František Kaván

10.6.1866 – 16.12.1941

Narodil se chalupnické rodině nedaleko Jilemnice. Těžký vesnický život se pro něj změnil ve čtrnácti letech, kdy nastoupil gymnázium v Hradci Králové. Stal se nejlepším studentem třídy a jako všichni ostatní, zajímal se o politiku a kulturu. Už v této době začal malovat, z mnoha drobných dílek například Telegrafní tyče, krkonošské náměty - Les u Víchovské Lhoty…Další jeho zálibou se staly básně. Ke konečnému rozhodnutí o budoucnosti ale dospěl poté, co mu Julius Mařák pochválil jeho tvorbu a vyslovil naději, že se snad ještě setkají „na cestě ve studiu umění“.
Tak se také stalo. Do školy J. Mařáka nastoupil Kaván v roce 1889. Okolí se zalíbil svou laskavou povahou, ale také „převahou malíře přírodou školeného“. Tím druhem opravdu byl – viz třeba tehdejší „krkonošské“ obrazy – V měsíční záři – oknem rodné chalupy a Podzim u nás v Krkonoších. Některé z mnoha obrazů potom vystavil r. 1892 na školní výstavě Akademie, kde se mu dostalo velkého uznání.
Je těžké zmínit o všech jeho významných dílech, ale za zmínku určitě stojí Skála u Berounky pod Srbskem, motiv děvčátka pod mohutně budovanou skálou, kde se pojí romantismus s realismem. Několikrát zpracoval náměty sněhu a tání (Tání, Rozlitina kalné vody z tání, Krajina ve sněhu). Jeho práci nemálo ovlivnil i vztah k A. Chittussimu a francouzskému umělci C. Corotovi. Nekonečnou inspiraci stále přinášely Krkonoše – tam chodíval „od třech hodin ráno tři hodiny pěšky na Kotel a v noci o desáté domů se vracel.“
Koncem léta 1894 odjel za Chittussiho inspirací místo do Francie do jižních Čech. V bezprostřední blízkosti svého domova ještě předtím vytvořil Podmrak, za který r. 1900 na Světové výstavě v Paříži dostal ocenění. K následujícímu obrazu, Frantova náladička, patří jako k jiným krátká básnička. Pro samotného Kavána bylo toto plátno důležité, protože na jeho téma několikrát navázal (Silnice na Rezek). V tvorbě pokračoval v létě 1895 v Železných horách (Kaňkovy vrchy, Na potoce Třemošnickém). Ještě toho roku stihnul v Krkonoších namalovat tři větší obrazy (Žalý s Hrabačovem, Jilemnice z Chmelnice a Na vzduchu domova).
Na počátku roku 1896 vystoupil z Akademie. Nemohlo mu to nijak pomoci, ale řešil tak své spory s J. Mařákem, kterému se nelíbily některé obrazy a nesouhlasil s Kavánovou básnickou tvorbou.
Období let 1896 – 1900 zhodnotil sám slovy: „Zabral jsem se do malby nejtěžší romantiky, abych se něčemu naučil na mnoha velkých plátnech. (na zimu jsem ovšem nebyl dosti opatřen a komponoval doma romantický symbolismus.)“ Oženil se s „chudou, dobrou a na vše odhodlanou“ Helenou Váňovou. Vyšly mu jeho verše Dlužná věnování, kde zřejmě odreagovával svůj smutek a krizi. Střídavě pobýval na Malé skále v Dobrušce a v Bojanově u Železných hor, v Tyništi nad Orlicí a v nedalekém Blešně u Třebechovic. Významná díla 96 – 00: Sen o dobrém srdci, I pod zachmuřeným nebem kvete mák, Svátky táhnou přes vrcha, Na Chrudimce u Bojanova, Odtékání, Milosrdenství přetrvá, Klekání, Chátrání aj.). Napsal studie o A. Slavíčkovi, J. Mařákovi a J. Panuškovi. Na Malé Skále ho zcela zaujala přírodní krajina – Maloskalský ostrov, Les na Maloskalském ostrově – kde mistrně odstupňoval tóny zelené. Nafialovělým tónem vybarvil krajiny O smutné senoseči a Pod Suchým skalím.
Následující čtyři roky bydlel v Železnici u Jičína. Sám pak hodnotil: „Ta léta našeho pobytu byla dobrá. Počasí stále dosti příhodné, cestoval jsem mnohokráte pěšky…“ Tehdy vzniklo mnoho obrazů, z nichž významné jsou ty se zimní tématikou: Po ránu, Můstek, Přeháňky od Tábora… O posledně jmenovaném se autor vyjádřil takto: „Byl jsem zažrán do dření se zoufalstvím čím dál větším.“ Nejspíš nevznikaly snadno. Za tato léta jeho popularita stoupala a jmění se rozrostlo, až si konečně koupil vlastní dům. Ten se doposud nachází ve Vítanově u Hlinska i s pamětní deskou. Po dvou letech se ale opět vrátil na Jičínsko. V roce 1908 se uspořádala jeho první souborná výstava s více než devadesáti díly.
Potom se ale věci změnily a Kavána čekal druhý vítanovský pobyt, třináctiletý. Od Slavíčkova pohřbu (1910) se jeho ústraní proměnilo v izolaci. Nebyl znám důvod jeho počínání. Filozofii snad částečně získal od Tolstého, Gogola a Dostojevského, jejichž díla díky výborné ruštině překládal. Podporoval začínající umělce – Fillu, Špálu, Kubína. V Kavánově tvorbě této doby není snadné se orientovat. Je velmi početná a také v kvalitě a druzích rozmanitá. Většinou se pohyboval v okolí Vítanova (Na vítanovských vrších za jinovatky, Na Vítanci…). Největší krizi prožíval bezpochyby za války.
Léto roku 1922 potvrdilo, že historie se opakuje. Kaván opět prodal vítanovskou chalupu a znovu se vrátil na Jičínsko. Díla jsou neznámá. Na podzim 1925 se přestěhoval naposledy na Vysočinu. Zemřela mu žena a devátý den nato přítel K. V. Rais, adresát tolika dopisů. Kaván se vzdal i minima pohodlí a v zimě maloval jen v přírodě až po mez sebezničení (Zima ve Rváčově, Ráno). Letní obrazy byly experimenty s expresívním působením důrazných tónů. Neslavnějšími se staly obrazy Cesta k zapadlému malíři a Přesýpání nálad. Později se podruhé oženil a vstoupil do Jednoty umělců výtvarných.
Třicátá léta. Kavánova druhá žena, Pavla Šírová, se mu stala oporou a po svém mu zorganizovala život. Ústraní vystřídal společenský život a mnoho výstav. Zájem o jeho práce byl najednou velký, staly se předmětem sběratelství a Kaván zbohatl. Podruhé se přestěhoval do Libuně, kde zachytil z několika pohledů svou zahradu. Ač výborně plnil své závazky a zájem neutuchal, patří jeho dílo z té doby k nejslabšímu a také už byl často nemocen. Velkým problémem se stala falza. „Jsme zasypáni zjišťováním falešných obrazů, už nemůžeme vydržet.“ Studie a recenze pochvalovaly jeho dílo jako celek, ale přece jen vyzdvihovaly časnější tvorbu.
Téměř posledním obrazem jsou Malé Krkonoše, vzniklé po zabrání do Sudet, kde malíř nechal svůj rodný kraj ztratit ve sluneční mlze. Zemřel v Libuni a je zde také pochován.

Podzimní (Rozhledy, 1897)
Všude je pouhá trpká pravda
není čím oči potěšit.
Stromy se příliš rozednily,
zcuchaná hnízda se nemohou skrýt.
Všecko je samá obloha.
Stěny se tuze vynořily,
den a vzduch vadne na pláních,
zelená hesla v řece hnijí,
po kopcích vyčkává pravdivý sníh.
Bude už brzo na mně řád:
Už se ve mně všecko ustaralo,
co mělo mě rádo, co jsem měl rád.

J. Holub: „Skromný k neuvěření, srdce by rozdal.“
„…bude-li míti dosti síly a soudnost vlastní, nedá-li se zmásti obecným uznáním, kterým bude patrně velmi záhy zahrnut, možno očekávat od něho mnohý dokonalý umělecký výtvor.“
K. M. Čapek: „…malíř, jejž čítáme k nejsilnějším a nejmarkantnějším talentům v našem krajinářství.“
K. Hlaváček: „…to není již ta radostně, dychtivě a lačně chytaná REALITA. Kaván začíná malovat SEN, DUŠEVNÍ SENZACI…