Vilém Závada se narodil 22. května 1905 v Hrabové u Ostravy jako první ze tří dětí Karla a Otýlie Závadových. Oba rodiče pocházeli z chalupnických rodin zemědělců, otec byl valcířem ve Vítkovických železárnách. Padl v první světové válce na haličské frontě roku 1915. Tato tragická událost desetiletého chlapce hluboce poznamenala, vyrovnával se s ní dlouhá léta; přímý zásah války do rodiny spoluurčoval skeptické ladění jeho prvních sbírek. V Hrabové vychodil Závada obecnou školu, roku 1917 byl přijat rovnou do tercie českého klasického gymnázia v Ostravě. Zde se záhy upjal na humanitní obory, zejména na češtinu, latinu a řečtinu, rozvíjel své vztahy k literatuře a získal rozsáhlé čtenářské zkušenosti. Značný vliv na něj měl profesor češtiny, spisovatel Martínek,s nímž udržoval Závada korespondenci až do konce jeho života. Po maturitě v roce 1923 přichází Závada do Prahy a začíná studovat na filozofické fakultě češtinu a francouzštinu, souběžně s ní studuje v posledním roce i státní knihovnickou školu. V Praze se seznamuje s literárním a uměleckým životem, navštěvuje proslulé literární kavárny (Národní, Unionku, Slavii, Tůmovku), večery poezie, navazuje kontakt s umělci.O prázdninách cestuje Závada po Evropě (Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie), během dalších let studia se seznamuje s Bieblem, Seifertem, Nezvalem, Halasem, poznává i další literární osobnosti. V roce 1924 začíná psát a publikovat verše, v roce 1927 vydává prvotinu Panychida, jež vzbudila nevšední zájem kritiky. Po dokončení studia na filozofické fakultě (doktorát filozofie získal prací o Václavu Šolcovi) a na státní knihovnické škole získal místo v Aventinu, nakladatelství O.Štorcha-Mariena, uplatnil se v redakci časopisu Rozpravy Aventina, kde postupně publikoval četné rozhovory se známými osobnostmi naší kultury. Roku 1929 vydává esej Za Otokarem Březinou, začíná překládat francouzskou poezii. V době vrcholící hospodářské krize bylo nakladatelství Aventinum likvidováno(1932) a Závada přechází do Melantrichu. V témže roce vydává druhou sbírku, Sirénu, v níž se odráží pochmurnost životního stylu začátku třicátých let, spojená s reminiscencemi na válku. V letech 1933-1937 byl Závada hlavním redaktorem melantrišského čtrnáctideníku Listy pro umění a kritiku. Novinářské povolání však neodpovídalo básníkovu založení, toužil po klidné a soustředěné práci, jež by poskytovala prostor i pro básnickou tvorbu. V roce 1937 nastoupil do zaměstnání v Národní a univerzitní knihovně jako výpomocná vědecká síla. Současně vydává třetí básnickou sbírku Cesta pěšky, v níž se navrací do rodného Ostravska. V knihovně se mohl Závada plně soustředit na poezii, na svou spisovatelskou práci. Prvním výsledkem tohoto období je sbírka Hradní věž(1940), považovaná mnohými kritiky za lyrický vrchol dosavadní autorovy tvorby. V knihovně prožil též dobu okupace i Květnové povstání, podílel se na její obnově. Roku 1946 vydává Povstání z mrtvých, reagující na předešlá válečná léta a vyslovující obavu z následků na lidskou vzájemnost. V roce 1948 byl Vilém Závada jmenován ředitelem Národní a univerzitní knihovny, ovšem ve funkci setrval pouze jeden rok; chtěl se opět soustředit především na tvůrčí činnost. Roku 1950 vydává sbírku Město světla, snažící se podat (byť dobově zjednodušený) protiklad světa minulosti a světa budoucnosti. V té době je Závada zaměstnán ve Svazu českých spisovatelů a v nakladatelství - věnuje se zejména práci se začínajícími autory, publikuje řadu úvah, statí a článků o poezii a básnické práci. V roce 1954 se vrací do knihovny jako řadový pracovník, roku 1958 je znovu jmenován ředitelem; z tohoto období pochází několik jeho básnických překladů (např. Ady, Petöfi), zde začíná básník psát poezii pro děti. V roce 1955 vydává Polní kvítí, sbírku programově se hlásící k duchu i tvaru ,,prostých motivů" Jana Nerudy. Po dvouleté práci ve funkci ředitele knihovny přechází do sekretariátu Svazu čs.spisovatelů; dále se věnuje překládání i poezii pro děti. V roce 1962 vydává sbírku Jeden život, bilancování svého dosavadního života na pozadí návratů do rodného kraje, do dětství, i zamyšlení nad obecnými problémy lidského bytí. Roku 1966 je prohlášen národním umělcem. V následujících letech vznikají Závadovy nejvýraznější a nejosobitější poválečné básnické sbírky - Na prahu, které autor vytváří paralelně s překladem starozákonní Knihy Jóbovy. Na počátku sedmdesátých let(1972) začíná vycházet v Čs.spisovateli souborné Básnické dílo Viléma Závady, shrnující ve čtyřech svazcích dosavadní tvorbu, tedy devět básnických sbírek. Pátý svazek Díla je věnován výběru ze Závadových překladů. V roce 1978 završuje autor své dílo ,,jubilejní" desátou sbírkou Živote díky. Výbor ze vzpomínek, literárních studií, medailónů, vyznání, rozhovorů a úvah o práci básníka vydává Závada v roce 1975 pod názvem Krajina a lidé mého srdce, roku 1981 vychází Vzájemná korespondence V.Závady a V.Martínka. 30. listopadu 1982 Vilém Závada v Praze umírá.
Dnes již uzavřené dílo Viléma Závady čítá zaokrouhlený počet deseti sbírek a zabírá výjimečnou časovou rozlohu více než poloviny století (obdobně jako dílo Seifertovo nebo Holanovo), v níž česká moderní poezie prochází nejrevolučnějšími a nejhlubšími proměnami jak v oblasti ideové orientace, tak v oblasti tvárných prostředků. Vilém Závada stál od dvacátých let v centru básnického dění a spolu s dalšími osobnostmi spoluvytvářel dnešní básnický jazyk, završoval určitý typ metaforiky a dovedl jej k osobité propracovanosti a hutnosti. Práce spisovatele je často chápána jako protiklad inspirace, vznětu a samočinné tvorby, bývá stavěna proti spontánnosti a lehkosti. Vilém Závada se prý častokrát vyjádřil o nutnosti této práce, nespoléhal se na nejistou inspiraci. Co je to ovšem práce ve smyslu uměleckém? Není to jen pouhá dovednost, ale především práce na sobě samém, jak Závada zdůrazňuje, na svém obohacováním myšlenkovém, vnímatelském, kulturním; je to četba, studium, ,,touha objevovat svět z nových a nových stran"(V.Z).
Na sobě i v sobě nosím dvojí břímě
Jedno uvnitř pálí a druhé rozdrtí mě
A přece i v žalu miluješ trpký los
a vždycky znovu zvedáš balvany jak Sisyfos
ten úděl marnosti břemeno lidskosti
(MONOLOG; SIRÉNA , 1932)
I další sbírky Viléma Závady byly závažnými literárními událostmi, ať již jde o Sirénu, reagující v syrových, expresívních obrazech na deziluzi z poválečného světa, ubírajícího se k dalším katastrofám (hospodářská krize, nástup fašismu), nebo o Cestu pěšky a Hradní věž. Jejich význam tkví především v reflexi společenského vědomí, v citlivém záznamu proměn společenských vztahů, k příčinám degradace humánních hodnot a cílů.
V své hloubi se všechno svíjí a zmítá
jak škvařený červ na dně prastarého řečiště,
v němž dávno vody není.
(Z ROMÁNU; PANYCHIDA)
Když zchřadl lidský rod na duši rozleptán
tu celý vesmír též kde člověk tmelem byl
jak hračka dřevěná zvolna se rozklížil
už dávno nahlodán jiizvami drobných ran
Jak v kotli velikém v chaosu bez hranic
tak svět lidských citů se převrací a vře
Co neplatilo nic to znamená dnes vše
co mělo váhu svou zas necení se nic
(OBRAZ Z ROKU 1932; SIRÉNA)
Básník je pochopitelně otevřen i proměnám poetiky, literárním proudům, ovlivňujícím metaforiku, obraznost, výraz. Zejména v Siréně je Závada zasažen oživeným barokním rukopisem, zahrnujícím do sebe i pocit ošklivosti a škaredosti, jímž autor prochází na cestě k hledání východiska - společenského, osobního, uměleckého. Dále pak všestranná literární aktivita je součástí vývoje básnického, autor se tohoto procesu zúčastnil i jako časopisecký redaktor (v kulturní redakci Rozprav Aventina, později v Listech pro umění a kritiku), zajímal se o názory ostatních tvůrců z nejrůznějších uměleckých oborů, publikoval řadu podnětných rozhovorů s nimi.
Závada po celý život v mnoha uveřejněných úvahách a esejích promýšlel problematiku tvorby, zdůrazňoval i závažnost samotného procesu vzniku básně, uměleckou poctivost, dobývání přesného výrazu a preciznosti citové a myšlenkové. Úporné hledačství, zápas o tvar staví proti "amorfnosti konvenčního a rutinérského básnění". Hledání rovnováhy mezi záměrem a slovy, mezi prvotním nejasným pocitem a konečným tvarem je prý základní doménou práce nad rukopisem:
,,Život nejsou jen pouhé chuchvalce plazmatu, stejně tak umění nemůže být jen shlukem zvuků, barev, slov a obrazů. I báseň je živý organismus, který se vyvíjí od prvních neujasněných pocitů až k podobě pevně vykrystalizované, která má svůj život, své teplo a svůj dech. Její zrod bývá někdy dosti složitý... Nejedna báseň budí ze spánku..."
Zdůrazňuje krystalizaci básně, k níž jediné autor potřebuje samotu. Na mnoha místech Závada podtrhuje význam chůze při zrání básně - v tom je blízký Karlu Tomanovi, jehož básně vznikaly bez tužky a papíru na dlouhých hodinách toulek, vrývány pouze do paměti, zbavovány falešné slovní přítěže - autor báseň doslova nosí, chodí s ní, oprošťuje ji od zbytečnosti. Ostatně i verše z Cesty pěšky o tom vypovídají:
Vlaky letadla i automobily
a všechny divy mechanické
jsou jen rychlé protézy a nenahradily
pomalé a pevné chůze lidské
Ach být tak svoboden a jít a jít
jak bys vrh a zatahoval síť
jak bys vyšplíchával z plic
palčivost své něhy u silnic
Význam literárního studia a četby, nedocenitelný význam styku se světovou literaturou je zřejmý i v práci Závadově. Dokladem jeho aktivity překladatelské jsou četné svazky překladů poezie předních světových básníků. Některé z těchto knih dokonce ovlivnily poslední Závadovy básnické sbírky, zejména mám na mysli význam přebásnění startozákonní Knihy Jóbovy pro tvar i myšlenkové klima sbírky Na prahu.
Na závěr bych rád citoval jeho mladšího básnického druha, Miroslava Floriana, jenž zhodnotil dílo Viléma Závady, příslušníka neopakovatelné meziválečné básnické generace, s úctou těmito výstižnými slovy:
,,Jako dílo každého velkého tvůrce, i mnohotvárné obsáhlé dílo Závadovo tvoří jednolitý organismus, kosmos, v němž mají své místo věci zdánlivě nejnicotnější vedle nejvznesenějších. Je to dílo básníka, který pohrdá ulitou výlučnosti, který před všemi dopravními prostředky stále dává přednost ,pomalé pevné chůzi lidské...´A přece, anebo spíš právě proto, bývají verše tohoto pěšího básníka nabité strhujícím vnitřním pohybem, mohutným vnitřním dějem. Proto také tolik jeho básní vešlo přímo už do krevního oběhu a obrazu našeho života a jejich síla se lety dál zmnožuje a umocňuje."
Bibliografie díla Viléma Závady:
(1.) BÁSNICKÉ SBÍRKY
Panychida (1927)
Pašijový týden (1931)
Siréna (1931)
Cesta pěšky (1937)
Hradní věž (1940)
Povstání z mrtvých (1946)
Město světla (1950)
Polní kvítí (1956)
Jeden život (1962)
Na prahu (1970)
Živote díky (1978)
(2.) KNIHY PRO DĚTI
Mám rád svou maminku (1954)
Půjdu do mateřské školky (1955)
Jdou vojáci jdou (1956)
U maminky, u tatínka (1959)
Naše pohádky (1981)
(3.) SOUBORNÁ VYDÁNÍ
5 svazků shrnujících jeho básnické sbírky
(4.) STUDIE, PUBLICISTIKA, KORESPONDENCE
Za Otokarem Březinou (1929)
Václav Šolc, básník prvosenek (1938)
Krajina mého srdce (1975 + druhé doplněné vydání)
Vzájemná korespondence Viléma Závady a Vojtěch Martínka (1981)
(5.) VÝBORY
Básně (1954)
Vzduch a světlo (1960)
Znám jedno město (1960)
Beze jména (1970)
Hoře lásky (1971)
atd...
(6.) DROBNÉ TISKY
Pohřeb básníka (1931, In memoriam O.Březiny)
Na zemi (1960)
Moře (1962)
(7.) PŘEKLADATELSKÉ DÍLO
de Nerval, Petöfi, Tolstoj, Šangala, Kostra ...
28. prosinec 2012
6 338×
1696 slov
