Erwin Rommel

Der Wustenfuchs (12. listopadu 1891 - 14. října 1944)
"Slídím krajinou jako liška", říkal Erwin Rommel a narážel tak na svůj instinkt "vycítit" výhodná místa pro bitvy a slabiny svých nepřátel. Později mu začali jeho přátelé i britští vojáci začali říkat "pouštní liška".Erwin Rommel se narodil 12. listopadu 1891 v Heidenheimu poblíž Ulmu, ve Württenbergsku v jižním Německu. Jeho otec byl učitel a jeho matka byla dcerou bývalého presidenta vlády ve Württenbergsku. Rommel se původně chtěl stát inženýrem, ale 19. července 1910 nastoupil ke 124. (6. Württenbergskému) pěšímu pluku, jako důstojnický čekatel. Po třech měsících, byl povýšen na desátníka (Obergefreiter) a po dalších šesti na četaře (Unteroffizier). V březnu 1911, nastoupil do důstojnické vojenské školy v Gdaňsku. V lednu 1912 Rommel dokončil akademii, byl povýšen na poručíka a vrátil se ke svému pluku v Weingartenu. Při svém pobytu v Gdaňsku, poznal Lucii Marii Mollin, do které se zamiloval. V roce 1915 se oficiálně zasnoubili a v roce 1916 vstoupili v Gdaňsku do manželství. Na vánoce roku 1928, se jim narodil jediný syn Manfred.Od roku 1912 až do začátku První světové války, sloužil Erwin Rommel jako důstojník ve svém pluku, a dohlížel nad odvodem branců v Weingartenu. 2. srpna 1914, se Rommelův pluk přesunul na frontu, on se však k němu připojil až o několik dnů později. Již na začátku své vojenské kariéry, ukazoval Erwin Rommel svou odvahu při útoku proti nepříteli, když obdržel Železný kříž 2. třídy. V září 1914 byl Rommel raněn na noze, když se postavil třem francouzům pouze s bajonetem, protože mu došla munice. Po návratu na frontu v Argonské oblasti, v lednu 1915, Erwin Rommel získal vyznamenání za odvahu - Železný kříž 1. třídy. Na přelomu září a října 1915, byl přeložen k horské jednotce a byl též povýšen na nadporučíka. Na konci roku 1916 byl převelen na východní (karpatskou) frontu, do oblasti Siebenburgenu, kde měl bojovat proti Rumunům. V květnu 1917 byl Rommel přeložen na západní frontu, do oblasti Hilsenského hřbetu, a v srpnu zpět na karpatskou frontu, kde se účastnil části útoku na horu Cosna a na Caporetto. Pro své vynímečné činy v Caporettu (během dvou dnů se mu podařilo zajmout více než 9000 italských vojáků) získal vyznamenání Pour le Mérité a byl povýšen na kapitána. Rommel byl jeden z mála mladých důstojníků, kteří získali toto vyznamenání, které dostávali většinou jen generálové. Krátce poté byl povýšen na kapitána a poslán na místo nižšího štábního důstojníka, kde zůstal až do konce války. V polovině prosince 1918, byl kapitán Erwin Rommel poslán do Friedrichshafenu, aby se ujal velení vnitřní bezpečnostní čety a v lednu 1921 do Stuttgartu kde velel pěšímu pluku. Zde zůstal až do října 1929, než byl poslán do pěchotní školy v Drážďanech, kde působil jako instruktor. Jeho přednášky a zkušenosti z První světové války se staly základem pro vojenskou učebnici s názvem Infanterie Greift an (Pěchota útočí). Zde zůstal až do října roku 1933, kdy byl povýšen na majora a poslán do Goslaru, kde řídil horský prapor.V říjnu 1935 byl povýšen na podplukovníka a přijal místo učitele na Válečné akademii v Potsdamu. O dva roky později byl povýšen na plukovníka. V listopadu 1938 Rommel pracoval ve Válečné akademii v Wiener Neustadtu, kterou opustil krátce před začátkem Druhé světové války. 23. srpna 1939 byl povýšen na generálmajora a bylo a po dobu tažení do Polska, mu svěřeno velení Hitlerovy tělesné stráže (tyto jednotky strážily zejména Vůdcův hlavní stan). V té době, se začal Rommel zajímat o využijí síly tanků a o taktiku bleskové války (Blitzkrieg). Po úspěšném tažení do Polska mu Hitler umožnil zvolit si jednotku, které by chtěl velet a Erwin Rommel si řekl o velení tankové divize. 15. února 1940 Rommel přijal velení 7. obrněné divize, třebaže s tímto vojenským odvětvím neměl žádné zkušenosti. Při přípravě invaze do Belgie a Francie, s kódovým označením Fall Gelb, se jeho 7. obrněná divize stala součástí XV. obrněného sboru, která byla umístěna do středu frontové linie. XV. obrněnému sboru velel tehdy generál Hermann Hoth. 10. května 1940 Německou zaútočilo na západní Evropu. 12. května obsadila 7. obrněná divize Dinant a 13. května po těžkých bojích překročila řeku Meuse. O dva dny později obsadil nebráněné město Philipeville a pokračoval dále k západu, přešel Avesnes, Le Cateau a 20. května dosáhl Arleux. Rommel plánoval, že obejde Arras z jihu a pak se otočí na sever ve směru na Lille. 21. května Rommel dosáhl oblasti Arrasu, kde byly jeho čelní jednotky napadeny dvěma britskými tankovými pluky o síle 70 tanků. Po tom co, pěchota a posádky protitankových děl utrpěly těžké ztráty, byly britské tanky zastaveny několika 88mm protivzdušnými děly. 8. června Rommel dosáhl předměstí Rouenu a 10. června jeho divize dorazila ke kanálu, nedaleko Dieppe. 17. června Rommel došel k jižní části Cherbourgu a 19. se městská posádka vzdala. 25. června skončily boje ve Franci. V průběhu Bitvy o Francii, se 7. obrněné divizi říkalo "Divize duchů", protože nikdo, kromě Vrchního velení (a ani zde to vždy přesně nevěděli) a Rommelova štábu, přesně nevěděl, kde se právě nachází. Úspěchy 7. obrněné divize byly založeny na rychlosti postupu a přesnosti útoku. Při velení této divize se Rommel ukázal jako nekonvenční velitel s unikátními velícími metodami. Rommel velel svým jednotkám přímo z fronty, protože cítil, že je důležité, aby byl velitel neustále se svými jednotkami. Vždy byl s průzkumnými jednotkami a někdy přerušil styky s vrchním velením, protože nechtěl být rušen. Rommel si myslel, že Vrchní velení nerozumí tankovému válečnictví a tak s ním jednoduše nekomunikoval a vysvětloval vše později. Právě generální štáb kritizoval Rommela za jeho chování a právě pro to, že často nevěděli, kde se zrovna nachází. V dopise své ženě Lucii, Rommel psal, že francouzské tažení bylo "bleskovou cestou po Francii". Po tomto tažení také získal Rytířský kříž za udatnost.Po pádu Francie, Erwin Rommel pracoval na svém válečném deníku, ve kterém popsal události května a června 1940. V lednu 1941 byl povýšen na generálporučíka a na začátku února byl převelen do Berlína. V Berlíně přijal velení německých afrických sborů (Deutsches Afrika Korps) a 12. února dostal rozkaz přesunout se do Tripolisu. Deutsches Afrika Korps se skládaly ze dvou divizí, jež byly umístěny v severní Africe (západní poušť) a měly pomáhat německo-italskému boji proti Britům. Od prosince 1940 do ledna 1941, Britové vytlačili Italy z egyptských hranic až k El Agheila v Libyi. 14. února 1941 přistál základ 5. lehké divize (Leichte Division 5) spolu se svým velitelem Erwinem Rommelem v Tripolisu a na počátku května se připojily k 15. obrněné divizi.V době svého příjezdu našel Rommel italské jednotky demoralizované porážkami od britských vojáků a italští velitelé zdaleka nevyhovovaly jeho požadavkům. 24. února se jednotky Afrika Korps účastnily první srážky s britskými jednotkami u El Agheila a 31. března zahájily úspěšný útok proti britským pozicím u Mersa Brega. Za tyto úspěchy dostal Rommel dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Rommel uplatnil taktiku bleskové války, která byla tak úspěšná při Bitvě o Francii, a donutil překvapené britské jednotky k ústupu. Afrika Korps pokračovaly ve sledování ustupujících Britů, mířily k východu přes Libyi ke Kyrenaice a obsadily Bengházi. 13. dubna Rommel obsadil Bardii a Sollum a dva dny později dorazil k západní hranici s Egyptem. Rommelova ofenzíva proti Britům donutila spojence ustoupit do bezpečí pevných obraných pozic v Tobruku. Jeho první pokus prorazit obraná postavení v Tobruku trval od 11. do 13. dubna, ale byl neúspěšný. Byl následován druhým neúspěšným pokusem trvajícím od 30. dubna do 2. května 1941. V té době Rommelovi začínali Němci i Britové říkat pouštní liška (Der Wustenfuchs/ Desert fox), protože stále improvizoval a využíval různé triky k tomu, aby porazil své nepřátele.Rommel nechal rozmístit a zakopat 88mm děla protivzdušné obrany do formace ve tvaru U. Byly zakopány tak hluboko, že byly pouze 30 až 60 cm nad zemí. Byly zakopány, protože neměly kola a stály na velkých podstavcích. Přes každé umístěné dělo byla přehozena maskovací síť a ani s dalekohledem je nebylo možno rozeznat od písečných dun. Britové viděli mnoho písečných dun, ale nepoznali, že se v nich skrývá nejznámější německá zbraň, ukrytá v písku. Rommel často posílal své tanky, aby uskutečňovaly fingované útoky na britské pozice. Britští Crusaders viděli snadnou kořist a zaútočily na německé tanky, které vždy začaly ustupovat. Často vtáhly své pronásledovatele až před pozice 88mm děl.V červnu 1941 uskutečnili Spojenci i Osa několik ofenzivních operací a posílily svá obranná postavení. V té době se stal Rommel v Arabské světě velice oblíbeným a byl považován za "osvoboditele" od britské nadvlády. V červenci 1941 byl Rommel povýšen na generála tankových vojsk a v polovině srpna 1941 byly Afrika Korps (nyní označeny Panzergruppe Africa) reorganizovány a Rommel se stal velitelem všech jednotek Osy v severní Africe (Africa Korps a pět italských divizí). V tom samém čase byla 5. lehká divize přejmenována na 21. obrněnou divizi a pomocná 90. lehká divize byla připojena k Afrika Korpsu. Rommel stále žádal vybavení a zásoby, ale dostával jen zlomek z toho, o co si řekl. Od října do listopadu 1941 Rommel plánoval novou ofenzívu a další reorganizaci a posílení obraných postavení. V noci na 17. listopadu byla vysláno britské komando, které mělo zavraždit Rommela přímo v jeho hlavním stanu, ale akce byla neúspěšná, neboť Rommel byl momentálně pryč.18. listopadu Britové zahájili ofenzívu s krycím jménem "Crusader" (Křižák). Britské jednoty zaútočily v Halfaye a pokusily se osvobodit obklíčené město Tobruk. Po odražení britských útoků 22. a 23. listopadu zahájil Rommel protiútok, prorazil přes britský týl a osvobodil jednotky Osy v Halfaye. V té době britské jednotky se dostaly do blízkosti Tobruku a 29. listopadu prorazily obrané pozice u Tobruku. 7. prosince Afrika Korps nouzově ustoupily přes Cyrenaiku a 6. ledna 1942 dorazily do El Agheily v Libyi. Od 2. do 17. ledna byly jednotky Osy poraženy v Halfaye, Bardii a Sollumu. V polovině ledna Erwin Rommel zformoval své jednotky a postavení a byl rozhodnut zahájit novou ofenzívu, když by jeho jednotky byly zásobovány a vyzbrojovány.Rommel rozkázal připevnit otepi dřeva a klestí dlouhými provazy k zásobovacím nákladním vozům a některým italským lehkým tankům. Tyto lehké tanky byly, jeden po druhém, umístěny do čela útočných jednotek a za nimi pak byly zásobovací vozidla. Připevněné otepi vytvářely neprostupné mraky prachu. Britské jednotky si tak měly myslet, že jde opravdu o rozsáhlý útok. Nejenže ustoupily, ale ještě se stáhly špatným směrem. V té době Rommel zaútočil z jiné strany s německými obrněnými divizemi. Britové byli úplně přelstěni a poraženi. Na konci ledna, Rommel zahájil další ofenzívu, znovu dobyl Benghazi a donutil Brity k ústupu do bezpeční Gazalské linie a byl povýšen na generálplukovníka. Na začátku února obě strany obsadily defenzivní postavení a zformovaly své síly. 26. května 1942 zahájili další část nové ofenzívy a po těžkých bojích prorazily skrz Gazalskou linii a ohrožovaly Tobruk. 21. června Rommel dobyl Tobruk a rozhodl se pokračovat do Egypta a 30. června dosáhl britských pozic v Marse Matruh. Při pronásledování ustupujících Britů, Rommel dorazil až k obranému systému u El Alameinu, 96 km na západ od Alexandrie a 240 km na západ od Káhiry. Na tomto místě byly jednotky Osy úplně vyčerpány s pouze 50 tanky a spoléhaly se na ukořistěné zásoby a vybavení. Od začátku července do konce srpna, se Britové soustředili na zničení zbytků Afrika Korps, ale s malým úspěchem. Rommel pokračoval v žádostech o vybavení a zásoby, ale hlavní ohnisko německé válečné mašinérie bylo na východní frontě, a do severní Afriky dorazily vždy jen velmi malé zásoby. Od poloviny dubna do poloviny června britské jednotky zahájily několik malých ofenzív, které ale byly odraženy obranými pozicemi 88mm protivzdušných děl, které se osvědčily jako výborné protitankové zbraně již v bitvě o Francii.22. června 1942 byl Erwin Rommel povýšen na polního maršála. Nejmladší polní maršál v historii německé armády, slavil v té době teprve 50. narozeniny. V Německu, na Ministerstvu propagandy Joseph Goebbels využil Rommelovy popularity mezi vojáky o civilisty k vytvoření obrazu nepřemožitelného maršála (Volkmarschalla - lidového maršála). Německý tisk jej pasoval na národního hrdinu a tituloval jej na "Lidového maršála". Říkalo se o něm, že je neporazitelný, dokonce Churchill, se v květnu 1942 rozzuřil na svůj válečný kabinet: "Rommel, Rommel, co je potřeba k jeho poražení?"30. srpna Rommel zahájil další ofenzívu, jež měla za cíl vytlačit Brity z jejich pozic u El Alameinu. Zaútočil na britský týl v hřbetu u Alam Halfa, ale rychle mu došly zásoby a byl přesilou spojeneckých jednotek donucen k ústupu na své předcházející obraná postavení. Od září do října 1942 nastalo další období, když se ani jedna strana nepokoušela o útočné aktivity, obě však posilovaly svá obraná postavení. V listopadu odjel žloutenkou nemocný Rommel do Německa aby se vyléčil. 23. října Britové zahájili ofenzívu zaměřenou na znovudobytí ztracených území a zničení jednotek Osy v severní Africe. Právě po zahájení britské ofenzívy, byl Rommel převelen zpět do Afriky a do svého hlavního stanu dorazil 25. října. Britové měli obrovskou přesilu a rychle porazily jednotky Osy u El Alameni. Právě po této porážce generálporučíkem Bernardem Montgomerym a jeho Osmou armádou v říjnu 1942, jeho hvězda začal pomalu klesat. Britové Rommela zatlačily nazpět a 12. listopadu znovu dobyli Tobruk. Situace se ještě zhoršila, když se 8. listopadu vylodily Anglo-americké jednoty v severní Africe a zahájili tak operaci s krycím označením "Torch" (Pochodeň). Britské jednotky pokračovaly v ofenzívě, 19. listopadu obsadili Benghazi a 17. prosince El Agheilu. Erwin Rommel nebyl schopen udržet obraná postavení ani zahájit nový útok z důvodu totálního nedostatku výstroje a zásob a rozhodl se ustoupit k německému předmostí v Tunisu. Britové pokračovali ve stíhání Pouštní lišky a 23. ledna 1943 obsadily Tripolis. 19. února zahájil Rommel svou poslední ofenzívu v severní Africe. 20. února znovu získal Kasserinský průsmyk, ale o dva dny později byl zastaven přesilou spojenských vojsk.Toho samého dne mu byl jmenován velitelem nově zformované Armádní skupiny Afrika (Armeegruppe Afrika), která zahrnovala veškeré jednoty Osy v severní Africe, ale odmítl přijmout její velení. 23. února byl Rommel donucen převzít velení nad tou samou armádní skupinou ale krátce poté jej předal generálovi von Arnimovi. 6. března 1943, Rommel odletěl do Německa, aby informovat Hitlera o zoufalé situaci Osy v severní Africe. Ve skutečnosti byl Rommel, povolán zpět do Německa a pak byl přiměn k tomu, aby si vzal zdravotní dovolenou. 11. března 1943 byl Rommel vyznamenán Hitlerem a dostal Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a diamanty. V té době byl Rommel fyzicky i psychicky zlomen a byl jen stínem své minulé slávy. O dva měsíce později, 13. května 1943 byly zajaty veškeré jednotky Osy, umístěné v severní Africe (přes 250 000 mužů).Od března do července 1943 se Erwin Rommel těšil na potřebnou zdravotní dovolenou a trávil čas se ženou a občas se synem. 10. července 1943 byl Rommel jmenován Vrchním velitelem v Řecku, ale byl rychle převelen zpět do Německa. Na začátku listopadu se stal Vrchním velitelem v Itálii, ale byl rychle nahrazen generálem Albertem Kesselringem. Na konci listopadu 1943 byl přeložen do Francie a 31. prosince přijal velení Armádní skupiny B, pod polním maršálem von Rundstedtem. Dále byl jmenován generálním inspektorem a dohlížel na obranná postavení Atlantického valu. Když připravoval západní Evropu na invazi, Rommel vytvořil speciální bariéru proti parašutistům a letadlům, které by chtěly přistát, zvanou "Rommel - Spargel" (Rommelův chřest), spolu s mnoha jinými překážkami. Po úspěšném vylodění v Normandii, 6. června 1944, si Erwin Rommel uvědomil, že válka je beznadějně ztracena a že omlouvat Hitlerovo nesmyslné pokračování ve válečném běsnění je nezodpovědné.17. července 1944 byl těžce raněn na hlavě, když britský stíhač zasáhl jeho automobil a nemohl se tak osobně účastnit pokusu o zavraždění Hitlera o tři dny později 20. července 1944, i když do něj byl zapleten (Rommelova role ve spiknutí proti Hitlerovi, však nebyla dodnes objasněna a je velmi sporná). Rommelův odpor k Hitlerovi byl držen v tajnosti, kvůli jeho velké popularitě a jako oficiální příčina smrti bylo uvedeno "zemřel na vážná zranění". 8. srpna byl Rommel převezen do francouzské nemocnice v Herrlingenu, kde byl v domácím vězení. Rommelovi byla dána volba, zdali chce spáchat sebevraždu, a nebo zdali chce být souzen jako zrádce a chce tak vystavit svou rodinu smrtelnému nebezpečí.Generalfeldmarschall Erwin Johanes Eugen Rommel, byl převezen 14. října 1944 do nemocnice v Ulmu, kde také zemřel po požití jedu. 18. října 1944 byl Erwin Rommel zpopelněn se všemi vojenskými poctami a tento den byl vyhlášen dnem národního smutku v celé Říši. Celkově lze říci, že Rommel byl vyjímečný a nekonvenční vojenský velitel s jedinečným způsobem velení. Byl jedním z mála velitelů, kteří se nezapletli do válečných zločinů. Rommel byl velmi respektován svými nepřáteli a byl považován za jednoho z posledních rytířů. V průběhu tažení v severní Africe, Rommel často snižoval příděly vody svým vojákům, aby váleční zajatci neumřeli žízní. Jeho osobní spisy a poznámky, sesbírané Lucií - Marií Rommel a Fritzem Bayerleinem, nazvané "Rommelovy spisy" (Krieg ohne Hass - Válka bez nenávisti), byly vydány poprvé v roce 1950 a popisovaly všechny Rommelovy válečné a osobní zkušenosti. V poválečných letech se Rommelův syn Manfred stal starostou města Stuttgart.