Erich Pinchas Fromm

Erich Pinchas Fromm se narodil 23. března 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině. Jako mladý chlapec pocítil osten antisemitských postojů, převládajících mezi Němci různých křesťanských vyznání, a také nesnášenlivost Židů. Brzy ho zaujala psychologie. Zvolil si ji jako hlavní předmět svých univerzitních studií, ale přitom si uchovával zájem o filozofii a sociologii. Doktorát z psychologie získal na Heidelberské univerzitě. Avšak k psychoanalýze se dostal nikoli na univerzitě nýbrž v “terapeutiku” Friedy Reichmannové, která se později stala jeho ženou. Frieda Reichmannová byla o deset let starší než Fromm a byla psychoanalytičkou pro psychotická onemocnění. Erich Pinchas Fromm se poté oženil ještě dvakrát, nejprve s Henny Gurlandovou a poté s Annis Freemanovou.
Jako mladý muž začal číst Marxe a Freuda a jejich myšlenky na něj velice zapůsobily. Pokusil se vytvořit syntézu těchto dvou teorií. Užil přitom Marxových sociálních pojmů jako obecného rámce a potřebné psychologické prvky doplnil z díla Freudova. Jeho vliv je však nepatrný. I když si po celý život uchoval silný zájem o marxistický socialismus, považoval se spíš za “dialektického humanistu” než za marxistického teoretika.
Formální psychoanalytický výcvik získal Fromm v Mnichově a v Berlíně, kde se seznámil s Karen Horneyovou (interpersonální psychologie). V prvních letech své kariéry se jako analytik držel v práci s pacienty klasického Freudova přístupu. Nakonec však své názory změnil a podstatně se odchýlil od klasické psychoanalytické teorie. Přesto se vždy pokládal za Freudova žáka, který se pouze “pokouší rozvíjet Freudovy nejvýznamnější objevy, aby je obohatil a prohloubil tím, že je vyprostí z příliš zúžené teorie libida”.
Po své emigraci do Spojených států počátkem třicátých let pobyl krátkou dobu v Chicagu a pak se usadil v New Yorku. Začal spolupracovat s různými tamějšími vysokoškolskými pracovišti a odbornými institucemi, zejména s Americkým institutem pro psychoanalýzu, kde přijal učitelské místo. Tam se opět setkal s Karen Horneyovou, která také vedla kursy psychoanalýzy. Tentokrát však mezi nimi došlo k vážné neshodě. Horneyová se postavila proti tomu, aby Fromm bez lékařského vzdělání vyučoval na Institutu. Frommovi byl omezen počet kursů, které směl vyučovat, a proto se rozhodl odejít. Na protest se vzdalo svých míst i několik jeho kolegů.
V roce 1949 se Fromm přestěhoval do Mexika, protože doufal, že se v suchém podnebí Cuernavaca zmírní artritické potíže jeho manželky. Zůstal zde i po její smrti a v roce 1957 inicioval rozsáhlý výzkumný projekt zaměřený na účinky industrializace na mexickou venkovskou společnost. Po sedmdesátce se Fromm přestěhoval do Švýcarska, kde se nadále věnoval odborné práci až do své smrti, do 18. 03. 1980. Zemřel v Locarnu.

Hlavní důrazy Frommovy teorie
Fromm byl sejně tak sociologem, historikem a filozofem jako psychologem. Protože vnímal životy jednotlivců v celkové perspektivě společnosti, byl často kritický vůči patogenním (vyvolávající chorobu), dehumanizujícím vlivům moderní společnosti na člověka. Proti tomuto negativnímu vlivu se pokoušel působit tím, že zdůrazňoval důležitost uvědomění si sebe samého a svojí vnitřní hodnoty.
Ačkoli podstatným znakem lidské povahy je svoboda, mnozí lidé nejsou ochotni jí užívat, a tím dláždí cestu nástupu diktátorských systémů. K prosazení své svobody musí každý člověk činit hodnotová rozhodnutí, rozvíjet produktivní zaměření života a objevit krásu a moc altruistických postojů.
Frommův sklon k marxismu je zřejmý z toho, že za hlavním problém moderní společnosti pokládal volbu mezi “robotismem” a “humanistickým socialismem”. Humanistický komunitární socialismus definoval jako systém, “na němž se bude aktivně a odpovědně podílet každý pracující člověk, kde práce bude přitažlivá a smysluplná, kde kapitál nebude využívat pracujících, nýbrž pracující budou užívat kapitálu”.

Pojem osobnosti
Fromm definoval osobnost jako totalitu zděděných a získaných psychických vlastností, které charakterizují jedince a vytvářejí jedinečnost tohoto jedince. Rozdíl mezi zděděnými a získanými vlastnosti odpovídá vcelku rozdílu mezi temperamentem, nadáním a konstitučně danými psychickými kvalitami na jedné straně a charakterem na straně druhé. Zatímco rozdíly temperamentu jsou eticky bezvýznamné, tvoří charakterové rozdíly vlastní problém etiky, ukazují stupeň úspěšnosti jedince v umění žít.
Temperament souvisí se způsobem reakce, je podmíněn konstitucí a je neměnný. Naproti tomu charakter se formuje v zásadě zážitky, zvláště v mládí; je do určitého stupně proměnný poznatky a nový zážitky.
Fromm rozdělil charakter do dvou kategorií: produktivní charakter a neproduktivní charakter.
Produktivní charakter je charakter socializovaného jedince, který je schopný práce, rozumného myšlení i lásky, relativně svobodný. (“Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro to, co miluje.”)
Neproduktivní charakter je založen na předpokladu, že jedinec není schopen produkovat, a proto musí to, co potřebuje, dostávat od druhých; toho může docílit buď svým pasivním nebo aktivním úsilím.Neproduktivní charakter je buď následkem porušené socializace (člověk si jejím prostřednictvím vytváří vztah k druhým a k sobě a je ochoten poskytovat jim péči) nebo následkem porušené asimilace (člověk si jí získává či přisvojuje žádoucí předměty).
Dobře přizpůsobená osoba má charakter založený na poměrně trvalém vzorci, v němž jsou procesy asimilace a socializace vhodně smíšeny.
Neproduktivní orientaci rozdělil Fromm do čtyř typů:
- receptivní orientace – osoba s tímto zaměřením očekává veškeré hmotné a psychologické zajištění od vnějších zdrojů
- kořistnická orientace – osoba s tímto zaměřením nejen očekává, že veškeré zajištění přijde z vnějších zdrojů, nýbrž je také odhodlána to získat lstí nebo násilím
- hromadivá (křečkovská) orientace – osoba s tímto zaměřením si chce uchovávat nashromážděný majetek, distancuje se od ostatních a vytváří si silné obrany proti zasahování vnějšího světo do jejích věcí
- tržní orientace – osoba s tímto zaměřením se řídí zásadou, že vše, co člověk potřebuje, se získává procesem výměny; k tradičnímu obchodování přidala moderní společnost zároveň i tržní přístup k osobnosti – jednotlivci nejsou hodnoceni podle toho, jací jsou, nýbrž podle toho, jaký dojem činí – lidské osobnosti jsou na prodej stejně jako jiné druhy zboží

Lidské potřeby a láska
Podle Fromma má každá bytost pět hlavních potřeb:
- potřebu vztaženosti
- potřebu transcendence
- potřebu zakořeněnosti
- potřebu identity
- potřebu orientačního rámce

Zralá, dobře přizpůsobená osoba se vyznačuje schopností integrovat tyto potřeby, zvláště potřeby vztaženosti a identity. Takový člověk je schopen důvěrného vztahu k druhé osobě, aniž by ztrácel svou identitu.
Láska je produktivní formou vztahu k jiným a k sobě samému. Láska znamená cit odpovědnosti, péči, úctu, porozumění a přání, aby jiný člověk mohl růst a rozvíjet se. Je výrazem intimního vztahu mezi dvěmi lidmi za předpokladu, že osobnost obou zůstane nedotčena. Je aktivní silou v člověku, silou, která prolamuje zdi oddělující člověka od druhách lidí a která ho s druhými spojuje. Láska člověka vede k překonání citu osamocení a oddělení.
Fromm vymezil terapii, kterou nazval “pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost milovat”, ve které aplikoval zásadu uzdravující moci lásky.

Použitá literatura: Přehled teorií osobností, V. J. Drapela
Erich Fromm, Rainer Funk
Psychologický slovník, P. Hartla a H. Hartlová
Člověk a psychoanalýza, Erich Fromm