Bohumil Hrabal

28.3.1914 - 6.2.1997

Bohumil Hrabal se narodil 28.března 1914 svobodné ženě. Celé dětství i pozdější život byl plachý a ustrašený. To přičítal scéně, když byl ještě v matčině břichu. Hrabal tuto historku vypráví takto: Jeho matka, mladá a svobodná dívka jednoho večera sdělila rodičům, že je těhotná. Její prchlivý otec jí za ruku vytáhl na dvůr, namířil na ní pušku a křičel: „Klekni si já tě zastřelím.“ Naštěstí v tu chvíli vyšla na dvůr její matka. Protože znala výbuchy svého manžela, řekla: „Pojďte jíst, vystydne vám oběd.“
Malý Bohumil vyrůstal do tří let u babičky a dědečka v Židenicích u Brna. Teprve potom se o něj začala starat matka a jeho adoptivní otec Francin.
Jakožto pětiletý hoch se s rodiči přestěhoval do nymburského pivovaru. Do nymburské reálky chodil osm let. Osm let proto, protože dvakrát opakoval kvartu. Ve škole se neučil. Propadal skoro ze všech předmětů. Dostával dvojky z mravů. Nejednou dostal i trojku. Když umřel dědeček, rok bydlel u babičky, aby jí nebylo smutno. Chodil tam do gymnázia. Hned první pololetí měl šest nedostatečných.
Jednoho dne k nim do pivovaru v Nymburce přijel strýc Pepin. Neustále zdůrazňoval, že jen na 14 dní. Tyto dny se pak protáhly na měsíce a roky. Nakonec byl u Hrabalů do své smrti. Tato postava ovlivnila celý Hrabalův život. Z jeho vyprávění čerpal později Hrabal náměty do svých knih a básní. Strýce Pepina považoval za svého opravdového otce.
Jako dospělý pracoval Hrabal od roku 1949 do roku 1954 v hutích Poldi na Kladně. V roce 1952 měl těžký úraz. Hák jeřábu ho udeřil do hlavy. Po dlouhém léčení se vrátil zpět do hutí. Později, když se při havárji v hutích utrhlo z jeřábu kolo a spadlo mu na hlavu, prodělal osmiměsíční léčení po sanatórijích a nemocnicích. Zde se věnoval především čtení a psaní básní. Další návrat do hutí mu odborníci rozmluvili. Našel si proto zaměstnání jako nosič starého papíru ve Sběrných surovinách v Praze, Spálené ulici číslo 10.
Hrabal byl za svůj život čtyřikrát zamilován. S každou z těchto žen se chtěl oženit. Všechny mu ale řekly, že se pro manželství nehodí, že je příliš zasněný a utrácí víc než vydělá. Ale roku 1955 se seznámil s Eliškou Plevovou. Tato žena byla zvyklá žít do šesti let v přepychu jako dcera bohatého prokuristy a správce dřevoprůmyslových závodů v Břeclavi. Po válce je ale jako sudetské Němce transportovali do sběrných táborů, kde rodinu rozdělili. U Hrabala jí stačil malý pokoj,v němž místo křišťálového lustru visela stahovací lampa, jejíž drát byl navlečen na niklovou protézu. Přesto Hrabala milovala a nakonec si ho vzala.
Brali se 8.prosince 1956. Tři dny před svatbou Hrabal strachy onemocněl. I po svatbě se cítil stísněný a často chodil do hospody.
V roce 1959 se stal kulisákem v divadle. Měl čas na psaní. Později mu začaly vycházet knihy v zahraničí. Před vydáním každé nové knihy skoro onemocněl. Jeho čtenáři se měli dozvědět to, co psal pro sebe a pár svých přátel.
V půběhu 60. let hodně cestuje. Navštěvuje mimo jiné Berlín, Paříž, Varšavu a New York. Procestoval Sovětský Svaz a Jugosláviji.
V roce 1966 zemřel Hrabalův otec Francin. O rok později strýc zemřel Pepin v domově důchodců v Lysé. Za dva roky zemřela Hrabalova matka.
V následujících letech jeho knihy vycházely i v naší republice. Tehdejší režim je ale záhy opět zakázal. Přesto byly některá jeho díla zfilmována.
V roce 1987 zemřel jeho mladší bratr Slávek. O několik měsíců později umírá i jeho žena Eliška na rakovinu slininvky břišní. V těchto dnech Hrabal skoro nevěděl o světě.
Své poslední dny Hrabal strávil v nemocničním pokoji “ve svém“ pátém patře. Zemřel 6. Února 1997. Vypadl z okna. Říkají, že krmil ptáčky.

Hrabalova díla:

Četl jsem:
Ostře sledované vlaky.

Příběh s válečnou tématikou. Hlavní postava je učeň - výpravčí jménem Miloš Hrma.
Příběh je pojat jako vyprávění. Vypravěč je právě Miloš Hrma. Pojednává se zde o malém nádraží, v němž občas projíždí tzv. ostře sledovaný vlak, který přepravuje německou munici, vojáky a zbraně. Občas je přepadají partizánské pluky, ale zbraně a munice dorazí vždy v pořádku. Jen vojáci padnou. Jednou však výpravčí řekne Milošovi, že chce tento vlak zničit uplně a to granátem hozeným z návěstí. Tento úkon však spatří hlídkující německý voják mimo vlak, se kterým nepočítali. Uvidí to až po hození granátu. Miloš ho uvidí včas a těžce vojáka zraní, voják ho střejí také, do ramena. Miloš i voják umírají.

Četl jsem ještě povídku Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Toto dílo jsem však nedočetl, protože autor používa příliš dlouhé věty.
Další díla: Obsluhoval jsem Anglického krále, Pábitelé, Městečko, ve kterém se zastavil čas, Městečko u vody, Postřižiny, Slavnosti sněženek a jiné.