Danielle Steelová

Danielle – Fernande Dominique Schulein – Steelová se narodila v manhattanské nemocnici 14. srpna 1947. Byla jediné dítě Johna Schuleina Steela a Normy de Camera Stone Reis Schulein Steelové. Od rozvodu rodičů, kdy ji bylo asi sedm let, ji převážně vychovávali prarodiče. Ačkoli žila odmalička v přepychu a dostatku, jedna věc jí přece chyběla. Byla to rodičovská láska. Svého otce hodnotí jako velmi družného, společensky založeného světáka a kavalíra, který patřil k sortě velkých mezinárodních playboyů. Na matku si vzpomíná jako na krasavici pečlivého vychování s vrozeným sklonem flirtovat. Je jasné, že tito dva lidé neměli příliš času a ani chuti věnovat se své malé dcerce. Přesto se jí dostalo přísné německé výchovy, a to jak ze strany otce, tak v domácnosti dědečka a babičky. Od osmi let zařizovala otcovy schůzky a starala se o hladký chod jeho domácnosti. Nikdy se neuvědomovala, že to není práce pro dítě. Její otec se jen minimálně zatěžoval odpovědností, a tak Danielle vyrůstala v tichou, snaživou dívku. Dík vrozené ukázněnosti, odpovědnosti a činorodosti se z ní stala výtečná studentka.
Do školy začala chodit poblíž bydliště, do newyorského Francouzského lycea. Po střední škole, kterou celou nedokončila, přestože byla výbornou studentkou, se Danielle zapsala na návrhářskou školu Parsons School of Design. Měla talent, tvůrčí schopnosti – nic lepšího si nemohla přát. Byla krásná, mladá a mluvila jazykem módy – francouzsky.
Osud ji však tvrdě zastavil. V prvním roce studia těžce onemocněla – dostala žaludeční vřed. Její sebevědomí, mladistvý elán a mimořádný francouzský styl napřed ochably, pak vyprchaly. Chuť k životu klesla na nulu. Tehdy se rozhodla, že půjde studovat Newyorskou univerzitu, jak si přál její otec. Pak ale následovaly další rány: musela se podrobit vážné operaci a přišla o vaječník, což byla pro šestnáctileté děvče velká rána. Po operaci tumoru následovala hepatitida (zánět jater), kdy málem zemřela. Pak se ale začala pomalu zotavovat a brzy nato se provdala.
Vzala si bohatého francouzského bankéře Clauda-Erika Lazárda, s nímž má dceru Beatrix. Život bohaté manželky ji však brzy omrzel, a přestože si to její manžel nepřál, našla si zaměstnání. Bylo ji tehdy asi dvaadvacet let a zlákala ji průbojná společnost děvčat, které si říkaly „Supergirls“. A právě v této organizaci vyspěla v silnou a rozhodnou ženu. V té době začala již vedle organizační a reklamní práce psát. Nejdříve básně, které publikovala v časopise Cosmopolitan. Posléze vznikl její první román Cesta domů. Její manželství ztroskotalo a ona tehdy opustila New York a natrvalo se usadila i se svou dcerou
v San Francisku. V té době se po hlavě vrhla do vztahu s vězněm Danny Zugelderem a ve vězení se za něj provdala. Je třeba říci, že hluboce věřila v jeho nevinu a myšlenku, že by mohl být sexuální maniak zásadně odmítala. Zamilovaná Danielle napsala pět románů, ale ani jeden nevyšel tiskem. Její druhé „zamřížované“ manželství také nebylo šťastné. O pár let později vstoupila do třetího svazku s bývalým narkomanem Billym Tothem, i tentokrát však vsadila na špatnou kartu. Zůstal jí syn Nikolas a Bill se opět vrátil k dogám. Jejím čtvrtým partnerem se stal o 13 let starší expert na lodní dopravu John Train, se kterým má Danielle pět dětí. K tomu připočtěme dvě děti z jejich předcházejících manželství, dvě děti Johna… to už je početná rodina. Ačkoli její manželství u čísla 4 nekončí, s Johnem Trainem jí vydrželo nejdéle a bylo nejšťastnější. Což dokazuje i počet dětí, které spolu mají.
Pro Danielle jsou její děti vším. I přes své velké pracovní vytížení se jí daří dělit čas mezi práci a děti, protože píše většinou když jsou děti ve škole a hlavně v noci. Chodí spát
kolem půl třetí ráno a v sedm už snídá s dětmi. Výčet jejích manželů končí u čísla pět. Steelová se totiž nedávno opět provdala, a to za svého dlouholetého přítele, počítačového experta Toma Perkinse, jenž má z předchozího manželství dvě děti. Nová láska prý dokonce autorku inspirovala k napsání další knihy, která by měla ještě letos vyjít.

Dílo

Někdo by snad mohl říci, že její romány jsou jen bezduché braky. Přiznávám, že její dílo je v podstatě dost jednotvárné, ale s tímto názorem rozhodně nemohu souhlasit. Jsou to knihy plné citů, vztahů…
Ačkoli podle vlastních slov Danielle téměř nikdy nečerpá ze svého osobního života, její příběhy jsou často situovány do prostředí, ve kterém se nějakou dobu pohybovala nebo se v nich objevují charaktery a situace, které měla možnost poznat.
Například v knize Vzpomínky se hlavní hrdinka Serena potýká s problémem drog v manželství, stejně jako tomu bylo v jejím manželství s Billym Tothem.
Danielle se po rozvodu se svým druhým manželem, Danny Zugelderem, také velice obávala únosu svých dětí. I toto téma vtiskla do několika svých knih. Nejvýrazněji je to však patrné v románech Únos a Cena štěstí.
Charakter téhož manžela uchovala i v jiných ze svých knih, kdy byla hlavní hrdinka v mládí znásilněna nebo pohlavně zneužívána (Kaleidoskop, Příběh jednoho života).
Nebo její hrdinka Samantha v knize Palomino. Zde se prozměnu odráží její pocity z mládí, z doby, kdy byla tak těžce nemocná. A navíc je tady také patrná její dávná obava z toho, že po odebrání vaječníku nebude moci mít děti. I Samantha je nemůže mít. Navíc poté, co se zamiluje, ji její milý opustí s předsudkem, že pro ni není dost dobrý. Když se ho snaží úpěnlivě najít, stane si jí úraz po kterém od pasu dolů ochrne. Nejprve se s tím nemůže smířit, je zoufalá a na ničem jí už nezáleží. Až potká stejně nemocného malého chlapce, který jí pomůže se s tím vyrovnat. Veškeré úsilí pak věnuje do vybudování ranče pro ochrnuté děti. No a nakonec se jí podaří i jedno adoptovat.
Děti jsou vůbec Danielliným nejčastějším námětem. Ať už ve vztahu k rodině jako takové nebo jen k jednomu z rodičů. V románu Osudy má hlavní hrdinka těžký úkol. Musí spojit dvě rodiny s dětmi. I s tímto má Danielle své zkušenosti, neboť když si brala Johna Traina, měli už oba děti z předchozích manželství.
Nejraději mám její román Jednou za život. Myslím, že hlavní hrdinka se Danielle velmi podobá. Je totiž také spisovatelkou, která však ještě dřív, než se jí stane, přijde o manžela a dítě. V té době je již však těhotná a záhy se jí narodí chlapeček. Bohužel po nějaké době zjistí, že je hluchý. Ačkoli ji doktoři radí, aby dala dítě do škol pro hluchoněmé, ona se mu pečlivě věnuje, učí se znakovou řeč, navštěvuje semináře pro rodiče hluchých dětí. Je zkrátka velice obětavá a nikdy se nevzdává. A taková je podle mého i Danielle. Pro své děti by udělala vše.

Proces vzniku knihy

Celý proces od počátku až do konce zabere dva a půl roku. Její pracovní tempo je obdivuhodné. Většinou dělá současně na třech románech (jeden vymýšlí, druhý píše a třetí koriguje) a několika filmech. Někdy stráví u svého psacího stroje Olympia z roku 1948 (kterého se nechce za žádných okolností vzdát) denně osmnáct až dvacet hodin.
A kde chodí Danielle na nápady, které se čtenářům a divákům tak líbí? Na počátku každé knihy je obraz, postava nebo situace, která ji silně zaujme. Během následujících týdnů a měsíců si dělá poznámky, promýšlí jednotlivé scény a pomalu se dostává do světa, kde se příběh odehrává. Podle jejich slov se tak sžije s dějem, že vlastně funguje jako divák, který z povzdálí pozoruje, co se před ním odehrává a všechno si zapisuje.

Závěr

Její dílo čítá na 30 románů, které vycházejí ve velkých nákladech po celém světě. Prodalo se jich už 300 mil. výtisků v 46 státech, v osmadvaceti jazycích a mnohé z nich byly
i zfilmovány. V roce 1989 se dostala i do Guinessovy knihy rekordů, protože jeden z jejich románů se držel na listině bestsellerů neuvěřitelných