Francois Villon

Francois Villon je pseudonymem Fran¸ois de Montcorbiera, nebo také Fran¸ois des Loges- muže, který se narodil kolem roku 1431 a zemřel po roce 1463. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských lyrických básníků. Františkův (dále v textu budu používat již jen tuto počeštěnou verzi jména) život byl však plný kriminálních výstřelků, kterými je také dobře znám, a především kvůli nimž musel strávit podstatnou část svého života buď ve vězení, nebo jako vyhnanec z Paříže. Jeho hlavními díly jsou Odkaz (Le Lais), nazývaný spíše Malou závětí (Le Petit Testament), Velká Závěť (Le Grand Testament) a mnoho chansonů, rondeaux a balad.

Villonův život
Otec Františkovi zemřel, když byl ještě malé dítě a tak se dostal do opatrování kanovníka Guillaume de Villona, kaplana v Saint-Benoît-le-Bétourné. Záznamy na Fakultě svobodných umění pařížské univerzity evidují, že v březnu 1449 získal Franišek Bakalářský titul a asi v květnu roku 1452 titul Mistra. V dobách svých studií vedl František poměrně bouřlivý akademický život - poznával možnosti a kouzla Paříže.
V červnu 1455 došlo k hádce v Saint-Benoît mezi Františkem, několika jeho druhy a knězem Philippe Sermoisem, kterého František zabil. Poté byl vyhoštěn z města, ale v roce 1456 králem omilostněn. Ještě téhož roku, před Vánocemi se však zapletl do velké loupeže korun z College de Navarre a byl opět nucen Paříž opustit.
Přibližně v této době napsal svůj Odkaz (Le Lais), jehož název byl změněn vydavateli na Malou závěť(Le Petit Testament). Malá závěť sestává z jakýchsi (ironicky pojatých) odkazů, které věnuje svým přátelům a známým před nuceným opuštěním města. Svému holiči např. odkazuje ústřižek svých vlasů, třem nejznámějším lichvářům v kraji pár drobných atp.
Po opuštění Paříže se zřejmě zastavil na několik týdnů v Angers, zcela jistě jel do Blois, kde pobýval v usedlosti Karla, vévody z Orleans, který sám byl také básníkem. Zde byl opět kvůli kriminálním deliktům odsouzen a měl být i uvězněn. Tentokrát ho však omilostnila generální amnestie, udělená při příležitosti narození dcery vévody Karla Orleánského v roce 1457. Na básnické soutěži, organizované princem, zvítězil Villon svou baladou „Je meurs de soif aupres de la fontaine" („Já u pramene jsem a žízní hynu"). Je možné, že vévoda převáděl některé z Františkových básní do svých vlastních rukopisů (např. „Dopis" věnovaný malému dítěti"-„ "Épître a Marie d'Orléans"). Je známo, že o něco později se František zdržoval v Bourges a v Burbonu - zřejmě ve městě Moulins. V létě 1461 se však opět ocitl ve vězení. Nebyl propuštěn dříve než v říjnu, kdy byla všechna vězení vyprázdněna kvůli průjezdu krále Ludvíka XI.

Po propuštění napsal František své nejdelší dílo - Velkou závěť (Le Grand Testament). Toto dílo obsahuje 2023 osmislabičných veršů ve 185 osmiveršových strofách (tzv. huitains). Tyto osmiveršové strofy jsou prokládány množstvím básní přesných středověkých francouzských forem, především se jedná o balady a chansony, z nichž některé složil Villon již dříve. Ve Velké závěti bilancuje, posuzuje svůj život a ukazuje svou hrůzu z nemocí, věznění, staroby a svůj strach ze smrti. Především z tohoto díla je patrná i jeho lítost nad ztraceným mládím a promrhaným talentem. Opět zde vyvolává atmosféru hospůdek a nevěstinců pařížské spodiny, odvolává se na své staré známé, kterým věnoval „odkazy" již ve své „Malé závěti". Teď je však jeho tón ještě jedovatější, než v jeho první práci a píše s ještě výraznějším ironickým odstupem.
Krátce po propuštění z vězení v Meung-sur-Loire byl roku 1462 opět zadržen za loupež a umístěn do vězení Châtelet v Paříži. V listopadu téhož roku byl sice propuštěn, strávil však i část následujícího roku ve vězení za účast v pouliční rvačce na Rue de la Parcheminerie. Tentokrát byl odsouzen k smrti oběšením. V čase po vynesení rozsudku složil svou skvělou Ballade des pendus („Baladu oběšenců", známou také jako "L'Épitaphe Villon"-„Villonův epitaf"), ve které si představuje sebe sama oběšeného a hnijícího, kterak vznáší námitky Bohu proti lidské „spravedlnosti". V této době píše Villon i své známé pokroucené čtyřverší "Je suis Françoys, dont il me poise". Také napsal dopis francouzskému.Parlamentu (soudu), ve kterém žádá o milost. Ta mu byla v roce 1463 skutečně udělena a jeho trest byl zmírněn na desetileté vyhoštění z Paříže. Další informace o jeho životě již neexistují - pravděpodobně ještě nějaký čas strávil na venkově.

Villonova poezie

Františkův život plný zločinů by mohl zakrýt fakt, že byl učencem, jenž vystudoval na velmi prestižní pařížské univerzitě. Ačkoliv jsou jeho básně především velmi upřímné a emotivní, je také pravdou, že ukazují neobyčejnou kontrolu rytmu a propracované kompozice, vyžadují hlubokou znalost středověkých forem a nemohou být pouze dílem náhody. Např. balada "Fausse beauté, qui tant me couste chier" („Nepravá krása, za kterou jsem zaplatil tak mnoho"), která je adresována jeho přítelkyni - ženě lehké a prodejné, zachovává nejen rytmus, ale je také akrostichem, kdy první písmeno každého verše ve dvou strofách dává dohromady jména Françoys a Marthe. Zřejmě i strofy podléhají ve Villonových básních přesně určenému řádu, který je však velmi těžké odhalit a určit. Jistojistě však není dílem pouhé šťastné náhody. Villonovy technické kvality by patrně byly ještě více ceněny, kdybychom znali pravidla a způsoby tehdejší kompozice.
Pohled na Villonův život, jako na jakýsi druh středověkého bohémského života ( vie de boheme) - to je představa, která byla znovu uvedena v život v 19.století Arthurem Rimbaudem - symbolistickým básníkem, který Villona viděl jako jednoho z „prokletých básníků". Tento pohled byl zpochybněn moderními kritickými studiemi. Otevřenou otázkou zůstává, zda jsou správné např. analýzy Davida Kuhna, který Villonovo dílo dlouhou dobu zkoumal. „Velkou závěť" chápe jako báseň s mnoha skrytými významy, jejichž výklad je možný na různých úrovních. Např. strofa č.33 - to je také Kristův věk - dle Kuhna, poukazuje přímo na Ježíše Krista, což je podle něj nemožné vnímat jako náhodnou inspiraci „ztraceného dítěte" a bohéma. Kritik Pierre Guiraud vidí básně jako jakýsi kód, který rozluštěn odkrývá satiru Burgundského duchovenstva namířenou proti sboru soudců a advokátů v Paříži.

To, že byl Villon mužem, který vnímal tradiční poezii a minulost vůbec jako velmi důležitou, je jasné již z jeho básní. Složil baladu ve staré francouzštině, parodující jazyk třináctého století. Velká závěť naplňuje tradici Congés (loučení) Jehana Bodela - jedná se o poezii, kterou básníci jako Adam de la Halle a Bodel skládali dříve, než vyrazili na cesty. Snad nejlepší je "Ballade des dames du temps jadis" ("Balada o paních dávných časů", obsažená ve Velké závěti), se svým slavným refrénem "Mais ou sont les neiges d'antan?" ("Ale kde ty loňské sněhy jsou?").
Každopádně je jasné, že básník, kterému se dostalo takového vzdělání, mohl své dílo naplnit myšlenkovou a významovou hloubkou. Tento rozumový přístup k Villonovu dílu by však neměl odvrátit pozornost od jeho spalující upřímnosti ani protiřečit akceptované víře, že věrnost a pravost, často bolestné osobní zkušenosti byla zdrojem drsné inspirace, s jejíž pomocí osvětlil z větší části tradiční témata: hořkost ztracené či neopětované lásky, lítost nad ztracenou minulostí, ztrátu iluzí a především ohromný strach ze smrti, který je možno tak často nalézat v literatuře a umění období morů, útrap, masakrů a válek.
Villon je považován za jednoho z největších francouzských lyrických básníků. Jeho přímočarost , s kterou mluví o lásce a smrti, odkrývá hluboké pochopení pro trpící lidstvo. Nenapodobitelně hovoří o lítosti nad ztracenou minulostí. Jeho dílo značí konec epochy odcházejícího středověku a je běžně uváděno jako inspirace „ztraceného dítěte". Ale jak se časem dozvídáme více informací o tradicích a vědě jeho časů, zdá se tento výklad neadekvátním. Jak řekl jeden kritik: „Je buď příliš brzy nebo již příliš pozdě, abychom mohli pochopit Villonovo dílo a život".

Velká závěť je dílo, které napsal Francois Villon v roce 1461 a je také jeho dílem posledním. Villon v něm s nadhledem a moudrostí zkušeného muže hodnotí život svůj vlastní a život vůbec, věnuje se lidem, jejich vlastnostem, slabostem, neřestem a citům. Velkou závěť však nelze shrnout několika větami - obsahuje totiž tolik myšlenek, postřehů a básnického vtipu, že je zhola nemožné dílo nějak zobecnit. Myslím si proto, že bude nejlepší, uvedu-li zde spíše určité pasáže Velké závěti, které mě samotného zaujaly, či které mají ve svázanosti s Francoisem Villonem zvláštní význam. Villon vnímá pomíjivost a marnost všeho - mládí, lásky, věhlasu a především - majetku.

Kdyby mým skonem zájmy lidu
získaly prospěch,třeba malý
sám s ortelem své smrti přijdu,
Nesuďme, zač čí skutky staly,
ať chybil mladý nebo zralý,
ať živ či mrtev, nechejme ho:
z místa se přece nehnou skály
vpřed ani nazad pro chudého.

V pradávnu Alexandru králi
v poutech byl předán Diomed,
pirát a zloduch samé svaly,
vyvrhel, hrůza pohledět,
co řádil v moři řadu let.
Proč lodě přepadá a drtí,
s lotrem král výslech začal hned,
odsoudit chtěl ho k trestu smrti.

I táže se král spoutaného:
„Proč stal ses mořským pirátem?"
Ten opáčí mu beze všeho:
„Proč spíláš mi, že pirát jsem?
Že brázdím moře tam a sem
jen v ubožáckém člunu malém?
Jak ty já velet lodím stem,
jak ty bych nazýván byl králem.

Co chceš? To jen můj bídný osud-
a za ten nemohu, jak víš-
mě špatnou cestou vláčel dosud
a vložil na mě tenhle kříž.
Neodpustíš či odpustíš...
Věz jen, kde sídlí hlad a bída-
a to si píská každá myš-
útlocitu se nedohlídá."

Když Diomedes domluví,
odpoví Alexandr král:
„V dobrý já změním los tvůj zlý,
abys moh ve cti žíti dál."
I stalo se, jak císař přál:
poctivec stal se z loupežníka.
Ten příběh se nám dochoval
z knih latinského historika.

Mně kdyby Alexandra krále
Bůh seslal ve svém dobrodiní,
a já bych v neřesti žil dále,
přestože měl bych vše, co jiní,
a nejen bídu jako nyní,
pak zasloužil bych provaz dát.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad.

Poslední dvouverší je pravdou, která by mohla být vytesána do kamene. Ač staré téměř sedm století, je přesto velmi aktuální a dává odpověď na mnohé otázky. Myslím, že nejen Villon, ale i mnoho dalších lidí, ať už v 15. století nebo dnes, by rádo nastoupilo cestu změny, tak jako v básni Diomed. Proč nemají všichni lidé právo na šťastný a spokojený život, ač jsou si rovni, proč jsou jedni velmi bohatí a jiní chudí, jak kostelní myš - to jsou otázky, které Villona trápí. Věří v možnost nápravy ztracenců, kterým mimochodem ve Velké závěti věnuje jednu baladu.

Villon cítil s nuznými silnou sounáležitost, jelikož svůj život z větší části prožil také poměrně chudý, a proto chudobu a nuzotu vnímá a zachycuje velmi sugestivně a důvěryhodně.

Jako další ukázku uvádím úryvek z balady Nářek krásné zbrojířky.

Tak taky stará zbrojmistrová
na krutý úděl žehrá v pláči
a přeje si být mladá znova
v jeden směr pořád řeč svou stáčí:
„Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
proč jsi mě pozřela tak brzy?
Proč neskončím už život radši?
Nic netěší a všecko mrzí

Tatam je moc, co měla jsem
pro krásu, svůdnost, pohled sladký
jak nad kupcem, tak nad knězem:
byl každý mužský na mě krátký,
rád zlatku dal a nechtěl zpátky,
i když mu zítra bylo těžce.
Já potom dala za ty zlatky,
co dneska ani vandrák nechce.

Obraz ženy, které nemilosrdný čas ukradl vše, co měla - mládí a krásu, ponechajíc ji svému osudu, starou , nepěknou a nechtěnou, je jen ukázkou marnosti a pomíjivosti obého. Podle mého názoru Villon, ač byl velkým milovníkem, věděl, že pouhá krása je příliš povrchní hodnotou, kterou je čas schopen změnit k nepoznání

V návaznosti na úryvek o pomíjivosti krásy a mládí připojuji ještě úryvek o pomíjivosti bohatství, moci a titulů...

Kdo byli dřív ty lebky tady
v hromadě kostí zetlelých?
Výběrčí, ouřad nad ouřady,
pokladník, který v bance zpych,
žalobce, sudí, kupec, mnich?
Cokoli o nich napíši,
ať lampář, biskup, hnidopich,
stejně se dneska neliší.

Hlavy, co klaněly se snad
kdys jedna druhé, dokud žily,
tyhle tu směly kralovat,
otrocké tamty byly síly,
dnes tady čas i nečas bílí,
z těla je jen kostra pohozená.
Titul jim červi uchvátili:
teď chám ni velmož nemá jména.

Tyto velmi silné verše jsou ukázkou Villonova pobavení nad lidskou domýšlivostí a pýchou. Smrt, která všechny lidi až nevídaně sjednotí a spodobní, jako by se bavila spolu s Villonem.
Ironie a nadhled - co se týče tématu smrti( ale i jiných témat, kterých se dotýká)- je poměrně neobvyklý. U Villona však působí nenuceným dojmem, který je zřejmě dán upřímností autora, který prošel neobvyklým a místy zřejmě dost drsným životem.
Item kdo víc než otec vším,
mistr mi Vilém Villon byl,
nad matku chůvu něžnějším,
když jsem se v plenkách batolil:
vytáh mě z mnoha perných chvil,
a já mu radost nepřinesl.
Kéž by mi jednou dovolil,
bych na kolena vděčně klesl.

Subjektivita, obrovská a nedocenitelná výhoda zkušenosti z prožitého, dodává Villonovým veršům sílu, hovoří - li například o chudobě, či jiných problémech, které vnímali i jeho současníci. Subjektivita dostává však úplně jiný rozměr, rozepíše -li verše o svém vlastním životě - o svých láskách, dívkách, o lidech které má rád (v úryvku např. o svém opatrovníku Vilému Villonovi) a které miluje a o těch, které z celé duše nenávidí. Těmto lidem píše obvykle odkazy, které vyjadřují jeho vztah k nim. Píše - li o sobě, spíše přemítá - často lituje, vysvětluje a bilancuje. Subjektivita a způsob, jakým svázal své dílo s životem, který prožil, byl ohromnou novinkou a dá se říci, že se to podařilo Villonovi jako prvnímu.

Poznal jsem na své krušné pouti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život dá víc ve svém ději
než školy textem v řeckém díle.

V tomto úryvku, dle mého názoru osvětluje Villon, proč strávil velkou část svého života sbíráním zkušeností na svých cestách a poutích místo na akademické půdě. Jeho ( dá - li se tak nazvat) „dobrodružný život na okraji společnosti, vyčlenění se, odmítnutí běžných norem a to vše spojené a pronikavou inteligencí, všímavostí a akademickým vzděláním jej činilo a stále činí velmi zajímavým. Bývá někdy zařazován ke skulině „Prokletých básníků", kteří vyznávali podobné ideály a žili životem ne nepodobným tomu Villonovu, ovšem až o několik století později.