své pratety. Výsledkem jejích snah, pro které hledala podporu na shromáždění zástupců některých měst (Prahy, Kutné Hory, Kolína a Čáslavi) v listopadu 1328, je nejstarší životopis - legenda, který měl sloužit jako podklad pro kanonizační řízení.
Eliščino úsilí, které zřejmě nebylo podporováno českým světským duchovenstvem, možná ani nedospělo k intervenci přímo u papežské kurie. Navíc její kladné vyřízení by asi vážně komplikovala skutečnost, že právě v této době se radikální křídlo františkánských spirituálů dostalo do velmi ostrého sporu s papežem Janem XXII. pro otázku závazností apoštolské chudoby. A tvrdošíjné lpění na této zásadě výslovně označily papežské konstituce z let 1322 a 1323 za zavrženíhodnou heresi. Také starý zápas mezi císařstvím a papežstvím se tehdy rozhořel plnou silou a byli to především papežovi protivníci z řad neposlušných minoritů, kdo horlivě podporovali kurií zatracovaného císaře Ludvíka Bavora. Pro svatořečeni rozhodné zastánkyně františkánské chudoby tedy vskutku nebyla právě vhodná doba.
Jiné podmínky lze předpokládat u jejího syna Karla IV. a prameny ze 17. století (memoriály napsané v souvislosti s novými pokusy o svatořečení nebo alespoň blahořečení) skutečně mluví o akcích, které prý v této věcí podnikal nejen on sám, ale i jeho nástupce Václav IV. Bohužel referují jen obecně, konkrétní údaje o takových snahách nemáme. Jsou tu spíše jen jakési neurčité náznaky. Ostatně Anežka byla za Karla obecně pokládána za svatou a takto ji např. titulují i kronikářské prameny, pocházející z jeho okruhu.
Nové pokusy o kanonizaci byly obnoveny po Bílé hoře v rámci snah ukázat slávu starých katolických Čech. „Např. Balbín zařadil "přesvatou pannu Anežku" ve svém díle (Miscellanea) do kapitoly o českých světcích“ . V sedmdesátých letech 17. století zahájili sami františkáni české provincie přímou akci, pro niž se jim podařilo získat i podporu císaře Leopolda I. Ani beatifikace se však tehdy ještě nepodařilo dosáhnout. Byla provedena až v roce 1879 zásluhou pražského arcibiskupa kardinála B. J. Schwarzenberga.
Tato událost pochopitelně podnítila úsilí obnovit staré klášterní budovy, které stále připomínaly Anežku Přemyslovnu a tehdy byly ve stavu vskutku žalostném. Imponující komplex budov, jehož součást tvořily čtyři kostely, tři kaple, sál konventu, křížová chodba a věž, stál navíc na území městského asanačního plánu, který chtěl odstranit pověstné hygienicky závadné sídliště pražské chudiny. Dominikáni, kterým byl za Ferdinanda I. klášter Na Františku darován, rozparcelovali jeho pozemky - také krásnou zahradu - pro výstavbu malých domků. Vznikla zde přímo jakási nová městská čtvrť patřící klášteru a řídící se až do panování císaře Josefa II. zvláštním postranním právem. Tehdy byl ovšem klášter zrušen a jeho jednotlivé části rozprodány soukromníkům.
Obnovovací práce, které zahájila Jednota pro obnovení kláštera (zal. 1893), byly proto spojeny s mimořádnými nesnázemi a také velikým finančním nákladem.
I objekty, které se nestaly součástí soukromé zástavby a stály volně, bylo třeba nejprve vykoupit - kostel sv. Františka, rozdělený do tří pater dřevěným podlažím, sloužil např. soukromému podnikateli jako třídírna a skladiště starých hadrů. Město Praha projevilo porozumění pro záchranu této stavební památky rané gotiky a vyčlenilo celý klášterní areál z asanačního plánu.
Finanční prostředky Jednoty ovšem na celkovou rekonstrukci celého komplexu Anežského kláštera nestačily. Rekonstrukce byla však provedena až podle požadavků novodobé památkové ochrany. Dnes slouží budovy někdejšího Anežčina kláštera, obnovované po několik desítiletí, potřebám Národní galerie.
Staré diskuse, vycházející z ortodoxních pozic, o skutečných motivech Anežčina životního rozhodnutí, byly celkem zbytečné. Anežka si vyvolila svou cestu podle přání svého srdce a v duchu svého přesvědčení. Mohla tak učinit díky příznivým specifickým okolnostem. Sama si ostatně tuto skutečnost uvědomovala. Kdyby to totiž vyžadoval zájem dynastie, musila by její osobní přání ustoupit stranou. Takový byl zákon pro královské dcery, pro které klášterní zdi představovaly životní alternativu odpovídající svou úrovní požadavkům doby.
Pro historika je pokus odhalit duševní nitro osobnosti vždy mimořádně obtížným úkolem. Tím spíš, jde-li o jedince žijícího před mnoha staletími. A Anežka byla navíc po většinu života uzavřena za zdmi kláštera. Přesto lze konstatovat, že i velice data, které nám o ní zachovaly historické prameny, dovolují vyvodit určité závěry.
Anežka byla jistě mimořádná osobnost, obdařena značným nadáním a také pevným charakterem. Byla to nadšená ctitelka ideálů sv. Františka a věrně následovala příklad a ideály svého milovaného mistra.
Činila tak ovšem s rozmachem i gestem dcery královské a svůj honosný klášter posléze dobudovala jako mauzoleum vlastního rodu. Takový rozpor není v dějinách nijak mimořádným jevem. Když se dnes díváme na Anežčino stavební dílo je nám přímo sympatický.
Totéž platí o jejím celkovém vystupování jako Přemyslovny. přestože jistě toužila po aureole světice, nestavěla nikdy tento osobní cíl nad zájmy rodu i celé země.
Stála však vždy na straně svého královského bratra či synovce. Zřejmě se také nedala zneužít k tomu, aby na ně vyvíjela nějaký nátlak ve směru, který by byl pro jejich politické záměry nepříznivý. A viděli jsme, že takové pokusy skutečně existovaly.
Plným právem se proto již minulém století zařadila její postava mezi mimořádné ženy v českých dějinách.
28. prosinec 2012
8 706×
8499 slov
