Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic se narodil roku 1460 nebo 1461 na hradě Hasištejně bízko Kadaně jako syn Mikuláše II. z Lobkivic a paní Ofky (Žofie) ze Žerotína. Když byly Bohuslavovi dva roky, otec mu zemřel. Byl vychováván v kališnické víře, ale později přilnul ke katolíkům. Od r.1475 studoval na universitě v Boloni (Itálie), pak ve Ferraře, kde r.1482 získal doktorát kanonického práva.
Roku 1483 byl králem Vladislavem jmenován proboštou vyšehradským po smrti svého předchůdce Jana mladšího z Rabštejna. V této době se seznámil se svým přítelem a pozdějším odpůrcem Viktorinem Kornelem ze Všehrd. Dalšími významnými osobnostmi, se kterými se Bohuslav přátelil nebo si dopisoval byli např. Augustin Olomoucký, Petr z Rožmberka, Jan z Domaslavě, Jan Šlechta, ale i mnoho humanistů z celé Evropy. Důvodem jeho rozchodu s Viktorinem ze Všehrd bylo náboženství. Viktorin byl kališníkem a všemi svými činy prosazoval český jazyk, byl zakladatelem tzv.českého humanismu. Naproti tomu Bohuslav zůstal při latině. Navíc když se vrátil ze své cesty po Středomoří (1490-1491, procestoval Řím, Kypr, Rhodos, Syrii, Palestinu, Alexandrii, Kartágo a Benátky - o tomto putování napsal skladbu Elegia de peregrinatione sua), tak se snažil získat místo olomouckého biskupa proti papežovým kandidátům.To se mu však nepodařilo. Reakcí na tyto snahy byla báseň Papae mastix (Metla na papeže, 1483), kterou Bohuslav přisuzoval Viktorinovi. I když ten autorství popřel, zůstali si nadále odcizeni.
Když v r.1500 nedostal Bohuslav ani místo vratislavského biskupa, uchýlil se na hrad Hasištejn, kde zůstal až do své smrti. Byl zde obklopen mnoha učenými spisy, jež tvořily jeho rozsáhlou knihovnu, kterou neustále obohacoval. Po celé Evropě měl k disposici lidi, kteří mu kupovali nebo přepisovali vzácná díla.
Avšak neměl rád překlady svých vlastních prací. Např.o Řehoři Hrubém z Jelení napsal v básni De interprete suorum carminum elegia: „Národním jazykem kdosi vykládal moje básně; lid je teď čítá, panstvo i vladykové. Já se na dílo zlobím toho dvouhnátého oslíka, a vtip a Músy své k záhubě odsuzuji.“
Velkou péči věnoval své soukromé humanistické škole a časté korespondenci s přáteli. Nikdy se neoženil, vychovával pouze nemanželského syna svého bratra Jana, Wolfganga. R.1509 se účastnil korunovace krále Ludvíka a o rok později, v listopadu 1510 umírá.
Příbuzenské vztahy Bohuslava Hasištejnského
Mareš n. Martin z Újezda
vlastnil tvrz a statek Obříství
Blažej (brzy) Václav (duchovní) Mikuláš Chudý z Újezda, později z
Lobkovic, 1435
vlastnil Obříství, Lobkovice a Hasištejn
Mikuláš II. 1462 + Žofie ze Žerotína Jan Popel
(linie Hasištejnská z Lobkovic) (linie p pánů Popelů z Lobkovic)
vlastnil Hasištejn, Obříství, Údlici vlastnil Lobkovice a Hlubokou
Jan (1450-1517) Mikuláš III. Jaroslav(1490) Bohuslav (1460-1510)
vlastnil Obříství a jiné vesnice vlastnil Údlici
a zemřel bez dědiců vlastnil Březno a Kralupy
Přísečnice
Jan Hasištejnský napsal cestopis o své pouti Putování léta Páně 1493 k božímu hrobu vykonané a rady svému synovi Zpráva a naučení synu Jaroslavovi o tom, co činiti a čeho nechati.
Město Kadaň a hrad Hasištejn patřily všem bratrům dohromady. Avšak kadaňští obyvatelé nechtěli přislíbit věrnost svým pánům, přestože jim to nařídil král Vladislav, kterého požádal Bohuslav listem o pomoc a opevňovali své město. Třenice mezi kadaňskými a Lobkovici pokračovaly až do Janovy smrti.
Mapa s vyznačenými obcemi patřícími Lobkovicům – bohužel nemám k dispozici
Díla Bohuslava Hasištejnského
Jeho tvorba zahrnuje filozofické básně, psané většinou hexametrem nebo elegickým distichem, např. Elegia in obitum Caroli Caesaris et regis Bohemiae (Elegie na smrt císaře Karla, krále českého), kde opěvuje dobré skutky Karla IV., využívá přirovnání k starověkým vojevůdcům: „Válečné skutky kdo na mysli má, tu punského vůdce
překoná, tyrany řecké, samého Caesara též.“
enumeraci: „Kolik je na nebi ptáků a kolik ryb skrývá se v moři,
Hyméttos, athénský kopec, kolik jen vydává včel,
tolikrát lidskému rodu zlý osud neštěstím hrozí, . . .“
a končí přáním, aby lid na císaře nezapomněl.
Dále jsou to epigramy,eklogy a ódy (např. na svého přítele P. Schotta nebo Jana ze Šellenberka: „Kdykoliv jej slýchám, jest mi, jako bych slyšel Ulyssa, jehož řeč líbeznou Homér připodobňoval k podzimním sněhům . ..“) a několik dopisů pro jeho přátele (např. List Petru z Rožmberka, 1497).
Ve všech jeho dílech, psaných výhradně latinsky, se objevuje množství citátů a odkazů na antické autory (Cicero, Vergilius, Horatius). Jeho práce většinou nějak reagovaly na současnou situaci v zemi, např. Carmen adhortatorium ad bellum contra Thurcas (Výzva ke křesťanským panovníkům do boje proti Turkům, 1499) nebo Ad sanctum Venceslaum satyra (Žaloba k sv. Václavu, 1489).
Z prozaických spisů jsou nejvýznamnější De avaritia (O lakotě, 1499), kde říká, že bohatství ještě pro člověka neznamená štěstí, a De miseria humana O lidské bídě, 1495). Zde popisuje lidské útrapy ve čtyřech stadiích věku. Už „novorozený člověk vstupuje do života hned s pláčem a nářkem.“ Poté je mu rodiči odebrána svobodná vůle a je kárán za své prohřešky, někdy až příliš.
V druhé etapě, mládí, jsou probírány první lásky mladých mužů, kdy nemyslí na nic jiného než na svou vyvolenou, a v tomto opojení provádějí různé nesmyslnosti.
V následujícím období, takzvaném zralém věku, si člověk vybírá své zaměstnání - krutý válečník, neúprosný ke svým nepřátelům stejně jako oni k němu; obchodník, který klame a lstí okrádá své zákazníky a chvěje se o svůj majetek; rolník čelící neúrodě a hádkám mezi čeledíny, nebo úředník, jenž musí lichotit nebo hanět tu toho, tu onoho a je stále pomlouván ostatními občany?
Posledním úsekem života je stáří, tehdy lidské tělo postupně přestává fungovat, stařec vychvaluje minulé časy a přitom se neustále bojí nadcházející smrti.
V druhé části traktátu uvažuje Hasištejnský o různých lidských stavech a nakonec dochází k názoru, že pravého štěstí nemůžeme dosáhnout před smrtí, neboť „ať se obrátíš kamkoli, ať pohlédneš kamkoli, všude se tvým očím naskýtá marnost a duševní útrapy.“
Spíše doufal, že i po jeho smrti budou jeho básně žít, jak napsal jednomu svému příteli:„Ať na bojišti potom zahyneš, nebo blínem otráven, tvé přec po zhynutí zůstane jméno živo. Všecko mizí tady na světě, kromě co Músy milostné z podzemní vyvodí hloubi a ze tmy čiré.“
Za Hasištejnského života vyšlo tiskem jen několik jeho děl - Opuscula Bohuslai Boemi baronis de Hassenstayn (1509, Drobná díla . . .). Ostatní se uchovávala v rukopisech, až v letech 1562-1570 je sebral a vydal humanistický básník T. Mitis. Ten také sestavil Hasištejnského životopis a popsal jeho knihovnu.
Ačkoli dosáhl Hasištejnský evropského věhlasu, v Čechách jeho vliv na pozdější vývoj literatury nebyl nijak významný. Přesto je označován za hlavního představitele našeho latinsky psaného humanismu.
Seznam použité literatury
Čítanka české literatury 1, Jan Lehár a Alexandr Stich, Český spisovatel, 1997
Česká literatura ve zkratce 1, Bohumil Svozil, Brána, spol. s. r. o., 1997
Lexikon české literatury 2, PhDr. Vladimír Forst, CSc. a kolektiv, Academia, 1993
Čeští spisovatelé deseti století, Radko Šťastný, Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1974
Slovník českých spisovatelů, Ústav pro českou literaturu, Československý spisovatel, 1964
Dějiny literatury československé, Gustav Pallas, Česká grafická unie, 1919
Jana Hasištejnského z Lobkovic Putování k svatému hrobu (poznámky Ferdinand Strejček), Česká akademie císaře Františka Josefa . . .,1902
Čítanka pro 1. ročník středních škol, Věra Martínková a kol., Trizonia, 1991
Česká republika - automapa, Mairs Geographischer Verlag, 1996
28. prosinec 2012
5 318×
1148 slov
