Antonín Chittussi

1.12.1847-1.5.1891

Mnoho z jeho života a díla zůstává dosud tajemstvím. Nedochovalo se dost životopisných záznamů, některé obrazy známe jen z černobílých fotografií a ještě více je střeženo v nepřístupných soukromých sbírkách.
Antonín Chittussi se narodil roku 1847 v Ronově nad Doubravkou. Matka byla Češka, ale otec italského původu. Chvíli studoval na technice, ale pak přešel na AVU. Mezihrou se staly studijní pobyty v Mnichově a ve Vídni. Potom ale začaly boje v Bosně a Hercegovině (asi 1873-78) a Chittussi byl nasazen jako záložník. Co zde viděl, také patřičně ovlivnilo jeho povahové vlastnosti. Zvýšila se jeho melancholie, nedůvěra k lidem i jeho prudkost. V této válce vzniklo i dost obrazů později vystavených jako soubor stále byly nedokonalé a úspěch patřil snad jen sympatickému autorovi. „…posavadní činnost má byla nadarmo“ (Ukázka z dopisu kolem třiceti let.) Jeho život prosvětlovala hluboká láska a cit ke Zdence Braunerové. Zde se mu dostávalo důvěry a přátelství paní Augusty B.
S pomocí její a J. Zeyera se dostal k největšímu životnímu mezníku. Stal se jím uskutečněný sen – Paříž. V jeho díle se odehrála velká změna. „…překvapující zapření vlastní malířské minulosti, s nímž navázal na francouzské krajinářství…“ (A. Matějček) Delší dobu se u něj objevovaly deprese a sebepodceňování, ale svou povahou odmítal přátelství všech, kteří to mysleli dobře a špatně se přizpůsoboval.
Zásadním nejsilnějším dojmem na něho zapůsobily pařížské galerie a dílo Corotovo, Courbetovo a především díla barbizonských mistrů. Rok jeho příjezdu byl také časem čtvrté výstavy impresionistů, kteří už sice nebudily takový odpor, ale prakticky si nijak nepomohli. Chittussi se tehdy stal zamlklým a soustředěným – to když na sebe vzal úkol zdokonalit se po vzoru již zmiňovaných malířů. Brzy namaloval podle studie Krajinu z okolí Labe. Pozval si k ní dva francouzské kritiky, kteří však obrazu mnohé vyčítali. Autor díla byl zpočátku zdrcen, ale nakonec přece odeslal krajinu do Salonu – a byla přijata. Byl uveden do pařížské společnosti, navázal důležité známosti. Najal si ateliér a kreslil, studoval, kopíroval a maloval. Přímo v Paříži (Pohled na Paříž), na zájezdech (Bretaň, Normandie, Holandsko) a především v Barbizonu, ve Fontainebleau a na pobřeží Seiny. Pravidelně vystavoval na všech důležitých výstavách. Roku 1880 překvapivě vytvořil několik zátiší, což z jeho tvorby dost vybočovalo.
Byl roztrpčen z toho, že v Paříži sklízel více úspěchů než v Praze, kde ho nechápali a dokonce označili za impresionistu. Přesto se mu po Čechách stýskalo a ještě roku 1882 tam na delší dobu odjel. Pak se sice ještě rozjel do Paříže, ale brzy se vrátil nastálo. Odstěhoval se do vsi Člunku u Jindřichova Hradce, posléze do Třeboně. V přednáškách o přírodě byl čím dál razantnější, přeháněl a v námětech chyběli lidé i zvířata, kteří prý přírodu rušili. Jeho výlety do krajiny ho bohužel brzo stály zdraví – nikdy se nevyléčil z průduškového kataru. Roku 1888 začal pracovat na obrovském Pohledu na Prahu z kláštera Strahovského. Jeho zdraví se zhoršovalo a dočkal se velkého zklamání – jeho Pohled na Prahu nedočkal uznání ani zde, ani v cizině. Pak jezdil jak se dalo po Čechách – zpodobňoval rybníky, pole, louky, mlýny… Ještě jednou přijel do Paříže zhlédnout Světovou výstavu. Dále navštívil Tatry a znovu Jindřichův Hradec. Říkal, že už nebude dlouho živ, dokonce uspořádal hostinu na rozloučenou. V Praze se s nikým už nestýkal, ani neodpovídal na ničí dopisy. Zemřel v květnu 1891 ve věku nedožitých 44 let.
Jeho dílo zásadně ovlivnilo mnoho mladých tvůrců a sám se zařadil na pevné místo v dějinách českého krajinářství.

J. V. Sládek: (o Bosně a Hercegovině) „Když jsi odcházel, přál jsem si, abych mohl jít za Tebe, a umřít tam, poněvadž můj život je k ničemu a Tvůj bude nám tak drahý.“
A.Ch. sám: „Malovanou krajinou musím rozplakat sedláka… Z ní musí být každému jasno, že byla malována např. ve středu dne 13. května ve tři hodiny odpoledne, a z ní musí člověk, jenž má duši, vyčísti, co jsem při pohledu na ní cítil.“
Jeden z rozhovorů dokládající Chittussiho vztah k přírodě. (Dalším často reprodukovaným rozhovorem byl ten, kdy prohlásil, že rozkrojené jablko trpí a mění tvář stejně jako zraněný člověk.) Ch. vykládal uneseně o své představě ideální krásné krajinky: „V popředí nic-nic-nic, jen vzadu vodička…“ Načež ovšem někdo suše poznamenal: „To by se to malovalo, takové krajinky, kde nic není.“ To už ale malíř vybuchl a jeho řeč “vířila jako orkán o kráse prosté krajiny“: „Já viděl v Chuchli pole tak krásné, že jsem se nad tou krásou dal do pláče.“
Jedno z jeho přímých odsouzení: „Munkácsyův Kristus není žádný Bůh syn, nýbrž Maďar, který má navoskované kníry. Jen se tomu divím, že ho nenamaloval v attile…“