Benito Mussolini

(* 29. 7. 1883, † 28. 4. 1945)

Benito Mussolini se narodil jako syn kováře a učitelky v severoitalském městě Dovia. Jako vzpurné a neukázněné dítě byl vyloučen ze dvou škol, své spolužáky často napadal, některé dokonce ve rvačkách poranil kapesním nožem. Nakonec však přece studia dokončil a stal se učitelem v Gualtieri, malé vísce blízko rodného města. Za čtyři měsíce však učitelské místo ztratil vzhledem k četným sexuálním skandálům.
Benito Mussolini* 29.7.1883 † 28.4.1945
Do svých 26 let byl budoucí „duce“ celkem šestkrát uvězněn pro násilí, rvačky a výtržnosti. Za první světové války narukoval na frontu, kde byl zraněn výbuchem šrapnelu. Po válce byl jedním ze zakládajících členů fašistické strany bojující proti socialismu. Po volebním vítězství v roce 1922 donutili fašisté krále Viktora Emanuela III. jmenovat Mussoliniho ministerským předsedou. Ve svých 39 letech se tak stal nejmladším italským premiérem v dějinách. Roku 1902 se stal čtráctým členem socialistické strany. Od roku 1912 byl pak redaktorem a od roku 1914 ředitel stranického listu Avanti (Vpřed). Roku 1914 byl ze strany vyloučen. V roce 1919 založil militantní organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky), která byla roku 1921 přeměněna v nacionální fašistickou stranu. Po pochodu na Řím roku 1922 se stal předsedou koaliční vlády. Od roku 1925 capo del governo e duce del fascimo (šéf strany a vůdce státu). Opozice opatrně mlčela a poskytla tím Mussolinimu, za shovívavosti krále a neutrality církve, moc k nastolení otevřené diktatury. Pozadí vládní krize, jež vedla k posílení Mussoliniho pozice, tvořilo zavraždění Matteottiho, k němuž došlo 10. července 1924 akcí fašistického přepadového komanda. Matteotti protestoval proti změně volebního zákona z července 1923, která měla zvýhodnit fašistické kandidáty v dubnových volbách r. 1924. Odmítal též atmosféru násilí, jež se vytvořila v období předvolebního boje. Vražda vedla k odchodu liberálů a socialistů z parlamentu. Žádali sice zrušení fašistických milicí, avšak nedokázali mobilizovat obyvatelstvo k odporu proti Mussolinimu. Strach ze socialistické revoluce převládl a Mussolini si mohl po několika týdnech krize upevnit své mocenské pozice.
Po svém projevu v lednu 1925 nechal odsouhlasit několik zákonů a dekretů, jež mu dovolovaly omezit činnost stran, zrušit svobodu tisku a omezit autonomii správy. Antifašistické organizace byly zakázány, opozice pozatýkána. V Itálii zavládla fašistická diktatura.
Po roce 1925 pak zavedl autoritativní režim. Roku 1935 prosadil útok na Etiopii a roku 1936 pomáhaly italské jednotky Frankovým oddílům v Občanské válce ve Španělsku. Byl také iniciátor agresivní zahraniční politiky, která vedla k útoku na Albánii roku 1939, na Francii roku 1940 a později proti SSSR a jeho spojencům. Pod Mussoliniho vedením se italská ekonomika stabilizovala, nezaměstnanost klesala a země prosperovala. V roce 1943 byl svržen a zatčen, ale osvobozen německým oddílem. Na severu Itálie poté vytvořil na popud Hitlera tzv. Italskou socialistickou republiku s centrem v Saló. V roce 1945 byl při útěku zadržen a popraven partyzány.

Za zmínku také stojí, že Mussolini se po celý život vyznačoval chorobnou pověrčivostí. Měl smrtelný strach z hrbáčů, tělesně postižených lidí, také ovšem z otevřených deštníků. Vlastnoručně si namaloval čtyřlístek pro štěstí na kapotu svého červeného Alfa-Romeo a nikdy nešel ani na krok bez sošky svatého Antoníčka v kapse. Téměř omdléval při vůni kadidla nebo pachu éteru, a přestože se sám v životě zúčastnil mnohých rvaček, při pohledu na mrtvolu mu bylo vždycky na zvracení. Velmi zřídka se koupal a málokdy si měnil spodní prádlo. Dokonce se jednou na recepci u španělské královny dostavil neoholený s dvoudenním strništěm. Dnes takto zarostlí chodí i mnozí ministři, v té době to však znamenalo neodpustitelný prohřešek.
V roce 1909 se Mussolini zamiloval do jisté Augusty Guidiové, která byla dcerou milenky jeho otce. S touto dámou měl dokonce vážné úmysly, uvažoval o sňatku, Augusta však jeho “zaměstnání” politického agitátora nepovažovala za dostatečně stabilní a volila raději partnera se stálým příjmem – vzala si totiž za muže jednoho hrobníka. Mussolini pak svou lásku převedl na její mladší sestru Ráchel. Pod pohrůžkou ostře nabitou pistolí si pak na této dámě vynutil první soulož a příslib manželství. Ráchel neměla zejména zpočátku s Benitem lehký život. Společně s prvním dítětem žili v malém vlhkém bytě a třeli bídu s nouzí. Později, když přišli fašisté v Itálii k moci, nastaly přece jenom pro mladou rodinu trochu lepší časy. Také rozmnožování nepřišlo zkrátka. Ráchel porodila celkem pět dětí. Jedna z Mussoliniho vnuček, Alexandra, je dodnes členkou italského parlamentu.

Propagační pohlednice spojenců s názvem “Rentgenový snímek Mussoliniho mozku”.
Mussolini měl mimo jiné také milenky, mezi nejvýznačnější Mussoliniho milenky patří Ida Dalserová, která mu porodila mentálně narušeného syna Benita Albina a sama posléze skončila v blázinci. Vášnivou láskou plál k šéfredaktorce fašistického listu Gerarchia Margaritě Sarfatti a francouzské herečce Magdě Coraboeufové. Nejslavnější oficiální milenkou však byla Clara Petacciová. Když se s ní Mussolini ve svých 54 letech seznámil, bylo jí 24 let, byla ženou italského leteckého důstojníka, se kterým se později rozvedla. Měla zelené oči, dlouhé nohy a velká prsa, která Mussolini zbožňoval, byla sentimentální a spíše trochu hloupá. Koupil jí byt na Piazza Venezia, kde jí téměř denně navštěvoval.
Byla to právě Clara, která byla společně s Mussolinim zastřelena italskými partyzány na útěku u jezera Como, když se pokoušeli prchnout v německé uniformě do Švýcarska. Bylo to dva dny před Hitlerovou sebevraždou, 28. dubna 1945. Jejich mrtvoly byly vystaveny na milánském náměstí Piazza Loretto - jako výstraha všem fašistům a zřetelný projev rozchodu Itálie s její fašistickou minulostí byly pověšeny na lampách pouličního osvětlení. Clařina sukně přepadla přes obličej a odkryla její nahé tělo. Partyzáni pak vylezli nahoru a upevnili jí sukni mezi nohama, aby pohled na mrtvoly nevzbuzoval pohoršení.

Pochod černých košil (Itálie 30.10.1922)

Pochodem na Řím, provedeným jeho přívrženci v černých košilích, si Mussolini vynutil jmenování do funkce ministerského předsedy králem Viktorem Emanuelem III.
Benito Mussolini se stal v očích mnoha Italů nesporným vůdcem, autoritativním politikem schopným skoncovat s nestabilní hospodářskou a politickou situací v poválečné Itálii.

Obrázková příloha:

Benito Mussolini (uprostřed) spolu s ostatními politiky

Mussolini (na koni vpředu) spolu se svými přívrženci

„Duce“ při pochodu černých košil na Řím

Osvobozený Mussolini s německými vojáky vychází z vězení

Italský „duce“ a německý „Führer“

Mussoliniho plakát na domě ve Veroně

Popravený Bennito a někteří přívrženci