Francois Villon

Francois Villon - francouzský básník neznámého původu, jmenoval se původně de Montcorbier nebo des Loges. Byl první "prokletý básník". Francois se narodil v Paříži jen několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Hlavní město bylo dosud sužováno Angličany, vládl hlad a mor. Otec brzy zemřel a chlapce se v osmi letech ujal v benediktinském klášteře mistr Guillaume Villon. Období strávené v klášteře považuje Francois Villon za nejlepší období svého života. Villon byl velice dobrým žákem. V Závěti si nad sebou povzdechne, že nemusel skončit tak bídně, kdyby více studoval a nechodil za školu (měl by dům a "měkké lůžko"). Podle všeho je to ale povzdech nad dobou, kdy držel v ruce nominační list a kdy mohl jít studovat dál, čehož nevyužil. V té době se také stýkal s pařížskou bohémou ("ztřeštěné mládí"). V roce 1449 složil Francois Villon bakalářskou zkoušku, která mu umožňovala další studium na pařížské fakultě svobodných umění. Léta 1451 - 1452, tedy období Villonových studií na fakultě svobodných umění, patří k těm, kdy se mladý Villon účastnil různých studentských taškařic. V té době vládlo neustálé napětí mezi universitou a královskou mocí.

Roku 1452 dosahuje Villon hodnosti magistra fakulty svobodných umění. Po dosažení této hodnosti vstoupí do tzv. basoche, tedy korporace administrativních kleriků, a pracuje v písárně. V době, kdy bylo graduovaných magistrů více než dost, je Villonovi jeho nominační list, který také opravňoval držitele podat si žádost o církevní benefici, v celku k ničemu Byl velmi temperamentní, účastnil se různých studentských výtržností a v té době zřejmě také napsal svůj (ztracený) román o pověstném sloupu, který byl předmětem hádek mezi studenty a úřady.

Guillame de Villon byl velice shovívavý k jeho uličnictví a k jeho pozdějším a vážnějším excesům, začež mu byl Villon velice vděčný a velice si ho vážil. V Malé závěti, která je celá psána řekl bych ironickou formou, je Villon i k svému pěstounovi žertovně ironický. V Závěti (1461), tedy v době jeho vrcholného utrpení básník píše, že mu byl doslova "více nežli otec" a že k němu byl "něžnější nežli matka."

Villon byl oblíbeným hostem nočních podniků, stýkal se s nevěstkami, pijany a dobrodruhy. Při jedné rvačce v sebeobraně smrtelně poranil jakéhosi mnicha a musel pryč z Paříže. Pak se ale obrátil na soud s prosbou o prominutí trestu a bylo mu vyhověno. Do města se však nevrátil. Poté se zúčastnil loupeže, byl znovu obviněn, a tak opět prchl. Načas nalezl útočiště u vévody Orleánského v Blois, ale neklidné srdce ho nutilo toulat se dál. Vystřídal několik vězení, z nichž se se štěstím dostává na různé amnestie. Přijíždí také do zapovězené Paříže, ale není již schopen normálního života. Opět se účastní různých výtržností, až je vězněn a odsouzen k smrti oběšením. Nakonec trest změněn na desetileté vyhnanství. Rok 1462 je posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat - Villonův život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) Francois Villon umírá.

Villon byl sice básníkem středověkým, ale v jeho díle zaznívá již renesanční duch. Villonův pohnutý osud se odráží i v jeho poezii. Originální je jednoduchost, s jakou vyjadřuje své pocity, a realismus při líčení událostí. Jeho verše vycházejí zcela ze středověkých tradic, ale osobité meditace o smrti a upřímnost, s jakou líčí své vnitřní rozpory a pochybnosti, ho řadí mezi největší francouzské lyriky. V jeho básních ožívá svět pařížských krčem, miluje život , odmítá středověkou askezi, je naplněn vírou i pochybovačností, je originální, hrozí se smrti a věčného zatracení. V jeho perspektivě nabývají staletá klišé (nešťastný milenec, bezcitná paní, uplývání času, smrt, zkáza těla, ...) nového významu – vyjadřuje jimi svoji trpkou životní zkušenost, vysmívá se literatuře, společnosti a i sobě samému, odkazuje to, co nemá, vysmívá se váženým osobnostem, provokuje strážce veřejného pořádku

V roce 1456 napsal Odkaz neboli též Malou závěť - satirické žertovné rozloučení s přáteli a v letech 1461 - 1462 pak Velkou závěť či Velký testament, své nejvýznamnější dílo. Básně o pomíjivosti, bídě lidského života, o strachu ze smrti a lítosti z promarněného mládí. Hlavní formou jeho básní byla balada (například Balada o dámách někdejší doby, balada o jazycích klevetníků nebo Balada o zobáčku Pařížanek) a pro skladby tohoto typu je dodnes používáno označení "villonská balada".

Villonovo dílo se v pozdější době stalo inspirací pro umělce z celé Evropy. U nás to byla Jarmila Loukotková se svým románem Navzdory básník zpívá, Vítězslav Nezval a jeho 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida či Jiří Voskovec a Jan Werich s Baladou z hadrů, koho inspirovaly verše básníka "pobudy".