Božena Němcová

Božena Němcová (1820-1862) se narodila 5. února 1820 ve Vídni v tkalcovské rodině českého původu. Byla spisovatelkou a zakladatelkou novodobé české prózy.
Na vývoj Boženy Němcové měla vliv krása přírody a celého kraje v němž strávila dětství. Od roku 1821 žila spolu s rodiči a vrchností - kněžna Zaháňská - v Ratibořicích u České Skalice na „Starém bělidle“. Roku 1825 se na „Staré bělidlo“ přestěhovala i babička Boženy, která jí upoutala svou moudrostí. Do školy chodila nejprve v České Skalici a od roku 1830 ve Chvalkovicích., kde bydlela u správce Alfreda ve starém rytířském zámku. Zde se poprvé v rozsáhlé knihovně seznámila s německou literaturou (Schiller).
O tři roky později se opět vrátila na „Staré bělidlo“. Své pocity psala do německých veršů, zatímco babiččiny zprávy a vlastní pozorování venkovského lidu si zapisovala česky. Roku 1836 se rodina Němcové přestěhovala blíže k zámku, kde jí otec seznámil s respicientem finanční stráže, Josefem Němcem z Červeného Kostelce. Rok potom se za něj provdala.
Později, když se přestěhovali do Polné, procitla k novému životu - vlastenectví, které poznala v Tylových spisech. Nalezla nový cíl - pracovat pro vlast, pro národ, pro český lid. Spálila německé verše a s nadšením se pustila do psaní české literatury. Roku 1841 se natrvalo usadila v Praze. Jejím novým vzorem se stala Francouzka George Sandová. V jiném směru působila na Němcovou vlastenka B.Rajská, s níž navázala trvalé přátelství, K.J.Erben, ji osvětlil důležitost pohádek a lidové literatury. Mocné dojmy z Prahy se záhy vtělily do básní vlasteneckého žánru: první tištěná báseň v časopise „Květy“ 1843, Slavné ráno (1843), Moje vlast (1844).
S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy - Národní báchorky -, které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku.
Ale v srpnu téhož roku musela opustit Prahu a následovat muže do Domažlic. Zahájila zde vlasteneckou propagandu, ale potkávala se s nechutí a odporem. Teprve časem se dočkala zdaru, a její veliké zásluhy o probuzení Domažlicka byly odměněny obecným uznáním a úctou. Na častých vycházkách sbírala vše, co uznala za charakteristické pro lid: pohádky a pověsti, které zapisovala dle tradice tamějších obyvatel, zvyky a obyčeje, říkadla i přísloví, lidové slavnosti, tance, kroj, ale i zvláštnosti lidové slovesnosti, které si záhy osvojila (Karla). Obrázky z okolí Domažlického, O prostonárodním léčení na Domažlicku, Selská svatba z okolí Domažlického, Královské hraniční město Brod v Lese v Bavořích, Písně, říkání a hry, Dlouhá noc byly bezprostředním ovocem její pilné práce na Domažlicku, kterou rušila jen nemoc.
V létě 1846 se musela kvůli zdravotním potížím vydat do Františkových lázní. Čejka pobízel Němcovou k samostatnému románu a povídce po vzoru G.Sandové. První pokus byl Obrázek vesnický a poté povídka Karla. Na jaře 1848 se chopila pera, díky světovému hnutí, a začala psát Selskou politiku do „České včely“ k poučení o nové svobodě a konstituci.
1849 se přestěhovali do Liberce, kde se Němcová snažila vniknout do života tamního lidu, ale nedařilo se jí - lid k ní neměl důvěru. Pokračovala tedy v psaní povídek: Sestry, Divá Bára, Rozárka, Pan učitel, které jsou povídkovými obrazy venkovského a maloměstského života. Vrcholným dílem „obrazů venkovského života“ je povídka Babička, kde postava prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávěni se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, které symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky. V rozsáhlejších prózách novelistického typu - Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí - vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie.
Roku 1850 se znovu přestěhovala do Prahy spolu s dětmi. Brzy obnovila stará přátelství s Karolínou Světlou, Ž. Podřipskou, I.J.Hanušem. Učila se rusky a srbsky a začal studovat život a jeho sociální záhady. Po cestě do Uher za svým manželem napsala Domácí nemoc, Baruška a Dobrý člověk. Díky třetí cestě do Uher vznikla hojná sbírka Slovenských pohádek a pověstí, Kraje a lesy na Slovensku a Chýše pod horami, která byla vydána roku 1858 v almanachu „Máji“.
V létě roku 1861 odjela do Litomyšle, kde dohlížela na tisk svých sebraných spisů. Nakladatel, který se měl o ní postarat ji nechal pracovat do úmoru, a když za ní o Vánocích přijel manžel, nalezl jí úplně sešlou, zešedivělou. Odvezl ji do Prahy, ale tam i přes všechno snažení lékařů nakonec zemřela. Díky vřelým Hálkovým slovům v Národních Listech (1862) se její sláva roznesla po celém národě.

B.Němcová, Povídky - Karla

Tematický plán:
Božena Němcová psala tuto povídku, když žila s rodinou na Chodsku. Použila zde zvláštnosti lidové slovesnosti - chodského nářečí - před slovo začínajícím na samohlásku dávali h (hale místo ale atp.). Povídka je z prostředí venkovského z její doby.
Postavy: Markyta - Karlina matka - muž jí zemřel za války a ona se obávala, že její syn by musel jít na vojnu, kde by ho mohli zabít. Proto se rozhodla předstírat, že její syn je dcera.
Karla - Karel - odmalička ho matka vydávala za dceru, on se ale zamiloval do své kamarádky se kterou trávil všechen svůj čas a nemohl už dále skrývat, že je chlapcem. Rozhodl se tedy jít na vojnu bez jejího svolení a tím tedy to velké tajemství prozradit.
Barta - přítel Karly, Markyty i jejího zesnulého muže - téměř v každé větě říká „tentononc“. Na vesnici si otevřel dílnu, kde dělal ručně vyřezávané výrobky. On jako první poznal, že Karla je vlastně Karel a pomohl mu tak, aby se stal vojákem jako jeho otec.
Hana - kamarádka Karly už od dětství. Byly stejně staré.
Rychtář a rychtářka - dobří lidé u nichž pomáhala a bydlela Markyta se svou dcerou Karlou.

Děj:
Markyta se vydává za svým mužem do Německa, protože přišla zpráva, že její manžel těžce onemocněl. Stýskalo se mu po domově. I přes to, že u něho byla a vyprávěla mu o jejich vesnici a přátelích, nemoci podlehl. Markytě se tam ale narodil syn, kterému dala jméno Karla. Nechtěla chlapce, protože by musel na vojnu a tam by mohl zemřít, tak předstírala všem, že se jí narodila dcera. Markyta už dříve jednoho chlapce měla, ale umřel jí. Ani ho tak nelitovala, protože to byl chlapec.
Zpátky do vesnice se vrátila spolu s dalšími vojáky a také s přítelem Bartou. Markytu opět přijal rychtář, kterého před několika lety opustila, aby se vydala za svým Drahoňem. Ubytoval je u sebe a dal jim práci. Rychtářovi měli stejně starou dcerou jako byla Karla, jmenovala se Hana. Už odmalička si byly velmi blízké, však spolu vyrůstaly. Karla byla vždy trochu urostlejší a zastala práce tolik, jako nějaký kluk. Když stále odmítala lásku rychtářova syna Petra, začaly se po vesnici povídat různé historky o tom, proč nechce Markyta svoji dceru nikdy a nikomu dát za ženu. Ale Karla si z toho nic nedělala a často se tomu smála. Petra za žádnou cenu nechtěla.
O jedné slavnosti poprosila Bartu, aby ji půjčil svůj vojenský oblek, že bude dělat chlapce. Slušelo jí to víc než v dívčích šatech. Tančila s Hanou celou zábavu a potom se jí zeptala, zda v případě, že by byla hochem si ho Hana vzala. Ona řekla, že ano. Karla byla moc ráda.
Ale druhý den ráno nikde po Karle ani stopy. Markyta musela s pravdou ven. Barta nakonec přiznal, že Karla odvezl na vojnu, kam se přihlásil sám a dobrovolně. Po návratu si vzal Hanu.