Aristoteles, aristotelismus

Aristoteles. Osudy jeho učení ve středověku, renesanční aristotelismus.

¨ Aristoteles (384 - 322 př. n. l.)
Byl (20 let) žákem Platóna. Narodil se roku 384 ve Stageiře v Thrákii (Řecko) v rodině lékaře Nikomacha. Po smrti Platóna žil v Atarneu u svého spolužáka, který se stal diktátorem v Malé Asii, později se stal vychovatelem Alexandra Makedonského. Otevřel v Athénách vlastní školu (Lykeion, Lyceum), knihovnu, měl rozsáhlé přírodovědné sbírky. Nebyl mezi Řeky oblíben, protože se přátelil s Makedonci. Po smrti Alexandra byl obžalován (stejně jako Sókrates) z bezbožnosti, zachránil se útěkem a v exilu zemřel.
Ve starověku bylo známo několik set Aristotelových spisů, ty nejstarší se nezachovaly. Není možné je rozdělit podle doby vzniku; po oddělení pravých od nepravých se dělí do následujících skupin:
1) spisy o logice - Kategorie (o zákl. formách výpovědi), Perihermenias (o větě a úsudku), dvoje Analytiky (o závěru, soudu, důkazu), Topiky (o dialektice, o vhodném usuzování), Sofistické důkazy - později vše shrnuto pod název Organon (= nástroj k správnému myšlení);
2) spisy přírodovědné - Fyzika (8 knih), O nebi, O vzniku a zániku, O meteorologii, O anatomii a fyziologii, O zkoumání živočichů, O částech živočichů, O chůzi živočichů, O vzniku živočichů, O duši;
3) spisy metafyzické - shrnuté ve 14svazkové Metafyzice. (Metafyzika - byly zařazeny v souborném vydání po přírodovědných spisech - řecky: meta ta fusika - meta ta fysika, tzn. to, co přesahuje přírodu, to, co je za přírodou.) Spisy pojednávají o obecných příčinách věcí (od této doby metafyzika = filosof. disciplína, která zkoumá ne jednotlivé věci, ale věci co do jejich bytí). Spisy byly označeny jako Kniha a, Kniha b...
1. kniha - kritika dosavadních filosof. systémů,
2. kniha - učení o aporiích (aporie = neřešitelný problém),
3. kniha - o axiomech (o kontradikcích a principu vyloučení třetího),
4. kniha - o hranicích filozofie,
5. - učení o substanci,
6. - učení o potencialitě a aktualitě,
7. - učení o absolutnu,
8. - učení o matematických objektech
9. - učení o ideálech
10. - 14. kn. - učení o jsoucnu, bytí, bytnosti.
4) spisy etické - 10 knih Etiky Nikomachovy, O duši (něco jako 1. učebnice psychologie), řada menších spisů a dialogů,
5) spisy politické - celkem 8 knih, nejdůl. Politika (učení o státovědě);
6) spisy o literatuře a rétorice - Rétorika (o umění mluvit, 3 knihy), Poetika (o umění básnictví).

ad 1) Spisy o logice
Logika = věda ve vlastním slova smyslu, ne o tom, co si myslet, ale jak správně myslet. Tzv. formální věda (opak: reálná v.). Aristoteles ji založil, ale nazýval ji "analytika" apod. V logice vyčlenil Aristoteles následující prvky:
- pojem - myslíme v pojmech. Pojem vzniká definicí - ta určuje, co má dotyčný objekt společného s jinými (např. člověk je živočich) a čím se od nich liší (člověk je rozumný živočich). Živočich = pojem vyšší obecnosti (rodový pojem), člověk = pojem nižší obecnosti (druhový pojem). Druhový pojem lze štěpit podle "specifických rozdílů" do jednotlivin, např. pes - jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík Eda. Důraz klade Aristoteles na správné pořadí od zvláštního k obecnému.
- kategorie - pojmy, nad nimiž není žádný jim nadřazený pojem. Vypočítává jich 10: substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. Nejdůl.: substance, pak následující tři, v pozdějších spisech některé vynechává.
- soud = spojení nejméně dvou pojmů (soud = věta). Subjekt - pojem, o kterém se vypovídá, predikát - výpověď o subjektu. Soudy rozlišuje do několika tříd: na kladné a záporné, na obecné, částečné a jedinečné, na prostě vypovídající, nutně vypovídající a vypovídající o možnosti.
- úsudek - vzniká spojením soudů. V úsudcích se odehrává myšlení. Je to odvození nového soudu z jiných soudů, to popisuje tzv. sylogismus: ze dvou premis ("Všichni lidé jsou smrtelní." "Sókratés je člověk.") se vyvozuje závěr ("Tedy Sókratés je smrtelný."). Aristoteles sestavil několik tvarů těchto úsudků.
- důkaz - v něj se spojují úsudky. Je to odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. Každá věta musí být prokazatelná z nadřazených vět; takto se dojde až k tzv. zásadě sporu: To, co je, nemůže zároveň nebýt. (Tj. první zásada myšlení zformulovaná Aristotelem. Následují ještě tři: zásada identity (A = A), zásada vyloučení třetího (Mezi bytím a nebytím téže věcné souvislosti není nic třetího.) a zásada dostatečného důvodu.)
- indukce - je cesta, kdy se vychází od jednotlivin a dochází se k obecnému. V praktickém životě je důležitější než výše popsané odvozování z obecného (tzn. dedukce). Nelze takto ovšem získat naprostou jistotu, ale je to postup, kterým se dojde k větší nebo menší pravděpodobnosti. (Např.: "Železo je těžší než voda." "Zlato je těžší než voda." - "Kovy jsou tedy těžší než voda.") Jde o nejdůležitější princip vědeckého zkoumání přírody (mimo jiné důkaz, že - na rozdíl od Platóna - podle Aristotela poznáváme za pomocí smyslů správně. Omyl je podle Aristotela nikoli ve smyslech, ale v odchylkách od správného myšlení, tedy od logiky.)

ad 2) Spisy přírodovědné
Podobají se (Fyzika) zčásti metafyzice a zčásti teoretické fyzice. A. se věnuje např. prostoru, času, látce, příčině, pohybu. Z toho buduje svůj obraz vesmíru, něco přejímá od svých předchůdců a něco kritizuje. V přírodě zdůrazňuje uspořádanost a účelnost, zaměřenost k nějakému cílu (tzv. teleologické vysvětlení přírody).
Živočichy rozdělil Aristotelés jako první na světě do urč. systému. Život má schopnost pohybu, to, co pohybuje tělem, je podle A. duše. Vztah těla a duše = entelechie. Duše je účelem těla, tělo je nástrojem duše. nejnižší stupeň organična (organon = nástroj) jsou rostliny, mohou se jen vyživovat a rozmnožovat. Živočichové mají navíc smyslové vnímání a mohou změnit místo. Člověk je schopen myslet. Z toho vyvozuje existenci tří typů duší: rostlinná, živočišná (smyslově vnímající) a lidská (myslící). Vyšší duše obsahuje nižší.

ad 3 Spisy metafyzické
A. kritizuje v knize a Platónovu nauku o ideách - podstata věcí je podle A. ve věcech samotných, ne v jejich ideách. Podle Platóna skutečně existují pouze obecné ideje, jednotliviny jsou jen jejich nedokonalé napodobeniny - s tím A. nesouhlasí: i když mluvíme o obecném, máme na mysli jednotliviny existující v prostoru a čase (nepopírá ovšem existenci obecných idejí - tu popírali až nominalisté ve středověku). Podle Aristotela (i Platóna) v obecném uchopujeme bytnost (esenci) jsoucna (např. pojem "člověk" vypovídá o lidské bytnosti více než pojmy Petr, Jiří a Marie).
Aristoteles kritizuje Platónův dualismus mezi idejí a skutečným předmětem, sám však přichází s dualismem (zcela jiného typu) mezi látkou a formou - tzv. hylemorfismus (hylé = látka, morfé = forma). Látka a forma vystupují vždy pohromadě, nelze je oddělit. Látka má možnost se něčím stát, forma tuto možnost aktualizuje. Látka klade formám odpor - vše existující je nedokonalé, vývoj postupuje jen po malých krocích. Látkou je např. zlato, formou je např. tvar prstenu.
To, co je, (= jsoucno) má 4 příčiny: 1) příčina látková (např. stříbro), 2) příčina formální (např. tvar misky), 3) příčina účinková, působící (stříbrotepec), 4) příčina účelová (určení misky, např. na obětní obřady).
Stýkáním látky a formy vzniká pohyb, na látku působí formující síly, látka touží po formách. Látka a forma na sebe působí od věčnosti - i pohyb je bez konce. Pohyb vyžaduje pohybujícího, který se sám nepohybuje, tzn. čistou formu bez látky. Tato forma = Bůh, čirý duch. Bůh podle Aristotela: dokonalý, dá do pohybu svět, dále se o něj nestará, nezasahuje do něj, má sám sebe za svůj vlastní předmět myšlení.

ad 4) Spisy etické
Člověk patří k ostatním živým bytostem, je však přizpůsoben (má ruce, orgány řeči, rozum...) k vyššímu určení. K nižším duševním činnostem přistupuje duch (nús). Smysly člověku zprostředkovávají okolní svět, jednotlivosti se pak spojují v srdci do celku. Duch je nesmrtelný a nezaniká s tělem, Aristotelés se však nevyjadřuje k tomu, co s ním před životem a po narození je. Nižší stránky duše jsou smrtelné.
Nejvyšší dobro pro člověka = blaženost. (Zlo je nedostatek dobra, tzn. samo o sobě neexistuje.) Dokonalost = dokonalé rozvinutí vlastní činnosti, pro člověka je to rozvinutí rozumu. To je nejvyšší ctnost. Ctnosti dělí na dva druhy: etické c. = vláda rozumu nad smyslovými pudy, střed mezi krajnostmi (např. odvaha = střed mezi zbabělostí a opovážlivostí) a dianoetické c. = vyšší, vystupňování a zdokonalení rozumu. Mravnost = soulad etické ctnosti a moudrosti. Ctnosti dohromady určují vůli. Izolovaná ctnost (ctnost bez ostatních ctností) se stává nectností. Vrcholem ctností je spravedlnost.

ad 5) Spisy politické
Člověk = zóon politikon, společenská (doslova politická) bytost, důkazem toho je řeč. Společenství občanů v dobrém státě - pro Platóna i Aristotela - je nejvyšší a vlastní formou mravnosti. Politika = užitá etika; úkol státu je mravně zdokonalovat člověka. Stát je pro člověka, nikoli lidi pro stát. Vzniká ze zvětšujících se společenství: muž + žena - rodina - rodina s otroky - domácí společenství - obec - polis (=kraj, okrsek, stát). Aristoteles vlastnil všechny známé ústavy, celkem 158 - dělí je podle počtu vládnoucích na monarchie (vládne jeden), aristokracie (víc), "políteie" (vláda mnoha) a na jejich zvrhlé protějšky: tyranie, oligarchie a demokracie (chápe ji ve smyslu anarchie). Žádné formě nedává přednost, ústava se má řídit potřebami národa v určité době. Doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav byl těžištěm (zaručujícím stabilitu) státu. (Stát pro něj znamená řecký městský stát.) Vysoce hodnotí manželství, rodinu a obec, otroctví považuje za přirozenou věc. Na rozdíl od Platóna nemá podle něj člověk opouštět rodinu kvůli státu, uznává hodnotu soukromého vlastnictví.
ad 6) Spisy o literatuře a rétorice
Poetika = odvětví praktické filozofie. Spis Poetika - teorie básnictví a tragedie. K literární tvorbě je potřeba:
1) napodobovat - umění má zobrazovat, ne popisovat,
2) jednota konání, času a místa,
3) katarze - umění má pozorovatele očisťovat, pointa má být v souladu s morálkou.

Vliv aristotelské filozofie

Po Aristotelově odchodu z Atén na něho navázala tzv. peripatetická škola. Sem patří např. Theofrastos, Eudémos, Aristoxenos. Více než filozofii se věnovali bádání v jednotl. vědách, např. ve fyzice, matematice a harmonii.

Ř STŘEDOVĚK

Kompletní Aristotelovo dílo si předsevzal přeložit (ještě společně s dílem Platóna) na začátku středověku Boethius. To se mu ovšem nepodařilo. Přeložil však některé Aristotelovy logické spisy a jako první udělal překlad nejdůležitějších pojmů z řečtiny do latiny (např. arch, arché = principium - počátek, začátek, ale také vláda, panování). Tento překlad pojmů z řečtiny do latiny je velmi důležitý a zůstal v podstatě beze změn po celou dobu používání latiny. Boethius tedy sice nepřeložil Aristotela, ale uvedl ve známost aristotelské pojmy, které potom byly pro celou další středověkou filozofii určující.

Dalším důležitým mezníkem v přijímání Aristotela byli arabští filozofové. Zatímco v Evropě byly známé pouze z Boethiova překladu Aristotelovy spisy o pojmu a soudu, od r. 1130 (po Venetianerově překladu) i ostatní logické spisy, měli v téže době Arabové arabské překlady i přírodovědných, metafyzických, psychologických, etických a politických spisů. Do Evropy se dostávaly tyto Aristotelovy spisy poměrně dost komplikovaně. Navíc o ně nebyl až do cca 13. stol. příliš velký zájem, protože veškerá teologie (a tím i filozofie) se do té doby opírala především o Augustina Aurelia, který byl ovlivněn novoplatonismem. Okolo roku 800 byla arabština něčím jako světovou řečí vědy; do samotné arabštiny byl přitom Aristoteles přeložen pravděpodobně přes překlady z perštiny nebo syrštiny. Mezi největší arabské učence této doby patří:
- Avicenna, narodil se r. 980 v Persii, lékař, filozof a teolog, Aristotelovu metafyziku znal nazpaměť (říkal, že si ji 40krát přečetl a nerozuměl a pak náhle v jakémsi osvícení všechno pochopil);
- Averroes - narodil se r. 1126 v Cordobě, právník, lékař, filozof. Komentoval Aristotela, jeho komentáře byli pro středověkou evropskou filozofii velmi významné (část filozofie evropské renesance je proto někdy nazývána "averroismus"), měl (filozoficky) větší vliv na území křesťanství než na "svém" území islámu;
- Moses Maimonides, narodil se r. 1135 v Cordobě, ale byl Žid (nikoli Arab), aristotelik, arabsky napsal "Vůdce nerozumných" (nebo: "Průvodce bloudících") - nazýváno také "židovsko-scholastická Summa".
Roku 1140 bylo na území Španělska z arabštiny (Dominikem Gundissalinem) přeložena Avicennova "Kniha o uzdravování duše" - tzn. křesťanští myslitelé překládali i z arabštiny. Nějakou takovouto (blíže neznámou cestou) došlo i k překladu Aristotela do latiny.
Během 13. století církev před četbou Aristotela varovala, stále se klonila především k Augustinovi, tzn. filozoficky k Platónovi. Změna přišla až s dominikánským filozofem a teologem Albertem Velikým (Albertus Magnus) a s jeho žákem, nejvýznamnějším filozofem středověku, Tomášem Akvinským.

Aristotelovo dílo bylo chápáno až do novověku za neomylné. Tvoří hlavní těžiště scholastiky.

RENESANČNÍ ARISTOTELISMUS
1) averroismus.
2) Zájem o Aristotela zůstal; při exaktním zkoumání humanistů však stále více vycházely najevo rozpory jeho filozofie s křesťanstvím (např. v otázce nesmrtelnosti). Kvůli nesmrtelnosti vznikly dva směry: averroisté a alexandristé - jejich vůdcem byl Pietro Pomponazzi (1462 - 1522). Jednoduše řečeno se zjistilo, že Aristotelova filozofie není totožná s křesťanským učením. Během 15. stol. přestal být tedy Aristoteles chápán jako opora křesťanské víry; úpadek přijímání jeho filozofie = úpadek scholastiky.
V období renesance začal být opět přijímán Platón (např. na Medicijské Akademii v Florencii), reformace se vrátila k Augustinovi zcela.