Daniel Defoe

Daniel Defoe se narodil v r. 1661 v Londýně a zemřel tamtéž r. 1731. Původně se měl stát duchovním, a proto se v mládí učil latinu a cizí jazyky. Se studií ale sběhl a stal se obchodníkem, novinářem a politikem, byl autorem dlouhé řady knih a spisů, které však znají už jen literární historikové. Jeho Robinson Crusoe jediný přežil všechny tyto slovesné výtvory a zůstal klasickou postavou neproměnné lidské hodnoty. Zůstal důvodem, pro který neupadá v zapomenutí ani jeho tvůrce.

Daniel Defoe byl voják, novinář i pamfletista (skladatel výsměšných veršů). Jako protestant se bouřil proti katolickému králi Jakubovi a proti jeho politice, která usilovala o to, aby se Anglie stala katolickou zemí. Roku l685 se účastnil mohutného lidového povstání drobných sedláků a tkalců, vedeného vévodou Monmouthem. Po porážce tohoto povstání se musel skrývat. Již za tři roky se ale znovu přidal k armádě Viléma Oranžského, který se přeplavil z Holandska do Anglie, aby katolického krále Jakuba zbavil moci. Jakub II. prchl
do ciziny a Vilém Oranžský se stal prvním anglickým králem z rozhodnutí parlamentu.

Mladý Defoe, který se oženil s dcerou obchodníka, se vrátil k obchodu. Navázal obchodní styky a prodával své zboží i v cizině. Koráb, který převážel jeho zboží, ale v bouři ztroskotal a Defoe musel vyhlásit úpadek. Dluh, který obnášel 17.000 liber, se zavázal splatit do konce života. Protože byl odvážný, podnikavý, pracovitý a vytrvalý, zkusil štěstí v novém oboru. Zařídil výrobu cihel a tašek. Za deset roků zaplatil všechny své dluhy.

Díky zkušenostem ze své práce a upřímné snaze o zlepšení společenského života napsal Defoe roku 1697 knihu Esej o projektech, která je nejzajímavější knihou toho druhu v XVII. století. Už tenkrát, před více než třemi sty lety, v ní přemýšlel o pojištění lidí, kteří jsou v případě pracovní neschopnosti ponecháni svému osudu. Myslel i na pojištění proti požáru a na ústavy pro lidi duševně choré. Navrhoval, aby se peněžní prostředky na tyto ústavy opatřovaly pořádáním dobročinných loterií a využitím sázkařské vášně. Protože sám bez vlastní viny zkrachoval, vymýšlel opatření na ochranu nevinných dlužníků, kteří se dostávají do vězení pro dlužníky, odkud zpravidla není záchrany. Navrhoval i reformy vzdělání, jehož se mělo dostávat také dívkám, a doporučoval věnovat pozornost slovesnosti a čistotě spisovného jazyka.

Daniel Defoe se octl také na pranýři. V ostrých náboženských sporech, které vznikly po smrti krále Viléma III., napsal anonymní pamflet, který však nepochopila ani jedna z obou stran, jichž se týkal. Když byl autor odhalen, postavili jej na tři dny na náměstí s hlavou a rukama v potupné kládě. K pranýřovanému Defoeovi se však seběhly zástupy londýnského lidu a zasypaly jej květinami.

Po návratu z vězení založil noviny nazvané Přehled (Review), které po celých deset let sám řídil a většinou i sám psal.

Defoe se lišil od ostatních politiků svou lidskostí, ušlechtilými snahami svých projektů, humanismem, který vyzařoval z jeho knih.

Bylo mu bylo 60 let, když začal psát svého Robinsona. Za základ příběhu mu nepochybně posloužilo vyprávění o skotském námořníku Alexandru Selkirkovi, který byl r.1705 za trest vysazen z lodi. Na ostrově v Tichém oceánu prožil čtyři roky a čtyři měsíce, než byl náhodou nalezen a dopraven zpátky do Anglie. Příběh vzbudil obrovský zájem, mluvilo se o něm i psalo. Daniel Defoe jej rozpracoval do knihy, nad níž pravděpodobně netušil, že založí jeho světovou slávu. Psal však svoji knihu v době přelomu feudalismu a kapitalismu. Stranil pánům, kapitánům a bohatým kupcům a díval se svrchu na těžce pracující námořníky. Pro barevné lidi měl pohrdání, které tehdy nikoho nepohoršovalo. O mnoho let později pak v různých zemích tuto knihu přepracovávali různí autoři, takže se kniha Robinson Crusoe v různých zemích v některých detailech liší. U nás je nejznámější zpracování spisovatele Josefa Věromíra Plevy. Pleva umístil děj na ostrov Tobago.Poučen o životě, myšlení a způsobech bukanýrů, vymyslil příběh tak, aby Robinson jako poctivý muž a dobrý člověk pomáhal těm, jimž se děla křivda. Posádka nebyla složena z utlačovaných námořníků, nýbrž ze živlů, vedených touhou po bohatství a moci. A tak Robinson, třebaže pomáhal kapitánovi, měl sympatie všech čtenářů. Stejně tak se spisovateli podařilo dát Robinsonovi zcela přirozeně moderní lidský postoj a bratrský vztah k barevným lidem. V Defoeově knize strávil Robinson na pustém ostrově celých dvacet sedm let. Avšak moderní lékaři usoudili, že po tak dlouhé době naprosté osamocenosti, ve svízelích primitivního boje o život, by člověk musel docela zdivočet. Možná, že by zapomněl i mluvit. A tak Pleva nechal Robinsona na ostrově jedenáct let. Zcela sám, před Pátkových příchodem, prožil 6 let. Defoeův Robinson nenašel po svém návratu na živu ani otce, ani matku. Odešel znovu do světa. Ve druhém díle románu došel na obchodních cestách do Pekingu a vrátil se do vlasti po souši přes Tatarsko, Sibiř a Rusko po jedenácti letech jako dvaasedmdesátiletý stařec. Své stáří prožil jako bohatý obchodník v Yorku. V německých úpravách se Robinson vrátil po sedmnácti letech a setkal se ještě s otcem. Spisovatel Pleva však vycházel z předpokladu, že maminka byla mnohem mladší, než tatínek. Její mateřské srdce tak pevně věřilo v synův návrat a tak vroucně v něj doufalo, že nebylo možno způsobit oběma tak krutou bolest a nedopřát jim šťastného shledání.

Román Robinson Crusoe se stal prvním vzorem realistického románu, čerpajícího ze skutečné pravdy života.

Světová rada míru, která každoročně vyhlašuje světová kulturní výročí, udělila r. 1960 nejvyšší poctu právě Danielu Defoeovi, narozenému právě před 300 lety a vděčně připoměla všem národům spisovatele, který daroval dětem Robinsona Crusoea.